Symfonie Antona Brucknera byla více než dobrá; nebyla skvělá, ale stejně tak nebyla ani nudná nebo podprůměrná. Měl jsem s ní problém, stejný, jako mám s mnoha dalšími skladbami vážné hudby: proč je mezi hlavními tématy tolik vaty? Proč má člověk pocit mrazení v zádech jen v určitých (a většinou málo častých) okamžicích? Tato Brucknerova Romantická symfonie přecházela z rychlých, melodických a emotivních forte pasáží do nudných tichých okamžiků, které spojovaly jednotlivé části. Ještě stále jsem neslyšel ideální dílo klasické hudby, ideální pro náš věk, pro naše století, pro naši civilizaci; někdy se mu blíží soundtracky, někdy post-rock, někdy jazz, ale ještě to nebylo nikdy úplně ono: emoce od začátku do konce, síla zvuku, podmanivost melodií, vědomí nepřekonatelného...
Přemýšlel jsem o lásce, o tom, jak vzniká nebo může vzniknout. Může vzniknout na základě úcty k druhé osobě, na základě vědomí její jedinečnosti, byť spojené s mírnou průměrností a všedností (teď lžu - je tam hlavně ta jedinečnost, ta průměrnost nehraje roli, vlastně tam ani vůbec není - jsem hlupák, že jsem to vůbec napsal). Jeden vztah skončil, další možná začnou, ale tady ten je a bude stále otevřený; je výhradně v myšlenkách, má strašně daleko k realizaci, je mnohem více kamarádský - ale co kdyby... Vím, že pak bych už necouval, ani by to ostatně nešlo. Byl bych ochránce a obdivovatel toho, co ve mně není a nikdy nebude...
NP noční ticho a zvuky velkoměsta...
