Francouzská nečekanost

Kamarádka byla taková, jako vždy; šťastná, veselá, upřímná, živelná, upovídaná... a neuvěřitelně plná života. Smála jsi se, povídala, čas příjemně plynul a já byl rád, že Tě zase jednou vidím, že jsem s Tebou, že vnímám Tvoji energii a hlad po životě.

Na programu byli francouzští skladatelé; Georges Bizet a Camille Saint-Saëns. Cikánský tanec z opery Dívka z Perthu byl melodický, plný nápadů a nečekaných harmonií a suity z Carmen byly... prostě Carmen - esence muzikálnosti, nápadů a tryskající energie. Publikum bylo vděčné a my s ním.

Vrchol večera byl ale někde jinde. Ne snad v závěrečné 2. symfonii a moll - nebyla špatná, obtížně uchopitelná či snad nudná, nic takového. Plynula rychle, energicky, překvapovala hrdinskými motivy a nápady; jenže ještě před ní, před přestávkou, přišel na pódium rozhodným krokem Tzimon Barto a prvními tóny, které zazněly z koncertního křídla, všechny očaroval.



Doma si asi Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll nikdy nepustím, je komplikovaný a nepříliš melodický. Jenže v čarodějově podání byl strhující, neopakovatelný a neuvěřitelný, plný nevyčerpatelné síly a energie. Ještě nikdy jsem neviděl tak virtuózní výkon, ještě nikdy jsem nebyl tak blízko hranice lidských schopností, ještě nikdy jsem neviděl tak samozřejmou a bezprostřední dokonalost.

Nebylo to nejlepší klavírní mistrovství, jaké jsem kdy viděl; síla Ivana Moravce či Alfreda Brendela leží někde jinde. Tzimon Barto ale je a zůstane mágem virtuozity, s řeckým kalokagathia jako synonymem své osoby.

NP Hans Zimmer - Roll Tide (1995 - Crimson Tide (OST))

Cizí pokoj (inside myself)

Najednou je vše jinak; staré ustálené zvyklosti jsou pryč, obyčejnosti všedních dnů jsou náhle úplně jiné, důležité se stalo nepodstatným. Je sobotní večer a já ležím v cizím bytě, vnímám příjemný chlad zářijového večera, který dovnitř proudí z polootevřených balkónových dveří sedmého patra, z dálky jsou slyšet rozmazané zářivé šmouhy magistrály a za stěnou dýchá televizní obrazovka starého pisklavého televizoru.

Jsem šťastný; jsi se mnou a já s Tebou, jsme spolu. Co dál víc psát? Jakoby už není o co usilovat, o co bojovat, o co se snažit a o čem snít; nemám nic, ale zároveň vlastně vše, nevím, co bude zítra, ale zároveň cítím, že budoucnost už není mlhavá. Stále mám tolik snů, představ a tužeb, ale najednou se začínám vnitřně smiřovat s tím, že možná nebudou naplněny; uvědomuji si, co vlastně chci, co je pro mě opravdu důležité, vnímám nyní již zřetelně se rýsující hranici mých ambicí.

Chtěl bych fotit okamžiky, které omamují a berou dech; zářijové slunce, podzimní listí, mrazivá prosincová odpoledne s dýmem z komínů, únorová bílá jitra, květnové noci a letní soumraky.

Chtěl bych vyvolávat mrazení v zádech několika tóny; zachytit náladu, přenést ji do pomalu plynoucí harmonie, vyčistit duši a vytvořit krásu.

Kouříš na balkóně a já ležím kousek od Tebe; půjdu za Tebou, lásko...

NP Mogwai - Take Me Somewhere Nice (2001 – Rock Action)

(šel jsem za ní a pohladil ji po tváři...)

Podzimní sezóna začíná...

Září plné paradoxů; první dny horké a vyprahlé jako uprostřed léta, konec chladný a promrzlý jako začátek listopadu. Na Staroměstské foukalo jako na Milešovce, ale večerní nálada v blízkosti Rudolfina byla tiše příjemná a klidně podvečerní.

