neděle, prosince 23, 2012

Nostalgia


Dalo by se psát o všech těch zavřených očích a slzách, co se z nich derou ven, o poryvech větru v šedivém zimním soumraku, cestách na sever či někam do hlubin, o návratech z jiných vesmírů, o lidech tiše stojících a občas přikyvujících, o tichu, bouři, probuzení i katarzi. Pole pokryté sněhem, mraky těsně nad zemí, prší z nich tající sníh, tma začíná přicházet hned po poledni; ve vzduchu je ale pořád cítit naděje, že zítra znovu vysvitne slunce. Obraty a věty stokrát psané, je jich plný potomek Arpanetu, stačí googlit a nalézat umělé či neumělé výhřezy duší zasažených souputníků, kteří se nechali odvát jak listí či rozprášit jak popel, a pak se nelehce a trochu i neochotně vraceli zpět do původních skupenství.

Říkají, že jejich hudba je o emocích, a že ten neuvěřitelně mohutný a zkreslený zvuk je jen prostředek. Myslím, že to tak je. Je to pravděpodobně nejlepší live kapela ever. Nikdy jsem neviděl nic, co by překonalo jejich nejlepší koncerty. Není to vždy takové, jde o souhru různých činitelů. Dobrý prostor a zvuk jsou základ; Dobeška taková byla. Lidi, co přijdou; tentokrát to byla směs zasvěcených i otevřeně a pokorně zvědavých. Důležité je ticho v duších i ve vzduchu – a to bylo. Melodie na všech těch deskách jsou krásné – ale nic, NIC nemůže zprostředkovat ten náraz, kdy zkreslený zvuk poprvé proletí prostorem, a k tomu vibrace, z reproduktorů, v podlaze, mráz běhá po zádech, vzduch se hýbe, konstrukce budovy zažívá zátěžový test, srdce se sevře a emoce mžikem plní prostor a už z něj nezmizí.

Myslím, že to byl asi nejlepší koncert MONO, na kterém jsem kdy byl. Stála si vedle mě, rozsekaná a občas v slzách – bylo to poprvé – a pak doma po půlnoci jsme se dlouho bavili o všech těch pocitech, síle, jak to působilo a vypadalo, tichu a bouři, o lidech, co tam byli s námi, a bylo to pořád hluboko v nás, nedokázali jsme to vydýchat, domů jsme šli zasněženou cestou ztichlou noční čtvrtí namísto čekání na hromadný dopravní prostředek, a někde uvnitř jsme byli přesně jak to rozfoukané listí a rozsypaný popel, a pomalu, jen neochotně a se zdráháním, jsme se skládali zpět dohromady do původních tvarů, protože ten stav vnitřního rozsekání byl až příliš krásný, příliš silný i omamný, chtěli jsme v něm zůstat, v tom opojném stavu rozbouřené duše a pocitů uvnitř propastí našich nejhlubších já...

MONO patří do nejvzácnější kategorie kapel; nejde o pocit, že to bylo fajn a stálo to za to, nebo že snad investované peníze generují odpovídající zážitkovou reciprocitu, nebo že to bylo dobré či silné nebo krásné nebo jakkoliv jinak pozitivní. Jde o něco jiného – zvuk, který vytvoří na pódiu, je toho typu, že vás bude pronásledovat ještě večer, než půjdete spát, a stejně tak i ráno, až se probudíte. Stane se součástí vašeho krevního oběhu jak červené nebo bílé krvinky a jeho stopy se usadí hluboko v plicních sklípcích jak vlákna azbestu; v uších a hlavě je cítit jemný přetlak, oči jsou unavené a nic, co člověk obvykle považuje za podstatné a důležité, najednou nemá punc oné zásadovosti či naléhavosti a po několik hodin vůbec nebude mít.

Není příliš složité nechat se rozemlít na částice emocí během dospívání či o něco později, kdy je člověku mezi dvaceti a třiceti a má pocit, že už může vše, ví vše, zažil vše, chce vše a o tom všem si tak bolestivě a zraněně sní za neklidných tmavých podzimních nocí, ale je o dost složitější dopracovat se k tomuto stále vzácnějšímu a tudíž touženému stavu vnitřního já o něco později, kdy se člověk dávno smířil s průměrností a šedivostí sebe sama, svého okolí, svého života i budoucnosti, a vyrovnaně až apaticky z nadhledu sleduje svůj klidně plynoucí život – už se to prostě moc často nestává, to vykolejení klidně jedoucího vlaku v rovném úseku životní trati; většinou to bývá jen opakování toho, co už bylo, podobný zážitek jiné barvy, vzpomínka na to opravdové (protože první) tenkrát, připomenutí prožitků minulosti, jen závan opravdovosti či záchvěv nezapomenutelnosti.

MONO ale mohou být jiní, svítí-li hvězdy správně, venku je klidná prosincová noc a prostor sálu je ztichlý očekáváním s (ne)přiznanou porcí pokory – pak je možné, aby se stal zázrak, a okoralá duše ze sebe možná naposledy setřese vrstvu unaveného, stárnoucího a šedivého prachu, který se na nás lepí v našem století hřešícím obžerstvím průměrnosti. A pak, za desítky let, jež mimoděk proplavou kolem nás, budeme jednou shrbeně sedět a vzpomínat na to, co bylo, a tohle bude jeden z momentů, jedna ze vzpomínek, něco, co nikdy nezmizí a bude v nás do konce všech našich životů, ten večer, kdy jsme otevřeli duši vodopádu emocí, ztratili se a už se nikdy nechtěli vrátit...

neděle, prosince 09, 2012

Sníh


Tak málo toho jeden o druhém víme. Ležíme na hladině a větší částí spočíváme pod vodou jak ledové kry a naše společenské masky vystupují do viditelného světa jen chladné a bílé.

-----

Začalo mrznout, tak nějak opravdově a uvěřitelně; tlustý svetr nestačí, na eskalátorech nepříjemně fouká studený fén a lidé oblepují Staroměstské náměstí a ztrácí se mezi stánky, jsou vánočně naladěni, svařákem unaveni, trdelníkem zalepeni. Moje každoroční oblíbená kratochvíle, parádní nachlazení jak z reklamy na všechny antirýmové pomůcky, pomalu klepe na dveře, zatímco já předstírám, že letos ne, letos nejsem doma, letos vynechávám. Uvidíme. Teď tu sedím, unavená neděle končí, venku sněží, hraje Dustin, červené má v sobě paprsky slunce a já tu jsem sám, sousedé neexistují, Ty jsi někde pryč, pondělní ráno je daleko, ještě chvíli nebudu něco muset...



Čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. A najednou je tu plno. Sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. Prostor přecpaný jedním člověkem. Může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. Myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. Za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. Ještě jí to neřekli, ale ona už to ví. Svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. Ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.

Nějak neví, kde začít. Snad s novým rokem, protože s novým rokem jí zaskočilo. Jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí. Všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš. Právě v době, kdy máš pocit, že ti začal nový život.


Letos jsem zestárl o deset let, přijde mi. Zlomilo se to. To všechno, co jsme mohli, mladí a nikdy unavení, žádné definitivní povinnosti a starosti, žádné děti kamarádů i příbuzných, dovolené bez omezování dnů, rozpočtů i jiných přizpůsobování, vědomí nesmrtelnosti, nezranitelnosti, nekonečna – nějak to letos zmizelo. Pomalu, nečekaně, ale vytrvale a nezastavitelně. Někde uvnitř je pocit, že bych měl udělat změnu, velkou a pořádnou; bude to boj, myslím. Komfortní zóna vs. nejistá svoboda. Letos se už neodhodlám a příští rok taky ne. Ale pak, jednou, možná...



Jak být šťastný tady a teď? Vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.

Ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ní rozezní. Jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí. Chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí. Pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo. Ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak. Když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. V kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.


Začíná mi to docházet, stále více spoutávat, uvědomuji si tu neodvratitelnou pravdu: všechno to nestihnu. Prostě to nejde. Nelze to zařídit, udělat, zrealizovat. Přečíst všechny podstatné knihy světa, vidět všechna krásná místa naší planety, slyšet nejkrásnější melodie, které kdy vznikly; napsat jeden román a nahrát jednu desku, které budou mým já. A pak láska. Má být snem? Realitou? A Ty, jakou v ní hraješ roli? Jsme spolu – a ještě nějakou dobu budeme. Nějakou dobu... možná do smrti, možná o něco déle. Tohle jsem letos taky ztratil. Už nepovlávám nocí, nehledám, netrápím se, nelituju, nesním – spoutala mě realita a já se nechal. Vztah je láska spoutaná pohodlností, udušené sny a uvězněné touhy.



Někdo mi nedávno napsal, že je dobré živit v sobě naději. Zní to dobře, přitom je to ryzí žvást. Víš, proč naděje umírá poslední? Protože naděje je virtuální děvka; nikdy ti nedá právě tady a teď. Až pak, až příště. Do ucha ti vylizuje švarnou budoucnost, s jedním ukazovákem zapíchnutým na daleký horizont, s druhým vraženým do oka. Naděje nikdy neumírá, protože smrt nemá na takové trajdy čas.

Člověk, který žije ve strachu a zmatku, v depresích, je bytost, která zapomněla na své dědictví. Síla pochází z místa kořenů, z moudrosti předků, kteří malovali své sny na oblohu, modlili se k ní. Vzhlíželi do nebe a nacházeli sebe. Člověk je přírodou a příroda člověkem. Kultura, která přetne své kořeny, ztratí duši. Neustálý růst, o který usiluje, není možný. Nemůžeš se jen nadechovat, je potřeba také vydechnout, spočinout.


Přečetl jsem další příběh Iana McEwana (už jsem si prostě našel pár oblíbenců) a po kouskách si dávkoval Nebe nemá dno; nešlo číst jinak, bylo to příliš silné a opravdové. Nakonec, maximálně, ze všech knih zůstanou pocity - pokud odstavce a věty nesly myšlenku, která se nerozplyne. Amsterdam říká, podobně jako Solar, že se nakonec zlomíme, ohneme, pomilujeme s pohodlností a zplodíme s ní karikaturu sebe sama, která začne proplouvat životem místo nás, ztrácejíc zásady, o které jsme byli kdysi opřeni a ze kterých jsme nechtěli za žádnou cenu slevit. Nebe nemá dno; stačí chvilku googlit a člověk najde příběh, z kterého se mu sevře srdce. Co říct? Nakolik máme věřit vnitřnímu hlasu? Na tohle nedokážu nikdy odpovědět...



Narodila jsem se své matce. Tak to u nás chodí. Rodíme se matkám, přestože si matky často myslí, že ony rodí nás. Mýlí se, my se rodíme sami. Planety se rodí tichu, vyraší z něj s vědomím počátku i konce, s vědomím věčnosti.

On sejme ticho jednou větou hlasem v nížinách.
Vypadá to, že nám došla řeč. Tak co teď?
Ama vstane, odrazí ten pohled od svých stěn. Budeš v mojí knize, Jasone, jestli ti to nevadí.
Když se směje, je mu těžké odolat. Ne, dávám ti volnou ruku, napiš si, co chceš. A nezapomeň, vytváříš tím dějiny.
Chechtají se oba a on se zvolna zvedá, jako by mu ztuhly svaly, pomalu se pohybuje, očima v ní loví, nechce se vzdát.
Noc rozlije chuť tvého jména po bílém polštáři.
Úsvit sklidí stíny hvězd z vypálených kostí.
Ráno jí dá slzy a ten úsměv, co má tak ráda. Doufám, že se zase někdy zastavíš.


Byl jsem na výročním koncertě kluků z Valmezu, kteří zestárli a v ten večer si připomněli, co všechno zažili. Bylo to fajn; bylo to rozloučení. Viděl jsem Verhoevenovu Černou knihu; jeho akční styl, který mám tak rád, se někdy nehodí, ale tady stálo v popředí něco jiného, zcela nehollywoodského: kladní ani záporní hrdinové nejsou, jsme jen odstíny šedi dle toho, jak svítí slunce dané doby. Život podle Dana je nedělní oddychovka pro unavené a na štěstí si hrající, a Půlnoc v Paříži je pro ty o něco vnímavější a přemýšlivější. Ale Sherlock, Sherlock je skvělý. Dokonalé řemeslo, kvalita všech ingrediencí, člověk má chuť si hned pustit další díl a pak možná ještě jeden – přesto je lepší dávkovat opatrně, šest večerů, šest zážitků, a ten sedmý pak věnovat přemýšlení, jak to vlastně bylo, co se doopravdy stalo a co se ještě bude dít...

NP Dustin O'Halloran – Opus #17 (2004 – Piano Solos)

neděle, listopadu 04, 2012

Kyss Mig


Billy mlčel.
Troy po chvíli řekl: Mně teda bylo furt jasný, že se sem nevrátím.
Jo.
Vrátíš se domů a všechno, co bys rád změnil, je pořád stejný, a všechno, co bys rád měl stejný, je teď úplně jiný.

Váš kamarád je ve spárech iracionální vášně. Je úplně jedno, co mu řeknete. V hlavě má určitý příběh. Představuje si, jak to bude. V tom příběhu má být šťastný. Co je ale na tom příběhu špatně?
Povězte mi to.
Špatně je to, že to není pravda. Lidé mají v hlavě představu, jaký svět bude. A oni v tom světě. Svět může být všelijaký, ale jeden nenastane nikdy, a to ten vysněný. Myslíte si to taky?
Billy si nasadil klobouk. Moc děkuju za váš čas, řekl.

Ten umírající nebyl sentimentální člověk. A hodně přátel mu už umřelo. Rozhodně si nic nenamlouval. Bylo mu jasné, že nezřídka přicházíme právě o to, co si chceme v srdci uchovat, a to, co zároveň chceme odhodit, je nakonec až neskutečně vytrvalé. Uvědomoval si, jak křehká je vzpomínka na milované osoby. Jak s nimi hovoříme se zavřenýma očima. Jak toužíme zase slyšet jejich hlas a jak ty hlasy a vzpomínky postupně slábnou a z mas a kostí nakonec zůstanou jen ozvěny a stín. A později možná ani to ne.
A věděl, že nepřátelé jako by s námi naopak byli pořád. Čím je naše nenávist větší, tím důkladněji je máme zasuté ve vzpomínkách, takže opravdu hrozný nepřítel je nakonec nesmrtelný. Člověk, který vám hodně ublížil nebo se na vás dopustil velké nespravedlnosti, je nakonec ve vašem domě hostem navěky. Snad se ho lze zbavit jedině odpuštěním.

Obvykle se hovoří o slepém osudu, tedy o něčem bez plánu či smyslu. Co je to ale za osud? Každý čin na tomto světě, po kterém se už nedá couvnout, před sebou má čin další a pak ještě další. Je to nekonečná síť. Lidi si představují, že se rozhodují sami. Jenže svobodně se můžeme rozhodnout jenom v tom, co je nám dáno. Během spletitých generací není postupně na svobodné rozhodování prostor a každý čin v tom labyrintu představuje zotročení, protože ruší každou eventualitu a stále pevněji nás spoutává. Život je právě takový – omezuje nás a spoutává. Kdyby ten, co umřel, dokázal svému nepříteli odpustit, ať už se na něm dopustil jakéhokoliv zla, všechno by bylo úplně jinak. Rozhodl se snad syn, že svého otce pomstí? Obětoval mrtvý muž svého syna? Naše plány vycházejí z budoucnosti, kterou neznáme. Podstatou světa je neustálé zvažování toho, co je k dispozici, ustavičné vyrovnávání; sice se tuto podstatu snažíme rozluštit, ale nemáme na to. Máme jedině Boží zákon a moudrost se jím řídit, pokud to tedy dokážeme.

