Nějak se to celé nepovedlo. Nebo ano?

Povedlo se mi jediné – dokázat si, proč jsem musel odejít. Protože Ty jsi už dávno někde jinde, náš příběh máš uzavřený v zaprášené poličce minulých let a jen já se dokážu bosý brodit střepy vzpomínek, které si házím před sebe tím, že stále ještě uvažuji o naší budoucnosti. Bylo to tolik jasné; my jsme na povrchu a vždycky budeme. Nic nadčasového. Nic trvalého. Nic...

Ležel jsem tam na chladné zemi a chtěl jít s Tebou nahoru; dávno nešlo o sex, šlo o mnohem víc – o lásku. Chtěl jsem Tě zachránit; zoufalec, dobrák, zbabělec, snílek, chudák. Co víc z toho? Všechno dohromady... Tvůj životní styl se Ti vrátil s takovou razancí, že – doufám – Ti ukázal cestu dál; poslední varování, stále ještě možná bez následků, naposledy... jaká budeš? Ty nechceš lásku a já to nikdy nedokázal pochopit...

Třeba jen potřebuji, aby uvadla Tvá krása. Třeba se potřebuji přestěhovat na jinou planetu. Třeba potřebuji potkat někoho, po jehož těle budu toužit tolik, jako po tom Tvém. Třeba jen potřebuji přestat přemýšlet.

Byl to víkend konce příběhů. Několik desítek hodin, kdy se zvedl vítr a šuměl v korunách stromů mého života. Větve se nakláněly, listí padalo; celý sad ale stále stojí. Sedím teď tam, kde jsem prožil většinu času první třetiny svého života, piju červené, cítím dozvuky nachlazení z páteční opilecké prochladlé noci, kdy jsem ležel tam v centru na zemi před vchodem do Tvých komnat, a cítím, že začínám být vyprahlý. Jako všechny ty americké parky středozápadu uprostřed léta. Čas stojí. Fotím stejné fotky stejného místa. I elektrické dráty stárnou. Barvy se mění. Já ne.

...

Po pár hodinách přišlo ráno a pak odpoledne a já se přesunul z minulosti do přítomnosti, jež nemá budoucnost. Seděl jsem na schodech před tím největším obchodním centrem ze všech a čekal, až vyjdeš ven na sluneční světlo z potemnělého přítmí metra. Dávno už je mi jedno, v čem a kam jdu, a užívám si vágusovské pohody uprostřed konzumního šílenství, v tichu se usmívám plynoucímu času, obtěžkancům v zajetí sobotních ranních igelitek, betonovým nádvořím a samotevíracím dveřím.

Jižní město, koleje, Blanice; vzpomínky. Stoprocentní opice jenom z klubu Blanice. První sex; to zklámání – to je jako všechno?

Seděla jsi pak naproti mně a bylo to skvělé, jako vždy. Bavíš mě a já Tebe. Pili jsme a jedli a čas plynul a já tam nechal dýško jako nikdy v životě; pustil jsem bankomatu žilou, abych přežil léto. „Už ho můžu chytit za ruku, když chci“, odpověděla jsi, když jsem se zeptal, co se změnilo a co je jinak. Namísto banálních frází o vztazích a chození a všech těch nálepkách, které na sebe dáváme a jimiž se svazujeme, jedna prostá všeříkající překrásná věta.

Když jsem Tě svlékal, sám jsem si tím nebyl jist. Jenže v padající tmě se černé duše lépe schovají – a my se museli schovat. Kdyby byl svět černý a bílý, bylo by vše jasné a zřejmé – a Ty bys jela domů a vstoupila do nadcházejícího štěstí. Jenže život má více barev a my jsme několik hodin žili láskou, která umře se svítáním, a když ses pak na mě schoulila po návratu na Zem, tiše jsme leželi a já si jen pamatuju, že pak jsi přišla ze sprchy, já seděl nahý v rozsvíceném pokoji bez záclon všem protějším oknům navzdory a hrál, a když jsem se Tě zeptal, jestli znáš tu scénu s panenkami, tak jsi řekla, že ano, a já hrál a Ty jsi se ke mně přimkla zabalená v bílém ručníku, a kdybych měl v sobě ještě nějaké city, možná by mi do očí vstoupily slzy, na chvíli, na pár prchavých okamžiků...



