Noční déšť a pocity strachu (inside myself)...

Vlastně ani nevím, kdy dnes začalo pršet a kdy přestalo; déšť byl součástí dnešního dne tak přirozeně, jako Ty jsi nyní součastí mě a já součástí Tebe, chladivý déšť a teplý vzduch dohromady tvořily dnešní den v nečekané shodě a harmonii.

Teď už je večer, nastává noc, blíží se devátá; sedím venku na vlhkých schodech, kouřím a přemýšlím o křehkosti bytí, křehkosti života a křehkosti našeho vztahu. Venku je zvláštní ticho, až nečekaně nepatřičné; vzdálené kroky ospalého unaveného člověka venčícího svého psa, tlumený zvuk dopravy, cvrčci a hlas noci - a kolem stovky příběhů, které se pomalu odehrávající za panelovými zdmi, ve všech patrech, na všech světových stranách.

Sedím tu ztracen uprostřed velkoměsta a čekám na Tebe; těším se i bojím, těším se na Tebe a bojím se Tebe.

Vše, co jsem získal v uplynulém měsíci, se může ztratit v jediném okamžiku. Vše může zhasnout a zmizet navždy, vše se může ztratit bez možnosti návratu. Kdo to může způsobit? Cokoliv... já, Ty, on, lidé okolo, my sami, náhoda, Bůh... Mé štěstí není sinusoida, mé štěstí je přímka v bodě jejího maxima; vše mi vychází až neuvěřitelně lehce, bez boje a bolesti, bez obětování a nadměrné snahy, vše plyne tak samozřejmě snadno...

Strašně moc Tě miluji, nedovedeš si představit, jak moc. Jsme na stejné lodi, na stejné vlně? Nemohu to vědět, jakkoli moc bych chtěl; cíl naší cesty je daleko, je ztracen v noční mlze, pohybuje se a mění, nedokážeme ho zaměřit...

NP Yo-Yo Ma, Ennio Morricone - Sergio Leone Suite: Ecstasy of Gold from The Good, the Bad, and the Ugly (2004 - Plays Ennio Morricone)

Občanská výchova a my dva

Sobotní polední vlak byl poloprázdný. V jednotlivých kupé seděly vzpřímeně - tak jak jsou zvyklé - stárnoucí babičky, vracející se z návštěv dětí nebo za dětmi jedoucí; průvodním znakem jejich cesty byly napečené koláče, vzpomínky na vnoučata, plné tašky nepotřebných věcí, ale především slušnost, smířenost a láska.

Přišlo mi, že do vlaku ani nepatřím. Otevřel jsem notebook a psal pojednání hodnotící své podřízené, poté jsem prolistoval ekonomický týdeník, jen tak zběžně, rychle; prolétnout pár stálých rubrik, přečíst nadpis zoufale nezajímavého článku přeloženého z Business Weeku, zaznamenat názory a nálady plynoucí z CzechTeku (přesto však zůstat na danou akci zcela bez názoru) a nakonec časopis zase zavřít s pocitem, že nevím vůbec o nic víc, než jsem věděl před jeho otevřením.

Vlak projížděl krajinou, z otevřených oken proudil do uličky chladivý vzduch, nesoucí v sobě tu a tam pár dešťových kapek. Slunce bylo příliš daleko a mraky příliš blízko; obloha byla šedivá, ale přesto bylo ve vzduchu cítit léto - bylo zřejmé, že se mraky co nevidět roztrhají, že modrá nakonec opanuje oblohu a že na zemi se přeci jen začnou kreslit stíny.

Občanská výchova byl zvláštní film; trochu přitažený za vlasy, přišlo mi. Naivita a odhodlanost hlavních hrdinů byla těžko uvěřitelná, stejně tak jako jejich vlastně zcela zbytečný boj, který nemohl přinést žádný výsledek. A navíc – bojovat a nemuset pracovat (prázdné místo ve scénáři) je jednoduché a krásné. (Vzpomněl jsem si přitom na Šeptej).