Považujete mě za blázna.
Nepovažuju.
Nepřiznal byste to.
To je pravda, ale určitě bych nelhal. Prostě se na vás tak nedívám. Nikdy jsem vás za blázna nepovažoval. Když jdeme za tím, co milujeme, tak máme vždycky pravdu.
I když je to sebevražedné?
Já si to myslím. Dokonce i když nás to zabije.

Každá smrt připravuje půdu těm dalším. A protože smrt přijde za všemi, nemá smysl bojovat se strachem z ní, ale je třeba milovat toho člověka, co to za nás bere na sebe. Nečekáme, až jeho příběh někdo sepíše. Prošel tudy před hodně dlouhou dobou. Člověk, který je všemi lidmi a sedí místo nás na lavici obžalovaných, dokud nepřijde náš vlastní čas, a pak je to zase na nás a na tu lavici usedneme místo něho. Máš ho rád, toho muže? Budeš uctívat cestu, po níž se vydal? Poslechneš si jeho příběh?




It’s an incredibly shrinking thing. Moje sny, touhy, představy, cíle. To, k čemu směřuji, nebo bych alespoň měl chtít, nebo o čem bych alespoň měl snít – snižuji tak kontinuálně cíle svého bytí a putování. Už to dávno není lán úspěchů, jen malé políčko splněných snů. Kousek štěstí. Jen jeden osamělý strom s pár plody naplnění. Modlím se, aby naň svítilo slunce, zalévám ho, věřím, doufám – těch pár plodů, nic dalšího, nic víc.


Co vlastně zůstalo? Co na něm roste? Svoboda. Ta je nejzásadnější i nejdůležitější. Možnost kdykoliv cokoliv. Zmizet, odejít, přijít, odstranit se, objevit, žít, nežít, mluvit či mlčet, svoboda jednání, konání, bytí. Dar samoty. Nechtít nic po nikom, nic nežádat, nic nečekat; jen být. Možnost zmizet i se objevit, odcházet i se vracet, putovat a zůstávat, přemýšlet i myšlenkově se vyprazdňovat, abstinovat i se opíjet, hladovět a užívat obžerství, být sám i s Tebou, nebýt spoután očekáváními, cítit tu možnost jít pryč a neublížit, spolu s možností kdykoliv se vrátit...


Svoboda je nejvíc. Nejdůležitější. Nejzásadnější. Pro ní tu jsme. O ní bojujeme. V ní věříme. Nic jiného není tak důležité.


Láska... já vím. Co s ní, kam s ní, kam ji schovat, kde je? Už mi bylo třicet; kdybych měl volit mezi láskou a svobodou, volím svobodu; před pár lety bych si zarýval nůž do tepen vzývaje lásku a za pár let tak možná budu znovu činit – jenže teď je mi to jedno, chtěl bych zažívat soumrak sám s pár poleny v krbu a s lahví červeného pro páteční i jinou noc, chci pochopit, co je smysl, co je cíl, proč tu jsme a co máme dělat, co máme obětovat, abychom našli naplnění... Láska, kde vlastně a opravdově je? Co je s ní? Existuje? Ve snech, tam snad; jinak je to jen obstarožní dáma se starými šperky kompromisů...


Lžu sám sobě. Vím. Láska. To nejdůležitější. Pro co jiného bychom tu měli být? Proč je ale pak tak složité si rozumět? Chápat se? Podporovat? Přibližovat se? Proč se vzdalujeme namísto sbližování? Proč je milování povinná půlhodina před půlnocí namísto zastaveného času splněných snů? Proč se ztrácíme sobě navzájem, abychom se nacházeli v sobě samých?


(Ano a viděl jsem taky pár filmů a přečetl dalšího McCarthyho. Poslední díl trilogie, kde se rozehrané příběhy protnou s čárami života i smrti a sny se utkají s tíživou realitou a smutkem ztracené naděje; dechberoucí. Dva první filmy s majorem Kalašem (nultý nepočítaje) – silné, s atmosférou, nadčasové; jedno procento přeživšího ze zbytku impotentní vynucené tvorby. Ve stínu; stín Samotářů zmizel – naštěstí. Další film s atmosférou Nicka Cavea a Warrena Ellise; silný, nepředvídatelný, cokoliv se může stát – a přece nakonec – klidná síla. Skyfall; neuvěřitelné tempo – a člověk si skoro přeje, aby film nikdy neskončil, jak moc ho baví. Muž, který věděl příliš mnoho; Al Pacino býval nepřekonatelný. A za srdce stejně nejvíce chytají filmy ze severu: SuperClásico  je chytré a vzbuzuje touhu začít pít argentinský malbec namísto merlotu; a Mazel mi zůstal v srdci ještě víc – příběh o tom, že sny by člověk neměl nikdy ztrácet, a nejlepší je zůstat vždy sám sebou.)


NP  Marc Collin – The Wedding Dress (2011 – Kyss Mig (OST))

pondělí, září 10, 2012

Nebraska

Vyložil chlapci, že by měl skončit s toulkami, třebas je huérfano, sirotek, a najít si své místo ve světě, protože všechno tohle bloudění by mu mohlo přejít do krve a nakonec by se odcizil lidem i sám sobě. Prohlásil, že svět se dá poznat jen takový, jaký ho nosí lidé v srdci. I když totiž svět vypadá jako místo, na němž žijí lidé, ve skutečnosti svět sám žije uvnitř lidí, a pokud ho tedy chce někdo poznat, musí nahlédnout do lidských srdcí a poznat je, jenže k tomu potřebuje mezi lidmi žít a ne jen mezi nimi projíždět.

Když vyšel ven na slunce a odvázal koně od parkovacích hodin, lidé na ulici se po něm otáčeli. Vypadal jako přízrak z divokých plání, přízrak minulosti. Otrhaný, špinavý, s hladovým pohledem i břichem. Zamlklý. Ta podivná postava jim připomínala to, co bylo předmětem jejich největší závisti a odporu. A třebaže s ním tak trochu soucítili, mohli ho také při sebemenší zámince zabít.

Genadero se znovu opřel v křesle. Pohlédl na Billyho. Tvůj bratr je tak mladej, že věří, že minulost pořád ještě existuje, prohlásil. Že se minulé bezpráví dá napravit. Ty si to možná myslíš taky?
Nepřemejšlel jsem o tom. Prostě jsem tady kvůli koním.
Jak by se to dalo napravit? Jak se dá napravit něco, co není? Chápeš? A která náprava nemá sama o sobě nepředvídatelné následky? Copak můžeme něco udělat a neovlivnit tím budoucnost, která je nám sama skrytá?

Plakala. Povzdechl si a sám vypadal unaveně a zasmušile. Rád by ji ujistil, že Bůh takové skutky potrestá a že lidé takhle často mluví, jenže on ze své zkušenosti ví, že do Boha člověk nevidí a lidé s temnou minulostí kolikrát žijí v pohodlí, umírají v míru a jsou pochováni se slávou. Zdůraznil, že je chyba očekávat na tomto světě příliš mnoho spravedlnosti. Pravil, že domněnka, že zlo se nevyplácí, je značně přehnaná, neboť kdyby zlo nepřinášelo žádné výhody, lidé by je zcela zavrhli a jeho odmítání by pak nebylo žádnou ctnostní. Vzhledem ke svému povolání má mnohem větší zkušenost se smrtí než ostatní lidé, a třebas připustil, že čas skutečně léčí zármutek, připomněl, že tak činí pouze za cenu postupného vymazávání obrazů milovaných osob ze srdce a mysli, tedy jediného místa, kde pobývají a mohou pobývat.