Max Richter – The Blue Notebooks (2004 – The Blue Notebooks)

Před Cestou

Muž přitáhl chlapce ještě blíž.
Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet.
Něco zapomeneš, nebo ne?
To ano. Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout.

Konečně po čase řádky, které mají smysl. Kde nejde o povrchnost, ale o to nejdůležitější; o život. Všechno do sebe nějak zvláštně pasuje; sedím v zapoceném nakyslém kupé a čtu o mrazivých nocích v temných opuštěných staveních, kde se člověk paradoxně probouzí zpocený a ulepený od tepla z ohně, který si rozdělal uprostřed betonové místnosti z posledních kusů nábytku. Několik hodin strávených s otcem; měli jsme k sobě tak nějak zvláštně blízko. Spojenectví beze slov, pár vět, vědomí přítomnosti toho druhého. Jak dlouho jsem to nezažil? A v knize je to stejně tak; vrátil jsem se do minulosti, kdy jsem byl malý kluk, který potřeboval vše vysvětlit a všemu rozumět. Kdy jsem cítil autoritu, lásku, kdy jsem byl bezbranný a závislý, kdy jsem neviděl a neuvědomoval si nic, co by mi vadilo, čím bych pohrdal a čeho bych se chtěl za každou cenu ve svém životě vyvarovat.

Vzal si od chlapce plechovku, usrkl a zase mu ji vrátil. Vypij si to. Chvíli tu posedíme.
To proto, že už se nikdy další nenapiju, viď?
Nikdy je hodně dlouho.
Tak jo, řekl chlapec.

To podstatné nám uniká, nechápeme to a nevidíme. Tento rok poprvé jsem si uvědomil, jak krásné jsou barvy kolem mne, jež se mění v průběhu času. Že obilí je na začátku jara neuvěřitelně zelené a pak se každým týdnem posunuje směrem ke zlaté, v níž dozraje během léta. Že západ slunce na různých místech planety vypadá vždy jinak, ale pokaždé je nádherný. Čím více na sever, tím více rudé; za pár týdnů tam budu. A nade mnou možná polární záře – chtěl bych ji vidět...

Pořád na tebe musím dávat pozor, řekl chlapec.
Já vím.
Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké. Tak jsi mi to říkal.
Já vím. Jenže u mě to tak není.

Konzervy lunchmeatu, kompoty, fazole se slaninou, benzínový vařič. Každý další den je zázrak, každé ráno více bolí; poslední dny podzimu, které jsou ráno přikryty prvním sněhem. Všechno se může stát, i tohle.

Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou.

Žánry se slévají dohromady a přestávají se dělit na dobré a špatné, na pokleslé a krásné. Naštěstí. Rozhoduje kvalita. Kdyby Cormac McCarthy tu knihu napsal před dvaceti lety, plavala by někde v proudu ostatních sci-fi apokalyptických příběhů a možná by získala věhlas v úzké skupině úzce zaměřených. Na milost už ale naštěstí bereme všechno, nebo lépe řečeno skoro všechno. Ještě totiž nejsme na konci. Protože definice hodnotného a pokleslého jsou nesmysly, stejně jako definice kýče; kdy to přestaneme řešit? To jediné, co je podstatné, je jednoduchá přímočarost skutečnosti, zda se to danému člověku líbí nebo ne. Zda to chce, či ne. Nechme lidem svobodu... Bývá mi zle z touhy výchovně vzdělávat, opovržlivě a ironicky hodnotit, vysmívat se z můstku podloženého duševně získaným. Kdo hledá, nachází; kdo nehledá, je šťasten v jednodušším světe udržitelné a pojmutelné hojnosti...

NP Paul Cantelon – Opening Titles (2008 – The Other Boleyn Girl (OST))

Všechno má svůj čas...

