Konzultant

„You continue to deny the reality of the world you’re in. There is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago… There is no rule of exchange here, you see. Grief transcends every value. A man would give whole nations to lift it from his heart. And yet with it you can buy nothing.“
Cormac McCarthy, The Counselor

Je večer, prosinec, tma spadla z oblohy na zpola zmrzlé trávníky ve vnitroblocích této nové čtvrti, podzim odchází, venku auta opouštějící hlavní město, je polovina týdne, rok pomalu končí. Poslouchám Abela Korzeniowského a začínám se propadat vrstvou vzpomínek uplynulých týdnů a měsíců někam na úplné dno mé mysli, kde leží pár nezapomenutelných momentů, vět, obrazů či zvuků; jistě, jednou zapomenu i je, tak jako všechno, co mi protéká životem.

Je to více film Cormaca McCarthyho než Ridleyho Scotta; i ti, kteří nikdy nečetli byť jen některé z jeho příběhů, musí tušit, že ty dlouhé věty a monology jsou něčím víc, než jen pár odstavci ve scénáři. V tom filmu se zobrazují a rozehrávají věčné autorovy motivy, to, o čem píše vždy a v každé knize, jeho přesvědčení a pravdy. Je to jiný film. Někde na pomezí všech žánrů. Ani art, ani blockbuster, ani neuvěřitelně povedený, ani propadák. Po poslední scéně se objeví temné plátno a po předlouhé ztichlé vteřině titulky. Ta vteřina je zasahující. Tak nějak si vždy přejeme, aby na závěr vysvitlo slunce a bylo proč dál žít. Jenže, jak Cormac píše a jedna postava říká, there is no choosing, there is only accepting. The choosing was done a long time ago…

Viděl jsem nový film François Ozona; mám ho rád od té doby, kdy jsem s ním prožil Pod pískem a 5x2. V těch dobách jsem povlával nocí z temných kin do prázdného bytu a v duchu se trápil všemi těmi nezodpověditelnými otázkami roztřesené a rozbolavělé duše. Topil jsem se ve své melancholii, o kterou jsem zároveň nikdy nechtěl přijít. V paměti mi zůstaly křehké klavírní melodie Philippe Rombiho, který nechyběl ani tentokrát. Byl to krásný a zvláštní příběh. Ty časy zrání, hledání, chybějícího nadhledu. Člověk přísahá na lásku, nebo se cítí úplně prázdný. Ale jen málokdy něco mezi tím. Teď, po deseti letech, je tomu naopak: láska neexistuje a stejně tak ani prázdnota. Je jen život, něco mezi tím. Něco me-zi. Kompromis. Naše štěstí i neštěstí, výhra i porážka, záchrana i utrpení.

Vznášel jsem se s Gravitací někde mezi hvězdami, planetami a vesmírnými stanicemi. Chtěl jsem tenhle příběh vidět s třetím rozměrem; přišlo mi a četl jsem, že ve vesmíru to dává smysl. Komorní etuda pro dva herce, hvězdy a naši planetu. Tak obyčejné, působivé, silné i zasahující.

Norský příběh, o kterém jsem četl někde v letadle při návratu ze severu; příliš dobrý na to, aby se dal odbýt jako hipsterská záležitost.

Spousta dalších filmů a dvě knihy. Součet posledních týdnů. Selský příběh z jihu, stejně dobrý jako Rybí krev. Poctivý, čistý, upřímný. Chtěl bych ji nakonec? Nebo by zvítězila poctivost a mravnost? Ta nečernobílost kladoucí otázky, to je nakonec to, co zůstane v hlavě. U druhé knihy je tomu naopak: pár vypsaných odstavců a vět, pochopení – ano, život je těžký. Ale něco chybí. Opravdovost. Cit. Prožitek.

Ještě při prostírání se Ines odmlčela a zírala na kuchyňský stůl. Zase jsme byly potichu. Jako u flirtování: každý čeká, že ten druhý udělá první krok, každé drobné zaváhání vnímá jako odmítnutí pozvánky ke společnému tanci.

Flett junior potřásl hlavou. Protože co lidé odpověděli na otázku, jak si představují romantický okamžik? Jít do restaurace, najíst se doma a pak vypít u krbu láhev šampaňského, jít na procházku do Central Parku, projet se na kánoi, jet do Mexika, jít se projít po pláži. No a, opáčila jsem. No, odvětil, všechno jsou to činnosti, které přímo nebo nepřímo souvisí s konzumem. Kdybychom je roztřídili, dostaneme několik hlavních kategorií: gastronomickou, což je nákup jídla a jeho příprava doma nebo jídlo v restauraci, kulturní, jako návštěva kina nebo opery, a turistickou, což je návštěva nějakého letoviska nebo cesta do zahraničí.

Víš, co doporučil Gwyneth Paltrow její dietolog? Rebečiny hnědé oči se na mě upřely. Neusmívala se, tenké rty se mastně leskly. Ne, nemám tušení. Měla by jíst nahá před zrcadlem, může tak lépe kontrolovat, jak jednotlivá sousta působí na její tělo.

Koňak jsme vypili mlčky, zhasla jsem světlo, pojď sem, řekl Richard a stáhl mě k sobě, i přes obrovskou únavu jsme považovali za normální, že se spolu k definitivnímu vyřešení všech nedorozumění vyspíme. Ztratila jsem se v důvěrně známých pohybech. A přece – když jsem kolem něj měkce ovinula nohy, začala ve mně klíčit myšlenka, že souznění, které tady probíhá pod iluzorní ochranou noci, je souznění, které nemá začátek v radosti, ale v přání zapomenout, stejně jako Ines kdysi začala pít ne z radosti, ale aby zapomněla. Litovala jsem, že tento akt dnes v noci nemůže znamenat nic víc než pouhý kompromis, že je to slabá náhražka pro nás, kteří jsme nenašli ta správná slova a řekli si jen málo, že když už láska nebyla snadná, byla alespoň ochotná vydat se do krajnosti.