Dojedl vejce, vytřel talíř tortillou, snědl ji, dopil kávu, otřel si ústa, zvedl hlavu a poděkoval jí.
Máte před sebou dlouhou cestu? otázala se.
Vstal, odložil ubrousek na stůl, sebral z druhé židle svůj klobouk a nasadil si ho. Odpověděl, že ho skutečně čeká dlouhá cesta. Dodal, že neví, kde ta jeho cesta skončí, že nejspíš ani nepozná, až dorazí na její konec, a požádal ji španělsky, aby se za něj modlila, a ona opáčila, že se k tomu rozhodla ještě dřív, než jí to řekl.

Muž seděl na koni a zvažoval jeho slova. Jako by jeho myšlenka měla netušené hloubky, které musel objevit. Pravil, že se lidé domnívají, že smrt si vybírá zcela nečekaně, jenže ve skutečnosti každý skutek předznamenává ten, který po něm přijde, a stejně jako lidé při chůzi kladou jednu nohu před druhou, tak se podílejí na své smrti i na jiných osudových zvratech. Dodal, že tomu ani nemůže být jinak, protože konec člověka je dán už při jeho narození a člověk kráčí za svou smrtí přes všechny překážky.

Quijada neodpověděl. Po chvíli se pohnul. Naklonil se dopředu. Zvedl bílý porcelánový hrnek, položil si ho na dlaň a prohlížel si ho. Svět nemá jméno, pravil. Jména údolí, hor a pouští existují jen na mapách. Dáváme jim jména, abychom nezabloudili. A přitom jsme si ta jména vymysleli právě proto, že jsme už zbloudili. Svět nemůže zabloudit. Jenom my. A tahle jména a souřadnice nás nemohou zachránit, protože jsme si je vymysleli sami. Nemůžou nám najít ztracenou cestu. Tvůj bratr je teď na místě, které si pro něj svět vybral. Je tam, kde má být. A přitom si to místo zvolil taky sám. Nad takovým štěstím se nedá jen tak mávnout rukou.




Rychlost. Ta prokletá rychlost toho všeho. Léto zmizelo rychlostí světla, noci začínají být chladné a slunce už hřeje nějak méně, i když odpoledne svítí. Září. Nejkrásnější měsíc. Život kolem mne letí a já ho nestíhám sledovat, nedokážu se udržet a neztratit tempo, stíhat to všechno – nejde mi to. A tak jsem letos nepoznal, kdy se léto zlomilo do své krásnější druhé poloviny, nevnímal jsem začátek žní a konec bouřek, nedokázal jsem jen tak prosedět večer a pozorovat zapadající slunce, nestihnul jsem to vše poctivě prožít. Život je stále rychlejší a já naopak pomalejší. Tohle asi nemůže dlouhodobě fungovat; rovnováha rozdílných rychlostí neexistuje. Nevím, čeho se vzdát. Život se rozhoduje za mě, jen moje lenost a pohodlnost tomu pomáhá. Dělám věci, které vědomě nechci dělat, a uvnitř sebe sama se s tou smutnou skutečností pomalu začínám smiřovat. Nic se neděje, jen život strašně letí. A pro tu samou rychlost a nedostatek možnosti vše v klidu utřídit a pochopit to ani nestíhám vnímat. To, že něco je možná špatně. Nevím to. Jen to cítím.

Špatně je množství času věnované věcem, jimž nevěřím; jen mě živí. Věřím ve své sny, to ano – ale to nejsou živiny reálné existence. Jsou až příliš přelétavé, jednorázové, chytlavé na první pohled, ale nudné po týdnu – proto jim nemůžu a nechci uvěřit. Mám strach vystoupit z komfortní zóny, z té první třídy kariérního dálkového rychlíku, do které jsem byl nastoupen a už v ní zůstal. Nechce se mi zpátky do kupé přeplněných kompromisy a už vůbec nechci zůstat ve stanici a dívat se na koncová světla optimistických zítřků hojnosti. Jsem zajatcem splněných pracovní snů. To, čemu jsem věřil a v co doufal a o co usiloval před deseti lety, mám. Získal jsem to. Hotovo, vyřešeno, dokončeno. Mám to. Jsem rád; ale stejně – asi je něco špatně. Musí být. Vždycky je něco špatně, jinak by nestálo za to dále žít, přemýšlet, trápit se, tázat, hledat, snít. Štěstí je cesta. Všechny ty věci znám a vím, teď si domýšlivě říkám, zatímco hraje poslední deska Sigur Rós. Deset let, tak to asi bude, kdy jsem slyšel ( ) a objevil jiný svět. Přeskakuji; myšlenkám chybí konzistence. I nápady mého mozku jsou příliš rychlé. Zastav se, chtěl bych sám na sebe zavolat – o pomoc. Ale nechce se mi. Jedu a dívám se z okna a cítím v žilách ten zvláštně uspávající pocit letargie. „Letargie - (jad. fyz.) veličina, která charakterizuje míru zpomalení neutronů“. V té definici je překlep, přijde mi. Letargie určuje míru zpomalení neuronů...

Bude půlnoc a já si dávám bílé; v létě mi chutná více. Kulturní rubrika: návrat na základku a začátek střední, konec 80. let a začátek poslední dekády minulého století. Je v tom nostalgie, co jiného. Každý býváme nostalgický, uvědomujíce si stárnutí – zvlášť když vidíme, jak i nestárnoucí mohou stárnout. A viděl jsem taky film, který se jmenoval Něžnost, promizel našimi kiny, kolik ho vidělo lidí? Byl mi sympatický, možná tou obyčejností, v němž bylo možné najít naději – a ukryté sny.

Teď si dávám Nebrasku. Třicet let stará deska. Tak současná. Tak krásná.

Střídám McCarthyho s jinými knihami. Dočetl jsem Hranici, stejně silnou jako první díl trilogie, a přece trochu jinou. Vědomí konce; sousloví tohoto příběhu vlastně vykresluje pocity z Hranice, a je tomu i naopak – nepřekročit hranici pohodlnosti a letargie může tak moc bolet, pokud si ovšem ztrátu toho, co mohlo být, ty neuvěřitelné náklady obětované příležitosti, uvědomíme. Někdy je lepší nepřemýšlet, nevědět, nechápat, neuvědomovat si. Jen poslouchat a občas se nechat kolébat řekou svých snů. O půlnoci dopíjet bílé a poslouchat příběhy Bruce Springsteena, které chytají za srdce.



Přežil jsem. „Přežil, aby ten příběh vyprávěl“ – tak nějak se to říká, ne? Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Teď už to vím. Jsou to spíš vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.

Když je člověk mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek –, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.“

Napadá mě jeden z rozdílů mezi mládím a pokročilým věkem. Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.

Když jsem další den vystřízlivěl, znovu jsem přemýšlel o nás třech – o tom množství paradoxů, které čas přináší. V mládí například býváme nanejvýš citliví, ale také dokážeme nejvíc zraňovat, zatímco když nám krev začne zpomalovat – když už naše cítění není tak ostré, když už jsme obrnění a víme, jak snášet bolest –, našlapujeme s mnohem větší opatrností.

V mládí – tedy v mém mládí – člověk toužil, aby se jeho emoce podobaly těm, o nichž se dočetl v knihách. Chtěl, aby mu nejprve život obrátily naruby a pak vytvořily a vymezily nějakou novou realitu. Řekl bych, že později po emocích chceme něco mírnějšího, něco praktičtějšího: aby podpořily náš život takový, jaký je – aby posvětily to, co se z něj stalo. Chceme, aby nás ujistily, že všechno je v pohodě. Je snad na tom něco špatného?


