Třebová

Teď je mu ale ještě pořád čtrnáct let, a tak píše – jako Breton a Nezval – zeleným inkoustem.
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa, neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso...“

„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.

Následuje několik schůzek, než dojde k tomu okamžiku:
„Filip viděl stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Tu chvíli si dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu...
Po krátké rozmluvě se Alžběta Filipovi nabídne. Je to štěstí a veliký okamžik.“
Jenže o týden později dostává Alžběta – stejně jako její předloha z masa a kostí – strohý dopis končící slovy:
„Nemiluji a nebudu moci milovat žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce.“
Toužit je totiž mnohem důležitější – a koneckonců umělecky plodnější – než dosahovat... Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.

A nemysli, že tě zradím! (Jiří Orten, 30.8. 1938)
V tom pokoji kde píši nyní
jsem se prý kdysi narodil
nevím co říkávají jiní
však přenešťastný den to byl

Mám naříkat anebo smát se
zajíkající se duše má
snili jsme spolu o veliké lásce
a ona je v nás pohřbená

jak my jsme pohřbeni v tom světě
plném zlých snů a nemocí
Veliká lásko odejděte
nebo my musíme utéci

---

Celý svět je jeviště (Ivan Blatný, 1933)
Bylo to jednou zvečera
v divadle se hrála opera
a sladká vůně jemných parfémů
se nesla do šera...

Melancholické procházky (Ivan Blatný, 1940)
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.

Pilíř národa (Ivan Blatný, 1944)
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele!
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy
(Řekni to tiše:) Smrt.

Odchod (Ivan Blatný, 1946)
Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky
a hvízdá vesele svou píseň: Bude líp.
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.
Na tebe, litanie stížností.
Vítr a vločky víří nad krajinou.
A mrzne do kosti.

LM: Keby ste mal formulovať svoje najväčšie želanie v tejto chvíli.
IB: Největší přání... Mít na oddělení americký psací stůl, jaký jsem měl v obchodě. S tím krytým předkem, kde je člověk schovanej, a mít všecko v pořádku v zásuvkách v tom stole... A mít vlastní velkou knihovnu jenom na knihy, který jsem napsal já, a vydat tolik knih, že bych zaplnil tu knihovnu, to je snad moje největší přání.
LM: Keby ste si mal vybrať život ešte raz, kde by ste ho chcel žiť a ako by ste ho chcel přežiť?
IB: Znovu? To je někdy těžký... protože já jsem hodně iracionální, jsem velký snílek, sním často i přes den, jenže vím, že existuje i úplně racionální pohled na vesmír a na život... Kdybych si mohl vybrat, tak bych se nenarodil. To jsem napsal i ve Starých bydlištích, snad to tam je, nemuset se narodit. Lásku k životu mám taky, to je mně upřímný taky, ale nemuset se narodit, to by nebylo k zahození. To bych si vybral, ale když už to musí být, tak s tím osudem se smířit a být šťastnej.

Edensor (Ivan Blatný, 80. léta)
Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda,
co mi řekl Orten na plošině pražské tramvaje,
když vyjížděla z mostu Legií
a zahýbala kolem Národního divadla.
Řekl mi, že jen staří lidé
mohou být skutečně šťastní...

Vlak se s trhnutím rozjel. Pokolikáté už toto píšu... mám cestování vlakem rád a nikdy nepřestanu mít. Jednou za čas se podívám do Vídně a zpět a snažím se přitom využít železného oře – jídelní vůz má magickou moc, na stole se vlní hladina točené plzně v jemných záškubech vlaku a za okny se klidní podvečer vídeňských předměstí. Dám gulášovku a hovězí nebo svíčkovou, ještě nevím. Plzní asi dnes padne více; jsou to čtyři hodiny cesty a je to 50:50, zda se stanu štamgastem až do cílové stanice. Čtvrtek lepší pátku pro návrat z rakouského centra – zítra tomu dám pár hodin a pak víkend, poslední víkend, než zmizím na dva týdny na opačnou stranu planety.

Stabilizován ve všech směrech a šťasten – tak to nějak právě teď je. Nehledám nic, co nemám, netoužím po ničem, co nemohu získat, nesním o nedosažitelném a neutápím se v odžité minulosti. Jen existuju, ze dne na den, ve stereotypu, který uklidňuje a zabraňuje depresi, víkend od víkendu, dovolená od dovolené. Říkám si teď, že jednou budeme muset náš vztah nějak posunout a redefinovat, jak by řekl jeden můj blízký přítel – takhle totiž nelze žít věčně. A není to o slibech před svědky a oddávajícím, ale o tom, jestli vsadíme na kartu rozmnožení a změníme náš život nezvratitelně, zásadně a navždy.

