55:12

Asi to nikdy nepochopím; připadá mi, že to bylo zbytečné, předčasné, neuvážené – bylo něco špatně? Kdo ví; třeba je chyba na mé straně – na ochotě akceptovat drobné kompromisy výměnou za to ostatní, co bylo skvělé, a výměnou za to, co jsme zažili a co jsme mohli zažít. Jsem unaven; slunce svítí a já mám pocit, že začínám rozumět svému nitru: získávám vyrovnanost a nadhled, už nechci bojovat s větrnými mlýny – není důvod.

Mám Tě rád a vážím si Tě; Ty jsi mi neublížila, do mých ledvin se nezabodl žádný další nůž. Jsi zvláštní; kdo pro Tebe bude ten pravý? Jsi vedena neuvěřitelnou silou své intuice, hledáš ho kolem sebe, zraňuješ ostatní a jsi zraňována, plaveš životem... Budeš nešťastná, dokud si sama neporučíš a neřekneš: dost. Budeš si to muset říci, dříve nebo později, víš to? Kdy to přijde? Za pár měsíců, za několik let či jejich desítek?

Even Numbers... to je ono, ty harmonie, melodie, sny... stále ještě dýchám...

Kdy a kde jí potkám? Za pár týdnů, měsíců, či roků? Možná jsem stejný jako Ty; taky nechci být svázán kompromisy, taky hledám vše... snad jsem jen potřeboval trochu lásky a citu po všech těch prohrách, snad jsem chtěl cítit přítomnost toho druhého, který je se mnou bez toho, aniž by byl někdo třetí v daleké blízkosti...

Možná někde na povrchu jsme byli jiní a neslučitelní; jenže hluboko v sobě jsme stejní, vím to – a Ty to musíš vědět taky. Protože v těch pár momentech, když nic jiného nebylo důležité, když jsme byli sami sebou a zároveň tak moc blízko, že už nešlo přiblížit se víc, jsem věděl, že oba hledáme to samé, chceme to samé, doufáme v to samé - a jsme to samé.



Jitka hrála a já jsem ji miloval; byla krásná. Chtěl jsem s ní žít, někde pryč a daleko; každý večer bych seděl či ležel v příjemně znaveném odpočinku a pil přitom červené nebo bílé. Ona by rozezněla struny schované v ušlechtilém dřevu, já bych měl zavřené oči a čas by stál a stejně tak letěl bláznivou rychlostí zpět do minulosti. I Smetana by pak nabízel nečekané a nadčasové, ona by byla krásnější každým dnem a já bych každý večer cítil závan dokonalosti, jako když poprvé začne vát jemný podzimní vítr konce září, první listy začínají klouzat vzduchem, pomalu klesají ve spirálách svých trajektorií a nakonec jemně dopadnou a ukryjí se ve vadnoucí trávě...

Jsem šťastný; miluju život.

Will we live forever?

The car’s on fire and there is no driver at the wheel.

Tak jak? Co přijde? Kdy? Těším se...

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

Prázdnota a naplnění

Kde jsme a kam jdeme? Co se děje? Sedím tu a poslouchám Red Sparowes; naproti mně, u okna, sedí krásna žena. Je jedno, jestli jí je čtyřicet nebo padesát, na tomhle vůbec nezáleží, stejně tak jako na skutečnosti, kolik komu zplodila dětí, s kým byla a s kým žila. Jediné, na čem záleží, je to, co je teď a tady: ona tu je, je tu s ním, a oba si toho vzájemně dávají strašně moc. Já tu sedím, přeju jim to – a závidím. Dotyky, pohlazení, úsměvy, svěřování, vyprávění... lásku.



Zbožňuju buranské lahvové pivo, zašlé ubrusy, nevětraný vzduch, padesátileté číšnice, prázdné zatuchlé lokály; co bych dělal bez Českých drah? O dvě minuty jsem nestihl první vlak a následné čekání jsem vyplnil dvěma dvanáctkami v prazvláštní restauraci plné zastaveného času, neexistujících příběhů, unavených spáčů a podivných existencí. Po půl roce znovu stejná zkušenost, stejně neopakovatelná jako ta předchozí, stejně silná i prázdná, stejně zvláštní a stejně tak úplně obyčejně normální.