NP Bruce Springsteen – Highway Patrolman (1982 – Nebraska)

neděle, července 22, 2012

Léto

Léto letos utíká nějak rychleji, přijde mi. A s ním možná i vše ostatní. Na začátku léta jsem se nestačil nadechnout a teď si najednou připadám jako maratónský běžec uprostřed závodu, s kyslíkovým dluhem a kopci únavy přede mnou i za mnou. Zelené kopce i lesy a louky jsou tu stále, ale na polích už strniště vytlačuje obilí; léto se láme do své krásnější poloviny, směřuje ke konci, konci sezóny – a já budu mít zas chuť poslouchat Jeremiáše, tak jako vždy, když se blíží září...

Toho večera tady v zahradě mi Gustavo vykládal, že ti, kdo utrpěli velkou bolest nebo ztrátu, jsou vzájemně spojeni silnými pouty, a nakonec se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Nejtěsnější jsou vždycky pouta zármutku. Nejsoudržnější spolek je spolek truchlících.


Večer, můj byt, noc za okny, Helios; tak to mám rád. Mé drahé okamžiky sebezpytující terapie, kdy se snažím vše utřídit, urovnat a pochopit. Rychlost. To je má prohra tohoto roku; nemám prostor žít, protože si ho sám sobě kradu svým rádoby opulentním škrtáním dnů. Nevyhratelný souboj priorit, čas krájený na půlhodinové krajíce jak skýva starého chleba; vjemů a zážitků s puncem nadčasovosti ubývá a přibývají prázdné večery zaplněné trochou alkoholu a poddáním se spánku v prenatální poloze v pohodlí zdravotních matrací a prostorného lůžka.

Když se vrátili do pokoje, pokojská zrovna uklízela; sotva odešla, zatáhli závěsy, pomilovali se a usnuli jeden druhému v náručí. Probudili se až večer. Vyšla ze sprchy zabalená do ručníku, posadila se na postel, vzala ho za ruku a podívala se na něj. Nemůžu udělat to, co po mě chceš, pravila. Miluju tě. Ale nemůžu.
Viděl naprosto jasně, jak celý jeho život spěl jedině k tomuto okamžiku, a že odtud už nevede vůbec nikam. Pocítil, jak do něho vstupuje něco chladného a bezduchého jako nějaká cizí bytost, představil si, jak se to zlomyslně šklebí, a neměl důvod věřit, že to ještě někdy odejde. Když se znovu vrátila z koupelny, byla už oblečená; posadil ji na postel, vzal ji za ruce a mluvil k ní, ale ona jen vrtěla hlavou, odvracela od něho uslzenou tvář a připomínala mu, že je čas jít a že nesmí zmeškat vlak.



A pak jsi tu Ty. Miluješ mě. A já si se samozřejmým nadhledem beru vše to, co mi dáváš, a recipročně vracím tak polovinu, možná o něco více; nejsem Tvůj ideál a oba to víme. Jsme spolu přes půl roku; můj rekord za poslední dobu. Máš vlastně vše, co jsem kdy chtěl, úplně vše. Přesto mi něco chybí, jedna jediná věc: nemůžeme spolu mlčet. Mlčet. Nemluvit, nic neříkat, jen se dívat z okna do tmy, poslouchat tiché melodie, pít, nedotýkat se, nehladit, nemilovat, nepřitahovat, neptat se, nevyčítat, neplánovat. Neumíme spolu nebýt. Ta zvláštní disciplína na hraně rozpadu vztahu, která je někdy důležitější než vše ostatní dohromady. Někde nad tím je pak vzájemné pochopení. Známe se a chápeme, přesto se pak vždycky sebe sami ptáme: proč je ten druhý takový? Proč se nemůžeme změnit? Proč si nemůžeme začít rozumět?

Byl jsem na Priessnitz někdy na začátku jara; „potichu“ znamenalo méně distorze a více harmonií – bylo to fajn. Jako vždy. Co jiného taky poslouchat a na co jiného u nás jít? Viděl jsem návrat Ridleyho Scotta a bylo to jak nejnovější automobil Bayerische Motoren Werke: stylové, kvalitní, očekávané, zručné, bez chyb. Jen trochu bez emocí a překvapení. Viděl jsem posledního Allena a bylo to jak nová kolekce H&M: milé, dosažitelné, pochopitelné, lehce překvapující, blízké. Jen trochu bez emocí a překvapení. A viděl jsem taky další Kitanův film a bylo to jiné a neporovnatelné, jako vždy: tanec mezi žánry, zvláštní humor, nečekaná setkání a okamžiky, vybroušené pointy. Jen trochu bez emocí a překvapení.


Bez emocí a překvapení. Jak můj život. Tak teď žiju, ze dne na den, v blahobytu komfortní zóny nekonečného projektu, s možností přemýšlet o čemkoliv, co je zbytečné, s možností opíjet se v okamžicích únavy a propadat se tak do ještě větší, s možností usínat večer po desáté a ráno se probouzet vstříc slunečnému dni, jehož jasu, optimismu a rychlosti nebudu rozumět...

Co budeš dělat?
Pojedu dál.
Kam?
Nevím.
Moh by ses uchytit u naftařů. Dost platěj.
Jo. Já vím.
Moh bys zůstat tady u nás.
Myslím, že radši potáhnu dál.
Tohle je přece jenom dobrá země.
Jo. To vím. Akorát to není moje země.
Vstal, otočil se a zahleděl se k severu, kde se nad pouští vznášela světla měst. Pak zamířil ke svému koni, zvedl otěže, nasedl a chytil Blevinsova koně za ohlávku.
Chyť si toho svýho, zavolal. Nebo půjde za mnou.
Rawlins chytil koně a zastavil se s otěžemi v rukou.
Která země je teda tvoje? zeptal se.
Nevím, odpověděl John Grady. Nevím, kde je. Nemám ponětí, co se se zeměma děje.
Rawlins neodpověděl.
Ještě se uvidíme, kámo, rozloučil se John Grady.
Tak dobře. Uvidíme se.
Stál a držel uzdu svého koně, zatímco jezdec se obrátil, vyrazil kupředu a pomalu mizel pod obzorem. Přidřepl, aby ho viděl ještě o něco déle, ale za chvíli mu stejně zmizel.


Jediná věc byla opravdová. McCarthy. Dávkuju si ho jak drahocennou single malt na treku někde na severu. Zase byl dobrý. Lepší a silnější, než jsem čekal. Jsem rád, že je, že ho mohu číst. Dává mi tolik...

NP Helios – Convivium (2010 – Unleft)

sobota, května 12, 2012

Açores

Většinou to tak bývá, že konec nelze odvrátit – lze jen, při troše snahy a štěstí, zpomalit jeho nástup a snížit emoční zátěž. Obvykle je příčinou nedorozumění – jsme prostě jiné bytosti, vždy to tak je, lidé s jinými hodnotami a sny, s jinými představami a prioritami, na různě pokroucených životních cestách, jež se shodou okolností protnuly na pár chvil či jen o něco málo déle. Nakonec zbyde mlčení; odezní-li vše ostatní, slova přestanou mít smysl a tělesnost se začne zdát neskutečným snem, nereálnou minulostí, která se nikdy neodehrála. Směřujeme, myslím, k tomuto rozuzlení. Nejsem rád. Nevadí mi to. Jsem unavený. Únava... to je to slovo. Únava z toho všeho. Unavení nemají sny ani touhy, nevěří a nedoufají, jejich mantrou je apatie a břemenem samota. Největší radostí je východ slunce či jeho západ – to je moment, kdy život získává smysl, kdy lze mhouřit oči dívaje se do paprsků světla; stíny jsou dlouhé, okolí zlatavé, nic dalšího kromě tohoto magického okamžiku neexistuje.


