Tma noci a světla na druhém břehu...

Je to neuvěřitelný večer; ležím na starém dřevěném molu kdesi na Vltavě, kolem mne padá noc a její jarní chlad, z notebooku se tiše linou tiché jazzové tóny a já mám pocit, že někde strašně blízko jsou odpovědi na všechny skryté a utajené otázky, na vše, co je podstatné a důležité. Hladina se tmavě leskne, z druhého břehu probleskují matná světla přístavních mol a na nebi září hvězdy jiných galaxií; kolem mne panuje tichá tma – je noc, na kterou se nezapomíná.



Proč tu jsme? Co máme získat, co ztratit, pro co žít a pro co umřít? Neznám žádné odpovědi, tápu ve tmě, ale přesto jsem spokojen a šťasten – snad proto, že jsem s Tebou, snad proto, že zítra ráno vyjde slunce a já budu chutnat život v jeho dalším pokračování. Ničíme své tělesné schránky požitkářstvím, trápíme se navzájem sobectvím, tážeme se sami sebe nezodpověditelnými otázkami a při tom všem tak moc chceme nikdy nepřestat dýchat.



Nemám na to; dobývat jen pro ten pocit, získávat jen na pár chvil, předstírat více, než je pravda, lhát sobě i jí, hrát si... to nejsem já. Ostatní sedí v alkoholové pospolitosti v přetopené místnosti, já ležím v chladu padající rosy a ptám se, proč v duchu klesám do pravěku minulého života a hledám odpověď na to poslední, co zůstalo nezodpovězeno – proč jsem to nebyl já? Jsem unaven, ale šťasten; vítězství tmy nad světlem a noci nad dnem, výhra zdůvodnitelného štěstí nad neuchopitelnou krutostí, která mě tolik přitahovala... Proč? Proč jsem Tě musel vybojovat pro někoho jiného?



Už ani nevím, co mě baví a co je jen náhražka; tenkrát ale, když jsem zapomněl na vše ostatní a seděl v novém sále, jsem se stal klukem hltajícím příběh odvahy a síly: lanoví a stěžně praskaly ve větru, vlny se kolébaly v tichém zmaru krvavého oparu a muži bojovali za svou hrdost, nikoliv za své vlajky. Bach hrál své cellové preludium, krev a vnitřnosti pokrývaly palubu a já byl rád, že žijeme v jiném tisíciletí; je jiné a přece stejné, lepší a přitom horší, civilizované a přitom stejně krvavé...

[Toasting]
Capt. Jack Aubrey: To wives and sweethearts.
Officers: To wives and sweethearts.
Capt. Jack Aubrey: May they never meet.



Proč? Co přijde? Nevím; uvidíme...

NP Tord Gustavsen Trio – Kneeling Down (2004 – The Ground)

Nechci se vracet...

Tisíckrát je možné říci si ne, ale přeci se najde okamžik, kdy vzpomínky vyskočí znenadání jak papírové figuríny na střelnici, a já najednou tápu ve svém přemýšlení a tážu se, jestli je pravda, co jsme si tenkrát řekli u hnědozeleného rybníka obsypaného lidmi v letním večeru: můžeme být s kýmkoliv jiným, ale vždycky si budeme chybět, přes to všechno i pro to všechno...

Proč? Proč mě to vůbec napadá? Nechápu to... snad proto, že vím, že voníš stále stejně, tak, jako jsi voněla kdysi, a možná proto, že mi chybí jiskření a bouře vzájemné tělesné přitažlivosti, kdy jsi mi s široce otevřenýma očima šeptala do tváře, že se s Tebou nemiluju, ale že ... . A taky možná pro ten vnitřní pocit, že ve skutečnosti, někde úplně hluboko v Tobě, je dobro a ne samozřejmost mi ubližovat...

Naivita. Proč? Stačí se otočit, pohlédnout zpět a vše bude zpátky, ty dojmy a pocity zmaru a beznaděje, krutého poznání skutečnosti, že Tvé osudové jméno je jiné, než záznam v mém rodném listě...



Jako ten příběh z letošního Febiofestu, artistní pojednání o prázdnotě vyprahlosti a neupřímné vnitřní zvrácenosti – a Domenico Scarlatti jako připomenutí, že občas je nutné cestovat zpět, aby člověk nalezl diamanty minulých staletí.



Žiju, ale něco mi chybí; jedna setina koláče života je zoufale prázdná, nedostává se mi té vzácné substance. Chybí mi to, ten pocit, kdy se člověku zatmí v hlavě, krev pulzuje, svět okolo neexistuje a život je pohybem na planoucí hranici krásné agónie a stejně krásného trápení v pokračování...



