Jen pár vět...

Chtěl bych vymyslet převratnou myšlenku, světonázor osvětlující veškerá temná místa planety, lék všech nevyléčitelných nemocí sluneční soustavy, tajemný lektvar vyrobitelný v jednom jediném exempláři, jehož malá skleněná dóza se rozbije nešťastnou náhodou a vše pak v jednom jediném okamžiku zmizí v prázdnotě neřešitelnosti.

Plácám.

„Tenhle pocit znám,“ řekl jsem, „přesně tenhle pocit znám.“
„Připadá mi zvláštní,“ řekla, „že se tak moc tancuje kolem živejch a tak málo kolem umírajících. Proč pořád ti náramně naštudovaní vědátoři koumají nad tím, jak život prodloužit, místo aby vynašli nějaké prostředky, jak s ním příjemně skoncovat? Na světě musí bejt děsně moc lidí jako jí, kteří chtějí umřít, ale nemají dost kuráže-“

Přijela ke mně; a seděli jsme vedle sebe, tak moc blízko, že jsme museli cítit tu samozřejmou otázku, jež visela ve vzduchu, ale současně jsme byli od sebe vzdáleni tisíce propastných kilometrů plných nesdělitelných pravd a pocitů... Já Ti ukazoval zhmotnělé vzpomínky, povídal se a smál, Ty jsi se ptala i mlčela, divila jsi se i přikyvovala. Možná jsem to měl udělat, nevím; najednou se začal blížit nový den – a Ty jsi vstala, já též, autobus pomalu projížděl nočním městem, pár stanic, vestibul metra – a konec. Konec ně(i)čeho, co nemá smysl.

Možná proto, že jsi to řekla sama. Příliš racionální. Příliš náročná.

„Jsem unavená životem a umřít mám strach,“ řekla Gloria.

Já už nechci být racionální; naopak. Náročný ano, ale ne racionální. Přemýšlení a analýza ubírá přitažlivosti nepravděpodobného, namísto otázek a obav jsou tu rovnice a kalkul, namísto sinusoid konstantní funkce.

Děkuju; za to, že můžu žít. A ptát se. A nenacházet odpovědi. A prohrávat. A nacházet sílu jít dál.

„Vždycky až zejtra,“ řekla. „Štěstí nás vždycky potká až zejtra.“

...

NP Mono - Yearning (2005 - You Are There)

Když den končí ránem...

Bílá stránka přede mnou; nevím, co psát. Po těle mi běhá mráz; nevím proč. Jedu z místa na místo; bez důvodu. Jsem v pohybu; asi jen pro ten pocit. Potřeboval bych injekci uklidnění - lék na nevyhnutelnou nutnost všech těch next steps, které mne čekají. Klíží se mi oči; země byla tvrdá, za okny pršelo, pokoj mě obepínal svým tichým prázdnem a zdi schly tiše tak, jak ještě několik let budou. Ráno sen z minulého života s příchutí trpkosti; pravidelná zpráva od Tebe, kterou jsem si přečetl někdy kolem třetí ráno; teď Clint Mansell; za pár hodin klid a mír, aspoň na pár chvil.

Nejsem kapitán, nikdy jím nemůžu být; jsem první důstojník. Kapitánství mě vysiluje, nemám tolik energie, protože jí nemám z čeho brát. Můj neobnovitelný zdroj signalizuje vybití; řešení v nedohlednu. Vnitřní motor se zadrhává. Stárnu, dospívám. Nacházím odpovědi – další a další otázky. Jak větrníky rostoucí na horách. Točí se ve větru, pravidelně, nezúčastněně, majestátně; stále a pořád. Kovově neživé, chladné, vzdálené; a neodstranitelné. Začíná svítit slunce; chci déšť. Mraky se trhají; chci chuchvalce mlhy a šedivé moře.

Většina těch věcí, které jsou mým životem, je naopak, než by měla být.

Věty a slova bez významu. Přešlapuju na místě všech svých cest, jako bych se bál vykročit vstříc neznámu. A zase ten pocit; ta slabost proměněná v opakování znalého, vyzkoušeného a jednoduchého, a k tomu ta neochota vrhnout se do neznámého prostoru čehokoliv, co by mělo mít smysl cesty dál. Jsem uzavřen mezi krabicemi, které důvěrně znám, a nechce se mi opustit důvěrně známý kraj. Je mi sto let. Chci ráno vstát, dojít na zastávku a dívat se na lidi nastupující do ranního autobusu. A vedle zastávky je trafika; noviny a první pivo. Jako tenkrát. Prázdno. Přiznání prohry, které trhá okovy.