Přichází jaro a já si poprvé v životě uvědomuji, jak se každým dnem vše mění. Před několika lety se mi to stalo s podzimem – a letos s jarem. Žlutá tráva, břízy bez listí, chybějící barvy – a pomalu se klubající trsy zelené barvy. Poslední zbytky sněhu v odlehlých lesích a kopcích. Poslední noční mráz. Poslední zmrznuté kaluže, které lze ráno prošlápnout. Je už příliš málo zimy na vlak, a tak jezdím autem, potřebuji-li opustit megalopoli vstříc kopcům pod plynoucími mraky.

Viděl jsem Ólafura, podruhé, a bylo to stejně dobré jako tenkrát před lety, a mohl jsem si zakřičet „I was there“, když se ptal na tenkrát, a pak jsem se mohl nechat unášet snovými obrazci jeho lehce teskných a jemně melancholických melodií. Nebyl to koncert úplně pro Tebe, a ani Mark Lanegan nebyl; přesto se Ti to nakonec líbilo, Mark asi více, nežli Ólafur. Seděli jsme nahoře na ochozu, pili pivo, whisky a zázvorovou limonádu, Mark recitoval i zpíval, a při Grey Goes Black mi došlo, že to je fakt dobré, silné – a Steven Janssens hrál naprosto famózně a kdo neměl pocit, že vypadal jako Johnny Cash, tak zůstal v zákulisí, a Mark dál zpíval i recitoval, jednu píseň za druhou, směna jak v továrně, stejná póza, hluboký hlas, chybějící gesta či výraz emocí, jen úderné songy, jeden za druhým, poctivě, silně, bez příkras...


Čas plynul, já vyhlížel první znamení jara a sledoval poslední záchvěvy umírající zimy, a v šeru kinosálů jsem promrhával Febio-večery nad filmy, které si většinou už ani nepamatuji, a nejlepší z nich byl Báječný hotel Marigold, protože byl lidský, vtipný, hravý i dojemný, a pak Líbej mě, protože byl o lásce; mám rád filmy ze severu, nebývají nepovedené a tohle byl další z řady těch dobrých, byl plný emocí a šťastného konce, krásné, prostě film, sen, příběh, na který by se mělo jít do kina. A doma jsme viděli Ve spárech Yakuzy, film, s kterým se obvykle začíná při seznámení s Kitanem, viděl jsem ho už podruhé, poprvé silnější než nyní, ale ta dějová linka byla správně japonsky pokroucená a přesto přímá, a nakonec včera Nedoknutelní, jeden z těch filmů, které člověka, když od nich dopředu nic nečeká, omámí a unesou svým příběhem, humorem, lidskostí, hudbou, vším...

-----

Píšu tenhle post týdny – a teď je konec dubna a já ležím na posteli v osamoceném kamenném domku na ostrově São Miguel, je tu věčné jaro, stále lehce pod dvacet, slunce střídá déšť, fouká od moře, velké vlny, kopce v bílošedých mracích a pod nimi zelené louky, paprsky slunce trhají oblohu a kreslí mapy světla na mořskou hladinu těsně před obzorem, a k tomu ticho, klid a samota... Chtěl jsem Azory vidět – po Madeiře nešlo jinak, než se podívat i sem. A tak jsem přiletěl, dva týdny na dva ostrovy, na prvním budu sám a na druhém s Tebou, a zatím jen tak projíždím, hledám světlo a výhledy, fotím, jím, nechávám se prohřát sluncem, hřeje-li a nefouká, čistím z hlavy myšlenkový a paměťový odpad, vymývám z ní pracovní stres, každým dnem jsem na tom lépe a lépe, práce už neexistuje, povinnosti, závazky, cíle, nic takového...

Ty přijedeš za pár dnů – a budeme spolu, budeš trepať a tulkať se a budeš se chtít milovat, často, hladově, neustále, já občas taky, budeme si povídat, pít, ukážu Ti místa, co jsem objevil, budeme se toulat v kopcích a večeřet v poloprázdných tavernách zpola opuštěných vesnic, budeme si říkat, že je škoda, že musíme tak brzo zpátky, budeme závidět našim hostitelům, že měli dost síly tu zůstat, budeme se dívat na moře, chutnat ho a poslouchat, budeme pozorovat, jak slunce barví mraky v momentě, kdy den je pohlcován nocí, budeme pomalu projíždět krajinou, zastavovat, dýchat, vnímat, cítit, snít...

neděle, března 11, 2012

Dustin

Dustin O’Halloran. Vždycky je to nakonec o muzice. Protože jen v hudbě je ukryto tolik emocí, tolik nálad, tolik různých odstínů mrazu po zádech. Je neděle a vše je, jak má být: jsem sám, za okny noc, zima odumírá, světla protějších bytů se pozvolna mění v tmu, vedle mne je červené a já si užívám, že do půlnoci zbývá ještě pár hodin. Někdy jsou hodiny cennější než dny či týdny – a právě teď tomu tak je. Žádné dramatické či silné věty, žádná rozuzlení a závěry. Jen jeden obyčejný večer uprostřed přicházejícího jara: noc, ticho, piano, víno, samota, zastavený čas...

Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.




Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...

Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.



A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...

Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.


A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...

NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)

neděle, března 04, 2012

Fyrsta


To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule.

Je jedenáct, můj čas. Kolikrát jsem už psal tuhle větu, kolikrát jsem se už přesně takhle cítil. Je jedenáct, po levé ruce mám červené z Tasmánie, hraje Dustin O’Halloran a do jeho klavírních melodií tiše přede myčka naplněná pozůstatky naší nedělní večeře. Za okny se leskne černá barva a jindy rozsvícené pokoje jsou již dávno zhasnuty; lidem se chce spát, asi únavou ze zimy, mně se chce spát, sousedi už neexistují, nebo už dávno spí. Je to ten magický čas, kdybych s Tebou chtěl mlčet, nic neříkat, dívat se z okna do tmy, poslouchat klavír na pozadí ticha – a doufat, že to cítíš podobně.



Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex.

Jenže Ty to podobně necítíš – a já to vím. Jsi normální a máš ráda život. Jsme jiní. Nenacházíš krásu ve ztrátě a melancholii, nechápeš magičnost posledních okamžiků, nespaluje Tě západ slunce a rudé mraky, nevěříš v ranní vstávání dávno před úsvitem, nemáš ráda čtyřkové knajpy a horské louky, nevěříš ve vítězství prohry, osvobození ztrátou, nežiješ předstíráním, nejsi performer prázdných meetingů a vylhaných prezentací, ještě jsi nepřestala věřit, že tvoříš hodnoty, jsi živočišná a vášnivá – a já jen unavený, stárnoucí, smířený s konci a ztrátami, letargický, ironizující, pesimista flegmatik, hledač ojedinělých momentů štěstí, které se objevují mezi šedivými dny utíkající zimy...



Otec vždycky říkával: „Ožeň se dřív, než tě sex začne nudit, anebo se neoženíš nikdy.“
Matka říkala: „Nikdy nekupuj nic, co má nylonový zip.“
Naši nikdy neříkali nic, co byste si chtěli ozdobně vyšít na polštářek.


