Až příliš se mi jeví vše složité a neřešitelné; nedokážu se smířit s tím, že by měl být konec, že už mezi námi nikdy nemůže nic být, že jsme vše zničili, že budeš s někým jiným a já s nějakou jinou. Jsi ode mne tisíce kilometrů daleko, neodpovídáš dle svého zvyku, užíváš si slunce, svobody, své krásy... a já i nadále přemýšlím, co vše by se muselo stát, abychom se k sobě vrátili a začali se společně tvářit, že se nic nestalo, zapomněli na všechna příkoří a bolesti minulosti a začali znovu – a tentokráte už doopravdy – dohromady žít...
Rozum mě jasně varuje, radí, nahlas křičí... ale srdce, mé srdce, které mě vždycky žene dopředu, stále naivně věří, doufá, sní, přeje si... vrať se, Lásko. Procitni, otevři oči, začni mě chtít, začni mě milovat... nic takového se ale nestane, je konec, je konec našeho několikaměsíčního příběhu, který mě zasáhl svoji neuvěřitelnou intenzitou, kterou jsem zažil poprvé v životě; tak, jako jsem já dříve ubližoval, jsi teď Ty ublížila mně – a je to tak správné a já jsem za to rád. Otevřela si mi oči a ukázala, co je v životě opravdu důležité, pro co stojí za to žít, usilovat i bojovat, pro co má člověk dýchat, v co věřit, pro co se ráno probouzet a s čím večer usínat...
Půjdu dál; budu dělat jednu velkou chybu, o které už dopředu vím, že je mým velkým omylem, že bude znovu ubližovat mně i ostatním – budu srovnávat. Budu chtít jedině tu, která mi bude dávat vše, co jsi mi dávala Ty, a k tomu něco navíc – to, co jsi mi nedokázala nabídnout, protože jsi se bála, zdráhala a tápala. Budu chtít tu jedinou, se kterou budu moci být celý život tak, jak jsem mohl být s Tebou. Bude strašně moc těžké Tě najít; já v to ale nikdy nepřestanu doufat a věřit, já nikdy nepřestanu hledat a snít...
Cítím se mizerně – je únor, můj prokletý měsíc. Vše je rozmazané, nedůležité, balancuji na hranách svých příběhů, v duchu prosím dny o jejich rychlejší běh...
NP Nothing; the train is going through the winter country and I’m dreaming of my better (bittersweet) life...