Bylo to před pár týdny, kdy jsem v jedné z vesnic hluboko na Vysočině obdivoval tři stárnoucí pány, kteří bavili sebe i vděčné publikum. Ve tvářích i rukách historii stovek koncertů a hudebních prožitků. Všechny věci, co hráli, byly skvělé, ale jen jedna neuvěřitelná. Ty slovanské harmonie převtělené do akustické Andalusie. V těch chvílích jsem přestával dýchat.

Jenže to všechno bylo před pár týdny, kdy stromy ještě byly oblečeny v listí a slunce občas vysvitlo déle, než jen na jednu krátkou ranní hodinu. Tenkrát ještě věci měly smysl, přišlo mi. Čas strávený prací, já, Ty – my. Teď sedívám v prosklených kancelářích, předstírám zájem, hraju, performer korporátního světa, usmívám se, občas něco řeknu, správné poselství ve správnou chvíli. Jak dlouho budu ještě takto hrát? Ztrácet čas? Nechávat život, aby se žil za mne? Ztrácel se, utíkal, mizel? Pět dalších let či deset či nekonečně mnoho? Hypotéka splacena, sny žádné, budoucnost prázdná, nezřetelná, neexistující. Ty přijdeš a asi si budeme nerozumět, jak tomu bývá v posledních večerech posledních týdnů. Budeme od sebe daleko jak přeživší stromy po orkánu, dvě ztracené duše sdílející stejný prostor. Vyhořel. Ve všem co dělal, nakonec vyhořel. To by mohla být věta mého erbu. A pod ní něco o (sebe)lítosti.

“I have no wish to paint the world in colors more somber than those it wears, but as the world gives way to darkness it becomes more and more difficult to dismiss the understanding that the world is in fact oneself. It is a thing which you have created, no more, no less. And when you cease to be so will the world. There will be other worlds. Of course. But they are the worlds of other men and your understanding of them was never more than an illusion anyway. Your world-- the only one that matters-- will be gone. And it will never come again.”
Cormac McCarthy, The Counselor

NP Michal Prokop, Luboš Andršt, Jan Hrubý – Dobrú noc, má milá (2005 – Unplugged)

Hope is not Enough

-----

Černá:

A nesmíme zapomínat, že nic nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch, jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují.
- Niccolò Machiavelli, Vladař

„Podívej, Adame, dej se do pořádku. Já teď jsem opravdu šťastná, víš.“
„No, štěstí je relativní –“
„Kdyby ses slyšel! Ty jsi opravdu pořád stejný. S takovým člověkem já žít nechci, jasný?“
Jasné to bylo – celá sadistická ironie mého života: můj fanatický výzkum vztahů zničil jediný vztah, na kterém mi skutečně záleželo. Svezl jsem se do prázdna. Došlo mi, kolikrát jsme si vyměnili ty stejné role: jeden dostupný, druhý ne, jeden šíleně zamilovaný, druhý prost potřeby. Milovali jsme se opravdově a hluboce, ale bohužel nikdy oba dva zároveň. Uvízli jsme v protikladech místo v harmonii.

Dal jsem jedno lahvové ve voze s ubrusy a stoly a dívám se na zbarvený podzim v kopcích někde před Brnem; je čtvrteční podvečer a já jsem na cestě do Vídně, říjnové lesy kolem, zítra poslední pracovní jednání a pak už jen odlet na jih, do Středozemí, týden svobody, pití a hor, podzimního slunce a poloprázdných pláží. Poslouchám Heliose a dívám se ven, nemůžu se přestat dívat – tolik mám rád podzim; jeden jsem už letos zažil, před pár týdny ve Švédsku, teď jeden u nás a za týden poslední na jihu – potřebuju prožít podzim aspoň třikrát každý rok. Barvy, stíny, nízké slunce ještě občas hřející, nastupující chlad, to když slunce zakryjí mraky, ranní mlhy, první kabáty, občas déšť, kolony vozidel; má to zvláštní kouzlo, ta melancholicky krásná kombinace všech podzimních motivů.

Včera jsem viděl Umakart i s hosty, bylo to krásně připravené v Arše, poslední dva songy s Priessnitz nejsilnější; už vím, jak v tomhle podzemí fungovat, koupit pár piv na začátku, kdy nejsou fronty, a po předkapele strategicky postoupit do sálu a držet obranný val – včera si mi to povedlo, na Bonobo před pár týdny dne, včera to byla moje srdcovka a před tím Tvoje, včera jsem byl sám, tenkrát s Tebou, stejně jako předtím na Zrní, podruhé jsme je viděli po barevné Ostravě, mám je rád, ta silná poslední deska a naživo jsou neméně dobří, Dva je krásný song, Jabloně mrazí v zádech, Rychta má gradaci a Hýkal si melodicky hraje se slovy. Viděl jsem poprvé naživo Dvořákovu devátou a poslední – byl to závěrečný koncert jeho Prahy a trošku jsem se bál, když jsem zjistil, jaký má být dress code, ale nejsme v Anglii minulého století, takže to bylo bez faux pax, a když pak na konci všichni začali tleskat a vstávat, došlo mi, že ty standing ovations nebyly pro orchestr ani dirigenta, ale pro Dvořáka, protože jeho symfonie Nového světa má tolik energie a síly, melodické invence, bouří a je jemná zároveň, bublá, zrychluje i zpomaluje, graduje – je neuvěřitelná. Zázrak konce předminulého století.

