Kruh se uzavřel

Jak je možno odsoudit něco, co pomíjí? Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie; i gilotinu.



Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.
Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.



Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy „erotické přátelství“. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí.



Ve chvíli, která následovala po milování, měl nepřekonatelnou touhu zůstat sám; probouzet se uprostřed noci po boku cizí bytosti mu bylo nepříjemné; společné ranní vstávání ho odpuzovalo; netoužil, aby někdo slyšel, jak si v koupelně čistí zuby, a intimita snídaně ve dvou ho nelákala.



Kruh se uzavřel; poslední střípek do mozaiky pocitů a nálad ostrova ztraceného uprostřed Atlantiku. Jeden film, jedna kniha, jedna země a jedna cesta. Když jsem dnes projížděl večerním městem, měl jsem sváteční pocit uskutečněného rozhodnutí – jednou se tam vrátím. Na trvalo. Na pořád. Nevím kdy a nevím s kým, nevím, co budu dělat a kde budu žít, ale vím, že ten ostrov se do mě zaryl tak, jako žádná jiná země na světě, a já mám pocit, že i kdyby nic v mém životě nevyšlo, tak tam budu moci vždy zmizet a ztratit se: nebude to cesta k novému začátku, bude to putování k smysluplnému konci.



Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).



Nikoli nutnost, ale náhoda je plná kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.



„Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu...“ šeptala mu, když byli k sobě přitisknuti. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.



Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.



Otevřel jsem tu knihu a byl zaskočen – na každé stránce bylo něco, co jsem chtěl ukotvit ve své paměti, abych nikdy nezapomněl, a já nevěděl, jak to udělat, protože pak přišla další stránka a s ní další věta i odstavec, a poté další a další, znovu a znovu... Byl jsem ztracen. Tolik odpovědí! Tolik... putoval jsem tou podivnou zemí a někdy po půlnoci četl několik stran v bledém světle odcházejícího soumraku a nastávajícího svítání, upíjel přitom calvados, a pak se díval, procházel a snil...



Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté, co se objevil ve dveřích bytu, bilo na kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce a slyšela znít zvony na věži.
Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu, který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se jí znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastná, že ho slyší dýchat vedle sebe.



Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí? Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života, nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se odevzdá tomu druhému jako voják do zajetí, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.



Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.



A dnes jsem naslouchal mužskému sboru, který doprovázel příběh plný tajemství, a kamera, jen tak mimochodem, ukazovala neuvěřitelné scenérie, jež jsem sám viděl loňské léto: zasněžené hory, bouřící moře, déšť a sníh, domy vzdorující chladu a větru, kostely na břehu moře, polámané kříže, zablácená auta, silnice vedoucí pustinou. Island. Neuvěřitelný film. Syrový, drsný a citlivý. Melancholický. A silný; jako to nejsilnější kafe s pořádnou porcí rumu.





Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.



Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky. Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: „Jsem strašně ráda, že jsem s tebou.“ Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.



Franz je silný, ale jeho síla se obrací jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí.



Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než vděčné opakování téhož?
Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného, a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři v chvíli rozkoše?
...
Byla to tedy nikoli touha po požitku (požitek přicházel jako jakási prémie navíc), ale touha zmocnit se světa (otevřít skalpelem ležící tělo světa), co ho hnalo za ženami.



Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postole přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.



Největší omyl je jen jeden: myslet a přemýšlet, jestli Terezu nebo Sabinu, a mlčky a automaticky u toho předpokládat, že je člověk Tomáš. Jenže ve skutečnosti je člověk Franz – Sabina mu utekla a on na ní přesto pořád myslí, Terezu nikdy nepotkal a to jediné, mezi čím se lze rozhodnout, je duševně rachitická Marie-Claude a mladá naivní obrýlená studentka. Realita není nikdy moc veselá; chybějí v ní sny. A sny jsou zbytečné; chybí v nich realita.



