Většině písní totiž chyběla duše. Byly zajímavé, neotřelé, dobře interpretované, jenže mráz, který mi měl běhat po zádech, zůstal někde schován. Snad jen dvě skladby byly jiné; uchvacující akordový postup, pomalé intro, razantní nástup, hluková stěna... jsem rád, že jsem tam byl, ty dvě skladby za to stály - zajímavost a originálnost v moři nudy, ale Priessnitz a Iné Kafe pro mě i nadále zůstávají pomyslným vrcholem české hudební kotliny.
Khoiba hrála a já myslel na Tebe. Na to, jak jsi daleko a zároveň blízko, na to, jak moc Tě už znám a zároveň jak moc jsi tajemná, na To, jak mi dokážeš ublížit svou bezprostředností, okázalou soběstačností a přirozeným sebevědomím, stojícím v pozadí Tvých narychlo vyřčených pravd.
Teď tu ležím a Ty ležíš dva metry ode mne; pracuješ pro korporaci a já přemýšlím o nás. Slyšet jsou úhozy prstů na klaviatuře notebooků na pozadí temně dýchajícího ústředního topení... je tu podzim a my jsme stále spolu.
NP Nothing; but today I listened to Najponk’s Autumn in New York (2003) – and it’s really great...