Vlak přejíždí Dunaj; hausbóty na stranách řeky a uprostřed motorový člun, za nímž přivázán na laně surfuje jinoch na vodních lyžích či prkně či něčem jiném. Slunce se schovává za mraky a krajina za okny je zelená – je jaro, duben, stromy jsou stále ještě obalené květy, zima skončila. Přemýšlím a napadá mě, že to je všechno umělá bublina, skořápka, ve které jsem se dobrovolně uzavřel, abych mohl být šťastný. Že jsem sám sebe přesvědčil, že náklady obětované příležitosti mého života jsou tak nízké, že nemá cenu o nich vůbec přemýšlet. Že žádná jiná cesta pro mě neexistuje; že budu žít tak, jak žiju, stejná práce, lidé okolo mne, Ty, žádné změny a výstřednosti, žádné hlouposti či dobrodružství. Je to vlastně jednoduché – mám až příliš mnoho, co ztratit. Takže zbývá jen jediný krok – ještě to vše spoutat hypotékou, ať už není cesty jinam, a měsíční splátka ať ve dne v noci ukazuje přikázaný směr životní jízdy, který nebude možné na příštích deset let změnit.

Přečetl jsem Básníka Martina Reinera – v lecčems mi připomněl Sebaldovy Saturnovy prstence, ale Reiner je mile přístupnější a pokornější, bez zbytečného lehce nabubřelého ega, které by mohlo opanovat jednotlivé stránky. Básník je příběh jednoho zvláštního života, podivného génia, ztracence, který nemohl žít, jak by chtěl, protože neměl sílu nebo chuť poznat, jak žít doopravdy chce. Spokojenost v kompromisu, touha neztratit to málo, co mám, klidné přežívání. Nežiju vlastně o moc jinak. Jen už dávno nic netvořím.

A přečetl jsem taky Hájíčkovy povídky – sebrané spisy z tohoto tisíciletí a možná i o pár let starší. Některé příběhy jsou silnější, jiné člověk hned zapomene, jak to s povídkami bývá. Klasické venkovské kulisy, lidé, vesnice, historie. Není to Rybí krev ani Selské baroko, ale i tak na vnímavého čtenáře znovu zavane duch venkovské romantiky a čestné opravdovosti. Takhle se už dávno nikde nežije, přijde mi; naše společnost je už dávno jiná. A samozřejmě, ani horší ani lepší – jen jiná.

Ve Středozemním moři se dál potápějí bárky s hledači naděje a zoufalými sázkaři posledních karet. Odstoupím-li od reality všedních dní a získám-li nadhled, nemůžu se neptat, dojde-li opravdu k onomu střetu civilizací, jak nastylizoval Huntington již v minulém století. Vše k tomu potichu směřuje, přijde mi. Je velmi obtížné najít správnou trajektorii v onom rozkladu a střetu hodnot, je těžké říci, jak to všechno vyřešit. Zrušil jsem příspěvky Člověku v tísni; získal jsem pocit, že ztratili smysl pro realitu.

Samba. Asi nejvíce zůstane v paměti právě reálný pohled na přistěhovaleckou problematiku; z pohodlí našich vytápěných obývacích pokojů a ložnic, z života plného příspěvků sociálního státu na cokoliv, co nemáme, je najednou zřejmé a jasné, jak moc dobře se nám žije a život lehce krájí. Všichni se dobře mít nemůžou – tenhle svět takto není nastaven, takováto rovnováha neexistuje. Ale láska může vzniknout v jakýchkoliv podmínkách a vyhoření a deprese jsou průvodní rysy naší civilizace. Některé momenty jsou neuvěřitelně vtipné, z jiných naopak mrazí. Skoro bych napsal Hřebejkův film, ale to by vyznělo moc pejorativně. Einaudiho melodické ornamenty rámují krásné scény a člověk si podvědomě přeje, aby byl konec šťastný, milý a hřejivý. Je takový?

Febiofest jsem letos spíše odflákl. Krajina smrti - velmi autentické a syrové, velmi reálně působící. Tak to asi mohlo fungovat, v těch dobách daleko v minulosti, kdy boj a soupeření bylo součástí života stejně, jako východ či západ slunce. A pak znovu film o cestě z jihu na sever - snílci; takoví občas jsme. Sedávat na útesu nad mořem, dívat se na vlny a toužit po něčem, co nemůžeme mít. Vsadit vše na jednu kartu, která asi nemůže nikdy přijít. Z příslibů a domněnek stavět jistoty a skutečnost. Bez lásky se nedá žít. Ne všechny cesty ale musí nutně dobře dopadnout...

Po letech a poprvé s Tebou jsem znovu viděl Šeptej – a s pořádnou dávkou nostalgie. Mám tenhle film mnohem radši, než další Ondříčkovy opusy. Nejen proto, že zde nestraší a humorem nejiskří Macháček. Střelecký ostrov na podzim je krásný a Muchowovy dvojzvuky s echem mám zaryté pod kůží. Být v pohodě a parkovat jsem už skoro zapomněl, ale teď se usmívám, vzpomínaje na devadesátá léta a začátek tisíciletí. A Colorfactory mám hluboko v podvědomí; pustím si je tak jednou za dva roky, ale tuhle jejich první (českou) desku mám fakt rád. V Kmotře jsem už dlouho nebyl a pohled na Roxy bez Lokálu vedle je hodně archaický. Nostalgie.

