A ve vzduchu zůstala cítit hořkost...

Jak jsem si mohl vůbec myslet, že to může skončit jinak? Přátelstvím, možností neomezené ironie, otevřeností a upřímností? Zapomněl jsem na svou víru, která hlásá, že vše skončí špatně, nestane-li se zázrak a nepřekvapí nás šťastným koncem. V tom se lišíme; já počítám s horší variantou, byť doufám v tu lepší, zatímco Ty stále věříš svým snům o šťastném životě a pak jsi překvapena zvraty, které si bere výběrčí života jako daň za náš příběh. Musíme zaplatit, to jsem psal a to víš... a tohle je teprve pár drobných za drink na baru, uvědomuješ si to? Já s tím počítám od začátku...

Nejsem překvapen, jednou to muselo přijít – výčitky za to všechno, co se nestalo. Že jsem Tě nemiloval tak, abych bez Tebe nebyl schopen existovat. Že jsem si dovolil kráčet jinými příběhy. Že jsem nebyl uhranut tím vším, na čem si tolik zakládáš. Že jsem si před Tebou nekleknul na kolena a neděkoval bohům za to, že mi Tě seslali do mého světa. Namísto toho jsem byl pro Tebe tím, čím pro mne kdysi ona, ve smyslu nepolapitelné a nezískatelné substance, která nás ničí a živí zároveň. Náš příběh byl jak příjemné mravenčení v prstech strčených do elektrické zásuvky, kde je místo 220 jen 24 voltů; jenže dole u jističů stojí pán s nářadím a je připraven opravit závadu takovým způsobem, že vše – až na nás – bude zase fungovat.



Jako malé děti – tak jsme se chovali. Přesně tak. Ty jsi byla ona a já on a naopak, existovali jsme v obou rolích, zažili jsme to všechno - vzestup a pád, štěstí i smutek, naději a její ztrátu, začátek i konec. Takhle přesně žijeme: hledáme a věříme ve štěstí, ale pak se nedokážeme vzepřít osudu. Jeden chce vždycky víc, jeden vždy miluje víc, dává a nabízí víc, riskuje a ztrácí více. Jeden vždy táhne a druhý se veze. Vždy je někdo první, kdo začne přemýšlet a řešit, a vždy je někdo, kdo si uvědomí, že vlastně nechce jít dál; že je načase vrátit se domů. Do tepla důvěrně známých místností, osahaných klik u dveří, plné ledničky a sady povlečení v ložnici, auta s dětskou sedačkou a velkým kufrem na víkendový výlet.



Místo lehkosti a smíchu mi budeš vyčítat všechno, co se stalo, a přitom dávat najevo, jak mi přeješ štěstí ve všem, co přijde; je to jako přát popeláři, aby kontejnery málo smrděly, dát mu na cestu nové rukavice, které si zašpiní první vysypanou popelnicí, a do kapsy svačinu s prošlým ementálem. O tohle fakt nestojím, fakt ne; stojím a stál jsem o to, abychom si mohli i nadále rozumět a svěřovat, být si blízko... Nevím, proč to nejde, nechápu to. (Samozřejmě to vím; jsem hrubý a bez empatie. Jako vždycky. Ublížil jsem Ti ve chvíli, kdy jsi to nejméně čekala. Zapomněl jsem, že Tvůj cynismus je jen šátek uzlíku zranitelnosti. Mé rady Tě hladily jako zahradní kultivátor mlže v ranní trávě. Tohle fakt neumím.)

Takto jsem si to nepřál. Tohle jsi chtěla Ty, víš to? Povedlo se Ti to. Chceš po mně nemožné, a když to udělám, začneš mi to hystericky vyčítat. Namísto naděje, kterou jsem měl, mám jen další pocit zmaru; to, co může přijít, mi najednou připadá jako otevřené pivo z předvčerejšího večera (platí pro Tebe i pro ni). Namísto maloměšťáckých snů o štěstí u domácího kina je tu uvědomění si skutečnosti, že nic netrvá věčně (platí pro ni i pro Tebe). Je mi to jedno; nemám city, nic, všude je jen prázdno a nekonečná tma bílé barvy.

(Ale... možná, někde v dálce, plápolá černý plamen, který je možné obarvit na jakoukoliv barvu a držet při životě neomezeně dlouho, budou-li oba chtít...)

(Takhle jsem to nechtěl. Jsem idiot - tohle se moc nepovedlo, opravdu ne.)

