Úzkost

Marion: I love you Harry. You make me feel like a person.
Harry Goldfarb: Marion, you are the most beautiful girl in the world. You are my dream.

Tolik úzkosti! Nevím proč… Možná je to tím, že sedím uprostřed největšího chrámu konzumu, který zkrášlil Prahu, v té podivně krásně přitažlivo-odpudivé kavárně, jejíž sestry se začínají plížit hlavním městem jak virus chřipky každý únor, a kolem jsou nakupující, procházející a jen tak existující – lidé, homo sapiens, živočišný druh, ke kterému patřím. Tohle přeci nechci! Takhle žít, utrácet hodiny bitvami za splnění třicetiprocentní marže, budovat sýpky získaných projektů, které se dříve či později stanou rozoraným polem nesplněných očekávání, trávit dvě hodiny denně cestou do místa za řekou a zpět – a cestou autobusem při pohledu z okna vidět, jak za oknem kromě krajiny utíká i můj život…

Role model. Moje poslední nálepka, kterou si nesu na čele, pro své zkušenosti, um a plat. Role model. Až se mě zeptají, co mám říct? Pravdu? Že tomu vůbec nevěřím? Že nemám dost síly, tenhle podivný svět opustit? Že jsem zajatcem svého vlastního životního stylu, kterého se nechci vzdát? Že mám na jedné noze řetěz, na kterém za sebou táhnu svou hypotéku, která zvoní při každém prudším pohybu či pokusu se alespoň na chvíli osvobodit? Že jim vlastně nemám co říct? Že už nemám ani tu energii, nějak vše vysvětlit, popsat a ukázat? Že moje hodnoty jsou tak moc podivně převrácené, že tím nejlepším, co mi únor přinesl, je Burial at Sea? Ten song… který mě vždycky odvane do paralelního světa, ze kterého se nechci nikdy vrátit?

Tváře přicházejí a odcházejí a já se přemůžu a hovořím a ptám se a odpovídám a ani náznakem nedám vědět, že vnitřně melu z posledního, že bych chtěl místo mluvení spát a místo spánku stát u nočního okna a vyhlížet první ranní autobus, který projede ztichlým městem, že chci odjet někam na jih a pít čaj, pročistit své tělo koňskou dávkou antioxidantů, předávkovat se kofeinem a pak tři dny i noci halucinovat a poslouchat, jak noc tiše šustí za okny a v dálce se neznatelně komíhají ztmavlé koruny stromů bez listí…



A tak tu sedím a vím, že to všechno, o čem teď přemýšlím a co jsem napsal, je jen slabošství, nedostatek síly a vůle normálně žít, schopnosti zahnat patogenní myšlenky a prázdné fráze; přestat se tak opíjet tím mámivým likérem sebelítosti, který ospravedlňuje solitérství, pohrdání, únavu, úzkost i melancholii…

There might be hope in the streets. Ale kde, kde je?

Requiem pro sen. Možná to všechno byl jen sen. Náš příběh, mé sny, to, co jsem si přál a chtěl, a stejně tak to, co jsem si nechtěl připustit a přiznat. My dva… stáli jsme tenkrát u okna a dívali se na tu velkou budovu, do níž každý večer přijíždějí sanitky s lidmi, jejichž oči si vytřeštěně nechtějí přiznat, že právě oni mají tu čest a možnost poznat, jaké to je, když srdce znaveně podlehne infarktu myokardu… a stáli jsme tam a někdo z nás řekl, že jestli spolu máme být, tak spolu budeme – a možná jsme tomu i věřili, v ten podivný moment, kdy se vše lámalo na prach minulosti. Sen.

Závislý na pocitu zamilovanosti, každý víkend jsem si do žíly vrážel injekci Tvé přítomnosti, a zapomněl si všímat, že ztrácím kontrolu, rovnováhu, zdravý rozum – že všechno své štěstí a existenci podmiňuji naším příběhem, který byl vratký jak provazochodec na laně během orkánu… Je to tak dávno. Je to vlastně už rok, co se to všechno stalo. Vloni. Před rokem. Za okny neustále taje sníh a neustále sněží – a já se snažím narovnat, ještě jednou, naposledy, zvednout hlavu a připravit se na to, co bude dál. 3:3, to je aktuální skóre. Tři jsem opustil – a tři opustily mne.