Brno. Slunce už je nízko nad obzorem a žlutí nástupiště tím krásným jasem zapadající energie. Žiju si krásně, vím to a nestěžuji si vůbec, úspěšně se mi podařilo nalhat, že mám vše, a zároveň se mi daří držet od těla strach, že jednou něco a nakonec pak všechno ztratím – dny plují, slunce svítí, je podzim, konec sezóny, pracovní týdny prokládám víkendovými i delšími úniky, jsem zajatcem své komfortní zóny, z které už nikdy nechci vystoupit, nesním o jiných životech a cestách, netrápím se otázkami v podmiňovacím způsobu, nehledám, nepřemýšlím, netoužím – jen žiju, užívám, krájím, a jen velmi omezeně sním.

Četl jsem tu zvláštní knihu, dvě v jedné, a někdy jsem nenáviděl ty filozofické pasáže, v nichž jsem se napůl ztrácel a napůl je osočil z prázdnoty, začal jsem černou a až poté vstřebával bílou, a když jsem byl tak ve třetině té druhé a delší, začalo mě to opravdu bavit, našel jsem s větami a odstavci společnou řeč, stejná vlnová délka myšlenek, četl jsem dál, přemýšlel, chápal i nechápavě kroutil hlavou, listoval a dočetl nakonec do poslední strany a říkal si pak, že bílá bílá je a černá opravdu černou, ty knihy na sebe zcela nelícují, jedna dává naději a je zalitá sluncem, druhá dává odpovědi a končí jinak, opravdověji, reálně.

Viděl jsem Černé roucho, doporučení Jáchyma Topola ze sobotních Lidovek, a byl jsem vtažen do příběhu, který byl silný, přímočarý, s podzimní krajinou okolo severoamerických jezer, mlha, první sníh, zasévání víry v cizím prostředí, láska a vášeň, krásné melodie – trochu jiný Tanec s vlky, reálnější, jasnější, bez ideálů, uvěřitelnější – měl jsem o ně opravdu strach, v tom filmu se mohlo stát cokoliv a cokoliv by tam taky patřilo.

Viděl jsem taky příběh Nikiho a Jamese a bylo to neuvěřitelné řemeslo, tak dobře natočené a zvládnuté, tenkrát před třiceti lety v té sezóně poznamenané deštěm a ohněm to byl opravdový příběh, který se podařilo přenést na plátno – čím větší, tím lepší – moc se mi to líbilo. Viděl jsem posledního Woodyho Allena; tentokrát naštěstí s hořkostí namísto vyprazdňujícího humoru. Argo; historická rekonstrukce, která nenechá v klidu. Sean Penn ve filmu o překladatelce z afrického jazyka byl správně vyhořelý; třeba tak jednou budu já a bude to tak správně. Třetí půlnoční pokračování – taky chci jet jednou na řecké ostrovy. Americký příběh o stínech politiky – naštěstí v něm chyběl happy end. Motivy a zvonivé kytary Explosions in the Sky ve filmu. A zvláštní, chameleónsky překvapující a zasahující příběh ze světa velkých aukcí, měnící svoji tvář a styl.

Břeclav. Blíží se soumrak. Prázdné peróny, pár osamělých cestujících, měnící se vlakové čety. Nechce se mi nic, vůbec nic. Opravdu chci takhle žít? Co mě nejvíce naplňuje, nejvíce dává? Zdá se mi teď, že to je změna, poklus, množství vjemů, elektrické šoky zážitků, různé světy, příběhy knih, zšeřelé sály a světlo filmů, poznávání světa, blízcí lidé kolem mne. Život a jeho žití. A někde mezi tím vším poletuješ a levituješ Ty, můj stabilizátor, má brzda, co mě narovnává k normálnosti a nenechává snít navěky. Když mi bylo o pár let méně – je to tak dávno, přijde mi – láska byla spalující a omamná a já hořel jak papír v benzínovém nálevu, když jsem se nechával pálit vlastními rozhodnutími, kterým jsem tenkrát tolik věřil doufaje v zázraky, jež nemohly nikdy přijít. Ale teď jsme v druhém desetiletí třetího milénia, venku se smráká, podzim začne pomalu odcházet a já vím, že teď, právě teď jsem šťastný, právě teď mám vše, teď se to děje, teď žiju, teď jsem tu, teď dýchám, sním s otevřenými očima, dívám se na Měsíc, co svítí nesměle na fialovějící obloze...

Bílá:

Lidová moudrost říká, že celek je víc než součet částí. Ale je-li tomu tak, jak zachytíme ten rozdíl? Co je hejno bez ptáků?

Necítím se povinen věřit, že ten samý Bůh, co nás obdařil smysly, rozumem a myšlením, očekával, že je necháme ladem.
- Galileo Galilei

Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.
- Alexander Graham Bell

Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.
- Oscar Wilde

Nebývá zvykem, že by nový vědecký názor převládl proto, že ho odpůrci přijmou, nebo se sami prohlásí za přesvědčené, ale spíš proto, že odpůrci postupně vymřou a následující generace je s novou pravdou srozuměna už od počátku.
- Max Planck

To podstatné je: být kdykoli schopni obětovat, kým jsme, za to, kým bychom mohli být.
- Charles DuBois

Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno.
- Lao-c‘

Ideální graf životního úspěchu, takový, jaký by si sebejistý člověk mohl v mládí připíchnout nad postel, by byla stoupající exponenciála podepřená dobrými rozhodnutími. Jejich efekty by se nesčítaly jako u lineární křivky, ale násobily, jako složený úrok násobí všechny předchozí částky. Každé jedno rozhodnutí by bylo důležité nejen samo o sobě, ale též jako násobitel těch minulých i jako násobenec budoucích. Dobrá volba se úročí po zbytek života, špatná volba po zbytek života škodí.