May McGorvey: You're a miracle, Ronnie. We're all miracles. Know why? Because as humans, every day we go about our business, and all that time we know... we all know... that the things we love... the people we love, at any time now can all be taken away. We live knowing that and we keep going anyway. Animals don't do that.

Francis Lai - Madame Claude 2 (1996 - 30 Ans de Musique de Cinema)

Maličkosti večera...

Posadil jsem na úzký práh zdi nástupiště, otevřel stránky a začal číst. Byl večer jako každý jiný, kolem proudily duše přetížené obsahy svých nákupních tašek - čtvrteční večer bez sebemenšího příslibu čehokoliv, co by jen vzdáleně mohlo připomenout slavnostně hřející paprsky poledního slunce, které jsem cítil před několika hodinami. Z tunelu začal vanout zimní vítr temnoty, jaro zmizelo a najednou bylo chladno; vlak přijel, zastavil, otevřel svou náruč - a já vešel. Když jsem na příští stanici vystupoval, bylo mi jedno, že jsem jel na opačnou stranu – snad proto, že nikde nikdo nebyl, nikdo nečekal, čas neexistoval a já chtěl cítit tu marnost osamělého večera mezi oprýskanými činžáky, cinkajícími tramvajemi a tiše se rozjíždějícími autobusy.

„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ řekla víla Černchůlka v Thackerayho Růži a prstenu, „je trocha neštěstí.“

Odmlčel se, neboť se mu ledacos připomnělo, a potom to shrnul: „Jenže, Franzi, já ještě nejsem tak otrlý jako ty; když uvidím takovou krásnou skořápku, vždycky mě trošku zamrzí, že nevím, co je pod ní.“

Baby nepokojně pohnula koleny – byla vtělením všech nespokojených žen, které před sto lety milovaly Byrona, ale přes tu tragickou záležitost s gardovým důstojníkem v ní bylo rovněž něco dřevěného, co dávalo tušit onanii.

Ale Dick Diver – to byla dokonalost sama. Tiše se mu obdivovala. Měl zarudlou a ošlehanou pleť a krátké vlasy téže barvy – přecházely v lehký porost, který se kudrnatil po pažích až na ruce. Měl jasné, tvrdé modré oči. Nos měl trochu špičatý a nikdy nenechal nikoho na pochybách, na koho se dívá nebo s kým mluví – a to je velmi lichotivá pozornost, protože kdo se vlastně na člověka dívá? – dotýkají se nás jen letmé pohledy, zvědavé nebo lhostejné, nic víc. Jeho hlas, v němž zvučela neurčitá irská melodie, se ucházel o přízeň světa, a přece v něm cítila tvrdost, sebeovládání a sebekázeň, své vlastní ctnosti. Toho si vybrala, a Nicole, která zvedla hlavu, viděla, že si ho vybrala, a zaslechla ten kratičký vzdech, že už někomu patří.

Potom se Rosemary schoulila k matce do klína a plakala.
„Mám ho ráda, mami. Jsem do něho zoufale zamilovaná – nikdy jsem netušila, že bych k němu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona se mi taky líbí – je to prostě beznadějné. Já ho mám tolik ráda!“
„Jsem na něho zvědavá.“
„Pozvala nás v pátek na oběd.“
„Jestli ses zamilovala, měla bys být šťastná. Měla by ses smát.“
Rosemary zvedla oči, obličejem jí proběhlo krásné zachvění a zasmála se. Matka na ni vždycky měla velký vliv.

Maminku potěšilo, že Rosemary udělala přesně to, co jí řekla, ale přesto si přála, aby se už dcera vrhla do života sama. Paní Speersová vypadala svěže, ale byla unavená; postele umírajících dokážou lidi unavit a ona bděla už u dvou.

Do temné zakouřené restaurace, kde bufet voněl vybraným syrovým jídlem, vklouzly Nicoliny nebesky modré šaty jako zatoulaný zlomek počasí venku. Vyčetla jim z očí, jak je krásná, a poděkovala jim zářivým úsměvem pochopení.

Ale Nicole zapadla ještě do jednoho obchodu a tam jim oběma koupila korzety a jeden poslala Mary Northové. Teprve potom se zdálo, že si vzpomněla, a najednou roztržitě zastavila taxi.
„Sbohem,“ řekla Nicole. „Dnes jsme si užily, že?“
„Ohromně,“ řekla Rosemary.
Bylo to těžší, než si myslela, a všechno se v ní vzpíralo, když Nicole odjížděla.