Don Juan byl zvláštní, až nečekaně moc se mi líbil. Měl v sobě hrdinský epos rozmáchlých melodií i lyričnost meditativních pasáží, příjemně plynul, byl vždy překvapující a nikdy nenudil. Nečekal jsem něco takového od Richarda Strausse, jehož jméno pro mě vždy znamenalo pouze Na krásném modrém Dunaji (navíc, jak jsem zjistil, zcela mylně).

Martin Kasík ovládl svůj klavírní part bravurně. Chopin v jeho podání byl tím pravým Chopinem, melancholicky sentimentálním a plným rozjitřeného citu. Co na tom, že orchestrace Koncertu f moll op. 21 není nijak oslnivá, že orchestr dostává jen málo prostoru; stačil klavír samotný. Chopinovská témata, tolik typická pro jeho nocturna, se rozléhala ztichlým sálem a i to nejtišší pianossimo bylo krystalicky čisté, dobře slyšitelné a především strašně uvěřitelné. Závěrečné virtuózní akordové exploze pak už jen přivedly koncert do svého finále.



Sergei Rachmaninov byl pak... především Rachmaninovem. Široké rozmáchlé ruské melodie a motivy však často přecházely ve vyjádření bolesti duše, která pomalu ztrácí naději a víru. Vždy však ale nakonec zvítězil jas a světlo a omračující melodie ovládla sál; Symfonické tance byly takové, jak poslední díla velkých skladatelů bývají - komplikované, nepřístupné, ale přece krásné a ve svém vyjádření vlastně dokonalé...

NP Joy Division - Atmosphere (1988 - Substance)

Modrá vznešenost

Je to už hodně dávno. Byl jsem tenkrát úplně jiný, zajímaly mne úplně jiné věci, byl jsem až příliš ve vleku ostatních. Ráno jsem povinně vstával a večer neochotně usínal, byl jsem nucen věnovat se nezajímavému a nemohl dávat prostor inspirujícímu. Internet byl pro mne neznámým pojmem; byl jsem krátce za poločasem studia střední školy, svět jsem vnímal brýlemi neznalosti a láska pro mne tenkrát byla zakázaným zbožím. V onen obyčejně průměrný čas jsem se poprvé střetnul s filmem s velkým F; klidný sobotní večer, ČT2, zšeřelý pokoj ovládnutý poblikávajícím světlem obrazovky a já uhranutý pomalu plynoucím příběhem filmu Trois Couleurs – Bleu.

Ubíhající silnice, přerušovaná bílá čára... a náraz do stromu jako osudový okamžik, který vše převrací s neodvolatelnou a neměnnou samozřejmostí, která bere slova i dech. Chápal jsem a rozuměl, vnímal domodra laděné obrazy a cítil tepající emoce a pocity, deroucí se z každého pohybu, gesta a věty. Jako je pro mě Marlon Brando nejlepším hercem všech dob, tak to stejné je pro mě Juliette Binocheová; byla strhující, neuvěřitelná, krásná a tajemná, vznešená ve své bolesti a krutá ve své upřímnosti, velkorysá v pomoci a nezastavitelná v touze najít odpovědi.

Julie Vignon: Now I have only one thing left to do: nothing. I don't want any belongings, any memories. No friends, no love. Those are all traps.

Příběh plynul a obrazy ožívaly hudbou beze slov; e-a-a-gis ... piano and flute ... organ and strings. Melancholická dokonalost a vznešenost smutku; takové jsou skladby Zbigniewa Preisnera, který si hluboko v sobě podobně jako Chopin nese žal své polské duše, zrozené z národa věčně porobeného, ale vždy za všech okolností hrdého.

Krzysztof Kieslowski měl dar tvořit krásno a smutno, vznešenost a bol, lítost a slzy, pochopení i odpuštění, lásku i zradu; uměl zaznamenat lidství, uměl ho přenést na filmové plátno, uměl povznést duši a donutit člověka být alespoň na chvíli lepším. Když se na konci Červené zachrání těch pár šťastných, je už předem vlastně jasné, kdo si zaslouží žít dál a kdo se provinil; Julie a Olivier jsou... však víte.