A pak, jednou to přijde – jako v tom filmu – kdy se ozveš a já se zeptám, co se děje, a Ty mi řekneš, proč by se mělo něco dít, a já Ti řeknu, že se něco určitě děje, něco se stalo nebo stane, jinak by ses neozvala, a Ty se zvláštně usměješ – a… nevím. Něco se stane. Něco. Nechci luštit budoucnost. Chybíš mi. Byla si mi tak blízko! Tak moc… ta Tvá přítomnost, ta mi chybí. Tvé já – a s ním možnost se ptát a odpovídat a diskutovat a argumentovat a smát se a mlčet a dívat se z oken do těch protějších a toulat se a ztrácet a těšit na jaro a opíjet se večer okolo půlnoci a svěřovat se – a spolu být…

Jenže… nějak to celé nedává smysl. Ty jsi někde pryč, s někým jiným – a to stačí. Stačí, že Tě mám pořád v hlavě. Nechci si už nic píchat do žíly. Nechci blouznit a trápit se pro to, co nemůžu mít. Kondicionál je patogenní a vzpomínky taky. Odešla si. Byl jsem jen pěšákem v té podivné hře, kterou jsi nevědomky hrála. Protichůdné pocity – je jich ve mně tolik…



Harry Goldfarb: [on the phone] Marion... I've been thinking about you so much... are you okay?
Marion: When are you coming home?
Harry Goldfarb: Soon.
Marion: When?
Harry Goldfarb: Soon... you holding out alright?
Marion: Harry... can you come today?
Harry Goldfarb: Yeah...
[starts to cry]
Harry Goldfarb: I'll come... I'll come today. You just wait for me, alright?
Marion: Harry...
Harry Goldfarb: I'm coming back, Marion.
Marion: Yeah.
Harry Goldfarb: I'm really sorry, Marion...
Marion: I know.

NP Mono – Pure as Snow (Trails of the Winter Storm) (2009 - Hymn to the Immortal Wind)

Lost in the snow

Seděl na posteli s matrací rozměklou jak máslo na den vyndané z lednice a díval se na ni, jak se svléká. Čepice už ležela na zemi a stejně tak i rukavice; teď si rozepínala bundu. Odhodila ji na zem, potřásla hlavou a usmála se na něj.

„Budeš se na mě jen tak dívat? Nechceš to tu uklidit?“

„Budu se dívat tak dlouho, jak budu chtít, a úklid necháme na čas, který tomu bude více vybízet,“ odpověděl a rovněž se usmál. „Pokračuj ve svlékání – baví mě to. Je to jako dívat se na televizi na pořad po desáté, v němž se možná objeví ženské ňadro, ale možná taky ne…“

Vrátili se právě z lyží, venku už spadla tma a začínalo sněžit, ale pokoj byl příjemně prohřátý. Všude okolo se válely zbytky oblečení a na stole stály jako dva pomníky včerejší noci dvě dopité láhve červeného. Byl to ten zvláštní čas, kdy je tělo zaplavené endorfiny z pohybu a člověk se cítí šťastný a odpočatý, přestože je unavený a malátný.

Stála před ním jen v obepnutém těsném svetru a snažila se sundat lyžařské kalhoty; nedařilo se jí to, šlapala si na svlečenou nohavici a měla co dělat, aby neztratila rovnováhu. Nakonec se přeci jen vysmekla z obepnutí kalhot a zůstala stát jen v teplých punčocháčích.

Měl na ni chuť; věděl, že její tělo bude hřát i studit zároveň. Tím, že se svlékala tak moc obyčejně a přirozeně, bez jakýkoliv postranních úmyslů, byla o to přitažlivější. Nevěřil na erotické svlékání; věřil na přirozenost, nenucenost a plynulý tok událostí.