Martin Heidegger prý jednou napsal: „Odříkáváním neztrácíme, odříkáváním získáváme nevyčerpatelné kouzlo prostoty.“



NP Michael Nyman - Candlefire (The Diary of Anne Frank) (2006 – The Piano Sings)

Affair of Love

Pár let; myslím, že to bylo v Aeru, kinu zvláštní atmosféry, již mám rád a stejně tak se mi protiví. Byl jsem tam s Tebou, myslím – tenkrát náš vztah dozníval příběhy posledních vzájemných návštěv, vzdechů, vět i slov. Pamatuji si ten trip-hopový výrazný rytmus; bezútěšně jsem hledal hudební stopy po několik následujících nocí. Pamatuji si, jak Ona byla vyzrále krásná. Vzpomínám, jak On měl charisma utečence. Nechtěl jsem vědět, co vlastně dělají, nebylo to důležité; to důležité, co mě zajímalo, však nevím ani dnes: je to tak správné? Lze to tak? Kde začíná a končí láska a kde začíná a končí sex? Je sex podmnožinou lásky? Nebo jí přesahuje? A kde?



Nemám v tom dodnes jasno a nikdy mít asi nebudu. Zdá se, že obecné pravidlo neexistuje; případ od případu je vše jinak, ověřená pravda končí svým vyvrácením a nově nastolené pravdě nevěřím. Snad jen to, že člověk stejně nakonec chce mít vše najednou, touží a doufá, že jednou vše přijde, snad je to může být odpovědí. Jedna strana trojúhelníku je málo, ať už je jakákoliv.



„Commitment na max, intimacy částečně, passion už dávno není,“ charakterizuje můj přítel vlastní jednou oprašovaný vztah. Stačí to? Stačí to pro vztah – ale nestačí to proto, aby byla jediná. Zase jsme u té stejné otázky: je lepší nedostatečné něco, nebo nic plné naděje? Pořád si myslím, že to druhé. Jak dlouho si to budu myslet?

„Ty jsi měl včera sex, že jsi tak veselý?“ zeptala se ho ráno v kuchyni. Neměl, ale stejně nevěděl, co říci. Obdivuje ji za její nadhled a humor, který je na hraně. Cítí, že s ní chce být – ale stejně tak ví, že včera večer chtěl válčit na jiném poli.

„Nejdůležitější je řízení očekávání,“ říká jiný přítel, můj guru a rádce ve světě osmihodinových směn a občasných večerních přesčasů. Má pravdu.

Ten film byl krásný.



NP Michael Nyman – Zinc Piano (2003 - The Actors (OST))

Ty, který žiješ

Jsou jenom dva druhy mužů. Ti první tvrdí, že ženská krása je rozhodující, že fyzická přitažlivost, charisma, kouzlo osobnosti a krása těla jsou tím nejdůležitějším, co rozhoduje o perspektivě vztahu, protože bez fyzické přitažlivosti dříve nebo později vztah odumře. Ti druzí tvrdí, že krása má sice svou váhu, ale důležitější je krása vnitřní – povaha, vlastnosti, morálka a obětavost. Jací muži jsou lepší? Ti první, pochopitelně: znají pravdu a dokáží ji pojmenovat. Ti druzí jsou povrchnější, než kdokoliv jiný, protože znají pravdu, ale nechtějí si ji přiznat. Nedělají se lepšími jenom před ženami – dělají se lepšími i sami před sebou. Patřím do první skupiny. Naštěstí. A proto zůstávám sám.



Ten film byl plný podivných scén, které měly společné barevné vyznění do šedivého odstínu bílé a chybějící naději. Chybělo slunce a štěstí, příroda a láska, svoboda a cesta kupředu; podivná koláž smutku, beztvaré průměrnosti a denního opakování téhož. To nejhorší z našich životů smícháno do šedivého koktejlu našich každodenních strastí, které vypadají odpudivě na pohled, ale ještě horší jsou ve skutečnosti, neboť reálně si je ani neuvědomujeme, přestože je denně prožíváme. Déšť, zastávka autobusu a v ní plno – nikdo další se už do ní nevejde. Ranní přeplněná tramvaj, mlha, omšelé kabáty a aktovky, cesta do práce. Obtěžující zákazníci a neochotní prodavači. Film o středečním ránu v šedivém podzimu a bezbarvém předjaří.



To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce. Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc. Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně. Zase je čas jít dál. Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k nikomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to udělám. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou si to uvědomím. Jednou to naleznu. Jednou budu šťastný.



Jednou. Ale kdy?



NP The Walkabouts - The Lights Will Stay On (1996 - Devil's Road)

Nic je někdy více než něco...

