Potichu

Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.
„Máš hrozně hezký oči.“
„Hezký?“
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.
„Petr.“
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“
„Takový jako šukací.“
„Trochu hustý, ne?“
„Trochu upřímný.“
„Jdeš na to nějak ostře.“
„To já ne.“
„A kdo teda?“
„Ty.“
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“
„Ty ses hajzl.“
„Hm...“
„Blbečku.“

Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“
„Umřeš nudou.“
„Clověk musí na něco umřít.“
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“
„Možná, že to tak je vždycky.“
„Vždycky?“
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“

Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“
„Ty ses vážně debil.“
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“

Přitulí se k Petrovi.
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“
„Cestovala. A ty?“
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“
„Chce se mi spát, trochu...“
„Tak spi.“
„Dobrou.“
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.

Ospalé vesnice a malá města v krajině před Kolínem. Ranní světlo posledního lednového dne nasvěcuje unavené ostrůvky listnatých stromů, které tiše a spořádaně čekají, až je někdo za pár týdnů jarně probudí. Poslouchám soundtrack z Heat; nedávno jsme si ten film znovu pustili. Je stejně dobrý, jako byl tenkrát před lety – a hudba mi přijde ještě o něco lepší, než jsem si ji pamatoval. Elliot Goldenthal a Terje Rypdal. Tenkrát jsem stáhl Rypdalovu kompletní diskografii, abych ji, jak už to bývá, nikdy nedoposlouchal. Půl jedenácté dopoledne. Někde mezi snídání a domácím obědem, k němuž směřuji.

Něco se změnilo. Před pár týdny, před pár měsíci; nevím, kdy přesně. Dřív jsem býval na Vysočině doma – teď už jsem jen návštěvník. Dříve jsem utíkal z Prahy, protože o víkendech jsem se v ní dusil a nemohl dýchat. Náklady obětovaného času mi přišly až příliš vysoké. Probudit se v Praze v sobotu ráno – je snad něco horšího? To jsem si vždycky říkal a tak to vždy cítil. Jenže teď je to jiné. Něco se změnilo – Země se možná začala otáčet opačným směrem a já začal mít Prahu rád. Sobotní rána i odpoledne. To samé v neděli. Asi jsem až příliš cestoval poslední měsíce. Příliš moc. Teď se zastavuju, zpomaluju, hledám klid. Nikam neutíkám, cesta přestala být cíl. Kolín – zastávka. Za chvíli kolínský most přes Labe a zdymadlo. Ten pohled... stokrát jsem ho viděl. Tolikrát jsem tu byl. Za skly brzdícího nebo rozjíždějícího se vlaku; nikdy jsem ale na tom nábřeží nestál. Tak blízko i tak daleko.

Přečetl jsem dalšího Murakamiho; bylo to možné jen proto, že jsem darem dostal hodiny v letadle mezi kontinenty a tiché večery v socialistickém království, kde mě bolelo být. Tisíc stran. Příběh. Nešlo v něm o velké pravdy či poznání. Byl to příběh. Plastický, opravdový, reálný; byl to film, který se odehrával na stránkách těch dvou knih. Střihy kamer, různé dějové linie, různé pohledy. Nějak se mi to vrylo do paměti – ti hrdinové mi přirostli k srdci. Nebyli to ti takoví, co po přečtení knihy a zavření její poslední stránky zmizí. Tito byli opravdoví. Znal jsem je. Díval se na ně a žil jejich příběh s nimi. Držel jim palce, fandil jim, přál, věřil a doufal.

Rudišovo Potichu jsem taky zhltnul při cestě odněkud někam. Scénář; tak bych tu knihu popsal. Reálné, přímé. Takhle žijeme – neustále putujeme, od jednoho vztahu ke druhému, a konce bývají novými začátky. Nebo možná, takhle jsme putovali. Než jsme se zastavili. Než jsme si podvědomě řekli dost. Než jsme zpohodlněli. Než jsme přestali chtít jít dál. Než jsme si uvědomili, že teď stojí za to, zkusit zastavit čas. Že teď jsme v rovnováze, že jsme přestali kulhat, že nás vítr přestal hnát a my jsme přestali vrávorat. Probrali se z kocoviny, s rozbřeskem nového dne si uvědomili, že potřebujeme zastavit. Zklidnit se. Začít dýchat zvolna, nechat čas plynout, nechat život žít.

Jezera za Kolínem; zvláštní místo s několika chatami, borovicovým lesem, starou hájenkou, na níž před lety vlávala australská vlajka. Křižují se tu železniční tratě: koridor na Čekou Třebovou a obloukovitý železniční had do Havlíčkova Brodu, který se proplétá poli a lesy okolo Golčova Jeníkova. Říkám si vždycky, když cestuji vlakem, jestli bychom v tomhle století ještě dokázali začít z ničeho. Z ničeho postavit silnice, železnice, města. Jestli bychom dokázali přestat žít z minulosti a na dluh. Století, jež jako žádné jiné před ním využívá to předchozí. Úplně, zcela, bezezbytku. Jako ta nejlepší recyklace. Jsme už dávno za zenitem rozvoje naší civilizace. Svištíme na vlně směřující k útlumu; není to špatná jízda – je nám přitom přeci tak fajn. Všeho je dostatek, nic nám nechybí, nikdo nám neubližuje. Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Přesto ale, je to cítit ve vzduchu – zpomalujeme, brzdíme; jedeme a žijeme z podstaty. Je to nekonečně dlouhý a mírný kopec, z něhož pozvolna klesáme volnoběhem. Plynový pedál je nedotčen, přesto se pohybujeme. Jedeme dál. Ještě chvíli. Pár desítek – či stovek – let.

Kdybych si měl vybrat jen jeden film z těch, které mi prolétly oční sítnicí až do mozku, některé aby zmizely a jiné aby tam zůstaly navždy, byl by to Leviathan. Co jiného, taky? Ty úvodní sekvence, kdy daleko na severu vlny naráží na skalnaté pobřežní útesy. Znám ta místa dobře; jsou moji součástí daleko více, než rovinatá krajina, kterou právě teď projíždím. Mraky se tam dotýkají země, jak jsou nízko, fouká, horizontální déšť studí do obličeje. Grense Jakobselv. Špicberky. Hornstrandir. Byl jsem tam, zažil to a viděl, a zůstane to navždy ve mně – ten pocit naší nepatrnosti a dočasnosti. Tam jsme ještě daleko méně, než tady. Tam jsme nic. Jen částečky dočasnosti ztracené v časoprostoru. Ztělesnění pomíjivosti, zrnka života v tichu věčnosti.



Železniční had se proplétá zkřehlými poli a mezemi a míří do ztichlých lesů. Slunce se snaží najít cestu skrze mraky; mám rád to nízké zimní světlo, kdy se slunci nikdy nemůže podařit vyšplhat se až na vrchol nebe. Golčův Jeníkov. Zastávka s železničním přejezdem. Auta stojí, několik unavených chodců. Zimní zahrady se zbytky sněhu. Oranice začínající hned za krajem města.

Proč tu jsme a co máme vlastně dokázat? Co je vlastně smyslem naší existence, co bychom měli vykonat? Nemůžeme přeci jen tak proplouvat životem, ze dne na den, beze smyslu, bez ničeho. Chybí nám kompas, přijde mi. Nevíme, kam máme jít. Pohybujeme se chaoticky z místa na místo, z jednoho okamžiku v našem životě přecházíme do jiného, ale naše kroky mají podivnou trajektorii. Kdybychom se podívali dozadu, zkusili tyto naše šlépěje zakreslit a pak na ně aplikovali statistická pozorování a disciplíny, nenajdeme žádné korelace ani závislosti. Najdeme opakované vzorce chování. To asi ano. Ale jinak nalezneme pouze náhodu. Střídání ročních období. Střídání dnů a nocí. Vše se opakuje, i my se opakujeme, přesto je ale naše putování plné náhody. A když se podíváme dozadu, tak zjistíme, že těmi zásadními křižovatkami nakonec nejsou životní rozhodnutí a zlomy, ale okamžiky nadčasovosti, vzpomínky na momenty, které nikdy nezmizí. Tak bych asi kreslil svůj život: nebyly by v něm narozeniny, rozchody a první milování s novým člověkem, změny škol a práce. Jako milníky by v tom grafu byly vzpomínky na okamžiky, kdy se čas zastavil. Kdy jsme vnímali prožitky tak hluboké, že je nikdy nezapomeneme. To jsou ty opravdové křižovatky našich životů. Měl bych si ten graf nakreslit, říkám si teď, kdy za oknem začal přibývat sníh a slunce je schováno za oblaky. Život v síťovém grafu. Spojnice nadčasových okamžiků. Byl by to zvláštní pohled – pohled, kterému bych dokázal plně rozumět jen já sám. Nebyl by totiž nikdo jiný, kdo by tu spletitost dokázal rozplést a zcela a úplně pochopit. Na mém náhrobku by pak mohla být tato videoprojekce okamžiků z mé mysli. Sto momentů. Ne více; déle by to nikoho nebavilo, tolik času by mi nikdo nevěnoval. Sto momentů. Zkusím je někdy sepsat. Někdy. Jednou. Až roztaje sníh.

