Stále stejné, stále silné, stále hodné obdivu...

Bylo to podruhé; první setkání se událo před pár lety - už tenkrát jsem zasvěceně věděl, co zůstávalo ostatním skryto, a už tenkrát jsem cítil vše to, co před pár dny: obdiv, radost i smutek, zamiloval jsem do křehkosti spojené s neuvěřitelnou silou, rozuměl jsem tónům, akordům, rytmům, slovům, hlasu...

Radůza...



(Jen málokdy poslouchám opakovaně, jen zřídka se vracím po několika měsících; po letech se vracím jen výjimečně - k Tobě, k Radiohead, Chopinovi... budu se vracet k post-rocku? (Těším se na Mono; začátek července mě odvane na jinou planetu, byť budu tak blízko...))

Když začnou znít Andělové z nebe, když slyším Ať není mi líto, když cítím toulavou duši ve Větře můj, když účtuji v Jednou to pomine, když nedýchám s Vše je jedním; když pak odcházím, tak znovu věřím, tak znovu otevírám oči a začínám se dívat kolem sebe...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Jsem šťastný...

... opravdu, nečekaně, překapivě. Nemám nic, ztratil jsem vše, ale přesto - cítím jaro, cítím cestu, jež se vine přede mnou, mám zase spoustu snů; konečně vím, co chci, a hodlám pro to udělat vše, co budu moci.

(Už o Tobě nebudu psát. Nechci plýtvat slovy; spletl jsem se v Tobě, nedokážeš udělat ten poslední krok, nedokážeš přeskočit potok průměrnosti - najednou je vše tak jasné a zřejmé, mozek racionálně uvažuje, vnímám objektivní pravdu, získávám odstup, uvědomuji si zbytečnost ztracených týdnů, jsi mi najednou zcela lhostejná (do té doby, než Tě opět uvidím)).



V každém Kim Ki-Dukově filmu, jež dohromady tvoří kruh posmutněle krásných příběhů, je alespoň jeden obraz, jeden shluk nekonečně krásných vteřin, které mi vženou slzy do očí, kdy plně rozumím, chápu podstatu, cítím pravdu, je mi líto, uvědomuju si, vidím, dýchám, ztrácím se...



Co to bylo teď? Ten jeden moment... kdy napjaté lano spojovalo nespojitelné, kdy smrt byla tak moc blízko, kdy síla po životě byla tak moc ohromná, kdy touha po lásce volala po sebezničení, kdy se nešlo jen tak rozejít, kdy pracující motory zápasily s ochabujícím dechem, kdy se ve stejnou vteřinu objevilo rozuzlení dlouhých let...



(V ten moment měl film skončit; cítil jsem vlhké oči a najednou jsem nevěděl, zda chci zemřít, nebo žít navždy...)

Teď tu sedím, akordy se opakují a já vím... budu žít pro své sny, jen pro ně... Luk byl krásný; čekal jsem to, věděl, už dopředu znal...

NP The Seven Mile Journey - The Murderer_Victim Monologues (2006 - The Journey Studies)

Bylo jim to vidět v očích...

Bylo jim to vidět v očích. Tomu klukovi, který se mě ptal, jak se mi to líbilo, a stačil mi přitom říci, jak denně sledoval měnící se přehled čekaje na Mnichov; stihl se přitom podivit mé osamocené cestě za několika tóny, byť vlastně po koncertu byl údiv nepatřičný, protože vše bylo najednou naprosto samozřejmé...

Viděl jsem to v očích i té dívce, která seděla naproti mně v mnichovské U-Bahn a musela promluvit, očima i rty, když viděla vedle mě položené artefakty. Nebo jsem začal mluvit já? "I've all their CDs," řekl jsem a v téhle větě bylo vše. "I will buy them all," odpověděla a vystoupila ve stanici Leher, nechajíc mě napospas posvátné náladě prožité vyjímečnosti...

Všechno, všechno, našel jsem vše; ještě nikdy jsem si tolik nepřál, aby koncert nikdy neskončil... Opusy z Mr. Beast se valily jeden za druhým; Friend of the Night mě znovu pohltil svou naprosto dokonalou gradací, melodií, teskností i nadějí, I Know You Are But What Am I zažehla plameny polární noci, Glasgow Mega-Snake všechny odmrštil několik metrů od pódia - takovou explozi nešlo ustát...