„Myslela jsem si, že dokud člověku není osmnáct, na ničem nezáleží,“ řekla Mary.
„To je pravda,“ souhlasil Abe. „A potom taky ne.“

V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rosemary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu. Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v jejích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.

Pořád ještě byli ve šťastnějším stadiu lásky. Měli jeden o druhém plno srdnatých iluzí, nesmírných iluzí, takže jim připadalo, že jejich osobnosti se spojily na takové úrovni, kde žádné jiné lidské vztahy nehrají roli. Zdálo se, že se tam oba dostali neobyčejně nevinní, jako by je k sobě dohnal čistě jen sled náhod, tolika náhod, až nakonec museli nabýt přesvědčení, že jsou si určeni. Dorazili tam s čistýma rukama, aspoň se jim to zdálo, neposkvrněni pouhou zvědavostí nebo pokoutností.

Věděl, že to, co právě dělá, znamená obrat v jeho životě. Nehodilo se to k ničemu, co předcházelo, nehodilo se to dokonce ani k účinku, jaký to snad, doufal, bude mít na Rosemary. Rosemary v něm vždy viděla vzor korektnosti – ale obcházet tu takhle kolem dokola byla dotěrnost. Jenže Dick si nemohl pomoci a musel se tak chovat. Byl to projev nějaké skutečnosti ponořené pod práh vědomí: cosi ho tu nutilo obcházet, postávat, v košili s rukávy, které mu přesně padly v zápěstí, a v saku, jehož rukávy obepínaly košili, jako by to byl válec a košile píst, v límci, který mu seděl u krku jako ulitý, s perfektně ostříhanými rezavými vlasy, v ruce toliko se šviháckou aktovečkou – právě tak jako jiný muž, jenž kdysi zjistil, že musí zůstat stát před kostelem ve Ferraře jenom v pytli a posypán popelem. Dick tak splácel daň věcem nezapomenutým, nerozřešeným, nevykořeněným.

„Je to dítě.“
„Stejně je přitažlivá.“
Mluvili páté přes deváté, a každý říkal, co chtěl říci ten druhý.
„Není tak inteligentní, jak jsem si myslel,“ prohlásil Dick.
„Je docela chytrá.“

Když už ani nemůže hrát na piano, co chce, je to jistě příznak toho, že život se dostal do příliš přejemnělých kolejí. Zůstal dlouho ve velkém pokoji a naslouchal bzučení elektrických hodin, naslouchal času.

„Ne, není,“ trval tvrdošíjně na svém, obrácen k bezejmennému chuchvalci kožešiny. „Dobrým chováním jenom připouštíme, že všichni jsou tak jemní, že s nimi člověk musí zacházet v rukavičkách. A teď si vezmi lidskou úctu – člověk jen tak druhému neřekne, že je zbabělec nebo lhář, ale když celý život šetříš pocity druhých a podporuješ jejich marnivost, dostaneš se tak daleko, že už nedokážeš rozlišit, čeho by sis u nich skutečně měla vážit.“

Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.
„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně vždycky bude ten člověk, kterým jsem dnes večer.“

„Tak tys mě zničila, co?“ zeptal se ironicky. „Tak potom jsme zničeni oba. Tak-“
Ztuhla hrůzou a vtiskla mu do pevně sevřených dlaní i druhé zápěstí. Dobře, půjde s ním – znovu pocítila krásu noci, najednou tak živě ve chvilce úplného porozumění a sebezapření – tak dobře –
- ale Dick ji zničehonic pustil, obrátil se k ní zády a konejšivě vzdychl.
Nicole se na tvář řinuly slzy.

Tvá žena tě nemiluje,“ řekl Tommy zničehonic. „Miluje mě.“
Oba muži na sebe pohlédli s výrazem podivné bezmoci. V takové situaci nemohou muži navázat duševní kontakt, protože jejich vztah je nepřímý a záleží na tom, jak mnoho žena, o niž jde, každému z nich patřila nebo bude patřit, takže jejich city procházejí rozpolcenou osobností jako při špatném telefonickém spojení.