Julie Vignon: Why are you crying?
La servante: Because you're not.

NP Zbigniew Preisner – Olivier and Julie – Trial Composition (1992 – Trois Couleurs – Bleu (OST))

Mlčenlivé pohledy a golfová hůl...

Skoro mi už přišlo, že jsi unavená z filmů, na které chodíme, že Ti nic nedávají, že Tě unavují a nudí. Možná tomu tak někdy dříve bylo (vlastně to vím), ale nikoliv tentokrát; seděli jsme vedle sebe, pomalu upíjeli červené z plastikové číše a nechali se unášet oním zvláštním příběhem, který se pomalu odehrával na plátně před námi. Mám rád takové filmy, kdy se může stát cokoliv, kdy je vše možné, kdy příběh koncem nekončí, ale vlastně začíná; 3-Iron byl právě tento případ - čím více se vzdaluji od okamžiku rozsvícení světel v potemnělém sálu, tím více jsem filmem zasažen a tím více si uvědomuji jeho nevšednost a krásu.



Filmy Kim Ki-Duka už jsou takové (nebo na mě alespoň tak vždy působí). Nikdy nevím ani netuším, co se stane dál, vždy jsem pohlcen příběhem, vždy vnímám obrazovou krásu, vždy mě mrazí z teskných melodických motivů, které dokreslují mistrně vyobrazené okamžiky. Bylo tomu tak i tentokrát. Silné scény (golf mi vždycky připomene mlčenlivost Tae-Suka), podmanivé obrazy (nálady industriálního města, bohatých čtvrtí i oprýskaných předměstí, večer u řeky), příběh, pocity, opuštění i naděje, láska i pomsta, strach i odvaha... to vše bylo součástí, vše se vzájemně prolínalo a doplňovalo.



Vlastně ani nevím, jak film dopadnul; možností je více, záleží na každém z nás - na míře představivosti, ochoty snít a ochoty si přiznat, na schopnosti otevřít oči, vnímat pocity, poslouchat barvy a číst tóny. Nemám žádnou interpretaci, ani ji nechci mít; stačí mi cítit vnitřní krásu a mlčenlivou vznešenost, kterou film dýchal, stačí mi si uvědomovat, jak vzácné jsou okamžiky, kdy si říkám: "Ano, to je přesně ono..." ...

NP John Taylor Trio - Ma Bel (2003 - Rosslyn)

Dojmy a vzpomínky, Čechy a Morava

Vlastně ani nedokážu přesně popsat, jaký je stav mojí duše. Po těch nádherných 11 dnech, které jsme spolu strávili, se najednou cítím strašně opuštěný a osamocený; chybí mi Tvoje přítomnost, Tvoje úsměvy, tichý skřípot Tvých zubů, který je průvodním znakem Tvého spánku, chybí mi Tvoje názory a nápady, chybí mi Tvé nádherné tělo, chybí mi Tvá vůně, chybíš mi Ty…

Přijde mi, že pokaždé, když se vracíš domů, Tě ztrácím. Najednou se cosi neviditelného snaží přetrhat pouto, které mezi námi je a upevnilo se tím, že jsme strávili pár dní spolu, najednou jsi strašně daleko, nemohu se Tě dotýkat a občas Ti nemohu ani zavolat. Cítím, jak moc mi chybíš, a uvědomuji si (znovu) jako nikdy předtím, jak moc mi na Tobě (a nás!) záleží a jak moc pro mě znamenáš. Ani nemůžeš tušit, jak moc jsi změnila můj život a mé hodnoty; opanovala jsi můj život, přirozeně a nenásilně, a přece tak mocně… a já jsem za to tak rád.