Žiju - stále, pořád, jak dlouho ještě? Miluju život, přes to všechno a pro to všechno... „Jestli jsi to ještě nepochopil, právě tě opouštím!“, řekla, a já mlčel a vybrnkával e-moll a a-moll akordy na akustické kytaře tak, aby se mi kovové struny co nejvíce zakusovaly do prstů. Je mi to najednou úplně jedno. Byla jsi srab, víš? Něco jako bojovat, snažit se, usilovat, chtít... to je Ti tak vzdáleno, jako mně úcta k čemukoliv, a Tvé snahy nahradit neexistují rodinu kamarády v Tvém okolí jsou stejně tak zbytečné, jako jsou nutné zároveň. Nechápu Tě a rozumím Ti; je to jedno, konec, zbytečná slova a věty...

Mám pocit, že na ničem nezáleží. Na ničem. Na mně, na tom, co přijde a co bylo, na práci, na životě, na mých hodnotách; na ničem. Prostě tu jsme a ráno se probudíme, přežijeme světlo i tmu, usneme pod vlivem, další ráno, další poledne, další večer, ráno, světlo, tma, zase, znovu, zas...

Chtěl bych se vrátit o tisíc let zpět nebo se přemístit o tisíc let dopředu; nemožnost návratu by byla nutno podmínkou tohoto výletu. Tady už nic není; není z čeho brát a co hledat, kompromisy na váze života dávno převážily misku štěstí a naděje. Co tu ještě hledáme? Snad jen to jediné – jiné světy a kraje, neexistující noc a nekončící den, zimu v létě a jaro na podzim...



Srabe! Chápeš to? Mohl jsem to udělat taky, kvůli těm několika hloupostem, které mi vadily; ale proč?

...

Co dál?

Už ani není o čem psát...

Keep up the great life.

NP Red Sparowes - Our Happiest Days Slowly Began To Turn Into Dust. (2006 - Oh God, Lord Of Vengeance, Show Yourself!)

Proč jsme pošlapali bílé květy?

Tohle jsem nečekal; fakt ne. Je tu neuvěřitelné ticho, klid a teplo, ale já mám najednou na zádech námrazu chladu a v hlavě prázdné vakuum. Všechny mé myšlenky a pocity jsou odsáty a odoperovány; mysl se bojí rána a jindy plný byt je najednou pustý a prázdný. V mém pokoji je podivně uklizeno – v rohu už nestojí Tvé tašky a krabice, na zdi už nevisí Tvé šaty a dole na matraci, s polštářem opřeným o stěnu, už najednou neležíš a nemluvíš a nemlčíš a nesměješ se a nespíš: jsi pryč. Odešla jsi; myslím, že navždy.

Je to zvláštní. Bez sebevědomí bych nemohl žít, nemohl bych se prát se světem, kde je nutné vyhrávat, nemohl bych vítězit nad černými démony mého nitra; přesto ale, jako pokaždé, jsem najednou zaskočen pocitem, že jsem Ti nedával to, co jsi chtěla a potřebovala. Nikde není pachuť krve, nemám v zádech žádný nůž – my jsme si neublížili. Přesto ale... proč?

(Jdu otevřít láhev bílého, kterou jsem pro nás dal včera chladit; čeká mě osamělá tichá noc pijáka absintu, který ráno zkamení v okamžiku, kdy si uvědomí, že to nebyl sen.)

Nerozumím tomu a zároveň vše chápu, je mi to líto a stejně tak lhostejné; nad tím vším je ale pocit smířenosti. Můj svět Tě víc děsil, než Tě přitahoval, a má neúcta k čemukoliv, čeho si ostatní váží a na čem si zakládají, Ti nutně musela vadit a ubližovat, stejně tak jako mé domýšlivé a rozmazlené pózy, přestože byly jen stylizací a hrou se slovy.