Lidová moudrost říká, že se protiklady přitahují. Lidová moudrost říká, že vrána k vráně sedá. Přísloví je rada bez kontextu, pointa bez příběhu. Nezodpovědný rádce. Huš, lidová moudrosti!

Čas, zkušený mučitel. Vždy kráčí vpřed právě tou rychlostí, kterou působí největší bolest, což tentokrát znamenalo sotva znatelně se šourat.
Neurči si vlastní cíle, tvrdil, a určí ti je někdo jiný. Tvá matka, tvá žena, tvůj šéf. Snad je to normální a snad je to i nutné. Na lidech bez vlastního cíle ostatně korporátní svět stojí. Sežeň do houfu tisícovku uvědomělých seberealizátorů hledících ke hvězdám a pokus se z nich sestavit společnost, která bude ve výsledku tvořit cosi smysluplného. Nemáš šanci. Ve firmě o tisíci hlavách může mít právě a přesně tu práci, kterou si vysnili, snad dvacet vizionářů. Zbylých devět set osmdesát musí volky nevolky pomáhat roztáčet soukolí vymezené těmi dvaceti. Jejich povolání: lubrikant.

Až v jednom z mezipater na schodech do jejího bytu pomalu vypadl z ochablého objetí přítomného okamžiku a tažen vzhůru jen stiskem její ruky spočítal šance na úspěšnou soulož: viděl kondom, proti kterému se bude muset postavit v tuhém zápase, svůj nahý zadek mezi jejími beztvarými stehny, Veroniku útrpně shlížející na tu Gomoru odkudsi z nebes, svoji dysfunkční mysl násilně překrucující prostou pohlavní reprodukci v existenciální koncept... dvacet procent. A to na schodech do jejího bytu, po všech už dosud překonaných překážkách. Impotentia inteligentis: kde jsou ty doby, kdy zachování rodu bylo ještě ohrožené počtem spermií a ne počtem neuronů!

V samém jádru nic než vzpoura člověka sevřeného mezemi, srdnatý pokus vyrvat se z lidské situace a osvobodit se od svobody – jedinečné napnutí sil do skoku k nedosažitelnému, či dokonce neexistujícímu ideálu, skoku nad propast marnosti, který, ať dopadne jakkoliv, ať zláme údy a sedře maso pádem do hloubek, ať tvůrci zlomí vahou vaz, zůstane tím nejladnějším a nejvznešenějším vzepětím lidské mysli, marným, nelidským a svou nelidskostí paradoxně právě nejlidštějším počinem, skokem do slunce: rozhodnutím krásně a velkolepě selhat.

Nepamatoval si jediné slovo, které by matka kdy řekla o smrti, o sexu nebo o Bohu vyjma „nevím“. Tři tabu jejich rodiny, tři voskem zapečetěné urny, do nichž je zapovězeno nahlížet, předávané z generace na generaci. Neposlušné dítě, které by se je odvážilo otevřít, by tak činilo navzdory varování, bez rady a podpory stařešinů a na vlastní riziko.

Tlustým tělem zuřivě obrání společenský úzus, ten systém nepsaných pravidel, na němž nelpí z jakéhosi ušlechtilého principu, ale proto, že právě tímto systémem se vyšplhali vzhůru, že právě v něm jsou oni ti silní. Starý akademik bude bránit akademický systém opřený o publikování článků, protože jich má publikovaných nejvíc. Starý politik bude bránit parlamentní systém, protože je v parlamentu. Starý bankéř bude bránit finanční systém, protože ho vlastní.

„Miluješ mě?“ ptala se Nina Adama kolikrát. Chtěla slyšet jasnou odpověď: ano, nebo ne. A Adam se mlčky potil urputným bojem. Ta holka koukala až na dno očí a on věděl, co potřebuje slyšet. Jenže ani jedna odpověď nevystihovala, co cítil. Potřeboval jí říct, že jednoduchá matematická logika se k debatě o lásce nehodí. Že zatímco matematik zná jen prostý logický důkaz, každý normální člověk ovládá také důkaz pamětí, když je pravda to, co si pamatuje, důkaz květnatou řečí, důkaz silou, důkaz ňadrem (když by slíbil cokoliv) a důkaz stádem, když je pravdou ta blbost, co si myslí většina. Ovšem to se v takovou chvíli vysvětluje těžko.

Ale cosi je fundamentálně špatně, když popisujeme, kam směřujeme, dvěma směry, kterými nesměřujeme. Pro Adamovu dobu jsou příznačné války, v nichž lidé opovrhují oběma stranami. Nechtějí ideál a nechtějí žít bez ideálu. Nechtějí být svázaní jen jedinou možností a nevědí, jak volit z mnoha. Nevěří v Boha a děsí se smrti. Nemají rádi kárání církve a nemají rádi představu, že by si každý mohl dělat, co se mu zlíbí. Nechtějí policejní stát a zlobí se, když jim zloděj vykrade byt. Považují za nesmyslnou myšlenku absolutního díla, ale postmoderní umění na ně nedělá dojem. Nestačí jim jeden partner, ale nevěru nesnesou. Absolutismus jim smrdí příkazem, relativismus zase bezvýchodností. Levicové utopie je zklamávají, pravicové jim nestačí.