Rock už nemůže zajít dál, už nemůže být nic za hranicí, kterou vytyčili Mogwai; John, Stuart, Martin, Barry a Dominic, kytary, bicí, basa, synths, piana, zvonky, soundscapes a programming: hluková stěna drcených strun, vibrující basy, repetitivní klávesové melodie, dělostřelecké granáty bicích s neurčitým, ale vždy přesně patřičným rytmem, distortion i hall, pomalost i rychlost, razantní nástupy a doznívající fade-out... Cítil jsem to - bylo to přesně ONO...



(Láska a nenávist, zatracení a otupělost, emoce a vztek, smutné deštivé dny skotského podzimu, odtékající životy, nesmiřitelnost a nespravedlnost, osamělost i naděje.)

Mogwai pojmenovali démony v nás, převtělili je ve zvukové abstrakce, dali jim tvar a podobu, nebáli se jich dotknout, vytáhli je na noční světlo, ukázali na ně a nechali nás je zpětně vstřebávat - obnažené, ale přesto stále stejně silné...

NP Mono - Are You There? (2006 - You Are There)

Už dost... (inside myself)

Už dost! Chtěl bych poručit svému mozku, svému myšlení, svému vnitřnímu já. Chtěl bych mu říci, aby přestal: aby mě přestal ničit, aby mi přestal něco nalhávat, aby mi přestal motat hlavu sny a představami, aby mě přestal nutit dělat nepodstatné, aby mě přestal trestat a týrat, aby přestal věřit a doufat v minulost, aby přestal pochybovat o budoucnosti, aby přestal řešit nevyřešitelné, aby přestal přemýšlet o prázdných zoufalostech měnících se v prach zapomnění v okamžicích svého zrození, aby přestal... přestaň, prosím, přestaň...

(A já se za odměnu přestanu litovat.)

Sakra, zase mám ten pocit, jako už tolikrát. Mám vše, vyhrál jsem vše, vždycky jsem měl vše... až na to jedno, až na Tebe. Někdy něco chybí, někdy něco přebývá, někdy jsem moc jednoduchý, někdy moc komplikovaný... najednou je vše strašně složité, neuchopitelné a nepolapitelné... jak to říci? Jak říci v jedné větě vše? Musím to cítit? Nebo to přijde samo?

Kolikrát jsem opravdu miloval?

Poprvé... bylo mi šestnáct, snil jsem a věřil, ztělesnění naivity. Nedostal jsem se dál, než k pravidelným větám přilepeným v zimě na brance Tvého domu, nic jsem Ti nikdy neřekl... bylo to smutně komické; ale už tehdy to byla černá nebo bílá, už tehdy jsem to tak cítil a vnímal, už tenkrát jsem to tak postavil...

Podruhé... ve stejné době, možná dříve, možná později. Ještě pro mě existuješ, vídám Tě, a vím jedno: jsi skvělá, naprosto skvělá holka, ta nejlepší, jakou znám. Chybí Ti a bude Ti chybět to, co hledám, ale přesto... máš vše. Jednoduše, samozřejmě, bez přemýšlení... závidím mu a přeji mu to, přeji vám to... Nedokážu psát, aniž bych nechtěl, aby si teď seděla vedle mě a rozuměla mi svým racionálně cynickým rozumem, který se vymyká, který je jiný... jsi... skvělá. Mám Tě rád.

Potřetí... a první rande. Rozpaky, rozpaky, rozpaky, večeře, rozpaky, rozpaky, lavička, ruka kolem pasu... rozpaky... byl jsem jako z jiné planety. Jsi teď... asi daleko, možná blízko, nevím... ale určitě jsi šťastná, zasloužíš si to, přeji Ti to...

Počtvrté... má největší prohra. Stala jsi se Věčnou... jak dlouho jsem Tě miloval? Týden? Dva? Nechci psát o těch letech, které jsme oba ztratili, abychom si jich tolik vážili, aby nám tolik daly... je to dávno, přesto blízko... chyběla Ti ženskost... kdyby jí bylo alespoň o trochu víc...

Popáté... o tom nechci mluvit a přemýšlet... kurva, ztělesnění ženskosti, vše, vše, mohl jsem... nešlo to, nešlo, nešlo... prohrál jsem, ztratil svůj štít, měsíce plynuly, nic, nic, nakonec nic… jen ten jeden okamžik, jedny polibky, na rozhraní opilosti a bezvědomí... tenkrát jsi mi byla nejvíce lhostejná... kde jsi teď? Hraješ své hry? Vím, že ano...