... a točí se stále dokola, jako hospodářský cyklus. Vždycky, když si vzpomenu na tenhle zápas, si uvědomím jedinečnost těch 90 minut. Krása je všude kolem; i ve sportu.



Nejkrásnější jsou emoce. Poslední vteřiny. Buzzer beater.



A chvíle slávy na vrcholu.



A poslední návrat ze zapomění.



Mám takovéhle momenty rád.

NP Stephan Micus - Morning Breeze (2002 - Towards the Wind (ECM 1804))

Na cestu

Nikdy jsem se k Pearl Jam nedostal, tahle kapela mne minula. Snad to bylo proto, že jejich distortion bylo před lety možná až příliš distorted, možná mi jen chyběl jejich Man Who Sold the World a možná to bylo celé jen tím, že jsem se pohyboval v hudebně úplně jiných sférách. Věděl jsem o nich, slyšel jsem o nich a byl si jist, že se jednou vrátím. Dobré věci neutíkají, naopak – stářím zrají. A čekají. Získávají na ceně.



Když jsem viděl na Febiofestu Útěk do divočiny, nebylo co řešit. Až příliš jsem byl zasažen kombinací toho zvláštního escapist příběhu a hudebních motivů, které ho doprovázely. Michaela Brooka mám rád, ale v tomhle případě to byl Eddie Vedder, kdo se dotknul nadčasovosti svými krátkými i delšími písněmi s poselstvím. Celé album je příliš krátké, písně končí až příliš rychle; jenže právě v tom je celá jeho síla. Že tam není nic navíc, žádná vata ani žádné neúčinné placebo. Žádné zbytečné výpovědi, jimž stejně nikdo nevěří, žádné zbytky z hudební střižny, které zůstaly ležet na zemi a někomu bylo líto je tam nechat, žádná skladba, která se zprotiví po několika přehráních, ať už je důvodem cokoliv.



Vždycky, když slyším Long Nights, mám pocit, že jsem na severu během nekončících dnů polárního léta. A v No Ceiling jsou schovány večery amerického středozápadu a v Society útěk z měst. A Guaranteed je potvrzení toho, že je člověk na správné cestě a že svoboda je strašně důležitá, stejně jako putování.



Neexistuje lepší soundtrack pro útěk před všemi těmi unavujícími součástmi třetího tisíciletí. Až se budu dívat na konci léta na zbarvené listí zrcadlící se v hladinách jezer Laponska, budou mi hrát v hlavě písně z tohoto alba. Nebudu se chtít vrátit, ale budu vědět, že budu moci zase někdy někam utéct, bude-li to zapotřebí. A nebude-li to možné, budu si alespoň moci pustit něco, co mi připomene, co svoboda je, co znamená, co přináší a jaká je její cena.

ED2K.

NP Eddie Vedder – Guaranteed (2007 – Into the Wild (OST))

Přecitlivělost

Vlastně ani nemusí utíkat nějak o překot. Na jeho zpátečním lístku teď jsou vynechána všechna prázdná místa pro stanici cílovou i výchozí a vepíše je tam jako držitel dle svého volného uvážení. A potom, když se nad tím zamyslí, jeho srdce překypuje touhou vyprávět někomu o tomto zařízení na zachycování vody. A pro tohle vyprávění sotva najde lepšího posluchače než někoho tady z vesnice. Když ne dnes, tedy pravděpodobně zítra to někomu všechno poví.
O tom svém útěku může začít přemýšlet až potom, třeba pozítří.

Zvláštní kniha. Jiná, zneklidňující, zraňující a osvobozující. Podivný kafkovský příběh zaplněný pískem, Motýlek utíkající z jeho sevření a přemýšlení o jednosměrných a zpátečních jízdenkách.