Pár dnů předtím, než jí zavolal taxi v pozdní noci, inhaloval vůni svobody, toulal se lesoparkem všemi směry, píchal si do žíly vůni lesa, hledal hory uprostřed velkoměsta, snil o neexistenci pondělí, pil krušovické na místech, která tolik znal, proklínal se za to, že neodjel a děkoval za sílu, která mu umožnila zůstat, teleportoval se z periferie do centra a znovu se podivil přemrštěnosti a prázdnotě popcornových velkosálů, a pak najednou seděl bez dechu a hlesu, protože viděl film, kde nakonec nebyla ani špetka naděje, jenom zmar, smutek, bezvěrectví a únava. Tahle země fakt není pro starý.

Carla Jean Moss: You don't have to do this.
Anton Chigurh: [smiles] People always say the same thing.
Carla Jean Moss: What do they say?
Anton Chigurh: They say, "You don't have to do this."



          „Protože nikdo z nás nemůže nic získat, ale rozdíl je, že zatímco já k tomu nemohu i nic ztratit, Ty můžeš ztratit vše,“ konečně řekl ta slova, která ho napadla před několika dny. Nebylo vůbec důležité, co se stalo, důležité bylo, aby se nestalo nic dalšího.
          „Já vím. Jenže si nemůžu pomoct. Strašně moc mě přitahuješ.“
Tok řeči prořízlo nastalé ticho. Musel mlčet, na to se nedalo nic říci; kdyby totiž řekl pravdu, ranil by ji tak, že by se z toho vzpamatovávala měsíce. Čím více ji přitahoval, tím více slábla jeho touha. Všechno bylo jinak, než si představoval. Tělo bylo více ochablé, než před několika týdny, chuť jazyka byla neurčitá a její dech až příliš unavený celým dnem i večerem. Čím více ho chtěla, tím více byl zablokován; neměl vůbec chuť, vůbec na nic, chtěl zavřít oči, po chvilce je otevřít – a být sám.
          „Nic neztratit je více, než nic nezískat. Co Ti vlastně chybí?“ zeptal se nakonec, přestože už dopředu znal odpověď. Byla nasnadě – ostatně sám ji trojúhelník před několika hodina nakreslil pomocí párátek v přítmí blízké restaurace.
          „Chybí mi vášeň.“

Mlčel. To jediné, co jí chybělo, jí nemohl dát. Už ne a už nikdy. Byla to povrchnost? Může být důvodem to, že v hájemství rozkoše kralovala přírodní přirozenost? Nevěřil, že ho to vůbec ještě někdy potká, a přestože vždy věděl, že chybějící kultivace u něj vždy otupuje touhu a povolává zpět zaplašený rozum, stejně byl najednou překvapen tím zničujícím účinkem.
Posadil se na posteli, pak najednou rázně vstal a vzal do ruky o zeď opřenou kytaru. Byla zaprášená; najednou si uvědomil, že hraje už jen v těch podivných večerech, kdy dojdou slova a on chce nechat zatnout kovové struny do neztvrdlých bříšek svých prstů, a nechat přitom prostorem plout pár neuměle vytvořených mollových tónů.
          „Budeme mít ještě šanci?“ špitla, svalujíc na sebe vinu jeho náhle ochablé erekce.
Nerozuměla tomu. Vstát, zvednout se, jít do předsíně, otevřít kabelku, vrátit se, roztrhnout obal, otevřít krabičku, prát se s umělou hmotou, nasazovat, nechat sklouzávat, znovu nasazovat, lehnout si, rozevřít se, čekat, rozechvěně dýchat... kdyby existovala substance přesně opačná účinkům toho nejsilnější afrodiziaka a on jí vypil litr, nemohla zapůsobit silněji, než právě dokonaná zkušenost s klouzajícím prezervativem. Bylo to směšné, tragikomické, smutné a znavené; po pěti letech získal další zkušenost s lapačem touhy.

