Na Vltavě se líně převalovaly chuchvalce mlhy, čekajíce na své rozpuštění prvními slunečními dotyky, slunce ale zůstávalo schováno za šedivostí mračen - nehřálo, jen naznačovalo. Uprostřed plynoucího toku měřil zastavený čas osamocený rybář, schoulený na své bárce v starém kabátě, v jehož kapse byla krabička cigaret tak samozřejmá, jako bývá můj dobyvatelský penis zabořen v Tvém klíně, působíc přitom součin vzrušení, bolesti a krásy.
Čekal jsem, že potkám Jana Balabána, který vlastně musel být malířem toho rána, a zeptám se ho, proč. Proč na mě tak působí, proč z něho mám strach, proč píše o tom, co mě nejvíce trápí, ale přitom se na to strašně bojím myslet, proč mě dokáže znehybnět katarzí, proč mě nutí přemýšlet, proč mě nutí litovat a doufat, proč je tak silný v jednoduchosti a jednoduše silný v krátké údernosti.
Možná že odcházíme i Kudy šel anděl jsou si podobné; nesou v sobě zachmuřenost a odevzdanost černé Ostravy, živé a nedobytné, s tajemnou podvečerností coby poznávacím znamením. Jsou to příběhy života, který žijíc odumírá, jsou to příběhy ztracených snů a nadějí, které vzaly za své v okamžicích svého zrození.
Mačkal jsem spoušť a zvěčňoval krásu okamžiků; bylo sobotní ráno a já se toulal hledaje odpovědi otazníků nahlodávajících mé nitro...
NP Hana Hegerová – Čerešně (2000 – Síň slávy)