„Sundej si svetr i vše, co je pod ním, a stejně tak punčocháče. Chci, aby sis pak lehla na postel,“ obrátil se na ní a jeho hlas měl dostatečnou dávku autority na to, aby nezačala odporovat. Navíc nechtěla odporovat; měla ráda, když jí říkal, co má dělat, tušila-li přitom, že na konci ji čeká příjemné vzrušení. Hrála si jako on; oba dva věděli, že jednou z nejcennějších věcí, co člověk má, je možnost vypnout mozek a nechat se unášet hormony pulzujícími v těle.

Lehla si na postel; jen v kalhotkách. Její kůže byla ještě červená od mrazu a zimy venku, ale přitom teplá na dotek. Cítila, jak začíná být vzrušená. Špičkou nohy se dotkla jeho zad.

„Tak bude něco?“ zeptala se pak, trošku zklamaná, že se nic neděje.

Svlékl se, sundal jí kalhotky a bez okolků a jediného slova do ní vstoupil, až ji to trochu zabolelo. Chytnul ji pod zády a zvednul do sedu tak, že oba seděli proti sobě, jeden v druhém, a téměř se dotýkali obličeji.

„Mám rád, když jsme takhle spolu, když cítím tvé tělo a ty mé. Budeme teď takhle sedět a možná se trochu pohneme, ale nic víc. Chci takhle sedět věčně – nebo alespoň do okamžiku, kdy ty dostaneš hlad a já žízeň,“ tiše říkal s jemným úsměvem.

V momentě, kdy se chtěla usmát, se pohnul tak, že jí vzrušení projelo tělem – a namísto lehkého smíchu uslyšel krátký vzdech. Byli na stejné vlně; věděli to, přestože si to nikdy neřekli. Nemuseli si to říkat. On to poznal tak, že tenkrát před časem, kdy ji poprvé ochutnal, se mu chtělo to udělat – a dělalo mu to dobře. Na jazyku měl tehdy její chuť i vůni a v těle cítil vzrušení; nestávalo se mu to příliš často. Ženské klíny ho většinou děsily; tou složitostí, proměnlivostí, křehkostí a zrádností. Nedovedl si už vůbec představit, jaké to je, svléknout kalhotky a prodírat se hustým porostem přirozenosti; nic ho nemohlo odradit více, než nekultivovaný klín. Nenáviděl chloupky ulpívající na jazyku, které pak musel lovit; bylo to jako královská dávka antiafrodiziaka s okamžitou působností.

Hráli si navzájem se svými rty, které hledaly své protějšky a občas podnikly nečekaný výpad na protější krk, tvář i uši. Čas už dávno stál; byla to jejich hra mimo existující svět, v němž panovaly povinnosti, pravidelná strava, noc a den a všechny fyzikální zákony.

„Chci, aby ses do mě udělal,“ zašeptala mu najednou do ucha.

Chvíli si s ní ještě hrál; chtěl ji ještě nechat chvíli čekat a stejně tak se mu nechtělo přestávat s touhle krásnou hrou. Na milování mu přišlo nejkrásnější, že bylo před orgasmem; netěšil si na něj, protože věděl, že s ním okamžitě odezní veškeré vzrušení, hormony zmizí v digestoři minulých okamžiků a svět okolo najednou začne znovu existovat.

Povalil ji na záda, roztáhnul jí nohy a dal si je na ramena.

„Teď ti to pořádně udělám, zlato,“ řekl – a začal tak činit. Jednou mu kdosi řekl krásnou vulgaritu, kterou nikdy nezapomněl. ‘A romantické milování se změnilo v bohapustou šukanici’, zněla ta věta, která v zásadě přesně vystihovala opačné póly milování, oba stejně krásné a stejně přitažlivé.
.
.
.
Leželi vedle sebe a oba oddychovali. Dal jí pusu na rty i tvář a usmíval se, stejně jako ona.