Po svatbě zůstávala Nicole s Dickem ve styku; vyměňovali si dopisy o obchodních záležitostech a o dětech. Kdykoli řekla, a říkala to často: „Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu,“ odpovídal Tommy: „Samozřejmě že nezapomeneš – proč bys také měla?“

Vsadím na jednu kartu; jiná cesta není. Mám jen strach, že namísto reality vidím jen své sny, že nebudu umět opatrně čekat, přešlapovat, vyčkávat, hrát a být nablízku – to vše dohromady je totiž jediný možný a správný způsob, jak nepodepsat naše parte před začátkem příběhu, který nás může oba spálit tak moc, jako neopatrné plavce ve vysoké peci, z níž odtéká řeka žhnoucí oceli... Chtěl bych a přál bych si, aby naše noc byla něžná, ale něžná navždy – vím, co jsi mi psala; chtěl bych s Tebou mlčet, poslouchat křupající sníh a vnímat vůni deště...

Guns n' Roses - November Rain (2004 - Greatest Hits)

Paprsky zapadajícího slunce...

Paprsky zapadajícího slunce mě oslňovaly, když jsem běžel, zimní vítr foukal do zad, cesta byla předjarně rozměklá a já rychle dýchal a pracoval, pohyboval se, ruce a nohy vykonávaly své pohyby v pravidelném strojovém tempu a plíce se chladily zimním vzduchem, který do nich přerývavě proudil. Při těch krocích a metrech, které ubíhaly, ze mi z hlavy dostávaly bolesti a smutky; mám rád běh – unaví mě, ale stejně tak nabije novou energií, nadějí přicházejících zítřků.

Nevím, co mi na Tobě chybí; snad jen, že mám pocit, že by mě to přestalo bavit – a ty bys pak nevyhnutelně ztratila i ty poslední zbytky víry a naděje, které Ti zbyly, a já bych si udělal další smutný zářez na pažbě předem jasných konců... Nejde to, myslím. Proč to dělám? Jsem králem povrchnosti, hledám to, co časem zmizí a přestane platit, baví mě překonávat nepřekonatelné a řešit neřešitelné; upravené cesty k sladkému životu přenechávám ostatním a sám volím horské stezky zimních měsíců, abych vždy dříve či později skončil pod lavinou něčí nevyrovnanosti a sobeckosti, trápil se a pomalu přestával dýchat, upadaje do spánku a letargie nadcházejících měsíců...



Naivita a pseudoromantika; nebezpečné rozhodnutí, cesta do krvavé říše bez pravidel, kde se umírá jen proto, že na čísi ruletě padlo špatné číslo a není možné jakkoliv vzdorovat, protože nebude žádná další hra, kolo se znovu nezatočí – žijeme jen jednou. Proč se to všechno děje? Žijeme teď a tady, s pocitem, že můžeme všechno a cokoliv; ujídáme porce velkých koláčů, dávíme se utrhanými kousky blahobytu, ale přitom jsme tak zoufale krátkozrací a omezení v růžových brýlích, ve světe vymezeném kolíky bezpečnosti. Jenže někde dál, v různých směrech a různě daleko, je jiný život; je to život strachu a smrti, život zápasu o každý nový den, žití bez naděje a víry, jen trápení, boj, slabost, prázdnota a přicházející konec...



Nedivím se už ničemu a počítám se vším; všechno, co máme, může skončit náhle a jasně, bez varování. Zachování řádu je motivem jednání představených a už tomu nikdy nebude jinak. Neexistuje koncepce žití; heslem je přežít – ještě my a naše děti, tím se řídíme, tak se chováme a jednáme, byť navenek máme erby pomalované záchranou příštích tisíciletí...

NP Vladimír Mišík – Variance na renesanční téma (2001 – Vše nejlepší)

Páteční noc...

Zvláštní večer; měl by být smutný a tragický, ale nějak není. Sedím tu sám, na opuštěném patře, tma je za okny i tu, jen stolní lampa osvětluje můj pracovní stůl a vrhá odlesky na stěny polepené artefakty náplní mého života. Přede mnou je souhvězdí usychajících kaštanů, v nichž je ukryta síla, kterou čerpám každé ráno, kdy přijdu, posadím se a unaveně otevřu oči, a já jsem teď unaven a prázdný a zvláštně melancholicky šťastný...



Jak to skončí? Mám rád život, strašně moc; před několika týdny jsem se sám sebe ptal, jak můžeme skončit, naše životy, náš styl – brát plnými hrstmi, nedívat zpět ani dopředu, žít naplno pro okamžiky dne, který může být posledním... Potomci lidí – jsme to ještě? Ten film nebyl dobrý ani špatný, byl filmem, jehož sledování nebylo ztrátou času – snad pro tu schovanou ironii či víru, možná pro jen naznačená varování, pro unavenost Clive Owena, nevím, ... líbilo se mi to; nečíst recenze je někdy tak dobré rozhodnutí, bez ohledu na to, jestli jsou dobré či špatné...