Viděl jsem Po svatbě, ne celý, tak do poloviny – a pak jsme odešli vstříc těm prazvláštním chvílím zabíjení lásky a partnerské intimnosti, popření všeho toho, v co bychom měli věřit a jak se chovat. Byli jsme tři, Ty, já a ona, bylo to jako zhmotněný sen z pornofilmu, splnění všech mužských představ a fantazií, byl jsem pseudokrálem jedné noci, já a vy dvě, nešlo snad o vzrušení nebo něco takového, šlo jen o ten pocit, zažít to, vědět jaké to je, odškrtnout si další položku z nekonečného seznamu, další zážitek, když už byla ta možnost, chtěl jsem to udělat, a proto se tak stalo, já, Ty a ona, tři orgasmy, 2:1:0, výsledek lze vždy jednoduše napsat, užíval jsem si ten pocit, že můžu vše (a taky jsem nad tím pošmourným ránem mohl), zneužíval jsem všeho, čeho šlo zneužít, na city jsem prohrával, ale drtil vás lhostejností, byla to jedna noc, pár hodin, zážitek vrytý do paměti navždy, v domově důchodců, až mi bude osmdesát a někdo se zeptá, co rok 2012, tak řeknu, jo tenkrát jsem měl dvě, budu mhouřit slepnoucí oči a na okamžik zapomenu na to, že jsem ten život promrhal a rychle proběhl, že jsem se udávil náhražkami, místo abych žil, že jsem chtěl všechno a nezískal nic, že jsem neztratil sám sebe, své špatné já, a tak všem ublížil, všechny opustil a vynechal, ztratil se, utekl, odešel, zmizel a už (se) nenašel...

-----



„Otevři oči,“ povídá Tyler a obličej se mu leskne slzami. „Gratuluju,“ říká Tyler. „Jsi o krok blíž k dopadu na dno.“
Mysli na zvířata používaná při testování výrobků.
Mysli na opice vystřelené do kosmu.
„Bez jejich smrti, jejich bolesti, bez jejich oběti,“ říká Tyler, „bysme neměli nic.“


Sebelítost je moje mantra a můj erb, ta mi jde; jinak je to už slabší. Končí únor, blíží se jaro, a teď zrovna hraje Ólafur; jeho Living Room Songs je nádherné album. Viděl jsem Antichrista, se zpožděním pár let – nikdy ho už nebudu chtít vidět znovu a nikdy na něj nezapomenu. A viděl jsem taky Fincherovu adaptaci severského příběhu – bylo to fajn, dobré, překvapivé, porušení hollywoodských klišé hollywoodskou formou; tam kde von Trier překračuje vše, co lze překročit, činí tak Fincher uhlazeně, společensky, snesitelně, filmově. A konečně jsem přečetl kultovní předlohu jiného Fincherova filmu; Palahniuk nikdy zcela nebude moje krevní skupina, už mi bylo třicet a i v jiných věcech se míjíme, ale vždy v sobě má něco zasahujícího a odlišujícího.

Právě proto mám podpůrné skupiny tak děsně rád: když si lidi myslí, že umíráte, věnují vám plnou pozornost.
Pokud by to mohlo být naposledy, co vás vidí, tak vás vidí doopravdy. Všechno ostatní, stav na kontě a písničky v rádiu a neupravené vlasy, všechno ostatní letí oknem ven.
Máte jejich plnou pozornost.
Lidé poslouchají, místo aby jen čekali, kdy dojde řada s mluvením na ně.
A když promluví, nevyprávějí vám žádnou historku. Když spolu mluvíte, něco budujete, a potom jste oba jiní, než jste byli předtím.


-----



A tak si žiju, od víkendu k víkendu, zima utíká a včera byl první jarní den – byl ve vzduchu, cítil jsem ho, v nohách několik kilometrů prvního jarního běhu, slunce svítilo a já se cítil konečně po pár týdnech svobodný a ničím nesvázaný. Odjela si už v pátek a vrátíš se až zítra; a já si dal Železnou lady – v těch mnoha různých rovinách a vyzněních mi přišla nejsilnější ta o umění vést a rozhodovat – a Jeden musí z kola ven, kde Gary Oldman gradoval příběh mlčením a pak několika jednoduchými větami občas všechno rozsekal na kusy, protože ve špionážním příběhu je nejzásadnější nejvíce vědět, a on tak nějak vždy nejvíce věděl.

Jak Tyler vykládá o tom, že jsme sračky a otroci dějin, tak přesně to jsem cítil. Chtěl jsem zničit všechno krásné, co jsem nikdy neměl. Vypálit amazonské deštné pralesy. Napumpovat freony rovnou nahoru, aby sežraly ozón. Otevřít výpustě supertankerů a odšpuntovat ropné vrty v příbřežních vodách. Nejradši bych pobil všechny ryby, které nikdy nebudu moci jíst, zasypal francouzské pláže, které nikdy neuvidím.
Chtěl jsem, aby na dno dopadl celý svět.
Když jsem mlátil toho kluka, vážně bych nejradši vpálil kulku mezi oči všem ohroženým pandám, co nechtějí šukat, aby zachránily svůj druh, a všem velrybám a delfínům, co to sbalili a uvízli schválně na mělčině.
Neberte to jako vyhubení. Berte to jako zeštíhlování.
Tisíce let to lidé posírali a házeli na planetu bordel a sajrajt – a teď ode mě dějiny chtějí, abych po všech uklízel. Abych vyplachoval a lisoval všechny plechovky od polívek. Abych se zodpovídal za každou kapku vyjetého motorového oleje.
A musím platit za jaderný odpad a nádrže s benzinem zakopané do země a za toxický sliz na skládce, který naházeli generaci před tím, než já se narodil.


Uvidíme se zítra a možná si řekneme, že už nemá cenu dál pokračovat, že je to prohraný příběh, dávno ukončený pokus o vztah, že jsme možná chtěli, ale ve skutečnosti nic nedokázali. Možná mi řekneš, že Ti nedávám, co chceš, a já budu vědět, že je to pravda, že to tak je, protože nevím, co chceš a kdy a jak, protože nerozumím Tvému vnitřnímu já, protože jsem ho ještě nestihl poznat. Budeme se bavit o Tobě, nikoliv o mně – o mě už dávno nejde, jsem nekonečně smířený se samotou a prázdnotou jako základní variantou našeho žití, s níž celý svůj život neustále bojujeme, aby nás jednou nakonec stejně přemohla, ve stáří či dávno před ním, těsně před smrtí nebo desítky roků do okamžiku, kdy naposledy otevřeme oči a podíváme se na nebe...

NP Ólafur Arnalds - Fyrsta (2011 - Living Room Songs)

úterý, února 07, 2012

Takeshi



Je zima. Sníh se ztratil někde mezi nebem a zemí, takže roční období nelze úplně jednoznačně určit; snad jen zmrzlé vodní plochy, jinovatka na stromech a mrtvé pole a louky napovídají, že je leden, nový rok, čas mrtvého ticha a rozjímání, čekání na první květiny a návrat zelené barvy. Poslouchám Tiny Ruins a dívám se z okna na promrzlou krajinu s bílou oblohou, které se lze téměř dotknout, jak blízko ode mne je. Kde je slunce? Vždycky mě napadá, jestli je vidět alespoň někde v kopcích, když už ne uprostřed naší země; už dlouho jsem nebyl někde v opravdových horách. V ústech mám podivné cizí těleso z bílé pryskyřice, které mi vymění za porcelán; musím si zvykat, že některé součástky mého těla lze sice nahradit a opravit, ale už to nebude originál se všemi nervovými zakončeními, které naše těla propojují s jejich myslí, bude to jen dokonale funkční náhražka, lepší a kvalitnější než původní součást mého já, ale mrtvá, chladná, bez života. Jednou se musím podívat na Tetsuo; už patnáct si to dlužím...

Jsi daleko, ale není to špatně. Jsme spolu a asi to je opravdový vztah. Kompromisy, únava večer, žádné výčitky, společné usínání. Tohle je přeci šťastná láska, nebo ne? Žádné emoční výkyvy a propady, strach ze ztráty a konce; mezi šťastnou láskou a uvědoměním si její samozřejmosti je nebezpečně tenká linie; stačí pár chybných kroků v momentech, kdy samozřejmost opanuje mysl, a vše může skončit tiše a náhle, jak první sníh, nebo i znaveně a pomalu, jako se rodí zima z podzimu.