Liam Neeson jako záplata v prázdném sobotním večeru. Poctivé, syrové, plné těch správných klišé. Když už nelze nic získat, jen ztratit, je třeba to učinit s grácií, stylově a velmi odpovědně. Po tomhle filmu mám chuť podívat se na starší Liamovy akční opusy, které jsem ještě neviděl.

Blíží se hranice s Bohemií; po nich Břeclav, Brno, Třebová. Slunce už je nízko a stíny se prodlužují. Venku je příjemně a za okny v prázdném jídelním oddílu též. Jsem jediný host, štamgast; čekám na gulášovku a pak se asi rozhodnu pro hovězí. Ještě pár plzní, než na mě sedne melancholická a já se začnu propadat do moře sebelítosti a krasosmutnění. Ale to teď ještě ne, až za chvíli, až slunce zapadne a vlak se bude proplétat kopci před Třebovou. Jsem šťastný, svobodný, spokojený. Mám vše, co jsem kdy chtěl. Život v rovnováze. Po tolika letech...

Pocit provinilosti z probuzení, ten úděl mnoha mých rán. A představa sebe sama v odrazu zrcadla, jak asi vypadám, oči nečisté od včerejšího alkoholu a pod nimi zarudlé rýhy. Stále jsem jen ležel a nehýbal se a naslouchal. Po delší době sprchování ustalo. A najednou ticho, takové ticho, které nejvíc svádí k představám a nejvíc dává hádanky. Zaklaply dveře a znovu kroky na chodbě, ale zněly mi už jinak, tak nějak čistěji nebo lehčeji, proměněné. Jako by z koupelny vyšel někdo jiný, než kdo do ní vstupoval. Po chvíli jsem uslyšel zvuky z kuchyně, vzdálené cinkání nádob a zase vodu z kohoutku.

Mátový čaj. Trochu hloupý pocit, třásly se mi ruce, když jsem si bral chleba a máslo z talířku. Eva zapíjela čajem suchý rohlík. Sedla si hned vedle mě přes rok stolu, trochu jsme se navzájem dotýkali lokty, voněla mýdlem nebo nějakou pěnou do koupele, tak nádherně čistá. Přepadl mě náhle strach, že budeme teď oba mlčet, a jak z toho ven. Hlavou se mi neuspořádaně honily myšlenky, samé hlouposti, jestli má den končit nocí, nebo ránem, jestli tohle ráno je konec včerejška, nebo začátek dneška. Nevěděl jsem, co s tím, a modlil jsem se k Eviným rtům, aby už konečně něco řekla.

Libuna za sebou zavřela plechová vrata, ráno se pomalu trhalo z oblohy a únava ležela ve svalech a v kůži a ve slovech, co scházela doříct.
„Až budeš mít náladu, tak se zase někdy stav, Libuš, přivez jsem z Prahy ňákou novou muziku, desky a kazety.“
Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil zpátky po silnici, naše chalupa byla tichá, opatrně jako zloděj jsem vstoupil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V okně plavalo světlounké časné ráno, ozývali se ptáci ze zahrady. Lehl jsem si na bílé povlečenou postel a v hlavě mi bušila krev, věděl jsem, že nebudu moct usnout. A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidí, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít.

Paní Kűhlmayer se podívá se soustředěným výrazem na Terezu.
„Víš, co je podle mě mládí?“ chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. „Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude.“

NP Nothing. Jen vlak tiše vrní...

Hážeš kytky do vody

Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.

Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.
Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života.

Sylvie nemyslela na gravitaci, ale na parfém, který jí v letištní hale koupil Martin jako malé překvapení. Vůně byla mohutná a těžká. Ležela Sylvii na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného dřeva. Jako zdřevěnělá Martinova paže, z jejíhož křečovitého objetí se už nevyvlékne. Cítila dítě, které jí přes tenkou břišní stěnu kopalo do dlaně, čichala parfém, pozorovala okolí, čekala. Čekala dítě. Tím dítětem ji Martin přišpendlil do svého života jako nějaký exotický hmyz. Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.
...
Martin do Sylvie, která se před ním tyčila jako mrazivá stěna Mount Everestu, zasekl cepín jejich dítěte a vší silou jej svíral v slábnoucích dlaních.
Je tohle láska? Ptala se Sylvie často.
Ano, takhle nějak vypadá láska, odpovídala si. Martin Sylvii miloval každým centimetrem svého těla: choval se jako idiot, jako mladý Werther, byl by pro ni udělal cokoliv.
Martin se vrátil pod slunečník, políbil ji na tvář a posadil se do písku. Vzal do svých dlaní její ruku a začal ji hladit. Usmál se, ale Sylvie zůstala chladná.
„Nech mě,“ řekla nepřítomně a ruku vyprostila.
Martin rozpačitě sklopil oči.
Večer začal od moře foukat vítr, na kůži posledních opozdilců zvedl hroty husí kůže a zabalené v ručnících je vyhnal z pláže. Sylvie stála na terase a poslouchala zlověstný hukot vln.
V noci okenní skla drnčela deštěm a ona si všimla, že Martin je vzhůru a dívá se do tmy. Zavřela oči a dál předstírala, že spí.