Pošesté... to jsi byla Ty. Začal jsem stylově, abych skončil mezi panely, na symbolicky zhroucené posteli... Náš příběh je všude kolem, v textu, v předmětech, v melodiích, v nás, v setkáních... stárneš, je to na Tobě vidět, ale přesto... chutnala jsi mi, když jsem Tě cítil na jazyku, a to pro mě bylo tak vzácné, tak moc vzácné... (Nechci už o Tobě dál psát, o své největší výhře i prohře zároveň... shit shit shit... prohrál jsem. Ten, který nikdy neprohrává, prohrál; nestačil, zklamal, nebyl dost dobrý, nebyl dost atraktivní, nebyl dost průměrný, nedával dost jistot, nedával dostatek průměrnosti, nedával dosti napětí, nedával... dostatek, prostě nedával dostatek všeho požadovaného...)

Proč to vlastně píšu? Chybí mi autocenzura...

Mám rád, tolik mám rád, když můžu číst, když mě baví číst... jenže je to tak vzácné, tak moc vzácné...

Můj památník, mé sny, je to mé, pouze mé, sobecky mé... narcistní, sobecké, neumělé, prázdné, lítostivé, rádoby intelektuální, přechytralé, nudné, opakující se...

Ty nejlepší věty nevymyslím, to dělají jiní:

Lidé jsou tak skuteční! Můžeme si na ně sáhnout. Řeč je jen příbor k porcování rychle se kazícího ticha. – Slyšíte to cinkání nad talířem? Mluví. Úsměvy jsou ubrousky, kterými si utíráme ústa ulepená od pohledů. Upíjíme třešňové kompoty rtů za výlohou. To co je v lidech opravdu skutečné, je jejich chuť. Proto tolik polibků. Jazykem mezi stehna, bradavky, prsty v puse, chodidla, kotníky. Veškerá touha je vlastně nepřekonatelná chuť ochutnat. Není na tom nic krásného, je to slabost. Absolutní prohra člověka před člověkem-zvířetem.

Znovu jsem se sklonil k peřinám, vdechoval jsem jejich vůni. Mazlil jsem se v polštářem a opakoval si slova, která mi kdysi řekla.
„Toužíš po silné ženské, a když ji dostaneš, tak na ni nemáš.“
Měla pravdu.

(Je to ono... není to dokonalé (to teprve někdy přijde), je to ale silné, reálné, pravdivé, smutné, veselé, krásné... Tobiáš umí psát...)

(V jednom ale nesouhlasím. Kdo si myslí, že je Kim Ki-Duk největší kýčař? Já, já... já se rozhodně nehlásím... až příliš mi toho dal...)

Poděkování na závěr. Děkuji. Děkuji Tobě; té, s kterou jsem seděl ztracen někde pod Hradčany, která se ptala, která byla... jiná a Jedinečná. Propojení virtuálního světa s reálným... praskla mi málem hlava z našich vět, ale... bylo to krásné, moc krásné... Víš, že jsi opravdu vysoká... a krásná?

NP Everything is about the same. The same songs, the same melodies, the same moods... What was the best moment of the weekend? Michiru Oshima... I just want to write down one thing: searching for bullshit will definitely remain searching for bullshit... (Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever)

Vše je jedním...

Venku panovalo zimojaro; slunce pomalu zapadalo, obloha byla šedivá i modrá zároveň, podzimní mokro na silnicích se pod koly projíždějících aut měnilo v letní sucho, všechna roční období se protnula v jednom okamžiku a nechala přitom vanout vítr, který mi čechral vlasy tak, že jsem si připadal jako na pobřeží Baltu, na tom poloprázdném lodním molu, kde jsem před pár měsíci dýchal slanou vůni moře a cítil opojnou chuť svobody...



Momentky okamžiků; nekvalitní, rozmazané, neumělé... ale přesto něčím krásné – snad tím, že dokážou zachytit bezprostřední samozřejmost několika zvláštních vteřin, jež se vynoří odnikud a po znovuotevření očí jsou už dávno přikryty mlhou ordinérní uspěchanosti...

Palác Akropolis, hospoda Nad Viktorkou, Plzeň, Kelt a pak opět jedno světlé; zvláštní místa střetu odumírající minulosti a stále ještě nepřicházející budoucnosti.



Jaký to byl rok? 2047? 3973? 7835? Kdo ví... ale tak to znělo, přesně tak to znělo. Byla tma, jen tlumené modré a červené světlo, a vzduchem se začal linout rozechvěle teskný vzduch trubky.