NP I Like Trains – Hope Is Not Enough (2010 – He Who Saw the Deep)

Soumrak

Ale to už jsi se zase dostal do toho věčného malování budoucnosti. Ona by od tebe nechtěla peníze, živila by tě, chodí do práce, vydělává sama dost. Už bys chtěl spát, ale je vždycky lepší, když ženská usne dřív, to je vždycky lepší. Víš, že už nic nechce, že tě nepozoruje, když ti spánek otevře třeba ústa a když ti vzduch z plic začne chrčet v krku.

Tohle byl ale ještě život a naprosto ne absurdní. Jestliže je člověk mladý a schopen přijmout do sebe cokoliv, nemůže mít pocit absurdity. Jenom ti, kdo už měli pevnou a neměnnou představu života, společnosti, svého stáří v něm a svého postavení v ní, nacházeli chvíle nesmyslnosti. Pro mě mělo všechno ještě smysl. Ano, život byl ohromný a rozložitý a rozhodně v něm nemuselo být po mém. Byla to moje pravda, pravda mého stále ještě rostoucího těla, protékající krve, mladých žil.

To čtení bylo trhané a složité, stejně tak jako jeho obsah – návrat do padesátých let, černobílé obrazy jak z tehdejších filmových večerníků, továrny, závozníci a řidiči, práce šest dnů v týdnu, staré tramvaje, nedostatek čehokoliv, pár let od války a ještě méně od převratu, měnová reforma, hranaté oděvy z těžkých látek, naftalín v dřevěných rozvrzaných skříních, ráno do továrny někam na Smíchov a odpoledne někam na plovárnu, řeka byla tenkrát ještě ke koupání, to jediné je snad to pozitivní, co z oněch klidných a přece těžkých příběhů utíkajícího času plyne. Jinak to je šedivé, složité a dusivé, padesátá léta, ztracený čas – člověku je z toho smutno...

Přečetl jsem taky Strážce sadu, páteční cestou do Beskyd a tou nedělní zpět, jeden z mých posledních dluhů k McCarthymu – jeho klasický strohý a úderný styl, odstavce o pár větách popisující tolik věcí najednou, přímá řeč se někam ztratila už v jeho prvních knihách, propletené příběhy, které není lehké rozklíčovat, a nádherná líčení té svobodné krajiny, která se tolik liší od Evropy svým bezbřehým a neomezeným prostorem...

A teď je uprostřed léta, červenec se láme do srpna, nepršelo už týdny a vzduch je horký navečer tak, jak býval před pár týdny jen po obědě – ještě týden musím vydržet, než se vrátím zpět na sever a budu putovat stejnou zemí jako vloni, stupňů bude hluboko pod dvacet a jen lehce jich bude nad nulou, mraky budou občas i šedivé a viset nízko, vítr bude foukat a podzim se bude blížit zřetelně a jasně, úplně jinak, než tady...

Vše se neustále zrychluje, tak moc, přespříliš – vyskočím jednou z toho životního rychlovlaku? Chtěl bych se toulat severem a psát a pak se vracet domů a pak zas odcházet, nic více nežádám a s méně se nespokojím, jen bych chtěl mít tu sílu, někdy to udělat, vdechnout snům život, být svobodný a svobodným zůstat... přeci takhle nemůžu žít věčně, prodávat se a předstírat, bojovat a vítězit, ale přitom ztrácet čas, tolik času, jen jeden život máme a ten nám protéká mezi prsty, čím jsme starší tím rychleji mizí, dávno nedohlédneme na jeho začátky, i zákruty z před pár let jsou najednou nezřetelné, nereálné, stalo se to všechno vůbec, nebo jsme se dnes ráno narodili s neuměle implantovanou pamětí?

Viděl jsem Tarantinovy scénáristické začátky, kdy příběh byl ještě stavěný lineárně a ne mimoběžkami, a nezůstalo mi z toho moc v hlavě, přiznám se, a pak jsem viděl Vránu, která mě minula ve stejné době let devadesátých, a kdybych ji viděl už tenkrát, byl by to asi jeden z příběhů, co mi zůstanou uvnitř navždy a nikdy nevysublimují. Viděl jsem řemeslně i jinak dokonalého vojína Ryana (spielbergovsky dokonalého, dalo by se vlastně říci, se všemi klady i zápory, co k Spielbergovi patří) a viděl jsem mnohovrstevnatý příběh o tom, jaké to je žít, když hlava a srdce chce, jen tělo nemůže. Královská aféra; to byl zásah, opravdový, úplný, celistvý. Je to pár století, ale nejsme vůbec jiní a už vůbec ne lepší, než ti před námi, někdy spíše naopak; těch, kteří věří, bojují a neskloní se, je čím dál méně. Nechci končit melancholicky, takže tak skončím jen částečně; Cizí oběd jsem si vybral v pravidelném pražském filmovém dozvuku Karlových Varů a líbilo se mi to, moc, indické, opravdové, obyčejné, s nadějí...

Padá soumrak a teplo je stejné, jak před pár hodinami; chtěl bych spát venku, mohl-li bych, a zítra vstát před šestou a dívat se, jak do sedmi už bude horko, a pak posnídat tři točené tady v Lokále, kdyby snad otevřeli tak brzo, a pak jít spát, spát a znovu spát, do pátečního poledne jen spát, potom už konec týdne, pár dnů svobody, a pak pryč, konečně, pryč od toho všeho, útěk, na sever...

NP Rokia Traoré – Sarama (2013 – Beautiful Africa)

There is still some hope there, in the streets...