...

Místo souznění jen pohledy do minulosti; už mě to nebaví, vždycky znovu od začátku, všechno tolikrát řečené znovu a znovu opakovat.

Stále stejné harmonie i melodie.

Radši naslouchám; bojím se začít mluvit.

Místo cesty ke svobodě se připoutávám stále silnějšími řetězy, abych nemohl odejít, odletět, osvobodit se; abych nemohl opustit to všechno, co chci tak strašně moc ztratit.

NP Hope of the States – The Black Amnesias (2004 - The Lost Riots)

Poslední kapitola

Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném.

Touha se nedá přivolat. Buď je v ženě, která ji vzbudila, nebo není vůbec. Buď je tu od prvního pohledu, nebo nikdy neexistovala. Buď je okamžitým vycítěním erotického vztahu, nebo není. I tohle jsem věděla, ještě než jsem zakusila.




O pár týdnů později, když sestupoval z kopce dolů od nejvyššího z nejvyšších, slunce jemně hřálo chladivým a větrným létem a v nohách ho začínala studit voda přebroděné řeky. Pak, v jeden okamžik, najednou všechno pochopil; koneckonců, právě proto sem jel, a nebyl proto ani tolik překvapen, že všechny nalezené odpovědi do sebe zapadly jak kostky jednoduché skládačky. Okamžik pravdy, nalezení grálu, moment osvícení.

Pravdy byly celkem tři; prosté a jednoduché, silné ve své krátkosti a úderné ve své definitivní jednoznačnosti.

Pomalu jde k ní. Je vidět, jak si netroufá. Nejdřív se neusmívá. Ruka se mu chvěje. Je tu rozdíl v rase, on není bílý, musí ten rozdíl překonat, a proto se chvěje. Dívka mu říká, že nekouří, ne, díky. Nic jiného neřekne, neříká nechte mě na pokoji. A tak on přestává mít takový strach. A říká jí, že si připadá jako ve snu.

Po celou dobu našeho příběhu, rok a půl, si budeme povídat takhle, nikdy nebudeme mluvit o nás. Od prvních dnů víme, že na společnou budoucnost nelze myslet, a tak o budoucnosti nikdy mluvit nebudeme, budeme vést řeči jako z novin, každý to svoje a pořád dokola.



Zaprvé: nikdy už nezmizí z jeho života. Nelze tomu jinak, protože kousek z ní v něm zůstal jak umělé výztuhy kostí po komplikované operaci, a takto voperované nové části těla už nelze nikdy odebrat – srostou se zbytkem, kterým jsou obklopeny, a stanou se tak jeho přirozenou a nedílnou součástí.

Muž z Šolonu ví, že otec i bílá dívka se rozhodli stejně a že jejich rozhodnutí je neodvolatelné. Tak trochu začíná chápat, že odjezd, který ho od ní odloučí, je v tomhle všem jistou nadějí. Že ona není z těch, které se mají vdávat, že z každého manželství uteče, že ji bude muset nechat jít, zapomenout na ni, vrátit ji bílým, jejím bratrům.

Zadruhé: měl ji rád a bude jí mít rád. Protože jí ale dal všechno, co jí kdy v životě mohl dát, a stejně tak ona mu ukázala a poskytla vše, co mu kdy mohla poskytnout, jejich příběh byl u konce. To jediné, co jí ještě mohl darovat – a darovat z titulu toho, že jí měl stále rád – byla svoboda: nechat ji žít její život, podle jejích pravidel, jejími volbami a jí zvolenými cestami. Tím, že ji nechá svobodně žít, udělá to nejlepší, co pro ni může udělat, protože cokoliv ostatního by bylo jednoznačně horší volbou; všechno ostatní by jí o něco méně dalo a o něco více vzalo.

Život je nesmrtelný, jen dokud se žije, dokud je živoucím životem. Nesmrtelnost není otázkou delší či kratší doby, že v ní nejde o nesmrtelnost jako takovou, ale o něco jiného, co zůstává nepoznáno.