„Tohle mám na tobě ráda. Že si dokážeš vzít, co chceš. Že na mě bereš ohledy, ale někdy ne – v momentech, kdy chci, abys žádné ohledy nebral.“

„Kdyby všichni lidé na sebe brali ohledy, svět by se zastavil a Země by se přestala točit kolem slunce i své osy. Nikdo by nemohl nic udělat, protože by měl strach, co ostatní. Zda se jich to nedotkne, neublíží, nezraní. Co na to ostatní, ptal by se každý sám sebe, a přešlapoval by na místě jak bezdomovec v průchodu metra. Už jen tím, že jsme se milovali, ubližujeme těm, kteří to nemohou dělat. Stejně tak tím, že jsme zde a lyžujeme, zraňujeme ty, co si ty nebudou moci nikdy dovolit. A tím, že o tom takto mluvíme, trápíme nevědomky ty, které nikdy nenapadne, o něčem takovém přemýšlet…“

Dívala se mu do očí a usmívala se.

„Ty tvoje filozofické traktáty. Nikdy na ně nevím, co říct; znějí tak učeně a nezpochybnitelně. Někdy o nich přemýšlím, když jsem sama a když si na ně vzpomenu, a napadají mě repliky, které bych ti řekla. A někdy mě napadají argumenty, které to, co říkáš, napadají a vyvracejí. Ale je to vždycky až potom, až později – i teď nevím, co říct.“

„Neříkej nic. Jsou to jen myšlenky rostoucí z podhoubí naší společné existence a blízkosti. Nebudeme-li my, nebudou ani ony; nebo snad ano, ale vždy nějak jinak či jindy. Nechme filozofické úvahu filozofům a pojďme se napít; digestiv po milování a aperitiv před jídlem v jednom, to lze označit jako efektivní využití tenčících se zásob, myslím.“

„Jsem pro,“ odpověděla se a smála.

„Máš hezký zadek,“ řekl jí, poplácal po půlkách a odešel pomalu pro láhev.

Venku stále sněžilo a topení stále stejně hřálo. A oni pluli v moři bezstarostnosti, které se před člověkem rozevře jen tehdy, žije-li pouze přítomností, touhle vteřinou a možná ještě příští, ale už ne žádnou další, budoucí ani minulou, žádným jiným okamžikem, událostí, příběhem – jen současností, právě teď, nyní.



NP This is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)

Všichni odcházejí

S Antoniem jsem se naučila, že žena a země se mají osidlovat. Obě mají rády, když se jich někdo dotýká a když pro ně někdo žije, i kdyby to pro ně za jejich života mělo znamenat ponurou opuštěnost.

Sedím v prosklené kanceláři a z okna se dívám na stárnoucí činžáky na nábřeží; jejich barvy se postupem času sobě přibližují, aby nakonec vše splynulo v té podivné unavené šedi, podobné zimní pošmourné obloze. Přešlapuju na místě; dny plynou a já se ospale dívám do kalendáře, vděčen za to volno a klid, ale stejně tak z něj unaven, a přemýšlím, co bych vlastně měl dělat jinak, abych se zbavil toho proklatého pocitu prázdnoty, který mi dennodenně pulzuje v temných mozkových zákoutích.

Odmalička jsem se sama sebe ptala, proč ze všech prezidentů světa chodí jen ten náš v olivově zeleném oblečení.




Nic se neděje; náhražky zaplňují večery i dny, čas kradou podivné tuctové filmy, na nichž je nejcennější to pivo, které při jejich sledování člověk vypije, prsty hrají stále stejné melodie a na stole se pomalu kupí účtenky za z nudy kupované zbytečnosti. Míra seberealizace se blíží nule a láska už dávno neexistuje; jsem vyprahlý jak poušť u Merzougy, prázdný jak plastový sáček od pečiva, v němž zbylo ještě pár drobků – ale nic víc. Jako by snad láska měla tu moc, mě zachránit, dát mi vše to, co postrádám, vnést do šedi mého života trochu barev a pár slunečních paprsků do mého stínu; tahle nerovnováha v očekáváních je zrádná jak chůze po tajícím ledu…

Jsem silná, protože jsem sama.

Jenom v tom jednom filmu bylo něco navíc; snad to jižní slunce a radost ze života, víno a vášeň, sex, hledání cesty, zkoumání sebe sama… V tom filmu je až nečekaně mnoho postav, které evokují minulost, vlastní zážitky; člověk se usmívá, je to fajn – to krásné zůstalo a co bolelo, je už jen cennou zkušeností…

Ve všem, co prožívám, je plno vášně a jiných návalů citu, ale není čas to všechno vyprávět, protože s každým mužem, který mi zkříží cestu, se objevuje cenzura.