Ležím tu, za okny upršená chladnoucí noc; mraky byly navečer šedivé, když jsem byl běhat, a teď dávám přestárlé červené, co jsem našel ve sklepě, a poslouchám střídavě Dead Combo a Carlose Paredese – vrátil jsem se z Portugalska. Přistáli jsme včera, já se ještě narychlo vytrýznil letmým průzkumem pracovního mailu a poté užíval noční dálnice kořeněné možnostmi aquaplaningu mezi kamiony. Můj život se znovu zrychlil. Tepe rychlostí, jež nejde dlouhodobě zvládat, a já bych chtěl nějak a někam vyskočit, jenže nemám, tak jako asi nikdy nebudu mít, odvahu. Nejde o nic jiného, než se jen přestat bát. Odhodit opatrnost, zábrany, konvence, strach.

Algarve bylo poloprázdné, snad jen stárnoucí páry z Británie a Francie doháněly promarněný čas svých předchozích desetiletí; moře lákalo, krásně vonělo a písek hřál příjemně, ne rozpáleným horkem. Západní pobřeží pak bylo prázdné téměř celé; snad jen těch pár surfařských pláží, kde jsem si říkal, že jeden den svého života bych chtěl umět tančit na vlnách, ale nikdy bych se to nechtěl učit, a ve vodách Atlantiku mi pak došlo, že člověk necítí chlad květnového oceánu, když se pere s metrovými vlnami a cítí tu neměřitelnou sílu nekonečné zvlněné vodní plochy.

Nemám, nač si stěžovat. Mám všechno, co jsem kdy chtěl. Jen jediného se mi nedostává – času. Vše užít, prožít, vše nastudovat, vše se naučit, dozvědět, pochopit, a pak vysdílet. Tak tu ležím a vím, že zítra mě čeká příprava na gril na představenstvu, oblíbená kratochvíle pondělního dopoledne, a mně se nebude chtít, přestože si budu uvědomovat, že mám nejlepší práci, jakou jsem kdy měl. A dokonce jí, v rámci možností, i věřím. Jenže to stejně nestačí – náklady obětované příležitosti jsou příliš velké. Kdysi jsem (si) říkal, že žiju svůj život dvakrát – jenže teď mám pocit, že ten zajímavý a obohacující život se nějak zmenšuje, krátí, scvrkává. A to tu ještě nejsou ta malá pokračování našich životů, která vyžadují i si zaslouží naši plnou pozornost. Co pak? Co bude dál, co bude dál, jak Hana Hegerová recituje na hudbu Petra Hapky?

Viděl jsem tolik filmů, tolik příběhů, a přesto nejsilnější zážitek byl několikrát viděný film mého srdce, který se vrátil do velkých kinosálů v zrestaurované podobě – a já seděl v Aeru, bylo nás víc, a hltal jsem tu dokonalost obrazu, hudby, jejich kombinace, emocemi nabité scény, mráz po zádech na maximu, můj barometr...

A pak, filmy ze severu. Nějak je mám rád. Jsou upřímné, silné, mají obyčejné hrdiny, na nic si nehrají, nepředstírají, je mi s nimi fajn. Viděl jsem Hluboko, po Severních blatech další silný film Baltasara Kormákura; Island už pro mě není neobjevenou zemí, letos to bude potřetí, kdy budu přistávat v Keflavíku, a pojedu nad ránem lávovým polem pokrytým zeleným mechem do hlavního města. Viděl jsem Kon-Tiki, realistické ztvárnění dobrodružství, jež hltali otcové našich otců. Odhalený přístav, vtahující koláž příběhů současného Finska. Otevřená srdce, dluh z minulosti od Susanne Bier s Madsem Mikkelsenem. A konečně Rodinnou oslavu Thomase Vinterberga, kterou jsou taky nestihnul, když běžela v Evaldu; jeden z nejsilnějších filmů, co jsem letos viděl.

Letošní Febiofest: Za borovicovým hájem; neamericky vystavěný příběh, který se proplétá z minulosti do dnešních dnů, není postavený na stereotypech a klišé, je silný a zůstává v mysli podobně jako Drive. Z Pravidel mlčení se zvrásnělým Robertem Redfordem vyčnívá hudba Cliffa Martineze – možná ještě lepší, než jeho soundtrack právě k Drive. California Solo, herecké sólo Roberta Carlyle, a jeden životní příběh o koncích, které vyrovnávají nezasloužené vzlety. (Myslím, že takhle bych jednou mohl skončit. Nepřijde mi to úplně nepravděpodobné.)

V kinech toho moc není; a když už snad, zajímavě věci zmizí pár týdnů po premiéře, přijde mi. Zas ta mantra plynoucího času, který je o tolik rychlejší, než bych si přál. Viděl jsem Lore; byl to silný příběh, který naštěstí nesklouznul do prázdnoty kategorie evropského festivalového art filmu, a nekončil slepeně, ale realisticky. A pak Na dřeň, nesentimentální vyprávění o životních propadech a lásce, která může být někdy zvláštní, ale přesto opravdová.

A pak resty; koktejl nesourodých záležitostí. Hořký měsíc – zvláštní, osobitý, zneklidňující. Gone, Baby, Gone, který měl vše, co dobrý thriller potřebuje. Láska nebeská; ano, dívali jsme se na to ve dvou. Krvavý diamant; jednou chci do Afriky, té opravdové. Království nebeské; mám rád epického Ridleyho Scotta. Dark Knight Rises; poslední z nových Batmanů. Stín kapradiny; chci projít celého Vláčila – i poslední příběhy unaveného génia, kde jsou jen unavené záblesky předchozí tvůrčí síly.