Tenga jiné ženy ani zvlášť nepřitahovaly. Jemu šlo ze všeho nejvíc o svobodu a klid. Pokud měl zaručený pravidelný sex, nic víc už od ženských nevyžadoval. Poznat nějakou svou vrstevnici, zamilovat se do ní, udržovat s ní sexuální vztah a brát pak na sebe odpovědnost, co z toho nevyhnutelně vyplývá, to bylo něco, co nemohl dost dobře potřebovat. Všechny ty psychologické fáze, kterými je nutno projít, návrhy toho, co by mohlo být, nevyhnutelné střety v očekáváních... celý tenhleten sled různých komplikací na sebe pokud možno vůbec nechtěl nakládat.

Sex se ženami mladšími než on bylo něco docela jiného. Od začátku do konce musel uvažovat o všem možném, volit z různých možností, rozhodovat se. To všechno Tengovi kazilo náladu. Na ramenou mu pak ležel náklad nejrůznějších odpovědností. Připadal si s ním jako kapitán malého člunu na rozbouřeném moři. S kormidlem v ruce musel kontrolovat stav plachtoví a vtloukat si do hlavy sílu a směr větru. Ovládat sám sebe, aby neztrácel důvěru lodníků. I drobná chyba, i malé škobrtnutí se mohly změnit v tragédii. To pro něj nebyl žádný sex, ale spíš plnění svěřeného úkolu. Takže pak nakonec celý vystresovaný nevrcholil, kdy měl, nebo mu, když přišlo k věci, pořádně nestál. Pročež o sobě Tengo začínal postupně pochybovat.

Jak se tak osamělý třásl ve spacím pytli, vybavily se mu dny, kdy žil obklopený svou rodinou. Ne že by se mu snad potom nějak stýskalo. Přišlo mu to na mysl jako příklad situace představující dokonalý protiklad k té, ve které je teď. Samozřejmě, že byl Ušikawa osamělý i v dobách, kdy měl rodinu. Jednak nedokázal nikomu důvěřovat a jednak stejně považoval podobný život řadového smrtelníka jen za přechodnou a pomíjivou záležitost. Na dně duše byl přesvědčený, že něco takového musí stejně jednoho dne vzít rychlý konec. Uspěchaný život právníka, vysoké příjmy, dům v Čúó Rinkan, jeho pohledná žena, dvě roztomilé dcerky na soukromé základní škole, pes s rodokmenem. Takže když se pak přihodila celá série všeho možného, celý ten život vzal rychlý konec a on zůstal po tom všem úplně sám, téměř se mu ulevilo. No jo, tak už se konečně nemusím o nic strachovat. Vrátil jsem se zas na samý začátek.

„A ty v tom případě zůstaneš už možná napořád sama. Bez jedinýho člověka, kterýho budeš mít ráda. To ti takový pomyšlení nenahání strach?“
Aomame se zadívala na červené víno ve sklenici. „Možná i nahání. Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“
„I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“
„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“

NP Terje Rypdal and The Chasers – Last Nite (1995 – Heat (OST))

Vídeňská

„Mám rád mraky, protože mraky se hýbou. Mám rád věci v pohybu. Možná proto, že sám se pohnout neumím.“

Obzor není hladký. Je hrbolatý, protože hrbolaté jsou i mraky. A naše sny. A naše životy.
Noci nikdy nejsou beze snů a nebe nikdy není bez mraků. Jsou tam, i když nejsou vidět ani cítit.

Míjeli jsme nástěnky. Program kina. Nějaká hesla. Desku cti. Nejlepší pracovníky. Mezi nimi jsem zahlédl tvář svého táty. Ale možná to byl i jiný táta. Tátové si tenkrát byli podobní, stejně jako všechno. Všichni nosili stejné obleky, kravaty, trenýrky i účesy s pěšinkou. Všichni měli stejné brýle a stejné řeči.

Tma spadla teprve nedávno, ale vypadá to teď, v temném a chladném podvečeru panujícím na vídeňském nádraží Simmering, jako by odpoledne ani neproběhlo. Jakoby slunce přestalo existovat a my žili ve tmě, od rána do večera venku jen tma – a jediné světlo bylo to z venkovního osvětlení a pokojových zářivek. Je pátek, bude večer a já jsem znovu na cestě. Rok se chýlí ke svému konci. Kam jdeme? Kdo jsme? Odkud pocházíme? Mám pořád v paměti obraz Paula Gauguina a jeho název – i teď, když přemýšlím, kdy se zvednu a odejdu do jídelního vozu. Cesta je dlouhá. Může být i cíl. Je vysvobození. Účel. Hraje Abel Korzeniowski – čím taky jiným začít tuto dlouhou cestu, než smyčci ze Single Mana.

Profrčel jsem posledními měsíci neuvěřitelnou rychlostí – snad ještě nikdy mi čas nepádil tak rychle a nezastavitelně, jako poslední čtvrtrok. Byl jsem v Africe, na otočku v Gruzii, toulal jsem se v Grónsku, a byl jsem taky v několika dalších zemích, co jsou okolo nás. Soukromé cesty dovedně smíchané s těmi služebními. Letištní salónky, připojení na wi-fi, mobilní aplikace, sbírané míle. Už mě čeká jen Kuba – a pak bude konec, konec roku, konec podzimu, nesmyslný Silvestr, přehoupneme se do zimního bláta a teplot okolo nuly. Světla za okny pomalu mizí, vlak opouští vídeňská předměstí. Je mi dobře – možná až překvapivě, vzhledem k rozpadajícímu se mému fyzickému já. Nedbám o sebe a nedělám dobře. Moc piju. Necvičím. Ztrácím čas. Nestíhám. Nestíhám... nestíhám, a vlastně ani nevím, co nestíhám – a o co vlastně přicházím.

Přečetl jsem Grandhotel a líbil se mi ten příběh z(pod) Ještědu. Mám rád outsidery, kteří sní, a můj pravidelný ranní Flickr je stejně marně obohacující, jako každodenní záznamy počasí. Pár týdnů poté jsem přečetl Svíce dohořívají; koupil jsem tu knihu před pár lety, když jsem si tenkrát vzpomněl, že jsem někde četl, že se ji chystal zfilmovat Miloš Forman. Byl to příběh, který se jen velmi zvolna rýsoval na prvních desítkách stran; nebylo vůbec zřejmé, co přijde, proč a jak. Ale pak se to začalo dít a odehrávat. Věty a odstavce do sebe začaly zapadat, byly najednou čím dál jasnější i silnější. Byla to chůze po tenkém ledu, kdy probořit se znamená propadnout se do melancholie, zranitelnosti, přehnané citlivosti – a byly to reminiscence vlastních zážitků a proher, posledních otázek, které nebyly položeny – a pravděpodobně nikdy nebudou.

„Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není důležité, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho, odpovídá fakty života na otázku, kterou mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Tyto otázky znějí takto: kdo jsi? ... Co jsi chtěl doopravdy? ... Co jsi věděl doopravdy? Čemu jsi byl věrný a čemu nevěrný? ... K čemu nebo ke komu jsi byl odvážný nebo zbabělý? ... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem.“

„Na dně tvé duše se však choulila křečovitá touha být jiný, než jaký jsi. Toto je ta největší rána, jako může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidské srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo jsme plešatí a břichatí – ne, musíme vědět, že žádnou odměnou ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, její chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům.“

„Když se osud v nějaké podobě obrátí přímo k naší osobě, jako by nás oslovil jménem, ze dna, zpod úzkosti a strachu nás vždycky k němu něco přitahuje, protože člověk chce nejenom žít stůj co stůj, ne, člověk chce úplně poznat a přijmout svůj osud, za každou cenu, i za cenu nebezpečí a záhuby.“

„Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným.“

„Člověk a jeho osud se drží navzájem, přivolávají se a tvoří. Není to pravda, že osud vstupuje slepě do našich životů, ne, není to pravda. Osud vstupuje dovnitř dveřmi, které mu my otevřeme, a pobídneme jej, aby vešel. Žádný člověk není dostatečně silný a moudrý na to, aby slovem anebo činem zamezil přístupu k tomu neblahému údělu, který se železnou zákonitostí vyplývá z jeho povahy, z jeho charakteru.“

„Dlouhá doba a mnoho hodin o samotě mě naučí, že ustavičně jde o totéž, že všechno, ženy a muži, přátelé, vztahy ve světě, závisí na té jinakosti, která rozděluje lidstvo na dvě strany. Občas si už myslívám, že na světě jsou pouze tyto dvě strany, a rozmanité varianty této jinakosti, třídní rozdíly, světonázorové a mocenské odstíny vyplývají pouze z této jinakosti. A jako ve chvílích nebezpečí si mohou pomoci pouze lidé patřící do stejné krevní skupiny, dají-li svým blízkým svou krev, stejně tak duše může pomoci jiné duši pouze tehdy, není-li ‚jiná‘, je-li podobné její nazírání, skutečnost ještě tajemnější než přesvědčení.
...
Cit, který mě poutal k matce, k tobě a ke Kristině, byl týž: byla to táž touha, táž hledající naděje, táž bezmocná a smutná vůle. Vždycky milujeme to ‚jiné‘, to hledáme ve všech situacích a variantách života.“