          „Ten rozdíl mezi námi je, že pro Tebe je důležitější něco, nežli nic, zatímco pro mě je nic daleko cennější, než sebevětší část celku, není-li celek celý. A je to tak v pořádku, Ty žiješ správně – to není žádná výčitka ani nic jiného. Člověk nemůže mít vše a nikdy nemá vše, to jenom já žiju tak, že se nedokážu smířit s tím, že to neuchopitelné a nepolapitelné něco, co bych snad mohl někdy někde získat, chybí...“
I ona mlčela. Najednou bylo vše jasné a zřejmé, oba vystřízlivěli. Na zemi se válely jejich spěšně strhané svršky a na nočním stolku ležela pootevřená krabička kondomů. Topení bylo puštěné naplno, tak jako vždy v podobné situaci, a rozum vítězil na celé čáře. Mělo to být jinak; to dvanáctiminutové čekání na noční odvoz mělo být zaplněné něžnostmi a objetími, sliby a slzami, přáními a otázkami. Jenže oba už něco zažili a proto se jim dařilo neztratit nadhled; neuvědomovali si přitom však, že cynismus je jeho neviditelným bratrem. Oblékli se a on jí doprovodil dolů před vchod. Poslední objetí. Poslední přitisknutí. A pak už jen velká úleva.

Když odjela, vrátil se zpět do pokoje, zatáhnul závěsy a znaveně usednul před odpočívající obrazovku šumějícího počítače. Jedním klikem pak otevřel obsah adresáře Pierrových příběhů. Bylo kolem půlnoci, venku pršelo a ona jela domů za tím, za koho se letos provdá, s kým je už osm let, kdo je mužem jejího života, koho má ráda a kdo ji má rád, a koho před hodinou poprvé ve svém životě podvedla.





NP Paul Cantelon - Theme For The Diving Bell And The Butterfly (2007 - The Diving Bell And The Butterfly (OST))

Přál jsem si být někde jinde, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal

Ten večer nezačal dobře, ani dobře neskončil; jen mezihra byla vyjímečná. Chtěl jsem zmizet, opustit zšeřelost páteční noci velkoměsta, ale namísto toho jsem se zavázal ke společným okamžikům, jichž jsem litoval už v době, kdy jsem je přivolával. Nechybělo Ti nic – z pohledu toho pravého pro Tebe. Z mého pohledu jsi měla vše to, co nehledám. Jak rád bych seděl U Hubice, v ráji, jež umožňuje bezbolestně zvedat hladinu triglyceridů nad povolené meze, a potýkal se s točenými desítkami i vůní jehličí! Sny sezónního alkoholika, jehož sezóna získává celoroční charakter; namísto snů jsem se však potýkal s realitou kupy nadějí, jež si mi nakladla na bedra, a v praxi zkoušel techniky asertivity, které Tě měly ochránit před zklamáním z rána. Nakonec to dobře dopadlo: ani jsem se neopil, ani jsem Ti nemusel ráno či večer otevírat domovní vchod. Aktuální cíl všech mých příběhů: vrátit se domů střízlivý a sám.



Rozvláčný začátek se postupem času měnil v přibývající otázky. Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.



Jediné, pro co žiju, je blížící se útěk. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko, jak budu. Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč, jak budu. A ještě nikdy mi návrat nebyl lhostejný tak moc, jak bude.



NP Eric Satie - 3 Gymnopedies - I - Lent Et Doloureux

Když vlny narážejí na pobřeží...

Vzpomínky. Tenhle film – a hudba k němu – mi připomínají momenty odžitých okamžiků. Je jich tolik! Vzpomínám a vnímám ten pocit, jako by se to stalo včera: byl zářijový večer, já byl tenkrát sám a v kině, které mám rád, ze záhadného důvodu promítali Piano. Ta kopie filmu byla poškrábána jako školní lavice po desetiletích každodenní výuky, obraz byl rozostřen – ale zvuk byl krásný. Pak přišel ten moment. Pláž. Ada s dcerou. Staré piano v dřevěné krabici. Večer, vlny a moře. Hudba a s ní mráz v zádech. The Heart Asks Pleasure First.

Střih. Ještě více do minulosti. Hltal jsem svět objektivem podivných filmů, jež ovládly naše kina začátkem devadesátých let, a nevěděl a nedospěl jsem ještě k poznání, že jsou i jiné cesty, jak nechat promlouvat filmové příběhy do své duše. Byl tenkrát poklidný večer, pokoj byl ztichlý jako obvykle, tma byla vně i vevnitř – jen obrazovka poblikávala namodralým světlem vyprávěného příběhu. Tenkrát jsem ten film viděl poprvé a poprvé slyšel ty neuvěřitelné tóny citového vyděračství. V tom čase jsem vše ještě nedovedl uchopit – ale cítil jsem a věděl, že se jednou budu vracet, protože do mého srdce se zarylo něco, čemu nerozumím, ale co budu chtít jednou rozluštit.

