Rozlámán na kusy...

Přesně tak se cítím; vyčerpán, udušen pod nánosy hlíny, drcen kariérou, z jejíhož rozjetého vlaku nelze vyskočit, rozpadnut na prvočísla základních emocí... Vracím se tam, kam se ve skutečnosti vrátit nechci; Ty mi ubližuješ tak, jako vždycky, zase se cítím hloupě a ztraceně, zase je pro Tebe důležitější on, než jsem já, zase se vše opakuje - podzimní nálady ovládly jaro a já tápu a zoufale se snažím zachytit čehokoliv ve vzduchoprázdnu, kterým se stále rychleji propadám níže a níže...

Pravda neexistuje, závazky budoucnosti straší mě i Tebe, a já začínám pomalu a jistě cítit, že skrze poznání nemožnosti být s Tebou najdu štěstí v otevření očí při pohledu na ztělesnění pěstěné chytrosti... (vrátila jsi se a ozvala; a já se těším, přestože mám strach, že budu pro Tebe méně, než bych chtěl být...).

Bušilo mi srdce, tak strašně moc, tak neuvěřitelně silně... Začalo to nenápadně, chladně i studeně, artistně dokonale, jen výjimečně krásně; Beethoven je takový, s výjimkou měsíčního svitu (pomalu plynoucí trojzvuky) a patetické krásy (neokázalost monumentálnosti) mi nedokáže moc říci...

Pak přišel Mozart; mozartovsky hravý, energický, ale přesto polapen v nedokonalostech doby, kdy zahnědlé klávesy bylo tak obtížné tisknout, kdy zvuk byl přesycen sladkostí a kdy pravidla vítězila nad svobodou výpovědi...

Jenže pak... tak jako vždycky, tak silně, tak tajemně, tak krásně, tak jinace, tak současně, tak minule... Frederic Chopin a jeho nálady i pocity, večerní jitra, podzimní večery, melancholická zadumání, nevyřčená slova, neuskutečněná rozloučení... Ballade for piano No. 3 in A flat major, Op. 47 zvedla vítr v kadencích akordů, aby Nocturne for piano No. 8 in D flat major, Op. 27/2 nastolilo atmosféru smíření...



A potom? To nejlepší, to nejsilnější i nejkrásnější, teskné motivy v nejtišších pianissimech přecházející ve fortissima souzvuků vznešené hrdosti, opakované melodie v různých vyzněních... nic lepšího není, nikdy jsem nic krásnějšího i sebezničujícího neslyšel; Ballade for piano No. 4 in F minor, Op. 52, Chopinův odkaz přicházejícím staletím, který mi už nikdy nikdo nevezme, protože ho cítím v sobě - ve své paměti... Emanuel Ax, mé druhé setkání s ním; večerní nokturno koncert, těsně před půlnocí, další Chopin jako přídavek, červené víno, dokonalost provedení, obdivoval jsem, mlčky se díval, cítil...

(... a venku vál od řeky jemný vítr ...)

(A já seděl vedle Tebe, tisknul Tvé ruce, miloval Tě... a Ty jsi pak odjela za ním, abych se – tak jako už tolikrát – cítil tak moc opuštěně, tak moc osamoceně, tak moc ztraceně...)

NP (... that evening before midnight ...) Frederic Chopin - Ballade for piano No. 4 in F minor, Op. 52 (Ivan Moravec)

Vyčerpán...

... po celodenní práci, po několika pivech, po několika kilometrech, po několika hodinách utloukání času; venku pršelo - znovu tu byl na pár chvil říjen - a já sledoval plynoucí mraky, které utíkaly směrem od Tebe ke mně (a Ty teď právě usínáš vedle něho, zatímco já budu dopíjet včerejší hrozny).

Je to zvláštní; jakoby mám pocit, že se nemusím bát: všechny ty moje obavy a strachy, které se do mě zařezávaly jako ocelová lana, jsou najednou pryč a já cítím, že je vše jasné a zřejmé, že jsme oba poznali pravdu, že oba víme...

(Jen nevím, kolik je v Tobě síly, to je jediná neznámá té nevyřešitelné rovnice, jejíž výsledek lze vždy jen odhadovat...)



A mezitím, někde v přítmí, se zase odehrává příběh těch dvou a té jedné, černé a bílé, jež se převrací ve své opaky jako den a noc, zvláštní momenty, nečekané zvraty... ale přesto, někdy jen těžko uvěřitelné...



Ale v ten okamžik, kdy hudba hrála, kdy auto po silnicích směřovalo vstříc nicotě, v ten moment jsem to cítil, tak jasně, tak naprosto samozřejmě; Lucerna byla poloprázdná, Ty jsi pracovala, já byl sám bez svých strachů, byl jsem soběstačně živý, domněle dospělý, silný bez slabostí, ale přesto tak moc slabý bez jakékoliv síly... (a Bratři nakonec skončili rozemletí tak jako bývám já; přesto ale - slunce nakonec začalo vycházet...).

