Dříve nebo později to muselo přijít: definitivní konec. Konec bez dalších pokračování, konec bez nadějí na jedné či druhé straně, konec možná chybný, konec určitě nešťastný, konec nevyhnutelný, konec bolestný (více pro ni než pro mne), konec doporučovaný i zrazovaný, konec po letech, konec z vůle toho, kdo chce vše dokonalé a není ochoten spokojit se s něčím jen o trochu (možná zdánlivě) horším...
Předkapela byla překvapivě dobrá a originální. Violoncello znělo možná zbytečně slabě, ale přesto byly z vystoupení Lu cítit záblesky originality. Dlouhé instrumentální pasáže zaváněly post-rockem, připomínaly Mogwai nebo Explosions in the Sky. Album si zřejmě koupím, v českým podmínkách jde o nadprůměr; srovnání se světem je však - téměř jako vždy - problematické: představil jsem si Sigur Rós a jejich poslední skladbu z () alba...
Priessnitz hráli skvěle; až jsem občas zalitoval, že jsou jen čtyři, že druhá kytara zůstala neobsazena - pak by byli totiž ještě lepší. Koncert byl parádní, písně takové, jako z živáku Playlist, plné energie a podladěných kytar, plné drsné melodiky, textů s náladou podzimních hor (nebo jarních? - "na horách / taje sníh / řeka je / studená a chladná... /"). Děláže, Nebel, Kotě, Havran, Sny, Dotkni, Drahá, Jaro... Za poslední rok jsem slyšel hodně české muziky, ale jen málo alb jsem se přinutil poslouchat více než dvakrát. Priessnitz a jejich Playlist se mi ale zaryl pod kůži, můžu ho kdykoliv, doporučuji ho na potkání, mám ho rád, neomrzí se mi - je totiž skvělý. Děkuji za něj.
NP Priessnitz - Nebel (2004 - Playlist).