Chtěl bych zmizet a probudit se až další ráno, v mokré trávě tam daleko na východě, v horách a stepi, které jsem viděl před pár týdny v pyšném příběhu, a chtěl bych se toulat údolími bez konce, s možností nepřemýšlet o ničem a nikom, s možností se ztratit a zmizet, ale přece žít a pozorovat svět do konce věků...



(Prázdné řeči; za pár chvil vlak zastaví, pózy zmizí a přijde život: kompromisní ve své pravdivosti, hmatatelný ve své reálnosti a silný ve své skutečnosti. Těším se, doopravdy...)

NP Explosions in the Sky – Welcome, Ghosts (2007 - All of a Sudden I Miss Everyone)

Jarní slunce, nedělní odpoledne, Ty, já; život...

Miluju Tě, víš? Někdy si nerozumím; dnes odpoledne, kdy slunce pálilo a já usínal na trávě vonící jarem, jsem měl chuť otevírat Pandořinu skříňku a psát a tázat se na něco, co je přikryté závojem minulosti... Nevím proč; snad proto, že moje hledání neexistujících problémů mělo pocit, že s Tebou už není o co bojovat a o co hrát. Za tohle se nenávidím a tohohle se bojím; může to zničit vše, vše krásné, co máme a co jsme získali, a vše se může ztratit a zmizet a skončit, a pak... Nedovolím to!



Někdy jsi tak moc zranitelná, až mě to zaráží, a jindy jsi ztělesněním soběstačné nezávislosti. Někdy se přitulíš, nechceš mě pustit, a když jsem unavený a nechci si hrát, objeví se Ti slzy na tváři v momentě, kdy se propadám do beztíže spánku. Jindy si hraješ a ukazuješ a dáváš a nabízíš, a hladíš mě slovy i tělem, a Tvé věci a barvy mají řád a styl, a Ty chceš knihovnu, kouzelný svět, Řím, dovolenou, mě, nás... Sedím tu a napadají mě protiklady a drobnosti a zásadní věci, vše dohromady jako krásný koktejl Tvé přítomnosti u mě mezi čtyřmi stěnami; žijeme, teď jsme šťastní...



Ty filmy byly vlastně podobné; úsměvné, s hořkostí poznaného, ale přeci plné radosti ze života. Co více říci? Krásné záběry sluncem ozářených vlaků a balonu klesajícího do bezejmenné přehrady při západu slunce; a vedle toho dřevěné kůly a k tomu melancholické klavírní zadumání dárce mého zneklidnění.



Příběhy o nás, o vztazích mezi námi, střípky bolestného poznávání, že nic nejde samo a kompromisy jsou někdy nevyhnutelně smutné a jindy nevyhnutelně krásné. Příběhy plné poznání a zkušenosti, moudrosti a nadhledu, a k tomu úsměvy, jiskření slůvky a situacemi, pohledy a záběry...

NP Taro Iwashiro - Chapter III Truth Of Resolution ~Oyuu of Odani's Theme~ (2002 – Onimusha 2 (Orchestra Album) (OST))

Když se znovu nadechneme, plni naděje...

Je Země studené a mrtvé místo? Dny mají desítky hodin a noci neexistují, svět a města tepou nepřetržitým životem a všude kolem nás je tolik možností, jak lehkovážně ztratit štěstí nabytého a začít se potácet tmavými ulicemi, bez naděje a budoucnosti, se zamlženým pohledem a bolavými vnitřnostmi.

Album začíná pomalu a pozvolna, jemným zvukem zabarveným do vůně kovu; první nádech po probuzení z komatu, kdy se člověk vrací zpět do života. Těsně před tím, než si uvědomí skutečnost a tíži reality, musí mít neuvěřitelně silný pocit, že život začne od začátku a on bude moci odčinit všechny chyby a hříchy, které dopustil a které učinil, a stejně tak bude bohatší o všechny ty zkušenosti, které si musel zažít a odžít, protože nedovolil nikomu a ničemu, aby je sám získal předtím, než se osobně a bolestně popálí o ostny života...

First Breath After Coma – tep života, je tam cítit – dýchá s každým akordem, pulsuje, sílí, zeslabuje. Vane jako večerní vítr od oceánu, po němž zůstane ve vzduchu vonět rozpuštěná sůl, která prostoupí šaty a vlasy a je cítit ještě ráno, jako připomínka neexistujícího odžitého času.