Zatřetí se pak rozpadá na dvě pravdy opačného pohledu. Žít s ní pro něj znamenalo utrpení. Nikdy jí nemohl zcela získat, nikdy se mu nemohla zcela oddat, nikdy ho nemohla zcela milovat. Nikoliv snad proto, že by nikdy v minulosti či v budoucnu nechtěla, ale proto, že tak nemohla učinit, ze své niterné podstaty, ze svého já, které ji velelo chránit sama sebe a tudíž vždy milovat méně, než miloval ten druhý. Žít bez ní pak pro něj znamenalo naději – naději, že v příběhu budoucna, který dříve či později přijde, mu bude poskytnuto to, co tak obdivoval a miloval na ní i s ní, ale zároveň zde nebudou všechny ty pálivé a mučivé ostny oddalování konce, o kterém od začátku tušil i věděl, přestože si ho tak moc nechtěl přiznat, ve snaze prodloužit trvání toho krásného, co ho tolik bytostně naplňovalo.

I ona, když loď zahoukala své sbohem, když zvedli můstek a když remorkéry začaly loď táhnout a vzdalovat od pevniny, i ona tehdy plakala. Plakala, ale skrývala slzy, protože on byl Číňan a takoví milenci se oplakávat nesmějí. Aby matka a mladší bratr neviděli, že trpí, aby nedala nic najevo, jak bylo mezi nimi zvykem.

Sešel dolů z kopce, usedl na sluncem ozářenou mez pod malými smrčky a borovicemi, napil se zteplalého piva a zadíval se k obzoru, kde mraky pomalu ustupovaly a odkrývaly ledovcem zakryté vrcholky. Za několik hodin se bude vracet, ale pocit v jeho mysli je jiný, než byl před několika hodinami – zoufalá neodvratitelnost, která mu ráno při probuzení sevřela žaludek, byla najednou pryč, a místo ní cítil ve svém nitru tiché, klidné, neuvěřitelně široké a objemné – prázdno.



Mnoho let po válce, svatbách, dětech, rozvodech, knihách přijel se svou ženou do Paříže. Zatelefonoval jí. To jsem já. Poznala ho po hlase. Řekl: Chtěl jsem jen slyšet váš hlas. Ona řekla: To jsem já, dobrý den. Byl zakřiknutý, bál se jako tenkrát. Hlas se mu náhle roztřásl. ... A pak už nevěděl, co jí má říct. A pak jí to řekl. Řekl jí, že je to jako dřív, že ji stále miluje, že ji nikdy nepřestane milovat, že ji bude milovat až do smrti.

(Prázdno jako prostor pro další pocity a příběhy, prázdno jako středověký sklep pro ukrytí zapovězených myšlenek.)

----

Došli jsme na konec cesty; byla dlážděná a pokrytá barvami všech možných pocitů. Poslední kámen, který tam v černém prachu ležel, měl na sobě jemným písmem vytesáno jediné slovo.

Smíření.

NP Adrian Johnston – Winter [at Marygreen] (1996 - Jude (OST))

Předposlední kapitola

Věřil, že to už nikdy neudělá, že se už nikdy nebude vracet; bez ní byl totiž šťastný. Nic ho neničilo, neubližovalo mu, netrápilo – žil a díval se kolem sebe, dny mu plynuly poklidně a zvolna, přestože se prodíral trnitými křovinami všudypřítomných povinností a brodil se spáleništi nepodařených vztahů. Začínal znovu nalézat svoji vyrovnanost a klid, byl silnější a bohatší o nové zážitky a zkušenosti, žil s pocitem, že příště už to musí dopadnout, že příště se už nic nečekaně neztratí a nenávratně nezmizí.

„Jsem hrozně unavená, souhlasím se vším. Nezajdem radši na panáka?“ zeptala se tak nevinně, jak jen to bylo možné. Věděla, že se ten den potkají; měla černé šaty, rafinované punčochy, voněla jako vždy a působila stejně zranitelně a přitom nezničitelně, jako už tolikrát předtím.



Vlastně na to čekal; kdyby to neřekla ona, udělal by to sám.

„Půjdem. Za chvíli se sejdeme dole,“ řekl a vstal. Chtěl si s ní povídat, vidět jí – po několika měsících mu chyběla její přítomnost. Byl stejný jako ona; kvalitní košile narůžovělé barvy ladila s kalhotami, botami i páskem, i on se připravoval na setkání, o němž dopředu věděl, že nastane.

Nic od toho nečekal, nic si nesliboval, nic nechtěl. Byl prázdný jak vypuštěný rybník, na jehož dně poklidně odpočívá a schne hnijící bahno. Jak se taky mohl jinak cítit? Vše, o co se za uplynulé dva roky snažil, zmizelo bez náhrady, a jediné, co mu zbylo, byly poslední stopy ironického nadhledu nad vlastním životem. Chtěl vědět, jak to dopadne. Chtěl ještě něco zažít, přidat další list do špatného románu polovičaté lásky. Další čárku, výsměch sám sobě. Zmačkaný list, který už nikdy nebude chtít číst.