Projíždím městy a krajinami, na podivné cestě zimním měsícem – poprvé jsem viděl šumavská jezera v zimě, podruhé jsem lyžoval na tom krásném místě, kterým někteří opovrhují; černobíleč je smutný exemplář jedince, který obchoduje na páku se svými názory a multiplikuje vahou svých slov – je to tak zbytečné, nemám to rád. Všechno má svou cenu a svůj čas, každý chceme něco jiného, hledáme něco jiného a něco jiného ztrácíme; laissez-faire – ať vše plyne jako voda v řece…



Ta kniha byla zvláštní; až příliš jsem nechtěl číst o tom, jaké to je, když se člověk narodí a nemá úplně štěstí. Tak moc je to rozhodující! To, co nemůžeme ovlivnit… narodit se tady nebo na druhé straně polokoule, žít si svůj perspektivní flexibilní život, anebo bojovat o možnost spatřit další úsvit… Je půlnoc a já dopíjím, dívám se z okna do tmy, je mi krásně, Helios hraje a já jsem svobodný – a zároveň spoután, spoután ve své vlastní volnosti...

NP Helios – Coast Off (2006 – Eingya)

Ocean

„Proč je kolem nás stále více otázek a věcí, které nedokážeme pochopit? Proč, když už něčemu začneme rozumět, objeví se další otazníky?“ zeptala se a dívala se mu přitom přímo do očí.

Chvíli mlčeli. Bylo to zvláštní ticho; příjemné. Takový druh ticha, kdy je člověk za ticho rád – nikdo nemá pocit, že je třeba něco říci, a naopak všichni cítí, jak nastalé mlčení uklidňuje a hladí po duši.

„Možná je v rovnici tohoto světa až příliš mnoho neznámých, a proto nelze na žádnou otázku uspokojivě a zcela odpovědět. A možná některé otázky prostě nemají odpovědi,“ tiše řekl a zadíval se ven z okna na protější dům, v němž se náhle rozsvítilo světlo v několika místnostech najednou.

„Všechny ty podivné modely a křivky, které jsem se snažil pochopit a musel pochopit, když jsem byl na škole, měly v sobě jeden podivný předpoklad – ceteris paribus,“ pokračoval a stále se díval z okna na protější dům, jakoby skutečnost, že se najednou rozsvítilo několik oken, měla nějakou zvláštní podivnou moc. „Jenže problém tohoto světa je, že žádné ceteris paribus, za jinak stejných podmínek, neexistuje. A nikdy nebude existovat. Někdy se zbytečně snažíme pochopit a rozumět, chceme něco vyřešit, obhájit před někým či snad sami před sebou, rozklíčovat, rozmotat a rozuzlit, a namísto toho bychom měli jen naslouchat. Zastavit se, naslouchat – a poslechnout.“

„Ale co poslechnout?“ zeptala se.

„Svůj instinkt. První dojem. První vnuknutí či myšlenku. Jako když tě někdo zkouší testem s více možnými odpověďmi, ty nevíš, a přesto jednu zaškrtneš, tak nějak automaticky – máš pocit, že je správná. Instinkt.“

„Nevěřím v instinkty. Mám pocit, že mě vždycky zklamaly.“

„Mě nikdy. Buď jsem jim naslouchal, a udělal jsem správně, a nebo ne a spálil se, a stejně to nakonec bylo správně. Proto v ně věřím – protože jsem kvůli nim tolik pochopil a protože možnost jim naslouchat je jen volba, nikoliv nutnost.“

Světla naproti najednou zhasla – pomalu se blížila jedenáctá. Venku mrzlo a vypadalo to, že možná začne znovu sněžit. Byl to zvláštní měsíc – už si ani nepamatoval, kdy naposledy bylo ve městě tolik sněhu; neustále byla zima a obloha se každým dnem jakoby propadala níže a níže k ulicím – šedivá jako domy, k nimž se snášela.

