1. Země nikoho, země prázdné krajiny. Hustota osídlení je neuvěřitelně nízká, silnice se vinou prázdnou krajinou, kterou lemují borovicové lesy a pastviny se stády skotu, nikde nikdo není, vše ospale a klidně spí... je to krásné.
2. Moře je studené, dýchá severskou náladou, je kalné, nepříliš čisté, ale přesto podmanivě krásné a nebezpečně silné. Jezera ve vnitrozemí jsou jeho doplňkem a někdy opakem; jejich voda je neuvěřitelně čistá, zahřátá sluncem, plná života, ale k tomu jakoby tajemná a divoká, skrývající paměti dávných časů, výprav templářských rytířů, bojů o život i ubíhajících všedních dnů.
3. Cesty jsou dlouhé, rovné, ztrácejí se za obzorem; asfalt ubíhá pod koly rychle, je hladký, nový, bez oprav. Křižovatky jsou pak kontrastem novodobé asfaltové velkoleposti a uježděné prach vířící minulosti, která spojuje města se ztracenými vesničkami, kde je čas už dávno zastaven...
4. Moderní civilizace se do Litvy hluboko zakousla; platební karty jsou běžným platebním prostředkem, u benzínových pump, v supermarketech, v restauracích. Na silnicích se potkávají koňské povozy s luxusními západními limuzínami; ještě nikdy jsem neviděl takové množství drahých aut, je to až neuvěřitelné, skoro jako kdyby auto bylo tím nejdůležitějším, o co se v životě má usilovat...
5. Večery jsou dlouhé, nekončící, slunce zapadá líně a pomalu, mizí za obzorem, ale přesto je ještě několik hodin vidět; po jedenácté večer sedět na břehu jezera, dopíjet litevský Švyturys, kochat se pomalu se temnící krajinou, naslouchat vlnám brázdícím hladinu, očekávat příchod teplé noci, otevřít mysl a zpomalit její chod, zastavit se v čase – tak se má prožít litevský večer, tak je totiž nejvíce obohacující.
6. Lidské příbytky jsou rozmanité tak, jak je to jen možné. Staré dřevěné roubené chalupy, pamatující několik staletí, sovětská panelová monstra, zanechaná napospas osudu, pomalu umírající a ukazující přitom absurdnost a svoji šedivějící a praskající betonovou prázdnotu, nové domy podivné architektury, jejichž často chybějící omítka je předurčuje k věčnému čekání na své dokončení; to vše se prolíná a vytváří podivný celek zvláštní atmosféry, kdy vše k sobě vlastně patří, jakkoli je to na první pohled nepatřičné a vyloučené.
7. Večery jsou ve znamení komárů; jsou všude, přes den schovaní, ale večer se objevují v tak velkém množství, že dokážou klidné usínání pod temnou bezoblačnou oblohou proměnit v příběh naslouchání bzukotu, kdy je nemožné zůstat alespoň na čas v tichu a klidu... Je to zvláštní daň, kterou se krajina vybírá od svých narušitelů, kteří ji chtějí za pár dnů pohltit, objevit, ochutnat, poznat... ale vlastně nikdy nepochopit, namísto toho nenávratně zmizet, odjet a hledat dál.
8. Blikající auta, rychlé přepnutí světel na dálková a zpět, kolegiálnost... podél silnic je neuvěřitelně mnoho strážců pořádku. Jejich západní vozy jsou zaparkované na křižovatkách, schované v ojedinělých zatáčkách, jsou všude; jejich majitelé jsou pak vždy připraveni vykročit do silnice a přinutit k zastavení, straší svojí přítomností, pravděpodobností a ochotou způsobovat problémy...
9. Kopr je poznávacím znamením litevského jídla - je totiž vždy přítomen, jeho nepatrné množství, původně pouze zdobící, ho zároveň vždy poznamenává svoji typickou chutí; malinké ubrousky, po jídle končící v talíři, si s sebou odnášejí esenci této zelenavosti a jedlík pak vzpomíná na obědy školní jídelny, čtyři knedlíky a plátek hovězího v bílé koprové omáčce, porci povinnosti, kterou nebylo možné nesníst, protože pohled a hlas otylé zpocené kuchařky děsil v pouhé představě... you remember, I think...
10. Litva je jiná, zvláštní, trochu tajemná, ale zároveň příjemná, stojí za návštěvu; její obyvatelky jsou přitom vždy vystavovány obdivným pohledů cizích návštěvníků, kteří si nikdy nezvyknou na udivující štíhlost, pružnou chůzi, krásné boky, krásné obličeje a esenci litevské ženskosti, nesoucí si hluboko v sobě tajemství a osudy země svých předků.
Zkuste to – čas běží...
NP Manic Street Preachers – The Everlasting (2002 – Forever Delayed)