„Co je věrnost, kterou očekáváme od toho, koho milujeme? Není věrnost vlastně takové strašlivé sobectví, sobectví a ješitnost, jako většina lidských věcí a nároků v životě? Chceme, aby byl ten druhý šťastný, když vyžadujeme věrnost? A pokud toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme právo něco vyžadovat, věrnost nebo oběť?“

„Člověk stárne pomalu: nejdříve zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi.
...
Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdříve ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk stárne takto po částech.
Potom ti najednou začne stárnout duše: protože tělo je nadarmo hříšné a podléhá zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá se a těší se, touží po radosti. A když tato touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně. Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. ... Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří.“

„Byl bych rád, kdybys mi pověděl,“ pokračuje tak potichu, jako by se obával, že mu někdo stojí za zády a naslouchá jeho slovům, „jaký máš na to názor? Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? Vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská? ... A snad ani není určena osobě, jenom touze? To je otázka. Nebo přece jen je určena osobě, která může být dobrá, může být špatná, ale niternost vášně, která se k ní pojí, nezávisí na jejích činech a vlastnostech? Jestli můžeš, odpověz,“ řekne hlasitěji, naléhavě.
„Proč se ptáš?“ zeptá se host klidně. „Víš, že je to tak.“

---

Viděl jsem Chlapectví; dobré nápady jsou výjimečné a toto byl jeden z nich. Čím byli všichni starší, tím více jsem jim fandil a rozuměl. Jak stárli, znal jsem je víc, chápal je víc a měl je rád víc. Byli mi blíže. Na konci jsem pak chtěl, aby příběh neskončil a pokračoval dále. Mohl pokračovat – ale stejně tak mohl skončit kdykoliv předtím.

Viděl jsem zvláštní podobenství o Nicku Caveovi; když jsem se vrátil domů, pustil jsem si po několika měsících jeho poslední desku, která mi už napoprvé nepřišla špatná – a teď byla samozřejmě mnohem lepší. Ty motivy a harmonie, na kterých se jen pozvolna staví a graduje, jsou krásné a silné. Nevěděl jsem, že žije v Británii; ženatý, s dětmi, svůj.

Chtěl jsem znovu vidět Pornografický vztah; mám ten film rád. Ten netradiční příběh o lásce, sexu, porozumění i nedorozumění – a úvodní scéna se smyčkami bicích, která mě tenkrát v Aeru přibyla do křesla. Je to tak dávno – více jak deset let. Začínám se pomalu vracet k artefaktům minulosti. Někdy mám pocit, že už ani nechci jít dál. Že už vím dost, viděl jsem dost, četl dost – že bych se měl vrátit k tomu málu, co mě někdy zasáhlo.

Ani nevím, o čem dál psát – Abelovy smyčce dále zní, pomalu se blíží Břeclav – páteční večer plyne. Vlak jede rychlostí 120km v hodině – jak ukazuje informační panel. V o něco menší rychlosti jsem se před pár dny otáčel mezi svodidly na tenkém ledu na silnici na jih od Znojma; bez svodidel bych už pravděpodobně neexistoval. Ten zlomek vteřiny – uvědomil jsem si v něm, že jsou okamžiky, kdy člověk ztratí kontrolu – a může jen čekat. Není to o modlení, doufání, nic se nepřehrává v duchu, nic se neděje – jen se čeká. Potichu se čeká. Na ten náraz. Na to, co přijde po něm.

Andrey Dergatchev mi zní v uších – propadám se dále. V kinech je nový film Andreye Zvyagintseva, který bych chtěl vidět. Mrzí mě, že doma filmy nikdy nemohou vyniknout – doma kino nikdy nemůže být. Ten domácí prostor je příliš malý a je v něm příliš málo lidí. A tedy příliš málo energie, příliš málo sdílení. A Zvyagintsev sdílení vyžaduje – i pro to společné mlčení, kdy začnou běžet titulky a film končí. I pro ten společný pomalý odchod z kina, ztichlé pohledy, sklopené hlavy.

Bojana, Eva, Lenka... přestal jsem poznávat lidi, přestal jsem poznávat opačné pohlaví – to jsem nikdy nedělal. Únava, nedostatek chuti – a Ty, které nechci lhát ani nic vysvětlovat. Nechávám věci být, nic se neděje, nic. 120km/hod. Takovou rychlost má vlak – a můj život stejně tak. Ani nestíhám nic říct, něco malého, nic – nic, co by mělo nějakou hodnotu a něco znamenalo. Něco víc, než jen fráze či banální konverzace. Nic takového se neděje. Jen stárnu, piju, jsem unavený, usínám okolo jedenácté a ráno se mi nechce vstávat.

Viděl jsem Mono v Kodani – letos nezvládnu Prahu, jel jsem někam jinam, někam pryč. Kodaň je krásná – i v podzimní zimě, kdy zem je vlhká, nestačí nikdy oschnout, po třetí se začíná smrákat, fouká celé dny a mraky neustále visí nad střechami domů. Christiania je krásné místo. S charismatem a vůní svobody. Jak dlouho ještě? Krásné věci jen málokdy vydrží...

Tak pojďme, pojďme dál. Něco pozitivního před námi přeci ještě je. Musí být. Státní hranice a za ní domov. Tak pojďme, pojďme dál...



NP Kleerup feat. Robyn – With Every Heartbeat

Markéta

Znáte se z jedné dávné, kdysi hlučné party. Mnozí ztichli, mnozí přestali mluvit vůbec. Tenhle kluk, řečený Daktyl, však mlčel už tenkrát, v létech naplněných debatami spletenými z načtených pravd, opilého veselé a předsudků.
Jednou jsi s ním zůstal sedět na hostinské zahrádce v novostavbách za Spořilovem – tehdy mluvil souvisle do rána o skrytých rozměrech, cyklickém vesmíru, hledání finální energie, o babách, o svém mládí.
Sedíte, držíte pivo.
„Je dost banální sedět a držet pivo,“ podotkne.
„Je,“ souhlasíš, „jenže víno hází žáhu, panáky je třeba omezovat, na kolu chuť nemám, džus je pro mladý a po kafi bych nespal.“
Úvod máte za sebou. Je čas na půlhodinku, hodinku ticha.

„Na ústupu... Poslední dobou si ale řikám, že bych v tý Praze docela rád hodil kotvu, to ovšem znamená mít kde bydlet.“
„S tim bych ti rád pomoh, bohužel nemám jak,“ říkáš.
„Nevadí,“ uklidňuje tě, „škudlivost – neznám horší vlastnost. Cíleně se vomezovat, šetřit, kombinovat, vymejšlet, jak na to vyzrát. Nedokázat se vodvázat, ani když cálujou jiný. Hlídat užitnou hodnotu, procenta, snažit se, vnucovat, zešednout, vyschnout, vodevzdat nastřádaný žetony. A eště v urně rotovat kvůli tomu, co s tvejma žetonama prováděj tvý nejbližší.“

„Jak to přijde, že s každou vydržíš dva, dva a půl roku – a dost?“
„Jsem tak naprogramovanej, nevim... Vztahy jsou tajemný jak vesnická vražda. Když vedle mě kráčí milá, tolerantní, duchapřítomná ženská a já se utápim v dojmu, že je to konečně ta, co by ze mě udělala chlapa, už vim, že zklamu. Vim, vo koho přijdu. Rozpadám se steskem, ale nemůžu jinak – jsem tak naprogramovej.
...
„No a jak to bylo s tou poslední?“ nedá synkovi zvědavost.
„Co myslíš – průběh nebo střih?“
„Průběh znám – střih.“
„Jdeme jen tak bezcílně po nábřeží, povídáme si, zpíváme, sedáme do Kuželky, dáváme si rajskou se šesti, dojíme, pochválíme jídlo, chvíli na sebe koukáme. Vona vstane, hodí na sebe bundičku, lípne na stůl dvoukilo, řekně: promiň, pohladí tě po řepě a jde. Koukáš za ní. Její ruka zavírá dveře. Sedíš, objednáš si pivo, sleduješ akrobatický výkony pingla. Poslední člověk vodchází z tvýho života a tebe to nechává klidným.“

Jsi ve Varšavské, kousek od Blatouchu. Jenže ten má až od deseti, čili pokračuješ Americkou na náměstí Míru. Každý krok je malý svátek. Koupíš od báby v kiosku dva párky v rohlíku, stojíš na zastávce, polykáš první, dijonská tě pálí v nose. Deštník jsi někde nechal, škoda ho.
Chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi vzhůru, do pročištěného vzduchu nového dne. Socha dívky vypouští holuba k nebesům. Utíráš hubu ubrouskem, se zájmem sleduješ spoluobčany. Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází.