Anno, tvé oči to vidí, vášeň dávno neexistuje, jen návody na ni, smutné návody, které nás občas vzruší, smutná videa, kde kulturista podle scénáře znásilňuje anorektičku. Erotické stránky, kde je žal rozdělen do dvaceti kategorií podle různých praktik, starých tak, že je člověku do pláče. A když pak někoho potkáš, když potkáš muže, se kterým by to mohlo za něco stát, který se ti líbí, hned se jak svlékneš, jako by se rozsvítilo rudé světlo v laboratoři I. P. Pavlova, jako by někdo práskl klapkou a zařval akce! Vidíš, jak se polekaní muži s oroseným čelem pokoušejí vpravit do některé z dvaceti kategorií, jak kolem tebe poskakují a cvičí podle scénáře, a nakonec, když leží, strojeně oddechují a předstírají, jak v nich dohasíná slast, se jako malí polekaní chlapci oklikami ptají, jestli se divadlo povedlo, jestli byli dobří ve svých rolích, a tobě se v koutcích očí sbírají slzy. Mlčíš a muži se stahují do svých ulit a sami sebe uvnitř hladí, utěšují se a zadělávají v sobě na ještě hysteričtější akrobatickou show, ještě šílenější hru na divokost a vášeň.

To byla zlá doba. Černá doba růstu. Když ti bylo čtrnáct, začala ses líbat a jinak dotýkat s chlapci, protože se to jaksi muselo. Dospívající lidé jsou jako stroje. Celé dny dělají to, co si myslí, že se dělat má, a dost se v tom natrápí. Všechny ty předem připravené rebelie, pozice a pózy. Ty strašlivé večery prvních polibků, kdy se k době dva náctiletí lunatici naklánějí jako svázaní ve svěracích kazajkách a dýchají a tmí se jim před očima a trnou, jestli se všechno odehrává podle manuálu líbání.

Večer pokročil, stála jsi u baru se zakloněnou hlavou a polykala vodku. Mluvila jsi s Ondřejem o etických problémech drůbežích velkochovů, o Xenakisovi, o józe, pornografii a kompostování. Rozuměli jste si naprosto ve všem. Kolem tančil dav. Podobné večírky byly tenkrát v módě – bylo narváno k prasknutí. Do rytmu tu podupávala spousta kostnatých srnčích chlapců v úzkých kalhotách a obrovských brýlích. Někteří měli plnovousy – poslední hit, pečlivě předžvýkaný a natrávený v Berlíně a jiných velkoměstech. Bylo velmi žádoucí vypadat ve dvaceti staře a použitě. Vůbec tady tančila spousta nefalšovaných mladých lidí. Na mobilních telefonech psali krátké textové zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.

Auto uhánělo rovnou večerní krajinou, protrhané mraky nad polem, kapky na čelním skle. Minul několik vesnic, objevily se první zlé sny: příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě. Do nichž zubatí, solárními panely opálení netvoři z plakátů developerských společností nalákaly celé regimenty důvěřivých úředníčků, kterým hypotéka vyžrala rozum z hlavy a oni – otroci toho se drolícího se betonu, těch hroutících se novostaveb – nakonec beztak skončí v kyselou maltou páchnoucích sklepích jako hrušky visící na vlastních kravatách.

Je první jarní den; dle kalendáře i reality. Alespoň tady v Praze, pár prvních dopoledních hodin, než mraky po obědě začaly opanovat oblohu a teploměr přestal vykazovat dvouciferně kladnou anomálii. Byl jsem běhat a pak venku, na jídle a pár pivech – a teď jsem zpět doma, hraje Pat Metheny, deska z 1982 – při sledování Divočiny jsem objevil tuhle krásnou skladbu, tak ji sjíždím ve všech možných provedeních.



Příjemné sobotní odpoledne – dávám červené, pak asi čaj, pak možná zase víno – nic se nechce dělat, doháním resty, provádím mentální jarní úklid. Večer pivní speciály, večer s Tebou, víkend se přelomí do své smutnější poloviny; nic zásadního to ale nebude znamenat, nic se nebude dít. Žádné deprese, žádné smutky, žádné výčitky. Jen metronom života bude i nadále tikat tím samým tempem, neustále stejně, bez zastavení a přestávky, stále dál, dopředu, směrem k tomu, o čem ještě nevíme, že přijde.

Nemohl jsem se nevrátit k Marku Šindelkovi; jeho povídkový soubor mě před pár lety uhranul, a tak jsem chtěl další porci. Je možná méně vyrovnaná, ale o to více jsou některé pasáže přesnější, jasnější, nás vystihující. Ty naše hry, předstírání, slabosti; dobrovolné volby kompromisů, touha nic neztratit, o nic nepřijít, a někdy možná ještě něco získat.

A další Hakl; jeden z těch starších. Mám ho tak nějak rád – jak kreslí obrazy ztracených osudů a předurčených životních ztroskotanců, kteří jsou vlastně normální, nejnormálnější a nejopravdovější – protože nic nepředstírají, žijí sami sebou, žijí pro sebe, své životy, nic neobětovávají, nic neztrácejí, nic nemají. Nic. Osvobozeni od všeho, nic nevlastní. Tak moc mě láká takhle žít – jednou třeba překročím ten most a začnu žít ze ztrát, ne ze získávání... Tak moc to nechci - a tak moc to nelze vyloučit...