Six Days At The Bottom Of The Ocean – klesání na dno jednoduchým kytarovým motivem, a pak bezchybně vystavená instrumentace a kadence. Z jemného začátku a vlnění moře se stane příběh síly a touhy a volání po svobodě; je to jako sedět na zápraží rybářského domku někde na severu a dívat se na sílící bouři, a potom zajít dovnitř a napít se ostré pálenky, která ještě více rozbouří zneklidněný žaludek.

A pak se potkají – on a ona – a rozumí si beze slov a ticho je jim cennější, než prázdné věty a zbytečné myšlenky. Your Hand In Mine vhodí mezi nepřipravené neuvěřitelnou melodii pro dvě kytary, basu, bicí a rozervaná srdce; a po sto padesáti vteřinách se melodie začne vlnit a sílí jako sluneční paprsky pár hodin po rozbřesku, kdy je chlad noci dávno minulostí, ale horko dne je ještě několik hodin vzdáleno. Je to o těch dvou, ležících kdykoliv a kdekoliv, když pro ně platí, že okolní svět neexistuje a okamžik má větší cenu a sílu, než hodiny, dny a měsíce bezcenných zbytečností...

Explosions in the Sky začali hravostí, lehkostí a neuchopitelností a přes beznaděj a touhu vykřičet všechny bolesti a prohry dokázali najít naději v tomto světě, aby mohli pokračovat dál v hledání a putování. Post-rock je Explosions in the Sky a oni jsou post-rock, bez ohledu na všechny ty desítky kapel, jejichž kytaristé mají v zaprášených policích alespoň jedno jejich CD nebo jeho kopii.

Explosions in the Sky chtěli hrát rock, ale nikdo z nich neuměl zpívat, chtěli být indie kapelou a procestovat svět (se) svými kytarovými příběhy. Nyní, po několika letech, byli katapultováni do Billboard hitparády, přestavěli sedmiminutový příběh o vítání duchů do stravitelné podoby několika minut u Conana O’Briena a jsou synonymem pro světla pátečních nocí. Je to tak správné a stejně tak to nemá žádný význam – prostě tu jsou a hrají a nabízejí.

The Earth Is Not a Cold Dead Place; masterpiece pro čtyři hudební nástroje, který vzniknul nečekaně a možná trochu nepatřičně, a teď tu je jako lávový ostrov po nečekané erupci staletí spící sopky. A na ostrově zatím začíná uhasínat popel, zelená tráva pokrývá jeho úpatí, na nebi krouží první ptáci a přes odcházející mraky jsou v jarním ránu cítit jemné paprsky hřejícího slunce...



ED2K

NP John Barry – May Dances With Tomas - "Did You Call Me" (1994 – The Specialist (OST))

Jsme spolu...

Je jaro; venku i ve mně. Nějak je vše takové, jak má být – a já z nás cítím neutuchající sílu a touhu dávat, opatrnost našlapování a poznávání, city, které zatím stydlivě skrýváme tázajíce se sami sebe, není-li příliš brzo. A já se Tě přestávám bát, Tvého těla – a začínám vnímat jeho obrysy a zamilovávat si jeho nedokonalosti, a už vím, jak se chvěješ a jak voníš a chutnáš, a neustále mám tak moc silný pocit, kolik toho všeho je stále před námi...

Večery přestávají studit padajícím chladem a rána jsou prosvětlená paprsky nadcházejících měsíců. Už je možné ležet a dívat se na mraky, nechat se hřát odpoledním sluncem a opájet se nekonečným oceánem svobody, poslouchat křik ptáků a ticho kráčejících podvečerů; žijeme, dýcháme, mluvíme, smějeme se, milujeme – jsme tady, den za dnem, nekonečně šťastní, mající vše, omezení jen těmi pouty, která jsme si sami dobrovolně nasadili...



Nejde to – už jsem to psal. Vlajky nemůžou nikdy vlát s takovým účinkem, jako bolí a opájí šílenství krve; už nejde jít dál, tahle ulice je slepá.



Co teď?

Nějak nemám chuť psát; mám chuť žít. Je to lepší, výborné a vynikající, výživnější a výnosnější, výdělečnější a výtečnější. Namísto tápání s otevřenýma očima v rozlitém mléce dělám kotrmelce se šibalským úsměvem na rtech, slova jsou hračky malého kluka, který je skládá tak a jinak, se smyslem i bez něj, a nakonec vznikne hromada vět a obrazů, nedávajících žádný smysl, nepřinášejících žádné poselství; říkají jen, úplně mimoděk – je šťastný.

NP Erik Truffaz – Miss Kaba (2007 – Arkhangelsk)