Ticho. Je ticho. Půlnoc, přelom mezi dny volna. Ještě můžu pít do rána a snídat obědem. Praha je o víkendu tak tichá, prázdná, vylidněná... město pro osamělé snílky, zbloudilé duše, unavené stárnoucí souputníky. Před chvílí jsem přijel z Ořechovky; stačí vyslovit to slovo a v mysli se mi začnou promítat zážitky z toho starého domu a kina s dřevěnými sedačkami. Co všechno jsem tam viděl? A s jakými dívkami jsem tam byl? Dnes jsem byl sám; Ty v Bratislavě, já zde, Ty s kamarády, já sám, Ty ve městě, já na promítání Markéty Lazarové.

Markéta... zůstane mi v paměti. Mám rád Údolí včel a kdybych si měl vybrat, příště si pustím právě to, jenže Markéta je prostě až příliš silná, dokonalá, neuvěřitelná, nadčasová, strhující, drásavá, dlouhá, svá. Těžko se o tom píše, tak jako o čemkoliv, co stojí mimo tento prostor a čas. Co se tolik vymyká. Co nezmizí a neupadne v zapomnění za pár let. Je to zvláštní, ale v hlavě mi z hlavních hrdinů zůstává Alexandra – ta, jejíž příběh vlastně filmově neskončil. Interpretace je na nás. Líbila se mi. Třinácté století... tak dávno, tak blízko. Je toho tolik, tolik věcí mě napadá, náboženství a jejich střet, těch sedm století není zas tak moc, opravdu není, historie naší doby je jen záblesk v životě téhle planety a těch, co na ní žijí...

Skáču mezi měsíci i roky a vybavuju si, že tenkrát si měla modré kalhotky, které jsem svlékal u Tebe doma, a to odpoledne bylo vášnivé a zvláštní, plné touhy, snahy jít dál, dotáhnout ten flirt – a pak, jako vždy, vystřízlivění: tohle by nemohlo fungovat, to nejsem já, já nejsem Tvůj zachránce a Ty nejsi moje druhé já. Pít večer tu nejlepší whisky a ráno se pracně drápat z kocoviny. Jsem unavený, stárnoucí, už dlouho tomu tak je.

Noci jsou chladné, začne říjen; já a Ty spolu za chvíli budeme začínat rok čtvrtý, a to mám přitom pocit, že se vlastně moc neznáme. Možná, kdyby sis tohle všechno přečetla, trochu mě poznáš – ale jak mám poznat já Tebe? Vlastně nevíme, neznáme se: kdybychom měli říct deset našich největší snů a přání, trefili bychom se aspoň z třetiny? Nebo alespoň jeden zásah? Čím více čtu Emila Hakla, tím víc si připadám, že jsem jako on: nejdůležitější lidi mého života mohou můj život opouštět – a já si dám další pivo a možná o tom budu přemýšlet. Mám Hakla rád; není to Balabán, ale v některých pocitech se mu podobá.

Co dál kromě Markéty?
Návrat mě minul tenkrát před lety a já se k němu vrátil až teď. Ty dlouhé obrazy, kdy kamera jede do strany a zahýbá široký prostor krajiny... tak málo a tak moc v tom filmu vlastně je: cesta pryč, cesta k počátku; teď už pro ně nebude nikdy nic stejné, jako před jeho Návratem.
Hlavu v oblacích si doporučila Ty; zvláštní příběh, který se pomaleji rozjíždí a boří dobové i dnešní konvence – pak ale zasáhne momenty, kdy ideály a povinnosti začnou vítězit, obracejí naše životy a dávají jim poslání či snad osud.
Viděl jsem taky polo-dokument o jednom z nejobdivuhodnějších horolezeckých příběhů o přežití; když nezdolná vůle nevzdat se a žít znamená nejvíc.
Valhalla Rising. Působivé, jiné, zadumané a násilné. HDR obrazy se střídají s přirozenými barvami. Lidé umírají a je jen otázkou, kdo dříve. Důvody nejsou; snad jen osud – nastíněný ve snech. Před tisícem let to tak mohlo být. „Podobenství“ bych napsal, kdyby to slovo nebylo tak zprofanované. Mám zas chuť jet na sever.
In the valley of Elah. Sám bych ten film nenašel; od Tvé kamarádky se dostal k Tobě a od Tebe ke mně – Ty jsi usnula, já se dodíval. Bylo to... zvláštní, nepatetické a nehollywoodské – o to více pak reálné, uvěřitelné, nečernobílé. Válka nemůže přinést nic pozitivního. A frázovitá věta nemůže popsat film. Rozumím té neuhasitelné a neuvěřitelně silné touze každý večer zapomenout. A chápu, že někdy z té touhy vyroste ještě něco víc, než jen nesplnitelné a nerealizovatelné přání.
Singles; viděl jsem ten film až teď, kdy už dávno nejsem tápaje dospívající a všelijak hledající. Seattle, grunge na začátku své vlny a předobraz všech budoucí epigonů, Přátel, filmů o vztazích, které jsou recyklovatelné jak plastové obaly a trvanlivé jako jogurty z místní sámošky.
Philomena. Líbilo se mi, že sentiment a líbivost neválcovala příběh a realitu, která se kdysi stala. Krásný film.
Dokument o Martě. Byla – a je – vždy svá. Kdo z nás to může říci? Já ne...
Polský film o jednom intenzivním poznání světa na hranici dospělosti. Ida. Byl jsem na ní v Oku, vedle mě lehátka místo sedaček a auto, pár lidí, melancholie; pil jsem před filmem i po něm, úplně to nešlo jinak.
Nejhledanější muž je skvělý film; byl bych překvapen, kdyby nebyl. Corbijn je až moc filmový a dobrý a i všechno ostatní hrálo tomuhle příběhu do karet. Srdcaři nakonec vždy dojdou hodně daleko, téměř pod vrchol – ale pak se vždy něco stane. Jako tady. A je to nevýhra, jak by řekli fotbaloví experti v ČT. Zůstává pachuť, silná jak lógr poctivého turka, nesplněné sliby na všech stranách, ztráta iluzí, smutek, rezignace.
Legendární Spielbergův film o souboji za dvěma volanty; i přes tu patinu oněch třiceti či kolika let se mi to líbilo – Spielberg umí dělat příběh a já si tenhle dlužil, slíbil jsem si ho před pár týdny v Grónsku, když jsme krájeli dlouhé hodiny slovy o filmech a příbězích.

Na školení před pár měsíci, kde jsem večer metastázoval v depresích a v dnech chrlil korporátní entuziasmus, jsem dostal knihu o jednom polárním dobrodružství. Endurance. Začal jsem číst a pomalu jsem se dostával do příběhu, ale teprve těch několik nepřetržitých hodin večer a ráno jeden víkend před pár týdny mě vtáhlo do děje tak, že jsem vše viděl a téměř se ho účastnil – neuvěřitelný příběh o přežití a lidské nezdolnosti. Dechberoucí, obdivuhodné, neporovnatelné.

V Krymské jsem byl dvakrát za poslední půl rok. Před týdnem na akci pořádané v pražských ulicích, a před několika měsíci na koncertě Marissy Nadler. Café v lese. Líbila se mi, moc. Krásný hlas a křehké tóny kytary i bicích zněly tlumeně celým sklepním prostorem a já měl radost, že po dlouhé době slyším něco zajímavého, autentického, krásného. Skoro jako Nylon Jail v jarním čtvrtletí roku v Akropoli; jenže, méně je někdy více (oblečení, zpěv).

Asi bych se měl ptát a přemýšlet a pak říkat, co bude dál. Co bude dál? S námi, bez nás, o nás? S touhle zemí a touhle planetou? Kam to všechno směřuje? Vyčítáš mi tiše a někdy hlasitě, že Tě mám rád jen málo, páčíš ze mě vyznání citů, srovnáváš náš příběh s těmi okolo, čekáš na znamení, které potvrdí, že je správné zůstat – nebo že přišel čas jít. Jenže znamení neexistují, ani správné volby, ani černá či bílá. Jsou to všechno jen odstíny šedi, kterými procházíme a ve kterých žijeme, a je to jen občas, kdy se nám uděje něco zázračného, něco, co v nás vyvolá pocit, že tu nejsme nadarmo. Má neteř mě má ráda a stýská se jí po mně; bylo mi to dnes až líto, že jsem odjel tak brzy a pak slyšel, jak by ještě ráda byla se mnou, ten dvouletý zázrak, který touží objevovat svět a je tak krásný, smějící se a svůj.