A to je vše; nic dalšího se neděje. Nerozcházíme se, ani nemnožíme. Jsme spolu, rok a půl, můj rekord. Bojím se nálepky „láska“; city přeci nejvíce prožíváme, když jsme nešťastní, a štěstí naopak bereme za samozřejmé – nejsem zajatcem svých pocitů, mám vše pevně v rukách. Šťastný třicátník, který zakotvil v příjemném přístavu, kde je mu dobře, a ztratil ambice něco dál měnit, o něco usilovat, hledat více, chtít vše, toužit po nemožném a trápit se tím, že něco chybí. Je to vlastně kompromis, v tom nejlepším smyslu tohoto utrápeného slova, je to štěstí, něco jako láska, je to to nejlepší, co jsem kdy měl; nikdy nebudu mít vše, protože ani já nemám a nedávám vše, a s vědomím vlastní pokřivenosti jsem osekal svá očekávání a nároky, a jsem tak raději příjemně překvapován, než abych vyčítal, otevřeně i uvnitř sebe sama. Žijeme, jsme spolu, je nám dobře, prožité dny odpadávají z kalendáře, neřešíme svoji nestřídmost, dny odplouvají zaplněné prací a večerními pár hodinami čehosi mimo ni, pak víkend, sobota zmizí a s nedělí přichází vědomí pondělního rána, a pak znovu to samé, další týden stejnosti, dny sobě podobné jak obloha konce listopadu, stárneme, vrásky v zrcadle, první šedivé vlasy, břicha s tukovými záhyby, kůže ztrácí elasticitu, mozek je dávno za zenitem časů státních zkoušek, teď už jen užíváme, žijeme, plyneme, chceme dojet co nejdále, s co nejmenším úsilím, nejjednodušeji, v co nejlepším stylu...

NP Dead Combo – Mr. Eastwood (2006 – Vol. II - Quando a Alma não é Pequena)

Březen

Barvy měsíce března nebývají výrazné. Zelená, která přichází s jarem, tu ještě není, podzim dávno odkvetl, bílé koberce sněhu tají, půda je hnědá a stejně tak i tráva, a větve listnatých stromů bez listí tiše a trpělivě čekají, až přijde slunce a začne hřát. Dívám se z oken poledního prázdného rychlíku, který pomalu opouští Vysočinu vstříc hlavnímu městu, a je mi dobře a fajn, hezky i pěkně. Všechno je, jak má být. Rovnováha nalezena. Práce, zdraví, já, Ty, smysl toho všeho. Žádné propady ani vzlety, žádná zář či temnota, amplituda mé životní sinusoidy až podivně poklesla a já stojím zaklesnut ve všech svých jistotách, proud života kolem mne pluje bez překvapení a dávných zápolení. Mám vše, nebo jsem si alespoň úspěšně nalhal, že tomu tak je. To asi spíš; stejně to je ale krásné.

Z kin, pirátské zátoky a jiných sítí čerpám náplň zimních večerů; doháním, co jsem dříve nestihl. Filmy, které jsem chtěl vidět, ale nebylo kdy, a pak už nebyla možnost ani chuť. Teď je oboje. Je toho tolik, z čeho je možné vybírat! A tak jsem viděl 30 minut po půlnoci – skvěle vyprávěné i stvořené, vtahující, silné a asi pravdivé. Žádný heroismus, nic takového; jen jeden v podstatě smutný příběh o válečnících třetího tisíciletí. A pak jsem se vrátil k Tenké červené linii; v tom filmu bylo kouzlo, Malickovy obrazy zpomalovaly tempo příběhu a vše mělo jakoby magický závoj, nejednoznačné postavy defilovaly příběhem a nikdo nemohl tak úplně a stoprocentně vyhrát, snad jen čas, ten mohl zvítězit, a nakonec zvítězil.

A bavil jsem se příběhy Quentina Tarantina, který dotáhl svůj makabrózní styl do dokonalosti, odkazy na filmy 60. let, kdy western kvetl více v Itálii, než svém rodišti, Morriconeho melodie, člověk si přeje, aby příběh nikdy neskončil, jak moc se jím baví. A Django je tak skvělý a stejně tak i Kill Bill, ke kterému jsem se vrátil a dal mu jeden dlouhý večer. A v něm Tarantino zas skládal obrazy z jiných (ne)zapomenutých příběhů, overal Bruce Leeho, David Carradine, 60. léta a současnost v divokém nezastavitelném koktejlu. Myslím, že Tarantino je nejoriginálnějším filmařem současnosti.

A samozřejmě, chtěl jsem se vrátit k Davidu Fincherovi, měl jsem u něj pár restů. A tak jsem viděl Zodiac, film, který vlastně nemá konec, protože odpověď není známa, a film je tak spíš jen úvodem do dalšího hledání a pátrání, chce-li v něm někdo pokračovat. Klub rváčů; nedivím, že to byl (a je) kult. Je v něm až příliš moc vzdoru proti naší společnosti, než aby tomu mohlo být jinak. Četl jsem dříve knihu a tak jsem dopředu znal obrysy předkládaného příběhu, ale stejně to bylo silné, jiné, znepokojující. Pokud je Tarantino nejoriginálnější, je Fincher nejatmosféričtější.

Vždycky jsem chtěl vidět Tichého Američana, potom, co jsem se vrátil z Vietnamu a tu knihu, dávno vydanou a koupenou z antikvariátu, přečetl se zatajeným dechem; ta symbolika jedné odcházející epochy a jedné končící nevyrovnané lásky ve mně pořád zůstává. Film se knize nevyrovná, ani nemůže; přesto je v něm něco z té nostalgie pomalu končících koloniálních časů a bolestných asijských zkušeností mocných států z poloviny minulého století. Cesta je podobnou adaptací; ani ta se nemůže rovnat knize. Přesto je silná, není to heroický post-apokalyptický příběh, je to cesta k naději a záchraně, která asi nemůže přijít, je to příběh o oddalování konce, který je čím dál více pravděpodobnější.