Nils Petter Molvaer začal čarovat tóny, které pomalu stoupaly ke stropu a tam se ztrácely; z ničeho začínaly růst ambientní plochy, postupně sílily basové linky, stěny se chvěly vlivem nízko vibrujících perkusí, proud zvukových obrazů získával stále více a více barev... ten nástup byl dokonalý, od ničeho ke všemu a zase zpět...



Bylo to jiné; jiné než Truffaz, jiné než Svensson, úplně jiné než Shorter... v pondělí byla na koncertě brána časoprostoru, která umožňovala cítit nálady příštích tisíciletí, technokraticky rozpuštěných, ztrácejících veškeré city, temných, pravidelně hranatých, uměle osvětlených...



Kde je ta pravda? Co je jen prázdná náhražka? Náhražka za co? Teprve letos jsem si to uvědomil: jarní vzduch je plný života, lze ho chytit do rukou a opatrně k němu přivonět...

NP Heinrich Ignaz Franz Biber - Sonata "Victori der Christen"
A minor (2002 – Biber/Muffat, ECM New Series 1837)

Ztrácím i nalézám...

Jsem... naštvaný; naštvaný za to, že ztrácím čas.

Ztrácím čas psaním. Píšu o zbytečnostech, snažím se zachytit a zaznamenat nedůležité, průměrné a zbytečné; jako bych věřil, že se někdy budu vracet, že se budu ohlížet zpět a pátrat v minulosti, že budu drahocenný čas věnovat odplynulým vteřinám... Psaní o průměrnosti vede k průměrnosti psaní, to je to, co si nyní tak zřetelně a jasně uvědomuji...

Ztrácím čas kompletováním. Chci mít vše, kompletní katalogy, kompletní zážitky, kompletní život, kompletní úspěch, kompletní štěstí... kompletuji, přidávám nedůležité a nesrozumitelné, a přitom opomíjím skryté a zatím nenalezené. Bojím se širokého obzoru, snažím se dívat pouze jedním směrem, ale přitom náš svět je storozměrný; je tak jednoduché mít pocit, že znám vše, ale přitom je tak moc jasné, že objímám pouze rozemleté fragmenty reality...



Ztrácím čas hledáním. Hledám filmy, hledám hudbu, hledám knihy, hledám fotografie, hledám obrazy, hledám předměty, hledám krajiny... tak moc hledám, že samo hledání mě unavuje a nalezené mi dává stále méně a méně, hledáním ztrácím smysl hledání, jenž mi pak uniká a neumím ho znovu nalézt... Hlava XXII v trochu jiné, ale přece stejné podobě...



Ztrácím čas... (to be continued; nechci ztrácet čas psaním o ztrácení času (tato věta je dokonalým ztělesněním prázdné samolibé pseudointelektuálnosti, která je mým erbem)).



Nová kategorie; filmy, které nenutí přemýšlet, které jsou krásně filmové a filmově krásné, které jsou neotřele obyčejné, které ukazují radost i bol, které mluví šťastně i nešťastně, dlouze i krátce, naivně i reálně... movies for a date...

Doctor: [to Even] Life is an express train from the future. You can either stand in the middle of the tracks or turn and run like Hell.



Tak jako Příšerný čtvrtek, můj soukromý král letošního Febiofestu. Není třeba dlouze psát, není třeba pracně skládat slova v složité věty; namísto toho stačí útržkovitě načrtávat zapamatované momenty: déšť a šedivost, vítr a chlad, slunce a večerní tma, černé neoprény a rozbouřené vlny, svatba a odloučení, 2x on a 1x ona, nový život, konec starého, nalezení pravdy, nalhávání sama sobě, pozdní pochopení, přátelství i rivalita, ztracené iluze i nově nalezené naděje, golf i surf, úsměvné situace i slzy v očích... a k tomu surf rock jako soundtrack mizejících minut...

NP Nothing; looking forward to Mogwai...

Samaritánka - ve snu i v realitě...

Bylo to strašně moc silné, ještě teď vše cítím...

Dva příběhy se protly a setkaly; já vše viděl, pozoroval, doufal a snil... Chtěl jsem změnit sen v realitu a realitu v sen, chtěl jsem zažít filmový příběh ve skutečnosti a ten pak přenést zpět do filmu, chtěl jsem vše spojit v jedno, chtěl jsem ukončit svoji pouť a začít konečně žít, opravdově žít...



Hledal jsem místo; bylo už plno, jel jsem dříve - přišel později, kráčeje po betonovém koberci jsem si znovu uvědomoval zvláštnost 180-stupňové rotace železných příbytků... jak je možné, dostat se do stejného místa různými směry?