NP Johann Sebastian Bach – Air on the G string (Orchestral Suite No. 3 in D major, BWV 106)

Going home

Když zamžourala proti slunci, tak rozpoznávala růžovou kopuli Mitchellovy plešatějící hlavy. Madelaine Sheridanová, která měla pro hovězí velkou slabost a často si večer připadala osamělá, se zamyslela, zda v sobě najde sílu Mitchellovo pozvání odmítnout. Usoudila, že ano. Když nějaká dvojice nabídne azyl či pokrm tulákovi nebo samotáři, nebere ho ve skutečnosti mezi sebe. Hrají si s ním. Předvádí se před ním. A když si to odbydou, nejrůznějšími oklikami dají bezprizornému hostu najevo, že už musí odejít. Dvojice se vždycky nemůžou dočkat, až se budou moci vrátit ke svému úkolu, tedy ke snaze zničit svého životního partnera pod záminkou, že jim jde pouze o jeho dobro. Nezadaný host je pouhým rozptýlením od takového úkolu.

A potom vytáhl zápisník a černé plnicí pero, které ráno zmizelo, s vědomím, že Isabel je odzbrojena vždycky, když se on tváří, že píše, a když spolu mluví o své dceři. Těmito zbraněmi dokázal svou ženu umlčet a udržet si ji, udržet rodinu pohromadě, plnou chyb a nepřátelství, ale stále to byla rodina. Jeho dcera byla jeho hlavním vítězstvím v tomhle manželství, tou jedinou věcí, kterou udělal správně.

Nemůžu vystát LIDI S DEPRESÍ. Mají to jako povolání, je to to jediné, na čem dovedou opravdu tvrdě makat. Jé, výborně, mé depresi se dneska daří moc dobře. Jé, výborně, dneska mám další záhadný příznak a zítra budu mít zas jiný. LIDI S DEPRESÍ jsou plní nenávisti a žluči, a když zrovna nemají panický záchvat, píšou básně. Co chtějí těmi svými veršovánkami DOKÁZAT? Jejich deprese je na nich ta NEJŽIVOTNĚJŠÍ věc. Jejich básně jsou výhrůžky. NIC NEŽ výhrůžky. Neexistuje pro ně zřetelnější ani živější vjem než jejich bolest. Neoplácejí ničím jiným než svojí depresí. Je to jen další nezbytnost. Jako elektřina, voda, plyn a demokracie. Nedokázali by bez ní žít.

Je pondělí. Týden začíná. Jsem na cestě; ten omamný pocit svobody, pro který mi dnes stačí už jen pohybující se krajina za okny. Cesta, moment, během něhož člověk nikam nepatří; jsem sám, bez závazků, bez povinností, bez minulosti a budoucnosti. Ještě pár hodin, než se objeví rakouská metropole. Budu sledovat jarní zelená pole – tolik se změnila od březnových či listopadových dnů – , a poslouchat Abela Korzeniowského. Budu přemýšlet o všech těch zbytečných věcech i o těch, o kterých si naivně a bláhově myslím, že jsou podstatnější a důležitější. Květen se láme směrem k létu a Morava za okny dýchá optimismem. Je snad vše, jak má být? Tak bych se snad mohl ptát, kdyby můj pohled občas přes uličku nezavál k cestující na druhé straně, jejíž noha tančí a podupává v náporech Parkinsonovy nemoci. Ne, není tomu tak. Nic není dokonalé. Mám jen pár vypůjčených hodin, které jsem si ukradl rozhodnutím použít vlak – a teď se je snažím naplno využít. Pracovní hovory a maily nepřetržitě synchronizovaného telefonu jsou jak nálety s občasným bombardováním. Prší povinnosti a zbytečnosti. Ale ne, nechám to všechno být. A třeba vystoupím v Břeclavi a nedojedu. Ztratím se. Odejdu. A zmizím.

Vrátil jsem se z řeckých ostrovů před týdnem – Santorini a Folegandros to byly – a stále si ještě nemohu zvyknout na tu naši jinou realitu, kterou žijeme. Dýchal jsem mořský vzduch, vítr vál, slunce svítilo intenzivněji a řecké bílé víno a olivy nás provázely dny, které se líně a přece tak krásně děly. Pláže byly malé, kamenité a prázdné, a většinou k nim vedla stezka, ne silnice. Jaro znamená trochu zelené barvy ve Středozemí, jež se jinak mění v hnědou vyprahlou zemi s rozpáleným vzduchem v průběhu léta; cestoval jsem po mapě mezi těmi ostrovy s magickými jmény, pročítal kapitoly historie z dob perských válek a říkal si, že se sem jednou budu muset vrátit. Tak jako kamkoliv jinam, kde jsem kdy byl. Jednou. Někdy. Až budu moci a nebudu nic muset.

Předtím to byl krátký čas v Londýně; někdy je jednodušší, cestovat delší cestou. Londýn zůstal stejný, jak jsem si ho pamatoval – hektický, multikulturní, pulzující. Takže bylo indické jídlo a čtvrti s denními trhy, které sis vybrala, pak procházky po nábřeží a večer koncert v Barbicanu, kde Nonesuch slavil své výročí; Devendra Banhart sólově nevyzněl tak melancholicky romanticky hravě, jak na deskách, ale Rokia Traoré tančila jak vítr, někdy tichá a smutnící, jindy radostná, a občas jak bouře, co nechce končit – znal jsem ji předtím, pár desek mám, ale naživo to bylo něco zcela jiného, mnohem lepšího. Končili jsme před jedenáctou – byl ještě čas na nejbližší anglickou hospodu a několik ejlů, jak by zdomácněle řekli pivní znalci; čas nás tlačil, libry se měnily v půllitry a já postupně prošel většinu nabídky – měl jsem chuť pít. Tenkrát to bylo pro radost, melancholie jen stopové množství. A pak už jen noční autobusy, přestup, krátká procházka, Peckham, hotel, spát, ráno vstát, letiště, jih, slunce, moře, svoboda...

Přečetl jsem knihu, která mi připomínala Ozonův Bazén; snad jsem tak díky filmu mohl vidět obrazy přímořského francouzského venkova, které kreslila, a příběh se do mě více a více zakusoval, jak pozvolna a nenásilně spěl ke svému (ne)překvapivému rozuzlení.
Bazén jsem viděl kdysi před lety a rozhodil mě stejně jako tenkrát. Ta Ozonova vždy přítomná zneklidňující atmosféra, horké léto a dusno, neexistující konvence, smrt; pozvolna a líně gradující příběh. Byla to fikce či skutečnost?
Z dob dávných jsem zkusil ještě jeden Ozonův film. Byl z časů, kdy si tvořil styl – zvláštní, fantaskní, morbidní filmové vyprávění; groteska překvapujících momentů, kdy člověk kroutí hlavou a na míře nadhledu pak závisí, zda se nechá vtáhnout či se bude smát. Já povlával někde mezi tím.
Malý kluk se díval na příběhy z historie římských legií; chtěl jsem vidět oba, za sebou, vrátit se staletí dozadu, kdy Římané postavili Hadriánův vál, za nímž nebylo nic, končily mapy, svět neexistoval – jen kmeny Piktů, nesrozumitelná nářečí a krutost. Stejná, pochopitelně, jako ta Říma. Orel deváté legie byl pak tím přístupnějším, který neurazí ani nenadchne, a Centurion temnějším a dospělejším filmovým bratrem, který tolik neobětoval potřebě příznivějšího ratingu a přístupnosti – líbil se mi více.
A jedna sci-fi záležitost z Marsu, o které jsem se náhodou dozvěděl. Nebyl to ani Měsíc ani Sunshine ani Alien, ale ostudu žánru to nedělalo; někdy doma večer nechce přemýšlet ani nic řešit.

-----

Úterý večer. Vídeň. Černo venku, matné světlo uvnitř hotelového pokoje, tma okolo i součástí mé duše. Nevěřím. Nevěřím ničemu. Ničemu. NIČEMU. Vše se rozpadá, tahle korporace končí, nemůže přežít. A dříve nebo později skončí i naše civilizace. Utopíme se v našich komfortních zónách, které jsme si vybudovali, a uplácáme se k smrti v nedostatku touhy a v chybějící nutnosti přežít. Už nemáme, o co bojovat, proto nebojujeme a prohráváme; ztrácíme se, končíme, umíráme. Nevíme, proč tu jsme, a zmatenými pohledy okolo sebe se snažíme najít pevný bod, o který bychom se mohli zapřít. Jedenáctá pryč, já si objednal snídani s donáškou na pokoj a dopíjím červené; zítra další hodiny, kdy budu ztrácet čas a stárnout, další zbytečné konverzace, hry, povídání a sdílení. Jak mám být budoucí leader, když nevěřím v nic, v co bych měl věřit? Jediná rada pro všechny, kteří by se mě zeptali, by byla: zmizte, vypadněte, začněte žít, přestaňte předstírat a ztrácet čas. Tohle nechte na mě. To udělám za vás. V tom mě nemůžete překonat. Ztratím vše a tím vás zachráním. Fráze. Hlouposti. Prázdné řeči. Zbytečnosti. Prázdnota. Jak obrovská krabice v krásném papíru pod vánočním stromkem, ve které je po rozbalení jen vzduch – nejkrásnější to vlastně dar. Jak opuštěné Pyramiden na Špicberkách, kde jsem strávil dva dny před pár lety. Jak ztracený let z Indonésie do Číny. Jak zbytečné vztahy, zbyteční přátelé, zbytečné kontakty i známosti, zbytečný sex, zbytečné erekce i ejakulace, zbytečné vysvětlování a přemlouvání, zbytečné začátky i konce. Proč to všechno děláme? Proč tím vším ztrácíme čas, když víme, že jsou to zbytečnosti, náhražky, placeba, prázdné záležitost? Proč?

