Už se mi to několikrát stalo; boj s touhou odejít, neochota dát šanci, možná jen špatná nálada či únava... Přesto jsem zůstal, abych nakonec nelitoval. Co bylo tím impulsem? Vím to přesně, byly to ony dovedně poskládané klavírní tóny vytvářející melancholickou koláž mollového utíkání vstříc smutnému, ale nevyhnutelně patřičnému...
Hlavní nádraží. Zvláštní příběh, trochu hezký český (tak moc nemám takové příběhy rád, tak moc jimi jsem přesycen), ale současně plný zvyklostí a nálad Jižní Ameriky se všemi jejími kontrasty, příkořími, otevřeností, odevzdaností i touhou po životě. Někdy je potřebné zastavit se a naslouchat, nechat se přesvědčit o existenci problémů dětských duší i odcházejících tužeb neúprosně stárnoucích, ke kterým se dříve nebo později přiřadím s takovou samozřejmostí, s jakou si nyní myslím, že budu po celý život úplně jiný...
Chtěl bych tam jednou být a dýchat hektické nálady brazilského nádraží, chtěl bych cítit teplo padající tmy a vůni probouzejících se rozbřesků, chtěl bych to vše zažít – s Tebou po mém boku...
NP Arvo Pärt - Tabula Rasa (Tabula Rasa (ECM New Series 1275))