Hardenberg: I admit that some of what you say is true, but I'm the wrong person to be blamed for. Yes, I've been playing the game but I didn't make up the rules.
Peter: It's not who invented the gun, man. It's who pulls the trigger.

Jenže přesto měl ten film něco v sobě. Snad to byl onen uvěřitelný příběh lásky, milování, zrady a opuštění, přátelství silnějšího než všechny problémy, to vše na pozadí (nebo v popředí) odvážných snů a snahy změnit a zachránit svět. Možná byl tím důvodem stárnoucí manažer Hardenberg, tak neobyčejně průměrný a zároveň tak nějak obyčejně jedinečný, obraz Petera a Jana ... a mě(!) za několik desetiletí. Stejně tak je možné, že tím hlavním důvodem byly závěrečné sekvence, střídající pohledy na hlavní hrdiny s pohledem na vše ostatní, co bylo třeba vysvětlit a říci; k tomu Jeff Buckley a neuvěřitelně krásná verze Hallelujah Leonarda Cohena (John Cale je třída, ale Buckleyho cover je lepší).

Nakonec jsem si uvědomil správnost svého počínání, které je na první pohled možná bez všech skrupulí, bez všech ideálů a bez všech těch krásných naivních věcí, které by měly být v mé mysli. Jenže já jsem spíš Clark Gable ze Severu proti Jihu (bez jeho charismatu, pochopitelně) než Matka Tereza; proplouvám časem, využívám okolnosti a stav společnosti, v níž žiji, využívám naplno svých vrozených schopností (které jsou a budou vždy rozhodující v čemkoliv, co je podstatné), jsem opájen svobodou, kterou mi dávají peníze. Podstatnější ale je, že jakkoliv jsem nevěřící a apatický, tak stejně tak moc jsem ve svém srdci idealistický, plný snů o dalekých cestách, plný nesplnitelných přání, plný touhy po lásce, plný odhodlanosti a přirozenosti dostát závazkům přátelství, plný touhy po životě, po všedních dnech, po ranním vstávání a večerním usínání, plný touhy po dešti, větru, ohni, slunci a noci, plný touhy po Tobě.

Hodil jsem Tě do vody bez schopnosti plavat. Věci, které mám rád, se na Tebe valí závratnou rychlostí, obklopují Tě, jsou všude kolem Tebe. Vše však zvládáš s přehledem, až neuvěřitelně, řekl bych; Tvé názory jsou smysluplné, byť jiné než moje (možná naštěstí), přijde mi, že chceš, že se Ti vše líbí, že jsi ráda... a já jsem za to rád.

Nejsem ale sám. Je tu s námi strašák minulosti, je tu strašák reálného života a všech těch nudných zbytečností, které jsou jeho součástí, je tu strašák mě, Tebe, nás... Zvládneme to?

NP Cranberries – Zombie (2002 - Stars - The Best Of 1992-2002)

Jazz klub Reduta

Dny ubíhaly tak, jako nikdy předtím. Léto ve znamení deště, šedivá oblaka, téměř se dotýkající posledních pater paneláku, na nějž jsem se díval onen večer z Tvého balkonu, provazce deště, bouřky, chlad, čistý vzduch, Tvé nádherné tělo, vlhkost a touha, hebké rty, nohy, které mne uzamknuly v Tobě, bezbrannost i síla, důvěra a láska...

Vše se mi teď vybavuje jako laciné momentky, tištěné na nekvalitním papíře; výtah rudé barvy, dopravující z Inferna do Nebe (k Tobě), výtah plný parfémů předchozí krasojezdkyně, unavené životem, psy, stářím, manželem a pátečním nákupem. Dny žité na maximum, bez zastavení a ustrnutí; čas běžel jako zběsilý, nedal se zastavit, přestože jsme se tak snažili a přestože jsme nakonec uvěřili, že vlastně neexistuje, že nás nemůže spoutat.