-----

Hej hej, říkám si teď, trošku jsem se včera či předevčírem propadl a nyní zase stoupám vzhůru, že? Čím to tak asi může být: krajina se pohybuje, je čtvrtek večer, slunce bude zapadat nad Rakousy a já se za chvíli přesunu do jídelního vozu; „happy hours“ nabídky na českém území nelze nevyužít. Mám rád ty kdysi zaprášené a unavené vozy, které se pozvolna mění v snesitelná místa k pobytí; jakoby o nich nikdo nevěděl, bývají poloprázdné, s lampičkou u okna, čepovanou plzní a kuchyní, kterou lze možná překvapivě i jíst. Občas zabloudí turisté z první třídy posledního vozu a občas vědoucí místní zepředu, obvykle hned po svém nástupu – vědí, moudří, že prosedět cestu v jídeláku má zvláštní kouzlo, nádech melancholie, náladu spiklenectví. Vzpomínám, teď když dopíjím plzeňskou třetinku, jak jsem kdysi opouštěl vysočinské kopce vstříc pražskému studiu právě v předposledním jídelním voze; tenkrát to byl Budvar, jeho lahve tančily na stole zvláštní tanec neposedů, když vlak rychlostí projížděl výhybky v Říčanech, a já si říkal, že jsem tak rád, že už nejsem na střední, že už nic nemusím, že teď už jen můžu. A teď tu sedím, plzeň je točená a ne v lahvích, a já mám pocit, že jsem rád, že už nejsem na posledním to stupni studia a že už nemusím vlastně vůbec nic, že teď už jen můžu, spoután jen vlastními rozhodnutími a kompromisy, které vědomě činím. Stárnu. Pokud to bude na konci sedmdesát, až požádám o účet, blížím se své polovině. Tělo začíná protestovat vůči nezřízenému i neřízenému životnímu stylu, mám občas ten pocit, záda bolí a tukový záhyb na břiše vyčítavě kárá, to když se sprchuji a vidím tu neforemnost, která se gravitací propadá níž a níž...

Přijedu domů za pár hodin, budeš už asi spát – hodím věci do pokoje, umyju se jen rychle, ale pak – pak si ještě sednu na gauč, rozsvítím tlumené světlo, otevřu okno a budu dýchat noc; možná ještě půl sklenky whisky na rozloučenou s dalším dnem, tma bude proudit dovnitř, vzduch bude chladit, já se budu dívat ven, bude ticho, klid po půlnoci, vše bude mít najednou smysl a řád a já budu mít pocit, že nakonec se vše v dobré obrátí, že je vše správně, že není potřeba nic řešit, o ničem přemýšlet, že vlastně stačí jediné – žít...

NP Abel Korzeniowski – Six Hours (2012 – W./E. (OST))

Střepy

Nastupoval jsem do autobusů, zase z nich vystupoval a toulal se po nádražích. Nastupoval jsem do autobusů, usínal v nich a nechal plynout dny i noci. Nastupoval jsem do autobusů, vystupoval v malých městech, celé dny jsem chodil tmou a říkal si: jak je tenhle mladý cestující odhodlaný, když se nechá vláčet po cestách, které ho mají dovést až na práh té neznámé země.

Najednou z ještě větší hloubky vyrazila ta netrpělivá touha a prostoupila celým mým tělem, ta touha být zároveň tady a tam. Jako bych zaslechl pár slov, otřásl jsem se chladem, a v tu chvíli jsi do dveří vešla ty, moje krásko, má Canan. Na sobě jsi měla ty bílé šaty, jako když jsem tě zahlédl na chodbě v Taşkışla, a tvůj obličej byl celý od krve. Pomalu ses ke mně blížila.
Nezeptal jsem se tě, co tady děláš. Ani ty, Canan, jsi nepoložila tutéž otázku mně, neboť jsme oba dva věděli.
Vzal jsem tě za ruku a posadil na vedlejší sedadlo, na číslo 38, a kostkovaným kapesníkem z Krásného Města jsem opatrně stíral kapky krve z tvého čela a tváří. Pak jsem tě, krásko moje, chytil za ruku a dlouhou dobu jsme takto mlčky seděli. Rozednívalo se. Přijely sanitky a z rádia mrtvého řidiče zazněla, jak se říká, naše píseň.

A zatímco já jsem koukal z okna zapadlého hotelu a ty jsi v zaprášených šatech znaveně pospávala na jedné z postelí hned za oknem, viděl jsem zvenku i zevnitř nás oba, okno, hotel, náměstí, městečko, zemi i mnoho cest, kterými jsme projeli.
Jako by se všechna ta města, vesnice, filmy, benzinové pumpy a cestující, které jsem si vysnil a pamatoval jen matně, sloučili s neúplností a bolestí, kterou jsem cítil ve svém nitru. Ale nemohl jsem přijít na to, zda ten smutek na mě doléhá z těch měst, obnošených věcí a cestujících, nebo jsem to já, kdo tím smutkem deroucím se z mého bolavého srdce zaplavuje celou zemi a okolí.

Když si přečetl knihu, kterou spatřil a zakoupil v knihkupectví svého kamaráda, všechno najednou začalo „do sebe“ zapadat. Konečně pochopil, že smrt má v našem životě své místo: přijal její existenci jako nezbytnou existenci stromu v zahradě nebo přítele na ulici a přestal se proti tomu bouřit. Pochopil důležitost dětství. Naučil se mít rád a vzpomínat na drobnosti spjaté s minulostí, žvýkačky nebo komiksy. Naučil se, že první knížky mají v životě své místo podobně jako první lásky.

V tak mladém věku se můj život dostal kvůli lásce na scestí – jak vidíš, milý čtenáři, jsem natolik při smyslech, že neříkám kvůli knize – a vše, co bylo na toto téma řečeno v novinách, časopisech, knihách, rádiu, televizí, reklamách, co tvrdili sloupkaři nebo bylo napsáno v románech či časopiseckých okénkách, se mi navždy vrylo do paměti.
Co je to láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvodem k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska a šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska není nikdy jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělu tváří v tvář. Láska jsou slzy. Láska je čekat, až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pletˇ.
Přijal jsem tyto perly, aniž bych se jim zcela oddal a uvěřil jim, ale také aniž bych se propůjčil posměchu, jenž by zanechal moji duši beze střechy nad hlavou. Vnímal jsem je stejně jako televizní záběry, jimiž se člověk nechá vědomě svést, a nenechal se svést, ačkoliv jsem chtěl být sveden. Vycházeje ze své vlastní omezené, ale přesto bohaté zkušenosti, dodávám k tématu několik svých postřehů:
Láska je touha někoho pevně obejmout, být s ním na jednom místě. Láska je touha někoho obejmout a přitom zanechat svět bez povšimnutí. Láska je touha nalézt bezpečné přístřeší pro lidskou duši.

Je jaro, počasí se točí všemi směry. Ještě pár dnů a pojedu na jih za sluncem, které bude hřát více než to vysočinské či pražské, uteču na týden a dalšího kousek, zmizím z těch všech podivných a zbytečných událostí a věcí, kterými proplouvám a které mě obklopují. Ještě před několika hodinami jsem měl v sobě pocity; teď už ne. Noc začíná vládnout, ticho panuje – až na druhou desku Bohren & der Club of Gore, která tu se mnou je a společně se mnou směřuje k blížící se půlnoci.

Střepy. Slyšel jsem nejdřív první píseň, o týden později druhou, a pak několikrát celou desku, to když jsem putoval po D1 ze západu na východ a zase zpět. Je v ní tolik síly. Vyznání a zpověď. Věty křehké jak popraskané okenní tabulky a k tomu tóny piana, někdy jemné a citlivě melancholické, jindy omračující a bolestné. Míjel mě Filip, asi o pár let, a možná se teď k němu budu vracet; vlastně už tak činím. První dvě písně jsou nejsilnější, přijde mi; zvlášť ta dlouhá, o celém roce, čtyřech ročních obdobích, o domě s okny a výhledu do dvora, návratu, o vyšších mocnostech a poznání, jestli je uvnitř našeho těla tma.