Ale... co teď? Jako rána palicí, prozření z divného snu, procitnutí do jiného světa. Jako když člověk procestuje celou planetu a sám je planetou a pak zjistí, že nedaleko je ještě planeta jiná; místo, kde už kdysi byl, něco zažil, něco krásného i strašného, něco schovaného v mlze dávno ztracených vzpomínek a snů – a teď najednou je ta země zase vidět a oběžné dráhy se mohou protnout, budou-li naše planety chtít...

Nechápu Tě a zároveň chápu, nerozumím i rozumím. Muselo to být podle Tebe, podlé Tvého scénáře, muselo to být Tvé rozhodnutí, vím – a Ty jsi teď bez něj, definitivně, a včera jsi mi to řekla, protože jsi chtěla, abych věděl. Je to schováno, bublá to, někde v nás to je – a bude záležet jen na nás, čemu chceme věřit a pro co chceme žít. Mám strach; trochu ano. Vím, co by to znamenalo – neustálý boj a snažení se, mé city by zase byly černým kouzlem, které by mě posedlo, a já bych žil s Tebou ze dne na den a snažil se alespoň trochu usměrňovat trajektorii Tvého planoucího života...

(A vím, jak to dopadne – náš příběh skončí za 10 let; a v tom oddělení, kde se míchají pracovní osudy jako lektvary v laboratoři, bude někdo vymýšlet důvody, proč a jak, tak jako jsem to slyšel před několika dny: musíme to nějak udělat, v takovém stavu není schopen podávat očekávané pracovní výkony, máme lékařské potvrzení...)

(Nevím nic, nevím - a baví mě to, tak moc...)

NP James Horner - Murron's Burial (2005 – Braveheart (OST))

Když začne být teskno bez důvodu...

Sedím tu, v kupé pro matky s dětmi, za okny je černá chladná zima a světla vesnic i měst, na rozvrzaném stolku stojí plechovka s nedopitým pivem – a naproti sedí dvě sestry nebo milenky; mají stejná prsa i stehna, jsou matkami ještě dávno předtím, než je někdo otěhotní, jejich plodnost dávno provoněla vzduch a sálá z jejich těl do netečného okolí...

Chybíš mi; ne nějak silně a tragicky, ale tak nějak hezky a nostalgicky... Před očima mám žluté kalhotky, v kterých si přede mnou chodila to sobotní ráno, kdy jsi se styděla za svou nahotu a já byl sám sebou, a znovu si můžu opakovat jen to samé – jsi skvělá. Opravdu. Ty jsi ze mě neměla strach! Naopak – chtěla jsi objevovat a nesla jsi a budeš nést riziko toho všeho, co se stalo i nestalo. Jsme blázni – tohle se vrátí nám oběma; jednou Ti někdo ublíží a stejně tak i někdo jiný mně. Musí to tak být, mělo by to tak být a bude to tak; myslím si to – účet přeci musíme zaplatit...



Už ani nečtu recenze, nemají smysl; vždy berou více, než dávají. Takhle jsem mohl jít hledat vymřelý národ a dávno rozpadlou říši bez toho, aniž bych cokoliv čekal a věděl i chtěl; digitální triky, počítačoví tapíři, zástupy lidí a pyramidy a všechny ty umělotiny byly stejně zoufalé, jako 3D počítačové hry, Rambův příběh byl stejně nečekaný, jako nutný, a dítě zrozené v kapalině života připomínalo pražské Podolí a tamní bazén. Přesto to bylo dobré; snad pro tu živočišnost, která byla cítit a dýchala ze záběrů, nebo možná jen pro to, že otevřené bylo vlastně úplně vše...



Chtěl bych najít tu, která bude mít vše; bez kompromisů, bez společné budoucnosti a minulosti, jenom s přítomností, která bude tak explozivně třaskavá, že nám nedovolí přestat se milovat... Chci žít! Dýchat a milovat a líbat se a cítit život, chci být s Tebou a nenechat Tě nikdy utéct, chci být zraňován Tvou upřímností a bezstarostností, chci to zažít... ještě jednou – to bych chtěl; a pak už budu mít opravdu vše a pouliční lampy budou moci zhasnout nad ránem mlhavé noci...

NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)