Další střih. O pár let později. Opanovala mě touha nalézt, najít tu jedinou partituru, tu jedinou skladbu. Minuty i hodiny jsem zaplnil zoufalým hledáním, různými vyhledávači a podivnými stránkami. Až pak, najednou a nečekaně, tak jako téměř vždy, jsem nalezl svatý grál toho unaveného večera – přepis tónů, vytvořený někde někým z neznámých důvodů, snad z touhy znovu zapsat slyšené tóny na papír a ochutnat tak omamný pocit jejich tvorby. Vytištění. Otevření piana. A pak přišlo neuvěřitelné trápení; tahle krása je složitá – a láme ruce.



Další střih. Nevím, co bylo dříve. Jestli ten film znovu viděný u mě doma z lože mých matrací, nebo ten večer tenkrát v tom podivném kině, kde za oponou stálo staré piano a sobotní noc byla nekonečná. Vím jen, že Tě to zasáhlo, jak mě tenkrát před lety. Protože tenhle film a jeho skladby v sobě mají kouzlo deštivých odpolední, vzdutých vln oceánu narážejících na promočené pobřeží pod šedivou oblohou, tajemství nevysvětlitelných skutků, nepravděpodobných setkání, melancholického smíření s osudem a stejně tak vzdoru a boje za to podstatné, jediné a nejdůležitější.

Střih. Shlédnutý příběh z asijské sekce festivalu podivností, chuť pokračovat dál a mluvit o čemkoliv – k tomu večeru patřila návštěva japonské restaurace, nemohlo tomu být jinak. Suši na několik způsobů, japonské víno, uvolnění ve ztichlé a prázdné restauraci, kde jediným narušitelem byla tlumená hudba jemně dokreslující náladu pokračujícího večera. Tu hudbu jsem znal; a jako první listopadový sníh mě pokryl svazující pocit, že člověk ví a zná, ale nemůže si vzpomenout – danou skladbu neposlouchá denně, ale zároveň cítí, jak hluboko v něm je. Tápal jsem a trápil se po několik nekonečně dlouhých minut. Pak mi to došlo, náhlým vnuknutím mysli – Dreams of a Journey. The Piano. Michael Nyman.

Geografický střih. Ostrov, na němž je vše, co kdekoliv jinde na téhle planetě, podivná vesnice, podivný kemp, podivný dům. Vešli jsme tenkrát dovnitř, chtějíce zaplašit večer několika pivy, a po objednání jsme šli dál, do toho zvláštního sálu s basketbalovými koši, kde na vyvýšeném podiu stálo koncertní křídlo jako artefakt zosobněné nepatřičnosti. Přišel jsem blíže a zůstal stát, oněmělý úžasem a opařený zároveň. Steinway. Poprvé v životě – a na Islandu. Nebylo co řešit; posadil jsem se, otevřel klaviaturu, a začal hrát. The Heart Asks Pleasure First. V téhle písni je vše, co činí život životem; drama hledání, nalezení i následné ztráty. Harmonie několika mála akordů a k tomu ornamentně zdobená melodie jednoduché krásy. Příběh nekončícího hledání. Láska a život; touha a sny.



Střih. Mé stěny a prostor mezi nimi. Černé piano, koupené na Žižkově v neznámém klavírním bazaru, stojící a čekající na ladiče, který vyrovná frekvence do stejných rozestupů. Na pianu, na jeho horní desce, leží jediná partitura; první, kterou jsem vytisknul. Obsahuje několik zvláštních skladeb, jejichž harmonie jsou původem ze středověkého Skotska a melodie jsou vybarvené mistrem rafinovaných instrumentací, jehož skladby se vždy pyšní rozeznatelným rukopisem svého autorství.

Takovýchto věcí je jen pár; nadčasovost, jež se nikdy nemůže omrzet. Naděje skrytá v bolesti. Láska ukrytá v odříkání. Budoucnost utopená v mlze nemožnosti odejít. Melancholie nepravděpodobného štěstí nadcházejících dnů. Vítr, vlny, moře; svoboda, trápení, láska. Drahokam, který by si mě dříve nebo později stejně našel. The Piano.



ED2K

NP Michael Nyman – Big My Secret (1993 – The Piano (OST))