Mé druhé setkání s Emilem Viklickým bylo moc krásné. Jazz klub Reduta se ukázal vhodným prostředím k jazzovému dýchánku s dvěma sklenkami červeného, pianem, basou Františka Uhlíře a bubny Laco Troppa. Seděla si vedle mě a snažila se uchopit neuchopitelné a porozumět improvizovanému ubíhajícímu toku na první pohled chaotických tónů.

Jazzové standardy byly - standardní. Gershwinův Summertime jiný, než obvykle, St. Louis Blues opravdu bluesové, Herbie Hancock klidný a půvabný. Vrchol večera ale přišel nezvykle brzy; už první tóny moravské Lásko, Bože lásko dávaly tušit nečekané, překvapující... a skvělé. Známý motiv přerůstal v teskné repetitivní melodie, melancholie se vkradla do mé mysli, cítil jsem se smutně a zároveň strašně šťastně. Držel jsem Tě kolem ramen, líbal na tvář a věděl to, co vím i teď, co jsem věděl včera a co budu vědět i zítra...



NP Jacob Young - Sky (2004 - Evening Falls)

Páteční rozjímání...

Je letní večer; chladný, s padající rosou, se sluncem dávno za obzorem, večer s příslibem nádherného rána. Jsem šťastný i nešťastný, jsem silný i zranitelný, jsem sám i s Tebou, jsi se mnou (ve mně) i beze mne... Mám Tě rád, mám strach z Tvého zmatení, mám strach z her toho třetího, sám nevím...



Je to již několik měsíců, možná i rok, kdo ví. Byl jsem překvapen, dojat, pln emocí, chtěl jsem odjet strašně daleko a vrátit se očištěn, chtěl jsem se změnit, chtěl jsem být jiný - lepší. Jaro, léto, podzim, zima... jaro je neuvěřitelný film: jednoduchý i složitý, s obrovskou silou tryskající z každého záběru, každého tónu, každé barvy, každého příběhu; je to film o naději, o životě, o narození i umírání, o lásce i bolesti, o zatracení a vykoupení, je to báseň života.



Nepřirozené věci jsou najednou přirozené, zcela pochopitelné a patřičné. Byl jsem unášen daleko od svých pozemských starostí, byl jsem pohlcen vznešeností, barvami podzimu, náladami léta, jarním začátkem i koncem a zimním vykoupením.



NP Elliot Goldenthal - Fate Scrapes (1995 - Heat (OST) (Expanded))

Černobílá barevnost...

... filmu Sin City byla nevšední, originální a působivá; film dovedený na samou hranici, už nemůže být nic, co by v sobě mělo více Tarantina či Rodrigueze.

Možná to bylo malým plátnem kina Evald, možná to bylo večerním horkem a únavou, možná to bylo skutečností, že se příběhy neprotly (byť vlastně ani nemohly) tak, jako třeba v případě 21 gramů, možná bylo všeho trochu moc, možná bylo vše až příliš stylizované; přál jsem si, aby ve mně film zanechal více.

Marv byl skvělý a Mickey Rourke senzační; veteránův návrat přesně v tom stylu, jak to mám rád. Hartigan Bruce Willise si mě nezískal (na stáří byl příliš mladý, na slabost příliš silný) a stejně tak Dwight (Clive Owen). Možná mohlo být vše jinak, vše lepší, stylovější, nevím... nebo možná jsem jen nebyl v té správné náladě, kdo ví.

Na druhou stranu, musím přiznat (a rád tak činím) originálnost, atmosféru a noir náladu; Sin City je originál a navždy jím zůstane.



Stále čekám na náš film; film, který se bude líbit nám oběma, který nás zasáhne a který nám sebere schopnost mluvit, film, po němž zůstaneme zaraženě sedět, nechajíce volně plynout čas... Miluji Tě, lásko.

NP Frederic Chopin - Nocturne No. 19 in E minor (Vladimir Ashkenazy)