Byl jsem se toulat; je listopad a čtvrtá odpolední se stává synonymem soumraku. Sníh mi poddajně křupal pod nohy, jemný vítr mi do obličeje vtíral padající chlad s mrznoucími krůpějemi deště, na hladině rybníka byl právě rozen první led a já kráčel jako zachumlaný tulák vstříc svému návratu.
Strávil jsem čtyři dny bez pracovního vypětí a stresu, chtěl jsem se věnovat podstatnému a pro mě důležitému; nakonec jsem ale zastaveně pozoroval běžící minuty a hodiny, uzavřel jsem se v kleci nicnedělání, snil jsem o svých touhách, namísto abych se jim věnoval.
Málokdy se nechám pohltit lacinými blikajícími každodenními obrázky; nemám televizi rád, bojím se jí, je to příliš silný protivník, který si toho tolik žádá - a já mám pocit, že mám času tak moc málo. Teď jsem ale chtěl prohrát a lenošit, chtěl jsem se nechat překvapit - a tak se i stalo. Bylo to neumělé, laciné, televizní... ale krásné, moc krásné. Stříbrná vůně mrazu. Tolik paralel s mými cestami a příběhy...
Ona byla já a já byl ona, Lvice byla jím a on byl jí. Bylo to vlastně naopak; tak jako ona chtěla, jsem kdysi i já chtěl, tak jako ona hledala, jsem i já hledal, tak jako on bral, jsi i Ty brala, tak jako on zůstal, jsi i Ty zůstala...
NP Scarab - Superstance (see http://scarab-music.com/)