Mlčeli. Napil se červeného a znovu se podíval ven z okna. Měl pocit, že ona je najednou nějak moc daleko, že se mu vzdálila, že jí nerozumí a ona jemu. Nemyslel, že by mu rozuměla s těmi instinkty – on si vlastně taky moc nerozuměl. Věděl jistě, že byly okamžiky, kdy instinktům záměrně nenaslouchal, protože něco chtěl a po něčem toužil – a pak se vydal na zteč, přestože tušil, že až vystrčí hlavu nad barikádu, zbloudilá kulka mu proletí hlavou.

Z reproduktorů se tiše linul Stephan Micus – ten zvláštní trubadúr tajemných dálek, asijských chrámů, opuštěných měst a nedotčených civilizací. Ocean. Měl tohle album rád; vždycky se těšil, až v jeho třetí části začne ta krásná melodie, tak nečekaně chytlavá. Vždy mu dokázala vehnat do tváře alespoň stín úsměvu; tak nečekaně silná byla její moc.

„Někdy mluvíš až příliš a já se ztrácím v tvých slovech a nechápu tě, a jindy mlčíš a myslíš si, že všemu rozumím. Proto se od sebe občas tolik vzdalujeme,“ promluvila najednou do ticha.

„Možná. Jenže pak stačí, abychom se na sebe podívali, jeden druhému do očí, a jsme znovu spolu. Nepotřebujeme slova, když v té podivné houpající řece života proplouváme mezi skalisky na stejném voru. Teď jsme spolu, jako ta světla naproti – rozsvěcují a zhasínají se současně, jako hráči orchestru, jež dostali pokyn od neznámého dirigenta,“ mluvil a otočil se k ní. Teď se na ni díval on.

Zavřela oči.

„Chtěla bych se s tebou milovat…“

Chvíli mlčel.

„Já taky,“ zalhal. „Ale nejdříve dopijeme – dokud jsme ještě spolu, dokud je venku noc a světla nesvítí, a dokud hraje Stephan. Až něco z toho přestane platit, tak půjdeme vedle; dříve ne.“

Už tolikrát si říkal, že ona tohle vlastně nikdy nemůže pochopit. Že někdy je mu mlčení cennější než cokoliv jiného na téhle planetě. Kdyby si nedokázala říct, aby se s ní miloval, nemohl by s ní být, to věděl – ale stejně tak věděl, že kdyby se hned zvedl, objal ji a odnesl, byla by zklamaná. Ve skutečnosti vedle něj chtěla ještě chvíli tiše sedět. Chtěla, aby na ni dostal chuť. Chtěla být ještě chvíli s ním, zcela při svých smyslech.

Najednou se naproti jedno okno nečekaně rozsvítilo a téměř ve stejný okamžik z reproduktorů dozněla hudba.

Oba zůstali dál sedět; bylo by to jako porušení protokolu, najednou vstát a jít pryč. Obrátil se k ní, lehnul si a položil jí hlavu do klína. Měl otevřené oči a díval se na spoře osvětlený strop.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jednou si půjčíme jachtu a vyjedeme na oceán, na ten, který teď plul v těch melodiích kolem nás. Objevíme ztracené moře, které zmizelo ze všech map, a pojedeme tak rychle s pohybem slunce na obloze, že pořád budeme vidět jeho východ. Plachty budou mít barvu ohně a naše stíny budou dlouhé jako hlavní stěžeň. V ráhnoví bude tiše sedět několik ptáků, moře se bude tiše kolébat v té zlatozelenavé barvě a jemný slaný vítr ti bude cuchat vlasy. Budeme staří a budeme se cítit na dvacet, a nebo naopak budeme stále ještě mladí a budeme se cítit na sedmdesát. Bude to jízda na pomezí noci a dne, mezi známými světy neznámým mořem, jízda bez cíle, jen se známým směrem. Venku na lodi bude stále ještě ranní chlad odcházející noci, ale do dek, v nichž budeme ležet, budou nesměle dopadat paprsky neustále vycházejícího slunce. A pak se mě zeptáš, jestli tě miluju, a já odpovím, že láska je právě ten moment, kdy člověk má pocit, že slunce nemůže nikdy přestat vycházet…“



NP Zbigniew Preisner - Prayer (2008 - Anonyma (OST))