Kolegové odcházejí a já se s nimi loučím; zůstávám jako jeden z posledních, kapitán potápějícího se plavidla. Dívám se z velkých oken a někdy mám pocit, že vidím Střepy, a jindy je zase v sobě cítím. S jedním si dávám Tullamorku na rozloučenou před pátečním polednem a druhý se mě o hodinu později ptá na možnost „soft landingu“, jak říká – a já nemám moc co říct ani v jednom případě, je to všechno až příliš absurdní, zbytečné a nesmyslné, nedá se to pochopit. A tak mlčím, občas prohodím nějaké slovo, a snažím se odejít co nejdřív, pryč z té budovy, zavřít dveře a vypnout; víkend přinášející dva dny svobody, než se budu muset vrátit a začít znovu hrát a předstírat.

A tak si žiju, v komfortní zóně nadstandardu a té protikladné prázdnoty, ohňostroj marnosti vesele září dál, a já se se budu i nadále pokoušet o nemožné, bojovat se všemi a se vším, budu chtít něco vytvořit, posunout a dodat, zázrak stvoření v korporátním světě organizace, která se již dlouhou dobu neodvratitelně rozkládá.

Byl jsem po nějaké době na 007ce; obě desky od Kieslowski se mi líbí a naživo byli upřímní a příjemní, a Barzin pak pokračoval ve zklidněné melancholii.
Přečetl jsem svoji první Pamukovu knihu; nevím už, proč jsem si vybral právě tuto, snad jsem někde v recenzi viděl slovo road-movie – a vstoupil jsem tak do zvláštního světa, který je jiný, než svět ostatních knih, co jsem kdy četl, který září zvláštním světlem, láká i děsí zároveň. Možná trochu jako první střet s Márquezem; jen Pamukův svět je méně fantaskní a více hmatatelný – a tím bližší.
Přečetl jsem další Topolovu povídku – začal jsem mít jeho styl rád, je v něm vždy přítomný pocit ztracence, který nepřestává hledat víru, jež se někam schovala a zřejmě přestala existovat. Ta touha vše ztratit, všeho se vzdát, klesnout až na opravdové nejhlubší dno – a z něj se pak odrazit, dnes ještě ne, tuhle noc ne, ale zítra, zítra ráno už, zítra se to všechno změní...

A hodně jsem toho viděl.
Hotel. O ztrátě, se kterou se nelze vyrovnat, a útěcích a obavách a hledání a nejistotě.
Dohonit vítr. Mám rád filmy ze severu a tenhle měl ty správně dávkované severské ingredience. Návrat, vzpomínky, rozhřešit minulost a pochopit, že nakonec je vždy potřeba jít dál.
Kim Ki-Duk tentokrát namíchal svůj tradiční koktejl – a překročil svoje vlastní hranice dál k absurditě, zvláštnosti, podivnosti – a přece s dávkou emocí a pochopení.
Temný případ na šest pokračování; nelitoval jsem šesti hodin, bylo to až příliš dobré, vtahující, silné, neamerické, opravdové a reálné – vše se rozpadalo tak, jak se v životě opravdu děje.
Jsem tvá byl další film ze severu; přál jsem jí, ať jí to vyjde, jenže slunce svítilo příliš krátce a lásce se nedaří, když po ní někdo až příliš touží.
Německý film, který na západ od nás nemohl neuspět; jinakost se cení. Nebyl to sever, byl to západ; nebylo to dokonalé, nebylo to špatné.
Centurion. Kluk ve mě se vrátil do doby římských legií válčících s Pikty v dnešní Británii; poslední výspa civilizace, která se nemůže udržet. Mám rád dobré řemeslo, kdy můžu vypnout na dvě hodiny a přestat přemýšlet.
A Mud. Jak příběh od McCarthyho, přišlo mi; snílci, co tahají za kratší konec, a hra, v níž lze pouze prohrát. Láska jako motiv všeho podstatného a svoboda, která může zachránit. Život na řece a okolo ní, čas dospívání a s ním spojený svět černobílých pravd; láska, nakonec to je přece všechno o ní, o čem jiném by to mělo být?

A tak se dostáváme k nám. My dva, Ty a já, ve třetím roce našeho snažení, zažehnali jsme blížící se rozloučení tím, co nejvíce potřebuješ a já Ti tak málo dávám – a najednou je vše jinak, problém je pryč, jsme si blíž – jak to jen v téhle fázi vztahu jde. Není to dokonalé, není to zázračné, není to špatné ani zlé; jsme to jen my dva, náš vztah, naše slabosti. To je to slovo; náš vztah nestojí na našich silných stránkách a nemá mantinely v nich – stojí na našich slabostech a v nich má své hranice. Není o tom, co bychom mohli, ale spíše o tom, co nemůžeme. Jsme opatrní. Chceme být spolu, ale víme, že to není a nikdy nebude všechno; vždycky bude něco chybět. Je to kompromis. Náš svět, náš život. Jsme tu a ještě nějakou dobu budeme. Den, měsíc, rok, desetiletí. Nevím. Nepřemýšlím. Nechávám život žít.

Noc je tu s námi čím dál více a já přeskočil ke třetí desce melancholiků ztichlých časů po půlnoci, kteří občasné basy a bicí staví nad základy jemných harmonií a teskných zvuků saxofonu. Dopsat, dopít, spát. Zítra vstát a zpět na západ. Tři dny předstírat a hrát. A pak už jen... moře, vlny, podvečerní slunce bude barvit bílé domy a odrážet se ve vodní hladině, a když se mi povede uvidět jeho východ, nebudu už chtít víc, tohle mi bude stačit ke štěstí, jen tak málo, nic víc...

Myslel jsem na tu ženu, na její bezmocné vzdechy a nenáviděl se za vlastní slabost a ubohost; myslel jsem na A., na to, jak jsem jí kazil život, nechávaje se unášet vlastními chimérami, o jejichž skutečnosti jsem se A. snažil často zpitý do němoty přesvědčit; na zmatená, nekonečná klopýtání noční Prahou, kdy jsem pil u výčepů a barů, dávil jsem se vlastním já a opravdu se mi nechtělo žít.
Viděl jsem svůj život, černou díru, do které jsem se řítil s děsivou závratí. I když v pokoji stále teskně pršelo, byl jsem zpocený a rozpálený. Vše mi bylo těsné. Vzpomínky mi ležely na prsou jako hromady suti a nemohl jsem dýchat.

Chtěl jsem už vládnout jenom sám sebou a zahnat všechny ty zakuklené loutkoherce, které jsem si buď sám stvořil, anebo kteří se, ač nezváni, se sadistickou chutí sami připojili k té pitvorné frašce.
A slyšel jsem, jak říkám: „Jsem muž. Tady na světě. A tohle je můj život. A já ho chci a já ho prožiju. Sám.“
A to poslední slovo se nade mnou vztyčilo jako svorník nekonečné klenby.
To jsem podnikl celou tu cestu, abych si potvrdil tu všeobecně známou pravdu, že je člověk na Zemi sám? Asi ano.
A pochopil jsem, že moře mi nic nenabízí, že mi jen ukazuje to, co mne čeká: nekonečné plochy, které se neochvějně valí dopředu, aby se vzápětí stejně neochvějně mohly vracet zpět. Jaká je pravidelnost osamělosti?
Zaplavila mě úleva. Tak to je. Už není co hledat a nad čím si zoufat. Ukázalo mi to moře a stačilo jen nahlas vyslovit to záhadné slovo: osamělost. Kdo ví, jak je bohatá? Rozhodně je tichá. Opona se rozevřela. Osamělost jako volba? To nebyla volba, to bylo potvrzení.
Cítil jsem, že se usmívám. Točila se mi hlava – z pohybu moře, z větru, z vína a ze skutečnosti, která měla jasné ostré obrysy, že bylo až nebezpečné se jí dotknout, a přesto jsem to udělal a nepořezal se.

NP Bohren & der Club of Gore – Faul (2008 – Dolores)

Zápisky z cesty

Jiří nebyl zdaleka první. Já nebyla nána, která si myslí, že to s každým novým vydrží do konce života. Jde přece o to předsevzetí, o opravdovost, kterou já většinou uměla odhadnout. Že to prostě myslel se mnou vážně. A pak jsme to klidně mohli dělat při světle nebo před zrcadlem, na židli a tak. Tohle všechno jsem dovolila a i víc. Když pomalý doteky přešly do šeptání, laskání na krku a jinde a když já jsem cejtila, že si můžem ráno povídat, držet se za ruce a on necukne, když nás spolu někdo uvidí, bylo všechno možný. A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někdo vysoko v mracích.

Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovaly jen výjimečně. Nezdálo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkaly, ty holky klopily oči a zdravily mě nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna.

Brno zmizelo, blíží se Břeclav – podruhé za několik měsíců jsem na cestě do rakouské metropole, úsměvné to a zbytečné setkání nad jednoduchým tématem, jenž by se dal vyřešit krátkým telefonátem; přehlídka korporátní zbytečnosti, ohňostroj marnosti. Jedu vlakem a jedu sám, pochopitelně – jak bych mohl nevyužít těch pět hodin samoty, jeden z nejcennějších darů, jež může služební cesta, je-li dobře zorganizována, nabídnout? Dívám se z oken na zelená předjarní pole nížin u Břeclavi, v uších Ólafur Arnalds (snažím se proniknout do jeho poslední desky, která mě nechytla na první poslech), na sedačkách přes uličku tučnoucí Američanky a v polích občas moravské vesnice. Kontrastní pohledy, kontrastní den, kontrastní čas.