Mark Lanegan podruhé byl stejně charismatický, jako tenkrát, ale snad to bylo místem, kde jsme byli, nebo nazvučením – tak dobré jako poprvé to nebylo. I když, Grey Goes Black... ta je dobrá vždy, má grády, zvedne ze židle, a povedlo se jí to i tentokrát. Warpaint hráli tak, jak jsem čekal – přesně, neartistně, s lehkou show, s invencí – jsem rád, že jsem je viděl. Mám jejich desky rád; je to něco jiného v krajinách opakování a maskulinní dominance. Ale Yann Tiersen byl nejlepší – a asi překvapivě, protože všichni čekali kytarovou dominanci, a on namísto toho prokládal kytary pianem, houslemi a čímkoliv dalším, co bylo na podiu, a časově se pohyboval mezi všemi svými deskami, které mám rád všechny, těžko vybírat nejlepší.



Viděl jsem Whiplash. Motivační sonda naruby, příručka pro manažery. I takto lze ten film brát. Fascinace hudbou a tempem. Touha po dokonalosti. Chtíč uspět, prosadit se za každou cenu, nezůstat v rybníku většinové průměrnosti. Nenechat si nic líbit. A nakonec se odevzdat své největší vášni.

Ale nejvíc mě rozsekal Broken Circle Breakdown. Nejsem fanda bluegrass, ale mám rád lidi, kteří se nebojí žít. Žil jsem s nimi ten příběh, a přestože se nikdy nenechám tetovat, tak po tomhle filmu jsem tomu byl nejblíže. Bylo to ve Full Moonu, kde jsem o tomhle filmu četl a poznamenal si nutnost jeho shlédnutí – a bylo to neuvěřitelně silné, podmanivé, krásné. Byla to láska. Nic jiného to být nemohlo. Ty poslední scény, poslední tetování...



V Sils Maria jsem žil příběh, který se rozmotával a zamotával zároveň. Zneklidňující, mnohovrstevnaté. To podstatné se odehrává mimo vyřčené věty a je na nás, abychom interpretovali. Když Valentine ráno spí jen v titěrných kalhotkách po těžké noci, dusno divadelní hry a její náboj je najednou velmi hmatatelný. Nikdo nechce zestárnout a mít vše pod kontrolou činí život jednodušším. Ne nutně však šťastnějším...

Tři srdce. Svěrací kazajka nevyhnutelného a krutého osudu; vášeň, co může spálit vše; kompromisy, které by nemusely bolet, ale bolí. Zakázané ovoce nejvíce chutná, zvlášť když není spoutáno rozumem.

Alpský western; dnes už je možné míchat cokoliv. Je v tom trochu Sergia Corbucciho a trochu všech dalších westernových bardů. Alpy jsou na podzim s prvním sněhem krásné a vše se schyluje k nevyhnutelnému střetu. Přímočaré, stylové, lehce Tarantinovské, velmi žánrové. A taky John Woo v tom je. Není to western století, ale charisma má. Některé věci nelze zapomenout a všechno má svůj čas; i v horském alpském údolí.

A dva filmy o putování. Mám sever rád a chodit v tundře v barvách přicházejícího podzimu je krásná kratochvíle. A vím, že to je příležitost vše promyslet, uchopit, probrat, uležet, nechat odeznít. To pravé přetrvá, to zbytečné ztratí svou naléhavost. A tak jsem chápal a věřil mu – i když trochu bláznil. V horách se kalhoty tak často nestahují – a vlastně, to ani v nížinách...

A Divočina. Někomu, kdo hodně chodí – patří mezi takové – se ten film nemůže nelíbit. Ty scény jsou tak známé, tak pochopitelné; nebylo málo momentů, kdy jsem si říkal, že kdysi jsem taky udělal podobnou hloupost. Příliš těžký batoh, příliš mnoho věcí, malé boty, málo vody... to se stává, tak to bývá. Bylo to hodně opravdové a skutečné. A velmi přitažlivé pro snílky a dobrodružné povahy. Vlastně nakonec ve mně zůstává hlavně ta touha – taky si ten trail někdy dát. Pár měsíců... najdu je někdy?

No a tak tu jsme. Nějak se dáváme dohromady. Snažíme se. Nějak se mi asi podařilo vysvětlit, že s Tvojí negací nemohu žít – že je jako mor, který ničí mě i Tebe. A já se snažím – věnovat, dávat, milovat se, být blízko. Nakonec z toho tu lásku uděláme, říkám vždycky, a už i Ty se směješ. Blázni, blázni do života, ale jinak než Kerouac, chceme jen být šťastní, milovaní, s pozorností, s chápaním a souzněním – a já s porcí svobody a možností být sám, a Ty s touhou po fyzické blízkosti a rozmazlováním pozornostmi. Tak dopíšu, dám si možná ještě jednu sklenku červeného – Rioja – , kterou jsem včera po Febiofestu ukořistil v Tescu, a pak asi půjdu trápit se s klaviaturou, tenhle song, jenom jeden song, jeden, poslední, nejlepší, jediný – ten bych chtěl umět hrát, opravdu, cele, bez chyb, dostat ze sebe to nejlepší, v tom průměru talentu na vše, co dělám, bych chtěl aspoň jednou překonat bariéru přičinlivého opakování, a naučit se to, něco přidat, něco víc, udělat z toho svoji píseň, svůj song, mé já...