Možná si to všechno přestal uvědomovat, když tam pak spolu seděli a povídali, na schované zahrádce schované restaurace. Čas líně tekl vstříc padajícímu večeru a ve vzduchu bylo cítit podobenství příštích minut.

„A co jinak, jak se máš?“ rozhodl se po hodině sešlapávání stohu prázdnoty přejít k něčemu, co mu přišlo smysluplné a zajímavé. Dopíjel třetí pivo a jemně se houpal v nadcházejícím letním večeru, ona pila svůj druhý drink. K jejich práci už nebylo co říci; věty přirozeně protekly nad dřevěným stolem, oba si postěžovali i pochlubili, svých pravidelných deset hodin probrali ze všech možných stran i směrů. Byli přitom neuvěřitelně flexibilně perspektivní – přesně tak, jak se žádalo, čekalo, slušelo i patřilo.

„Někdo přijde a pak odejde, tak nějak žiju. Byt, kuchyně, znáš to...,“ začala svou obvyklou hru samozřejmé dokonalosti, kterou vždy dokázala protkat nenucenou okázalostí. Tentokrát už ale na lep neskočil, už ji znal – všechny ty věty a slůvka byly prázdné a bezcenné, hra na mondénní světáctví byla směšná svou nabubřelostí a někde mezi těmi všemi šťastnými větami našel to, co už předtím tolikrát – slabost, nerozhodnost, pokrytectví a sobectví.

Smáli se, hltali se očima, občas se nevědomky dotkli. V momentě, kdy se k ní přiblížil obličejem, se nenáviděl; opovrhoval sebou i jí, to byl ten pocit. Jenže ona měla rty stejně jemné, jako kdysi, a jejich ruce do sebe zase zapadly s přesnou přirozeností. Okolní stoly, lidé, ulice i svět přestali existovat; pár minut s přivřenýma očima předtím, než se venku rozloučili úsměvy, za kterým on skrýval přetvářku a ona cokoliv, co nemohl rozpoznat.



Zatměl se mu mozek; najednou zapomenul, že jí nikdy nemohl věřit a nikdy se na ní nemohl spolehnout. Tohle byla její síla; dokázala ho vždy očarovat svou přítomností. Byl s ní hodinu a spoutala ho na půl dne. Dvě hodiny, na den. Čtyři hodiny, dva dny. Přímá úměrnost. Ona žila jako kometa letící sluneční soustavou a svým ohnivým závojem pálila všechny, co ji měli rádi. On se tenkrát kdysi pomalu a potichu snažil prokopat do jejího nitra k čistotě a kráse, kterou tam vevnitř někde čekal a tušil. Tušil... na začátku o tom byl přesvědčen, jenže ona mu pak nevyvratitelnou pravdu vyvrátila všemi těmi dny, které přišly, a on jako výsledek toho všeho přestal uznávat náboženství lásky bez kompromisů a začal vzývat bohy reálného života.

Za pár hodin mu šlo jen o to, dobýt zase po čase tvrz nedostupné vášně; jízda na horské dráze s příchutí testosteronu, chtěl se svézt a pak možná ještě jednou. Pár posledních zpráv kolem půlnoci, kdy ji chtěl vidět a ona se vrátila z míst, kam před ním utekla. Ten pocit, ten strašný pocit – už je pozdě, dávno už je pozdě. Už nic není, nic, vůbec nic, tma – mezi nimi je oceán mrtvého moře; on to ví, ona to ví, oba to ví – ale neřeknou si to, protože by museli křičet do rána v agónii poznání nemožnosti vrátit čas a odčinit své hříchy.



„Tak dobrou noc a odpočiň si,“ rozloučil se rychle poskládanými písmenky. Pak se převalil na bok a napil se z blízko stojícího hrnku; na jazyku ucítil pachuť sebepohrdání. Nestálo to za to; věděl to od začátku. Nikdy to za to nestálo.

To jediné opravdu důležité, co v jejich příběhu kdy získal, bylo to, že jí ztratil.

---

Město červených cihel a velké katedrály a podivného přízvuku a šedivých mraků, město řeky, větru, smrákavého mrholení, město obstarožního hotelu a disharmonických zvonů, město plné historie s příchutí dávno ukrytých tajemství.

Po zádech mi běhá mráz; řítíš se po špatné cestě přímo do propasti.

NP Nick Drake - One of these Things First (1994 - Way to Blue: An Introduction to Nick Drake)