Procházel jsem uličkou a díval se na unavené, bezbarvé a prázdné... všichni byli černobílí, všichni byli stejného druhu i čeledi; bloudil jsem, pomalu kráčel, až najednou jsem spatřil barvy - Tvé barvy. Bílou ve vlasech. Modrou od pasu dolů. Růžovou od pasu nahoru. Růžovou okolo pasu... a k tomu krásné vlasy, které voněly i na vzdálenost jednoho metru, krásnou nesmělost, kterou jsem nahmatával ve vzduchu, skrývanou chytrost, španělská slovíčka položená na klíně, svačinu schovanou v batohu... Po minutě jsem se rozhodl: chtěl jsem, aby jsi se stala mojí Samaritánkou...



Co byla realita a co byl sen? Ani dnes to nevím, ani teď netuším... Vím jen, že ta cesta byla plná poetických obrazů, že onen filmový příběh byl krásný tak moc, jak jsem očekával; před očima vidím velké auto s nezkušenou řidičkou, jíž se vzdaluje dětství, zatímco točící se kola bezmocně víří vodu i vzduch, vidím naivitu nesemletou kompromisy života, vidím tvrdost a sílu trestající smutnou bezcitnost, vidím nápravu v krvi pomalu tekoucí spárami betonových dlaždic, vidím dětskou hravost a zvídavost na špatném poli, vidím nešťastné okamžiky určující budoucí dny i vteřiny...



Kdy jsem se do Tebe zamiloval? Po několika vteřinách? Po pár minutách? Po hodině? Najednou jsem věděl všechno; kde vystupuješ, kolik Ti je let, na co myslíš, pro co žiješ, o čem sníš... střetávali jsme se v myšlenkách, stydlivě jsme pokládali nohy ve stísněném prostoru, abychom mohli cítit ten krátký okamžik rychlého doteku a následného rychle odvraceného pohledu spojeného s tiše vyslovenou omluvou...

Najednou tam bylo vše: modré sochy v parku, deštivé krůpěje v zemi nikoho, písečný kamenitý břeh... neinterpretoval jsem, nic jsem nehledal, nic jsem sám sobě nezodpovídal; namísto toho jsem vnímal, cítil a vstřebával, snil a pozoroval, těšil se a užíval... je to krásné, když je něco jiné, ale přitom stejné krevní skupiny...



Růžový let kalhotek, zimou vybělené nohy, krásná prsa, jejichž chuť jsem chtěl cítit, dospělý zadek... odešel jsem ven, díval se na vodou zalité louky, čekaje na zastavení; byl jsem rozhodnut, byl jsem připraven říci ty dvě věty, chtěl jsem začít žít, s Tebou žít...

Vlak začal zpomalovat; dveře vedlejšího kupé se otevřely, prošel stárnoucí cestující, a já v odraze okna viděl, jak vstáváš, růžovou obaluješ do šedivé a ruce protahuješ do černé, kterou poté pomalu pokládáš na záda. Vteřiny se změnily v minuty, dokázal jsem je zpomalit i zastavit...

Najednou jsi otevřela dveře, razantně a rychle, nebrala jsi ohled na čas, který jsem zastavil; já stál naproti Tobě a čekal na Tvůj pohled, tak jako rybář čeká na ten okamžik, kdy se něco stane a hladina se začne chvět... Ten jeden moment to rozhodl, ten zlomek vteřiny, ten neuchopitelný okamžik; dívala jsi se jinam, do špinavé země, ven ze špinavého okna... prošla jsi kolem mě, jako bych neexistoval, jako bych Ti nebránil v cestě, jako bychom si neměli co říci...

Nenávidím brzdy, které mi ničí sluchové buňky... v okamžiku vrcholu vysokočárkového hluku jsi se podívala ven, hledajíc spřízněnou duši; a já se ptal sám sebe, díval se, čekal na odpověď. Vagony se s trhnutím rozjely; pomalu, ale přece. Díval jsem se na Tebe... najednou, přestože jsem viděl pouze Tvé kudrnaté černé vlasy, jsem věděl, že se Tvá tvář rozjasnila: rozběhla jsi se k němu, dlouze jste se objali, přitiskli se k sobě, dýchali si do úst a šeptali do očí...

(Byl jsem to já. Já... jen mladší o osm let... já a on jsme byli stejného druhu i čeledi, tak jako černobílé postavy začátku příběhu...)

NP Sickoakes - Missiles and Mammals (2006 - Seawards)