Doktor z dálky přikyvuje. S uspokojením kvituje, jak se na té židli kymácím. Zdá se mu, že se vyznávám z čehosi hlubinného. Že pozdě, ale přece nacházím cestu ke svému stvořiteli.
„Vyhřezlý motory, pokroucený plechy, nejty vysypaný do písku,“ špitám do otcova odpojeného sluchovodu.
„Trubky, hadice, odpadaný krytky, zkroucený žebra, všecko zarostlý krušinou, posraný vod racků, víš. Úplně cejtim ty zpuchřelý pneumatiky, vyteklej volej, ten do křídel zadřenej nebeskej prach. Tenhle tejden se specializuju na vraky izraelskejch Kurnassů. V Berševě jich hnijou desítky, mezi nima eště předloni žárlivě utajovanej přízrak RF-4ES Peace Jack. Před čtrnácti dny mě zase braly MiGy-15 až 19, sprostý, křivě snejtovaný brachratý roury. S tou nesmlouvavou nasávací hubou vepředu, rozumíš.“
„Možná je divný, že se zabejvám takovejma kravinama,“ říkám. „Mě zkrátka fascinuje ten bezdůvodně prudkej optimizmus a traumata dvacátýho století, střídání jatek s rajskejma zahradama kvetoucích ekonomik. Plynulej přerod bezstarostnýho vejletu v pochod smrti. Zajímá mě pravá podoba těch chvil. Sbírám fotky, no. Jsem spotter. Vášeň můžeš vrazit, do čeho chceš. A nemusí to bejt nic vznešenýho. Naopak, čím stupidnější podnět, tím silnější rezonance.“

Tatík jemňounce pochrochtává. Držím ho za ruku. Někde tu visí cedule, že se návštěvy žádají, aby se nedotýkaly pacientů. Puchvaldek to naopak propaguje, tak se v tom vyznej.
„Možná si říkáš, že jsem se za těch padesát let nikam neposunul,“ šeptám. „Ale neni to tak – vidím věci z úplně novýho, mnohem zajímavějšího úhlu. Přinejmenším se dozvídám, že tenhle svět není jedinej, že světů je spousta. Dokonce i na stejným místě ve stejným čase se jich vyskytuje několik. Fakt je, že praktickej výstup je nulovej, nikoho to nezajímá. Známý jsou plný svejch vlastních objevů. A muj synek, tvuj vnuk? Ten trajdá po Evropě a vydírá pomocí rozštěpěnýho ega, který má po mně, starší bohatý ženský. Stal se z něj euro-gigolo. Ozve se jednou za rok. Sere na mě, jako já sral na tebe.“

NP - Pat Metheny Group - Are You Going With Me? (1982 - Travels)

Potichu

Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.
„Máš hrozně hezký oči.“
„Hezký?“
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.
„Petr.“
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“
„Takový jako šukací.“
„Trochu hustý, ne?“
„Trochu upřímný.“
„Jdeš na to nějak ostře.“
„To já ne.“
„A kdo teda?“
„Ty.“
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“
„Ty ses hajzl.“
„Hm...“
„Blbečku.“

Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“
„Umřeš nudou.“
„Clověk musí na něco umřít.“
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“
„Možná, že to tak je vždycky.“
„Vždycky?“
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“

Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“
„Ty ses vážně debil.“
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“

Přitulí se k Petrovi.
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“
„Cestovala. A ty?“
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“
„Chce se mi spát, trochu...“
„Tak spi.“
„Dobrou.“
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.

Ospalé vesnice a malá města v krajině před Kolínem. Ranní světlo posledního lednového dne nasvěcuje unavené ostrůvky listnatých stromů, které tiše a spořádaně čekají, až je někdo za pár týdnů jarně probudí. Poslouchám soundtrack z Heat; nedávno jsme si ten film znovu pustili. Je stejně dobrý, jako byl tenkrát před lety – a hudba mi přijde ještě o něco lepší, než jsem si ji pamatoval. Elliot Goldenthal a Terje Rypdal. Tenkrát jsem stáhl Rypdalovu kompletní diskografii, abych ji, jak už to bývá, nikdy nedoposlouchal. Půl jedenácté dopoledne. Někde mezi snídání a domácím obědem, k němuž směřuji.