Možná mi budeš něco vyčítat, něco, čím jsem se Tě dotknul; máš na to právo. Já Ti nevyčítám nic a nikdy nebudu – bylo to Tvé rozhodnutí, silné, pevné a proto krásné. Je na světě něco víc, než se rozhodnout a stát si za tím, vsadit vše na svůj pocit?

Trvalo to pět let, než jsme dopsali náš příběh. Já jsem si přál psát ho ještě dalších padesát, ale Ty jsi byla proti; zůstalo nám pár nezapomenutelných momentů a vzpomínek, pár darů, které jsme si předali, a k tomu moře nesplněných přání a oceán zmařených nadějí.

Jdu si pustit Tekuté písky; potřebuji je slyšet. Na parapetu tiše schne květina, kterou Ti přivezli v Tvůj výroční den, a přede mnou vadnou bílé květy, které jsem Ti dal jen tak, pro nic za nic a za to všechno, protože jsi byla se mnou a vedle mne, protože jsem Tě miloval a protože jsem v nás věřil.

Víš, co chceš?

Já ano. Už delší dobu. Není to nic konkrétního, Ty ani žádná jiná; jde jen o ten pocit...

Je to škoda; asi spíše pro mě, než pro Tebe. Ale stejně... bolí to. Ta zmařená šance, ty pošlapané a potrhané bílé květy na špinavé podlaze...

NP Karel Kryl – Tekuté písky (1993 – To nejlepší)

Jen tak...

Ranní slunce jako optimistická předzvěst návratu zpět do kraje, kde je ticho v době oběda, vítr tiše šumí a nikdo nikam nespěchá; jen ve vedlejším domě, za dveřmi ve velkém pokoji, kde nahlas a nepřetržitě hraje televize, leží někdo na posteli, dívá se do stropu, bojí se, má strach a tak moc rád by chtěl pospíchat a stihnout to vše, co nestačil... umírá.

Myšlenky, bez významu a uspořádání; proč taky?

Nebudu tam moci bydlet dlouho, tam v mém světě nových stěn, úspěšných osudů, hry na štěstí a úspěch. Pár let, ne víc; a pak budu hledat místo, kde jsou vzrostlé stromy, slunce při svém západu i východu jemným světlem osvětluje velké čisté místnosti, venku se louka jemně svažuje z kopce a večer vzduch voní tichem a dýchá klidem.

Lucía: Which do you prefer? Wild sex with a stranger? Or sex with someone you know, someone you love, but also wild?
Lorenzo: What?
Lucía: You have to choose. Wild sex with a stranger, or wild sex with someone who's crazy about you, and who you love? Go ahead. Be frank.
Lorenzo: With you.
Lucía: Finally...



Z mlhy vzpomínek vytahuji obrazy a sekvence příběhu, který se mi tenkrát líbil – v tom neuvěřitelném kině v kraji starých velkých vil, kde jsme byli sami a za několik hodin jsi u mě ležela čistá a umytá, já jsem nepřemýšlel a hrál si s Tebou, abych si nakonec znovu bolestně uvědomil, že je konec; Ty se teď budeš vdávat a já jsem ztracen stejně tak, jako jsem byl před několika lety...



Carlos: This really isn't an island.
Lucía: It isn't?
Carlos: It's a giant lid. A floating piece of earth. Like a raft.
Lucía: But it isn't moving.
Carlos: People get dizzy here during high tide. And no one knows why.
Lucía: Except you.
Carlos: I've dived underneath the whole island. It's totally hollow. Thousands of caves, but nothing else. Not a single rock connects it to the sea floor.

Pamatuji si, že byla krásná a on byl velký, a někde mezi nimi a okolo nich byla láska, city, krutost a skrývaná bolest, ale taky touha nevzdat se, nepřestat žít, vnímat a cítit... Víc nevím; je to důležité? Byl to složitý příběh, ale někde hluboko ve mně zůstaly pocity, které tenkrát vyvolal, a já se někdy, za pár let, pojedu podívat na ta místa, budu bydlet v malém domku na pobřeží a budu mít pocit, že to všechno má neuvěřitelně velký smysl...

NP Arcade Fire - Neighborhood #2 (Laika) (2004 – Funeral)