Už budu končit; kulturní servis pro hledače dobrodružství a jiných světů. První dva filmy poslední reinkarnace chrabrého agenta Jejího Veličenstva baví a čistí hlavu, tempo je správné zvolené a s ním i míra realističnosti scén a obrazů. Mám Daniela Craiga rád v této roli, a přestože jsem Skyfall viděl dříve, než první dva příběhy, byly to další dva hezké filmové večery. A pak jsem zkompletoval westernové zážitky o jeden, který ještě chyběl; vlak do Yumy nepatří do ligy Nesmiřitelných, ale drží naživu jinak chřadnoucí žánr.

Čáslav. Cihlová budova nádraží je uvnitř přetopená, kiosek s občerstvením zavřený a lidé na peróně zachumlaní do zimního peří. Vysočina je pryč a venku už nejsou ani zbytky sněhu; zima umírá, ale jaro je ještě příliš daleko. Přemýšlím o tom, proč se mi příběh o Schopenhauerovi líbil více, než ten Spinozův; možná je to tím, že druhé setkání s originálním stylem nemůže být tak silné, jak bylo to první, a možná mi Schopenhauerovy myšlenky byly bližší.

Stejné pocity jsem měl z Johna Calea; asi jsem do publika moc nepatřil. Nebyl jsem stárnoucí hipík a nikdy jsem neposlouchal Velvet Underground. Nikdy jsem nebyl uchvácen Caleovými art-rockovými deskami. Jen jsem měl strašně rád akustické Fragments of a Rainy Season, a vždycky jsem se chtěl naučit hrát Dying on the Vine a v hlavě mám navždy uložené Never win and never lose / There's nothing much to choose / Between the right and wrong...

Kutná Hora. Vlak na chvíli zastaví a nastoupí několik těch, kteří si zvolili březen jako návštěvu naší vlasti, a z těch několika krátkých dnů věnovali jeden Kutné Hoře, přesně dle rady Lonely Planet. Dohrává Nils Frahm a já bych chtěl otevřít láhev argentinského malbecu a začít se pomalu propadat závojem melancholie...

Spinoza se obrátí a promluví laskavě, jako učitel k mladému studentovi: „Povězte mi, Jacobe, věříte, že je Bůh všemohoucí?“
Jacob přikyvuje.
„Že je Bůh dokonalý? Úplný sám o sobě?“
Jacob znovu souhlasí.
„Potom budete jistě souhlasit, že ze své podstaty dokonalá a úplná bytost nemá žádných potřeb, žádných nedostatků, žádných požadavků, žádných přání. Není tomu tak?“
Jacob přemýšlí, váhá, potom obezřetně přikyvuje. Spinoza si všímá náznaku úsměvu na Frankových ústech.
„Potom tedy,“ pokračuje Spinoza, „tvrdím, že Bůh nemá žádná přání ohledně toho, jak, nebo dokonce zda ho velebíme. Dovolte mi tedy, Jacobe, milovat Boha mým vlastním způsobem.“
Frankovy oči se rozšíří. Obrací se k Jacobovi, jako by chtěl říci: „Vidíš, vidíš? Tohle je muž, kterého hledám.“

„Dovolte mi povědět vám některé z myšlenek Epikura, moudrého starověkého řeckého myslitele. Věřil, stejně jako musí věřit každý rozumný člověk, že neexistuje žádný onen svět a že bychom měli svůj jediný život strávit co možná nejklidněji a nejradostněji. Co je smyslem života? Jeho odpověď zněla, že bychom měli usilovat o ataraxii, což lze přeložit jako ‚klid‘ nebo jako ‚osvobození od emočního strádání‘. Domníval se, že potřeby moudrého člověka jsou nemnohé a že je lze snadno uspokojit, zatímco lidé s neukojitelnou touhou po moci nebo bohatství, možná jako váš strýc, nikdy nedosáhnout ataraxie, protože tužby se množí. Čím víc toho člověk vlastní, tím víc to vlastní jeho samého.“

„V tom spočívá náš dnešní velký objev. Myslím, že mě opravdu máš rád, a hlavní důvod je, že se o tebe zajímám. Vybavuji si tvou dřívější poznámku, že se zřejmě nezajímáš o druhé. A lidé přitom mají rádi ty, kdo se o ně zajímají. To je nejdůležitější sdělení, které pro tebe dneska mám. Řeknu to ještě jednou: Lidé mají rádi ty, kdo se o ně zajímají.“

„Epikuros byl přesvědčen, že hlavním narušitelem ataraxie je náš strach ze smrti, a učil své studenty, jak ho oslabit.“
„Například?“
„Jeho výchozím bodem je přesvědčení, že neexistuje posmrtný život a že od bohů se po smrti nemáme čeho obávat. Potom řekl, že smrt a život nemohou nikdy existovat vedle sebe. Jinými slovy: kde je život, tam není smrt, a kde je smrt, tam není život.“
„To zní logicky, ale pochybuji, že by to člověka mohlo uklidnit, když se probudí uprostřed noci ze zlého snu o umírání.“
„Epikuros má ještě další argument, argument symetrie, který je možná ještě silnější. Předpokládá, že stav nebytí po smrti je totožný se stavem nebytí před narozením. A přestože smrti se bojíme, když uvažujeme o tom dřívějším, totožném stavu, žádná hrůza nás nejímá. Proto nemáme žádný důvod bát se ani smrti.“

NP Nils Frahm – Ambre (2009 – Wintermusik)