Něco se změnilo. Před pár týdny, před pár měsíci; nevím, kdy přesně. Dřív jsem býval na Vysočině doma – teď už jsem jen návštěvník. Dříve jsem utíkal z Prahy, protože o víkendech jsem se v ní dusil a nemohl dýchat. Náklady obětovaného času mi přišly až příliš vysoké. Probudit se v Praze v sobotu ráno – je snad něco horšího? To jsem si vždycky říkal a tak to vždy cítil. Jenže teď je to jiné. Něco se změnilo – Země se možná začala otáčet opačným směrem a já začal mít Prahu rád. Sobotní rána i odpoledne. To samé v neděli. Asi jsem až příliš cestoval poslední měsíce. Příliš moc. Teď se zastavuju, zpomaluju, hledám klid. Nikam neutíkám, cesta přestala být cíl. Kolín – zastávka. Za chvíli kolínský most přes Labe a zdymadlo. Ten pohled... stokrát jsem ho viděl. Tolikrát jsem tu byl. Za skly brzdícího nebo rozjíždějícího se vlaku; nikdy jsem ale na tom nábřeží nestál. Tak blízko i tak daleko.

Přečetl jsem dalšího Murakamiho; bylo to možné jen proto, že jsem darem dostal hodiny v letadle mezi kontinenty a tiché večery v socialistickém království, kde mě bolelo být. Tisíc stran. Příběh. Nešlo v něm o velké pravdy či poznání. Byl to příběh. Plastický, opravdový, reálný; byl to film, který se odehrával na stránkách těch dvou knih. Střihy kamer, různé dějové linie, různé pohledy. Nějak se mi to vrylo do paměti – ti hrdinové mi přirostli k srdci. Nebyli to ti takoví, co po přečtení knihy a zavření její poslední stránky zmizí. Tito byli opravdoví. Znal jsem je. Díval se na ně a žil jejich příběh s nimi. Držel jim palce, fandil jim, přál, věřil a doufal.

Rudišovo Potichu jsem taky zhltnul při cestě odněkud někam. Scénář; tak bych tu knihu popsal. Reálné, přímé. Takhle žijeme – neustále putujeme, od jednoho vztahu ke druhému, a konce bývají novými začátky. Nebo možná, takhle jsme putovali. Než jsme se zastavili. Než jsme si podvědomě řekli dost. Než jsme zpohodlněli. Než jsme přestali chtít jít dál. Než jsme si uvědomili, že teď stojí za to, zkusit zastavit čas. Že teď jsme v rovnováze, že jsme přestali kulhat, že nás vítr přestal hnát a my jsme přestali vrávorat. Probrali se z kocoviny, s rozbřeskem nového dne si uvědomili, že potřebujeme zastavit. Zklidnit se. Začít dýchat zvolna, nechat čas plynout, nechat život žít.

Jezera za Kolínem; zvláštní místo s několika chatami, borovicovým lesem, starou hájenkou, na níž před lety vlávala australská vlajka. Křižují se tu železniční tratě: koridor na Čekou Třebovou a obloukovitý železniční had do Havlíčkova Brodu, který se proplétá poli a lesy okolo Golčova Jeníkova. Říkám si vždycky, když cestuji vlakem, jestli bychom v tomhle století ještě dokázali začít z ničeho. Z ničeho postavit silnice, železnice, města. Jestli bychom dokázali přestat žít z minulosti a na dluh. Století, jež jako žádné jiné před ním využívá to předchozí. Úplně, zcela, bezezbytku. Jako ta nejlepší recyklace. Jsme už dávno za zenitem rozvoje naší civilizace. Svištíme na vlně směřující k útlumu; není to špatná jízda – je nám přitom přeci tak fajn. Všeho je dostatek, nic nám nechybí, nikdo nám neubližuje. Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Přesto ale, je to cítit ve vzduchu – zpomalujeme, brzdíme; jedeme a žijeme z podstaty. Je to nekonečně dlouhý a mírný kopec, z něhož pozvolna klesáme volnoběhem. Plynový pedál je nedotčen, přesto se pohybujeme. Jedeme dál. Ještě chvíli. Pár desítek – či stovek – let.

Kdybych si měl vybrat jen jeden film z těch, které mi prolétly oční sítnicí až do mozku, některé aby zmizely a jiné aby tam zůstaly navždy, byl by to Leviathan. Co jiného, taky? Ty úvodní sekvence, kdy daleko na severu vlny naráží na skalnaté pobřežní útesy. Znám ta místa dobře; jsou moji součástí daleko více, než rovinatá krajina, kterou právě teď projíždím. Mraky se tam dotýkají země, jak jsou nízko, fouká, horizontální déšť studí do obličeje. Grense Jakobselv. Špicberky. Hornstrandir. Byl jsem tam, zažil to a viděl, a zůstane to navždy ve mně – ten pocit naší nepatrnosti a dočasnosti. Tam jsme ještě daleko méně, než tady. Tam jsme nic. Jen částečky dočasnosti ztracené v časoprostoru. Ztělesnění pomíjivosti, zrnka života v tichu věčnosti.



Železniční had se proplétá zkřehlými poli a mezemi a míří do ztichlých lesů. Slunce se snaží najít cestu skrze mraky; mám rád to nízké zimní světlo, kdy se slunci nikdy nemůže podařit vyšplhat se až na vrchol nebe. Golčův Jeníkov. Zastávka s železničním přejezdem. Auta stojí, několik unavených chodců. Zimní zahrady se zbytky sněhu. Oranice začínající hned za krajem města.