NP Floex - Pointilice (2001 - Pocustone)

Recitál...

Jako bych stál na soutoku tří řek, díval se na proudící vodu a spolu s ní nechával odplynout všechny náležitosti mého života (a mezitím už jakoby není o čem psát, o čem přemýšlet, co vdechovat do mozkových zákoutí...).

Nevím, kde je smysl, ztratil jsem ho; vše začíná být stejné, tak moc stejné. Filmy se až příliš podobají těm předchozím, koncerty mě nedokáží znehybnět, jsem unaven z rychle odumírajících týdnů, kalendář rotuje zrychlující se rychlostí, přibývá otázek, ale ubývá chuti na ně vůbec odpovídat, dostavuje se apatie... a smíření; smíření s prázdnotou...

Beethoven byl podivně studený, krásný jen v některých okamžicích; po přestávce však bylo vše jinak, možná tím červeným vínem, možná tím okamžikem... Bylo to dojemně krásné a současně silné; klavírní sonáta byla živě náročná, měnící se v čase, hlasitá i tichá, překvapující... a Oldřich Korte pak přišel na pódium, díval se nám do očí, byl dojatý, určitě byl tak moc dojatý... (a já jsem cítil posvátnost tohoto okamžiku).

Pak přišel Smetana a jeho České tance: rychlé a náročné, vždy však melodické, výbušné a plné energie; byl jsem překvapen, nečekal jsem tolik klavírního umu a složité dokonalosti...



Garrick Ohlsson hrál mohutně, silně, bezchybně; jakoby bez emocí, ale přesto emočně, jakoby bez pocitů, ale přesto naléhavě... po všech těch opusech přišly přídavky a teprve pak, v momentě, kdy zazněl Rachmaninov a jeho Prelude op.3 no.2 in C sharp minor, jsem si uvědomil neopakovatelnou zvláštnost tohoto večera...

(A pak jsem vyšel ven, abych v telefonu objevil několik vět od Chytré; ... kam poplujeme? Skoro mi to je jedno; jste si podobné, každá jiná, ale přitom jste vlastně stejné - stejné v tom, že vám nikdy nebudu opravdu rozumět... (a já jsem jako vždy zamilován do lásky bez tváře)).

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

Za oponou...

Seděl jsem za oponou, ve tmě, před sebou hladil klávesy piana, na které jsem už jednou hrál; bylo mi tenkrát okolo deseti a já měl v paměti několik stran harmonií, s nimiž jsem se měl podělit s publikem... Teď to bylo jiné; sál byl stejně veliký, stejně osvícen, jenže já seděl za oponou, hrál pro prázdné řady, cítil popůlnoční čas a posvátnou náladu tohoto vyjímečného okamžiku, hrál jsem pro sebe, zachraňoval jsem svou duši, přenesl ji do jiného světa...

(Jeden z těch momentů, které se nezapomínají; jsou tak krásné, že ani nejdou popsat, že každý pokus o jejich zaznamenání jim vždy něco ubírá z jejich neopakovatelné jedinečnosti...)



Zvláštní večer; v pozdní noci dojít na kraj světa s THX 1138; jiné, silné, zvláštní, mrazivé, bílé, beznadějné... nezapomenutelné, podobně jako Krev a kosti před pár měsíci...



A teď tu ležím, klávesy tiše ševelí, potichu hraje Leonard Cohen, je před půlnocí... a Ty usínáš u sebe doma (a já stále cítím Tvoji vůni na mém polštáři...).

NP Leonard Cohen - Suzanne (2002 - The Essential Leonard Cohen)

Srdce je sevřené...

Srdce je sevřené, zmatené, ztracené... zítra ráno se zase probudím po šesté, už potolikáté, a zase budu pohledem fixovat bělavé hrbolky stropní omítky, budu se snažit zavřít oči, usnout a zapomenout... Proč? Tak moc mi dáváš pocítit, jak moc málo a zároveň moc pro Tebe znamenám, tak moc se cítím šťastný i nešťastný zároveň, tak moc věřím i pochybuji, tak moc miluji i nerozumím, tak strašně moc... Proč? Proč jsi zase mlčela? Po tom všem? Nerozumím Ti, opravdu ne...

Je to přesně takové, přesně jedna povídka, jeden příběh; jen nevím, kam ho zařadit: zda na začátek, konec či snad někam do ztraceného mezičasu... To jsme přesně my, jen namísto 5x2 je to 5x(2+1)... jak skončíme? Začátkem? Máme vůbec na to? Dokážeš se změnit? Dokážu Tě změnit? Dokážeme se změnit?