Vzpomínám na první den; zelené kopce, z jejichž vrcholků se nebe dotýkají bílé skály, které jako jediné zachycují poslední paprsky zapadajícího slunce. Útulný penzión se starým rozladěným pianem, zašlým barem a obsluhou, v níž jsem ihned poznal sám sebe před šesti lety. Nepodařená předražená večeře, kterou ale bylo nutné předem očekávat, protože vlastně ani nemohla být jiná. A k tomu Ty, Tvoje přítomnost a Tvoje myšlenky... ten den, první z těch několika strávených v Českém ráji, byl skvělý; byl tak dlouhý, že se v mé mysli stal vlastně týdnem – právě tolik jsme toho totiž zažili a vzájemně si řekli.

Požádal jsem obsluhu o vypnutí rádia, usedl na obstarožní židličku, nadzdvihl víko a prsty pohladil kdysi bílé, ale nyní již beznadějně zahnědlé klávesy. Pak jsem začal hrát: Wim Mertens a jeho Struggle for Pleasure namísto stupnice. Potom Truman Sleeps Philipa Glasse. Les Marionettes Zbigniewa Preisnera. Poté Yann Tiersen; Comptine d'un autre été - L'aprés midi a La Dispute. Michael Nyman a jeho The Heart Asks Pleasure First. Jan Nedvěd a Podvod (Skutečně! Podvod je jedinou věcí, která po Honzovi zůstane…). A nakonec Ivan Král a Sen, který napsal pro Lucii... Mám rád ten pocit, kdy se bříška mých prstů dotýkají kláves, kdy se ruce a prsty pohybují sami po klaviatuře a hrají po paměti melodie, které se postupně vynořují ze závojů zapomnění...

Vzpomínám na platbu po Kamenici, kdy jsme měli celou loď pro sebe a jen převozník nám vyprávěl o historii oněch zvláštních míst. Cestou zpět jsem měl pocit, že jsme vlastně převáženi ze světa tmy do krajů světla; sluneční paprsky náhle osvětlily temnou hladinu a my jsme byli oslepeni jejich světelnou intenzitou, která tolik kontrastovala s zšeřelými břehy a vlhkými skalisky. Byl to krásný okamžik, jeden z těch nezapomenutelných, a já byl moc rád, že jsme mohli vnímat jeho mlčenlivou a dech beroucí krásu společně.

Stejně tak mi z paměti vystupují obrazy černých šumavských jezer, jejichž průzračná voda odrážela břehy, stromy, skály, slunce… a nás. Pod hladinou jsem cítil magická tajemství, ukrytá až na dně v největších hloubkách, tajemství časů neochotně ustupujících ledovců, tajemství minulosti, která přitom neustále vstřebávají pomalu plynoucí současnost.

Vzpomínám i na naší první vážnější hádku; bolela nás oba stejně, byla zbytečná, k ničemu nevedla, vznikla nepochopením a nedorozuměním. Po pár dnech, kdy jsme se brodili pískem jihočeské pouštní duny, však už bylo vše vzdálenou minulostí, prázdnou vzpomínkou na vlastní chyby...

Pak jsme zamířili do kraje prvních civilizací - do Pavlovských vrchů s do kopců se vinoucími vinohrady, do míst s nepřirozenými vodními plochami, do bílých vápencových skal, do habrových lesů a sluncem vyprahlých travin.

Vítr nám čechral vlasy, když jsme projížděli Věstonice, Pavlov a Mikulov, víno nám temnilo mozek, když jsme se zevnitř dívali na dna lahví s červeným pozdním sběrem, vášeň nás spalovala, když jsme se v sobě dlouze pohybovali; to vše ve stínu majestátných kopců a skal, většinou přesně na rozhraní dne a noci...

Září je zvláštní měsíc. Je to především náš měsíc; oba ho máme rádi, oba si uvědomujeme jeho jedinečnost. Léto naposledy zahřeje posledními paprsky, vítr už příjemně chladí, rána a večery jsou studené, ale přes den ještě bývá teplo. Nikde nikdo není; je po sezóně. To je magické zaklínadlo, dvě slova, značící vše; po sezóně znamená klid, prázdno, vylidněno, po sezóně je svoboda, volný prostor pro poznávání, cestování a lásku, volný prostor pro nás...

NP Cinematic Orchestra - All Things To All Men (2002 - Every Day)