Proč tu jsme a co máme vlastně dokázat? Co je vlastně smyslem naší existence, co bychom měli vykonat? Nemůžeme přeci jen tak proplouvat životem, ze dne na den, beze smyslu, bez ničeho. Chybí nám kompas, přijde mi. Nevíme, kam máme jít. Pohybujeme se chaoticky z místa na místo, z jednoho okamžiku v našem životě přecházíme do jiného, ale naše kroky mají podivnou trajektorii. Kdybychom se podívali dozadu, zkusili tyto naše šlépěje zakreslit a pak na ně aplikovali statistická pozorování a disciplíny, nenajdeme žádné korelace ani závislosti. Najdeme opakované vzorce chování. To asi ano. Ale jinak nalezneme pouze náhodu. Střídání ročních období. Střídání dnů a nocí. Vše se opakuje, i my se opakujeme, přesto je ale naše putování plné náhody. A když se podíváme dozadu, tak zjistíme, že těmi zásadními křižovatkami nakonec nejsou životní rozhodnutí a zlomy, ale okamžiky nadčasovosti, vzpomínky na momenty, které nikdy nezmizí. Tak bych asi kreslil svůj život: nebyly by v něm narozeniny, rozchody a první milování s novým člověkem, změny škol a práce. Jako milníky by v tom grafu byly vzpomínky na okamžiky, kdy se čas zastavil. Kdy jsme vnímali prožitky tak hluboké, že je nikdy nezapomeneme. To jsou ty opravdové křižovatky našich životů. Měl bych si ten graf nakreslit, říkám si teď, kdy za oknem začal přibývat sníh a slunce je schováno za oblaky. Život v síťovém grafu. Spojnice nadčasových okamžiků. Byl by to zvláštní pohled – pohled, kterému bych dokázal plně rozumět jen já sám. Nebyl by totiž nikdo jiný, kdo by tu spletitost dokázal rozplést a zcela a úplně pochopit. Na mém náhrobku by pak mohla být tato videoprojekce okamžiků z mé mysli. Sto momentů. Ne více; déle by to nikoho nebavilo, tolik času by mi nikdo nevěnoval. Sto momentů. Zkusím je někdy sepsat. Někdy. Jednou. Až roztaje sníh.

Tenga jiné ženy ani zvlášť nepřitahovaly. Jemu šlo ze všeho nejvíc o svobodu a klid. Pokud měl zaručený pravidelný sex, nic víc už od ženských nevyžadoval. Poznat nějakou svou vrstevnici, zamilovat se do ní, udržovat s ní sexuální vztah a brát pak na sebe odpovědnost, co z toho nevyhnutelně vyplývá, to bylo něco, co nemohl dost dobře potřebovat. Všechny ty psychologické fáze, kterými je nutno projít, návrhy toho, co by mohlo být, nevyhnutelné střety v očekáváních... celý tenhleten sled různých komplikací na sebe pokud možno vůbec nechtěl nakládat.

Sex se ženami mladšími než on bylo něco docela jiného. Od začátku do konce musel uvažovat o všem možném, volit z různých možností, rozhodovat se. To všechno Tengovi kazilo náladu. Na ramenou mu pak ležel náklad nejrůznějších odpovědností. Připadal si s ním jako kapitán malého člunu na rozbouřeném moři. S kormidlem v ruce musel kontrolovat stav plachtoví a vtloukat si do hlavy sílu a směr větru. Ovládat sám sebe, aby neztrácel důvěru lodníků. I drobná chyba, i malé škobrtnutí se mohly změnit v tragédii. To pro něj nebyl žádný sex, ale spíš plnění svěřeného úkolu. Takže pak nakonec celý vystresovaný nevrcholil, kdy měl, nebo mu, když přišlo k věci, pořádně nestál. Pročež o sobě Tengo začínal postupně pochybovat.

Jak se tak osamělý třásl ve spacím pytli, vybavily se mu dny, kdy žil obklopený svou rodinou. Ne že by se mu snad potom nějak stýskalo. Přišlo mu to na mysl jako příklad situace představující dokonalý protiklad k té, ve které je teď. Samozřejmě, že byl Ušikawa osamělý i v dobách, kdy měl rodinu. Jednak nedokázal nikomu důvěřovat a jednak stejně považoval podobný život řadového smrtelníka jen za přechodnou a pomíjivou záležitost. Na dně duše byl přesvědčený, že něco takového musí stejně jednoho dne vzít rychlý konec. Uspěchaný život právníka, vysoké příjmy, dům v Čúó Rinkan, jeho pohledná žena, dvě roztomilé dcerky na soukromé základní škole, pes s rodokmenem. Takže když se pak přihodila celá série všeho možného, celý ten život vzal rychlý konec a on zůstal po tom všem úplně sám, téměř se mu ulevilo. No jo, tak už se konečně nemusím o nic strachovat. Vrátil jsem se zas na samý začátek.

„A ty v tom případě zůstaneš už možná napořád sama. Bez jedinýho člověka, kterýho budeš mít ráda. To ti takový pomyšlení nenahání strach?“
Aomame se zadívala na červené víno ve sklenici. „Možná i nahání. Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“
„I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“
„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“

NP Terje Rypdal and The Chasers – Last Nite (1995 – Heat (OST))