--

Jako kdyby mne někdo probudil prudkým zasvícením do obličeje. Mé oči slzí, v hlavě mi třeští a já se snažím vyléčit kapkami fernetu. Připadá mi, že stárnu. Začínám fyzicky odpadávat. Po běhu mě bolí hlava, stejně jako po sedmi pivech. Ničí mě alkohol, ale přesto si nedokážu poručit a nepít. Něco je špatně, cítím to. Tělo mě varuje a já se snažím poslouchat, ale ne vždy se mi to daří. Nedokážu si poručit tolik, jak bych měl, a stále vše jen oddaluji. Chci být lepším člověkem, ale namísto toho porušuji všechno, co by mi mělo být svaté. Klíží se mi oči, ale nechce se mi spát. Mám strach, má vyrovnanost je tatam. V duši je neklid a v hlavě chybí rovnováha. Jako když někdo špatně namontuje závit, nakřivo ob jeden, a pak utahuje. Jde to, chvíli to jde. Drží to. Ale je to špatně.

V místnosti je podivné ticho; jen tikot hodin a šumění ventilátoru mého notebooku, do něhož arytmicky vyťukávám slova a věty. Stárneme. Začínám si uvědomovat, jak je vše starší a opotřebovanější. Dům, terasa, schody, obložení stěn i dlaždice na podlaze. Rodiče, prarodiče, přátelé i já sám. V pokoji je tma – odhrnuji záclonu a dívám se na tmavomodrou oblohu s zčernalými mraky. To jediné mě uklidňuje; noční vzduch, oblaka, mizející světlo, ztichlé hlasy. Někdo startuje auto. Nejsem tu sám; jsem za to rád.

Vím přesně, co nechci. Přečíst všechny podstatné knihy světa. Vidět všechny důležité filmy. Slyšet veškerou krásnou hudbu. Navštívit všechny země, jež stojí za to vidět. Nechci toto vše udělat a vykonat a potom najednou zjistit, že je to špatně. Že jsem šel špatnou cestou. Že vše, co jsem se naučil a dozvěděl, mi je vlastně k ničemu. Nejen, že to nemohu nikomu předat, ale nemohu se toho ani zbavit. Je to pořád se mnou; němá výčitka toho, čím jsem trávil čas, protože jsem chtěl, byť nemusel. A všude okolo mne hořkost nevykonaného. To je to, z čeho mám největší strach. Náklady obětované příležitosti. Náklady obětované příležitosti mého současného životního stylu jsou totiž neuvěřitelně vysoké; utíká mi totiž to nejdůležitější – život. Zapomínám žít v tom svém přemýšlení a útěcích mezi příběhy, které ani nedotahuji do konce. Nejsem šťastný; jen to nalhávám sobě i všem ostatním.

Kdybych měl cigaretu, zapálil bych si. S provinilým pocitem, že bych neměl. A přitom ta nejkrásnější vůně na mě dýchá otevřeným oknem – vůně padající letní noci. Záclona se hýbe v jemných pohybech větru jako tanečnice, lampa svítí namodralým světlem a v mém pokoji leží na stole oznámení o promoci. Zase je to tu. Stárneme. Děsím se, že to podstatné mi uteče, že budu vědět všechno, co jsem kdy chtěl znát, ale zůstanu s tím úplně sám. Nevím, jak najít tu pravou hranici kompromisu, po které se vydám, jak snížit své požadavky, aby se sen mohl naplnit a já přitom nikdy nelitoval, nepochyboval a neváhal. Potřebuji najít to stopové množství svých snů a potřeb, jichž se vzdám, ale přitom to nijak nesníží uspokojení z toho, co získám a budu mít. Buď to takto jde a já budu jednou šťastný, nebo to možné není a já budu pochybovat a tápat do konce života...

Poslouchal jsem Mozarta, ale musel jsem ho vypnout. Dnes bych to nezvládl celé. Dnes ne. Obloha zčernala a mraky už nelze rozeznat. Do pokoje stále fouká noční vzduch a hraje si s bílou záclonou, z ulice zní úryvky hlasů a naproti svítí několik oken. Je klidná usínající noc.

NP Wolfgang Amadeus Mozart - I. INTROITUS - Requiem (Adagio) (Requiem for soloists, chorus, and orchestra, K. 626)