Zdá se mi, že se stále více vzdaluji od normálního žití, od toho nejobyčejnějšího, nejzákladnějšího, nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co naše planeta nabízí. Vzdaluji se od druhého pohlaví. Dívám se ještě občas kolem sebe a říkám si, tu bych chtěl poznat a tu bych chtěl možná někdy mít – ale pak si uvědomím, že ve skutečnosti nechci a že bych nemohl. Realita je už dávno jinde. Už bych nedokázal předstírat, že bych snad ještě mohl splnit všechna ta očekávání a udělat protistranu šťastnou. Milovat – fyzicky i duševně –, souznět, chápat, pomáhat a podpírat, rozumět, být opravdovým partnerem a milencem, dávat to všechno, o čem se píše v knihách a ukazuje ve filmových příbězích – a jak možná jeden z deseti párů i žije; jeden z deseti, jsem optimista. Tohle všechno mě drží zpět, rezignovaného i vyrovnaného zároveň. Chybí motivace. Na otázku „proč?“ chybí odpovědi. Viděl jsem až příliš mnoho začátků a konců, okolo sebe i se sebou v hlavní vedlejší roli.

A pak Ty – my. Náš příběh, náš život. Zastabilizováni v komfortní zóně, uháníme vstříc dovoleným; pracovní čas, kradoucí nám život, od sebe oddělujeme víkendy, co mizí rychleji než voda v jarní řece. Směřujeme k samotě uvnitř našeho vztahu. Já určitě; Tebou si nejsem jist. Míjíme se. Ubývá věcí ke sdílení. Chce se mi mlčet, když podruhé vidím Pod pískem a Ty poprvé, a Tobě se to vůbec nelíbí a mně naopak líbí o dost více, než tenkrát před pár lety. Mám pak chuť být sám, pít, cítit ticho půlnoci a dívat se do černé noci, když se blíží prvá ranní, otevřít přitom okno, polykat chladný vzduch odcházející zimy a přát si, aby vítr nepřestal nikdy foukat a já cítil volnost a oceán, jak v dokumentu o Shetlandách, který sis včera pustila k dopolednímu žehlení.

Tenkrát v Akropoli jsem měl pocit, že žiju – tak intenzivní to bylo, že všechna průměrnost a každodennost mizela z mé mysli a já se nechal vtáhnout do podmanivého světa efektovaných melodií, ozvěn a kontrastů. A Nils hrál, povídal a smál se, vrstvil melodie a plochy, byl to koncert člověka, jenž došel k dokonalosti v tom, co dělá; klavír se syntezátorem dohromady v symbióze, někdy impresionismus, jindy romantismus – všechny styly, všechna staletí, všechny žánry.

Vrátil jsem se k Petře Hůlové; mezilidská črta s několika silnými momenty. Budeme se asi nadále míjet – nedokážu se přiblížit a nechat zasáhnout. Dva paralelní příběhy ze současné Paříže byly mnohem silnější. Nedalo se v nich nevidět, nepoznávat; byly o nás – o tom, jak nám naše životy splašeně pádí pryč, bez možnosti je kontrolovat, udávat tempo a směr – naše životy se nám žijí sami, bez nás. Udiveně sledujeme, kam jsme se to vlastně dostali – tohle jsme přeci nikdy nechtěli, říkáme, a někdy si možná dáme závazek něco změnit a jindy doufáme v zázrak, příslib štěstí, osudové znamení. Jenže znamení nejsou, zázraky se nedějí a štěstí je jen náš pocit. Vnitřní pocit. A ten nemůžeme změnit, nezačneme-li opravdově žít. Aspoň jednou, jednou udělat rozhodnutí – přestat jen udržovat, začít rozhodovat. Uchopit vše a vzít kontrolu. Zastavit se a změnit směr. Přepřáhnout. O tom vše se v té knize píše a já měl pocit, že rozumím a chápu jeho i ji; znám ten svět, který nelze zastavit, tu zrychlující se planetu, která nás nechce nechat vydechnout a nedovolí vystoupit...

Nedávno jsem si dal tříhodinový filmový maratón – pověsti nelhaly, Hořící keř mrazí náznaky a nehodnotícím zobrazením reality dob minulých.
Z Ozona tentokrát příběh o jednom domě, kompromisech a snech, naději a rozhodnutích. Mám Ozona rád.
Gattacu jsem znal dříve z melodií Michaela Nymana než prostřednictvím filmových obrazů. Líbily se mi ty obrazy z budoucnosti – směřujeme tam, myslím. Jednou budeme vědět všechno a budeme zařazeni v momentu narození. Nebude možnost úniku. Možná to nebude jak v tom filmu, ale stane se to – dobrovolně se svazujeme čím dál víc.
Příběh z prostředí předávání myšlenek těm, co většinou nemají zájem. Adrien Brody nehrál, on takový byl. A já byl on – vyhořelý, nic nehledající, srozuměný s nicotou, bez jakýchkoliv tužeb a snů. Jak moc jsem mu rozuměl. A jak ho obdivoval – pro tu sílu, ještě něco někdy udělat. Něco málo. Něco podstatného. Něco možná rozhodujícího – ne pro sebe, pro někoho.
A pak Prodloužený víkend. Byl by to jen pokus plný klišé a amerických snů, kdyby v něm nehrála Kate Winslet. Dostalo mě to; rozsekalo, rozemlelo. Nebyl jsem sám, tenkrát v podvečer v kině na Smíchově. Film o tom, že zázraky se nakonec přeci jen mohou dít; popření toho, o čem tu všude a pořád dokola píšu a budu psát.

Slunce venku začalo svítit a pole mají pravidelnější tvary; více symetrie, zelená střídá hnědou, fasády jsou udržovanější a ulice čistější. Blíží se Vídeň a já se pomalu začnu vracet ze světa myšlenek zpět ke své hře, jež mě živí a dává možnost poznávat a přemýšlet; nemůžeme mít všechno, vím. Přesto bych ale tolik chtěl. Neztrácet a neplýtvat. Aspoň jednou. Jednou se rozhodnout...

Nemají ponětí, co je taková firma, ten svět sám o sobě, plný ubohostí, pomluv, nemají ponětí, jak drkotá nápojový automat nebo výtah, jak šedivý je koberec, úsměvy navenek a zespod zášť, otevřený boj a zákopová válka, tajemství kuloárů a služební hlášení.

Už zapomněl, že je tak zranitelný. Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvílí o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti? Pokud ano, existuje něco politováníhodnějšího, marnějšího?

Dost brzy narazil. Narazil, to je přesný výraz. Dost brzy narazil na její odtažitost, na její odstup, na její nepřítomnost. Velmi rychle pochopil, že ho dokáže milovat pouze ve vodorovné poloze nebo když ji drží na stehna nad sebou. Potom se na ni díval, jak spí na opačném konci postele hlubokým, vzdáleným spánkem. Od počátku narážel na tohle lhostejné chování, jímž se obrnila proti veškerému jeho úsilí o projevy citu, další dny pak na její odměřenost, nevrlou náladu v závěru víkendu, na její neschopnost se jakkoliv normálně rozloučit.

Lila byla jeho prohra. Jeho trest. Za všechny ženy, které nedokázal milovat, s nimiž se setkal jen na pár nocí a které nakonec opustil – protože pokaždé něco nesedělo, co neuměl pojmenovat. Bylo to směšné, ale měl přesně tenhle pocit: přišel čas, aby zaplatil účet.
...
Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Doufá, že jí bude chybět, prostě tak, zničehonic. Že jí nutně dojde to propastné prázdno. Doufá, že ji za pár hodin přepadnou pochybnosti, že postupně zjistí, jak jí chybí. Chtěl by, aby si uvědomila, že ji nikdo nikdy nebude milovat tak, jako ji miluje on, daleko za hranice, které mu vnucuje, za hradbu té její hlubinné osamělosti, kterou Lila staví proti všem ve svém okolí, ale téměř se o ní nezmiňuje.
...
Usmála se. Jako by to čekala. Jako by měla spoustu času, aby se na to připravila.
Řekla děkuji. Děkuji za všechno.
Copak může být někdo tak slepý k zoufalství druhého?

Občas sní o nějakém muži, kterého by se zeptala: dokázal bys mě milovat? I s tou její únavou minulých let, sílou a slabostí? O muži, který by se uměl pobláznit, strachovat i radovat. Který by se nebál slz za jejím úsměvem ani jejího smíchu v slzách. O muži, který by to znal.
Jenomže zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To už ví odedávna.

Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní špičky, že už nikde nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne.

NP Ólafur Arnalds – Words of Amber (2013 – For Now I Am Winter)