(Už jsou tu zase... prázdné fráze, sebemrskačské věty narychlo sesmolené tak, aby mi dávaly pocit důležitého porozumění sama sobě; přitom ale nic neřeší, přitom je vše takové, jak bylo už tolikrát – rozlámané jak střepy starého zaprášeného skla...)

Tenkrát jsem rozuměl, díval se, pozoroval a chápal... byly to pravdy, zkušenosti, příběhy i zážitky, přesně takhle končí ta nejlepší předsevzetí, přesně takhle začínají silné příběhy, které se nám vryjí do všech smyslů, ovládnou chuť i hmat, zatemní oči, zpřeráží všechny zásady a závazky, voní tak moc silně a hlas je zvonem bolesti... Je to vždycky tak? Jen pouhé odvracení konce? Boj, který nelze vyhrát? Kde je potom pravda?

(... asi v Departure od September Malevolance ...)



Hořkost na jazyku, poslední dotyky, urputnost a násilnost, snaha zmizet i zemřít, ale především touha v zázrak obživnutí... a když už ne znovuzrození, tak alespoň pochopení, najití odpovědi... Tak začal ten filmový příběh a já věděl, že François má stejné oči...

Oni končili svým začátkem na pláži za soumraku slunce, my zhasínali v dešti na mostech do ztracena; byli jsme šťastní, líbali se, točila se nám hlava z hloubky pod námi a díky emocím v nás, zastavovali jsme čas, byli jsme zase posledními žijícími lidmi...



Jen jedno nevím: kam těch několik hodin zařadit? Zase nám vítr čechral vlasy, zase jsme cítili slunce, zase jsme byli spolu... jenže jen na pár hodin; obloha se zatáhla a pochybnosti zaplavily naše nitra... Začátek? Konec? Začátek konce? Konec začátku? Bezvýznamná epizoda nekonečného příběhu?

(Už (si) nechci ubližovat...)

5x2 je pravdivě bolestný, je hořký a přitom bezbarvý jak neslazený dekagram tisíckrát vylouhovaného zahnědlého čaje; ukazuje cestu: cestu života, které se s cestou naděje potkává vždy jen na pár chvil (těch několik okamžiků, kdy je možné ze silnice mávat vedle jedoucímu vlaku...).

NP Nothing; jen zářivky mi proudí do uší svojí vysokou frekvencí...

Stereo...

Je to opravdu těžké, najít... V časech, kdy je vlastně všechno dávno pryč, kdy Lucie neexistuje a kdyby existovala, tak bude vykradeně vyprahlá a tak moc nucená, že se stane ztělesněním prázdnoty, kdy Vypsaná fixa už nikdy nebude mít tu lehkost prvního alba, při jehož poslechu bylo tak moc lehké a snadné nechat roztočit čápa nad hlavu a rok 1982 byl tím nejlepším rokem druhého tisíciletí, kdy Psí vojáci mě nemohli potkat, protože jsem byl příliš mlád, kdy Ready Kirken jsou sice příjemně pop-rockoví, jenže jinak už rozemletí na kusy, kdy Chinaski jsou vánoční kapelou podzimních pultů v Tescu, kdy Iné kafe dali přednost létání, kdy sjednocení Southpaw Toneless Roe-Deer Clou & spol. v průniku s Khoibou vytvářejí hodinovky na dvě přehrání, kdy No Name, Divokej Bill, Wohnout...

(Vždycky alespoň jedna píseň, jedna melodie, jedny slova, vždycky jsem našel něco, co se mi vrylo do mozku, aby tam zůstalo navždy. Kritizuji – ale obdivuji, hlavně tu odvahu jít za svým snem... mám je rád, mám je doma, slyším je, ...)



Já potřebuju cítit něco víc; tak jako tenkrát po té noci, kdy jsem před šestou poslouchal pravidelné narážení mužského narcismu na ženskou zoufalost průměrnosti, kdy jsem se v duchu smál i brečel zároveň, kdy to bylo tak moc příznačné, všechny ty šťastné úsměvy, rozmluvy o blížící se svatbě, ale vevnitř prázdnota, kterou nemohlo cizí sperma zaplnit... Tenkrát jsem se ptal světa, proč se to všechno vlastně děje (a za oknem pršelo a staré dřevěné chatky byly provlhlé jak prostěradlo vedlejšího pokoje...).



Šel jsem ten večer dolů k řece a v písku zanechal svoje stopy; napodobenina Good Morning Melody a všech těch křehkých křišťálů koncertního křídla... About Passing se naučím, protože chci – exploze melancholického zadumání převtělená do teskného motivu, jenž pozvolna graduje...



(A taky ten večer, kdy slunce bylo poprvé jarní a jeho paprsky hřály jak vyhasínající kamna před čtvrtou ráno...)



(A taky ta krajina v jarní podzim z oken vlaku směřujícího na západ...)

Mám je rád: Priessnitz. Letos Stereo, před rokem Playlist... Jan běží parkem k Jezeru, v očích má Střepy (jako Hvězdy), Smetanovy sady jsou tím pravým Parkem pro Dotkni se mě, Jaro Nebolí, Tanečnice, Cesta, Kotě, Nebel, ...

...

(... skončíme v pekle ...)

NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)

Sarajevo...

Jen málokdy... chtěl jsem začít text touto větou, přestože nevím, jak větu dokončit. Prázdná slova, prázdné fráze, tak jako vždy... Chtěl bych mít vše, ale nevím, jak toho dosáhnout, nevím, jestli štěstí není někde jinde, nevím, nic nevím...



(Ležím na obstarožní karimatce, páteční slunce pomalu uvadá, je chladno i teplo zároveň, jsem opřen o srolovaná spací vlákna a roky schnoucí dřevěnou kulatinu, piju Budvar, koukám na nebe, čekám na ostatní a zároveň si přeji, aby vůbec nepřijeli a já měl ten rychle utíkající čas pro sebe, pro své sny, hledání i tužby.)

Proč to bylo tak jednoduché? A proč pak najednou tak složité? Nedokážu si to zodpovědět, zdůvodnit... tak moc mě to bolí a trápí; měl jsem vše, opravdu vše, vše, co jsem tak dlouho hledal... a namísto toho jsem nyní ztracen v minulosti a snech a mám pocit, že se to už nikdy nebude opakovat, nevím, jak toho docílit, nevím, kde Tě najít, nevím, jak Tě poznat, nevím, jak Ti říci, že jsem to JÁ a že Ty jsi TY...

(A hrají Doors; charakteristická nepřítomnost basy, píseň za písní, až k závěrečné The End... (This is the end, my beautiful friend...))

Proč vždy něco chybí? Vlastně to vidím jasně: měla jsi všechno, ale chyběla Ti jedna věc: schopnost mít mě ráda, zamilovat se do mě, milovat mě tak, jako jsem já miloval Tebe; našel jsem vše až na tu jednu věc, to nejdůležitější jsi mi nedokázala dát...

Chybíš mi tu, přestože jsem zapřísahal sama sebe tolikrát, že už je vše pryč, přestože jsem Ti to řekl, psal... chybíš mi tu. Kdybys tu teď byla, věděl bych ale, že jen prodlužuji agonii umírání; nešlo to... proč? Proč? Proč?



Včera jsem tam seděl, v podivných křeslech, v podivném sálu, mezi podivnými lidmi, tak cizími, ale přitom tak známými, a tiše poslouchal. Vlastně to byl návrat; návrat do města, procházel jsem nábřeží, viděl neexistující domy, stál na břehu staré známé řeky a šel cestou, kterou před deseti lety nešlo jít. Těch osm let, ten čas strávený vstáváním do mrazivé tmy, čas utopený povinnostmi, vzdorem, snadnou lehkostí, dospíváním... vrátil jsem se do toho města, kde jsem strávil kolik času, tolik se toho dozvěděl, ale přesto nedovedl zařadit a utřídit, přidat mezi souvislosti, převrátit v pravdy života...



A Jaromír hrál tak, jak hrát měl, čišela z něj radost i pokora, strašně moc dával, byl si vědom své síly; cítil jsem tu atmosféru, kdy během dvou hodin bylo tak moc jednoduché zapomenout na všechny bolesti našich duší i bolesti našeho umírajícího světa, kdy... kdy bylo všechno převtěleno do několika desítek minut, kdy svět přestal existovat, kdy existoval jen On, já a my - tiše naslouchající, pokorně přijímající, smějící se... bylo to krásné.



Co mi utkvělo v paměti? Vím to naprosto přesně: dokonalá harmonie, krásná melodie, smutností prosycený text, dechberoucí provedení... Sarajevo bylo tím, čím večer získal punc jedinečnosti, po této písni už bylo vše dokonalé...

(Je tak moc krásných věcí, tolik příležitostí, tolik okamžiků... tak moc je chci vnímat s Tebou; tou, na kterou čekám, v kterou doufám, v kterou věřím, která mi ukáže cestu, která přijde a bude vědět, která mi bude rozumět, která mě bude milovat, která si mě bude vážit, která mě bude obdivovat, která bude... moje... a já budu Tvůj, jen Tvůj... budu mít vše a dám Ti vše...)

NS (Now shining) Friday sun over spring meadows and old trees...