Žijeme kulturně; co taky jiného. Jsou to někdy zábavné náhražky a náplasti nicnedělání a zbytečného pití. Takeshi Kitano a jeho filmy; Samuraje jsem už viděl a Outrage mě nakonec zase překvapil – snad tou konstantně stavěnou osudovostí a přibližováním konce, který nelze oddálit, protože někdy to tak je, že řetězec událostí začne jednou malou zbytečností či pošetilým nápadem, a pak už nelze nic vrátit, přesunout zpět do normálna, napravit, ukončit, vyhrát.



A viděl jsem ještě příběh z Londýna, který mi doporučil kamarád, jenž si dává dva filmy denně namísto dvou deci červeného. Mám takovéto filmy rád a tento nebyl výjimkou; atmosférou se blížil Američanovi, v něčem méně stylový a v jiném více mainstreamový, ale stejně, je to ten zvláštní druh filmu, který propadne v očekávání těch, co chtějí málo, tím, že dává víc... A tak se mi kupí pošetky se stříbrnými kotouči a pak musím zajet do IKEA a koupit další stojan, jedeme tam spolu, dáme bezednou skleničku a brusinkovou omáčku, a já se pak dívám okolo sebe na všechny ty šťastné a s úžasem zjišťuji, že jsem stejný, že jsem jen pozér namlouvající si jinakost a opovrhující všedností, po které uvnitř duše ve skutečnosti toužím, že jsem úplně takový, rezignovaný, unavený, líný a zklidněný na chvíli tím, že jsem opustil svoji touhu po dokonalosti, nadčasovosti a věčnosti...

.....

A teď se vracím zpět, slunce začíná zapadat, za okny je ještě větší chlad než před pár dny, v uších Max Richter a jeho křehké melodie; ty dvě hodiny přesunu jsou darem s nekonečnou hodnotou, já a mé myšlenky, plují mi v hlavě, občas se vynoří na hladinu a někdy tak zůstanou na ten podstatný zlomek vteřiny, abych je viděl v celé své podstatě, a pak se to někdy stane, že si uvědomím novou pravdu, opravdovou skutečnost, objektivní bytí, aktuálně smutně reálný stav svého života. A snad mám pocit, že se to tak děje právě teď; dočetl jsem krásnou knihu reálných příběhů, bylo to zvláštně silné svou reálností, vyústěním života, nepřiznaným pozvolným ztrácením snů – a sám mám pocit, že to přesně se mi děje, sny mizí, jde o nadcházející týden či maximálně měsíc, mít tak tam ten highlight, na který se člověk těší a který ho vždy napadne, když vše ostatní zklame...

Na fakultě za ní pálil kdekdo, možná i z vypočítavosti, protože nepotvrzené zpravodajství říkalo, že je stále v sexuálním angažmá s jedním z národních umělců filmového umění. Jak mi později řekla: „Škoda každé ztracené vteřiny – alespoň pohledem svést mužského, na chodníku, v obchodě, ve výtahu. Probodnout ho tak, jako vy nám to děláte při milování. Přimět ho, když si povinně zalehne na svou ošklivou ženu, obludu, aby věděl, že jsou na světě též krásné dračice a že i on by byl vítán.“

Někde se něco láme, možná v nás a možná mimo, sám nevím. Jde jen o to, jestli si můžeme opravdu rozumět, o nic víc. Je to nereálná touha, to už vím. Ale stejně – bez toho to přeci nejde. Jenže když ono je to tak těžké, skoro nemožné – jako kdyby slunce zpola ukryté za mraky mělo začít znovu vycházet bez toho, aniž by přišla noc...

NP Max Richter – The Twins (Prague) (2002 – Memoryhouse)

pondělí, ledna 23, 2012

Dane Street



“Nic člověka tak nezdeptá jako podezření,“ pokračoval, „to vím moc dobře a často jsem své zaměstnání proklínal.“

Šeptám tiše jako ona: „Legrační začátek, co?“
„Legrační začátek čeho?“
„Lásky,“ šeptám. „Možná to pro tebe není žádná láska. Pro mě ale ano.“
Na to neodpovídá, dlouho mlčí, až konečně řekne. „Hrozné! Z ničeho nemám větší strach.“
„Než z čeho?“
„Než z lásky. Než ze skutečné lásky.“
„Ale proč?“
„Protože všechny mé skutečné lásky skončily hrozně. Začínaly nádherně a skončily hrozně. Už nechci žádnou novou lásku! Už toho mám dost!“

Co je láska? Láska je neznámá země. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.


Láska někdy nestačí. To si teď myslím, když jsem podruhé v životě dočetl tu knihu, která mi ze začátku připadala jako nicnedávající kýč a na konci mi sebrala dech. Proč to tak je? Protože jsme slabí, zbabělí, neodhodlaní; protože jistota je nám nade vše; protože tolik toužíme po lásce, ale nakonec jí nedokážeme obětovat vše, co si žádá a co je pro ni potřebné, protože máme strach a tušíme, že jednou či později skončí; protože nevěříme, že navždy je možné; protože sami čekáme od druhého více, než může nabídnout, a ten smyšlený nedostatek pak použijeme jako svoji vnitřní výmluvu a zdůvodnění; protože nás dříve nebo později napadne, že je to jen poblouznění, chvilkové zmámení, pár šťastných momentů, které nemají s reálným životem nic společného; protože jsme zaprodanci kompromisů jistoty; protože jsme ztratili víru; protože jsme přestali snít. Je to krásná kniha. Lehce se čte, někdy působí i jednoduše, ale její příběh je pravdivý. Silný, omamný a zraňující. Někdy to tak je – že láska je jen slovo...

... ... ...



Časy jsou zlý.
Zlý časy dělaj zlí lidi. Viděl sem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč.
Ať ste musel zaplatit kdovíco, pravila měkce, vrátím vám to a dám eště víc.
Dráteník si trpce odplivl do ohně. Nic víc není, odvětil.


Je v tom síla beznaděje a antibeatnická touha po životě (nikoliv touha žít, ale bezvýchodnost přežít). Pochmurné obrazy ztroskotanců, kteří žili tak dlouho jen proto, že se zbláznili. Depresivní je i léto, smrt je častější než zrození života, není naděje i beznaděje, je jen toulání se od večera k ránu, od včerejška k zítřku. Je to strašně silné jako každá McCarthyho kniha. Dávám si jen jednu ročně; jak ta nejstarší whisky, jejíž aroma a chuť neopustí tělo celý rok po jednom napití.

... ... ...



Někdy před rokem, možná dvěma... To už nikdy nedohledáme. Kdo, jak, kdy, odkud... Někde se to pomalu dalo do pohybu, rozpumpovalo jak srdce mloka, spícího pod kamenem. Zakopali jsme se ve svých pozicích, žiletkovým drátem obehnali hranici, s krví podlitýma očima střežíme území, zemi nikoho, mrtvé zaminované pole, na kterém už ani plevel neroste. Na tu dálku tě nevidím. Nevím jak vypadáš. Naše pustina je příliš široká. Láska? Ne. Samota ve dvou. Samota dvakrát. Kam ses mi ztratila? Neztratila, ty naivní blbče, nikdy jsi mě neměl. Nemáš nic, jen mrtvou, průsvitnou kůži, ze které se každou minutu, každou vteřinu svlékám. Ani tu nemáš. Máš jen představy o slupce na mém povrchu. Máš jen sám sebe.

Andrea je typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předchozích vztahů. Jako v nůši v sobě vleče zmrzačené, poškozené a všelijak pokroucené zvyky a vášně svých bývalých milenců, partnerů, přítelů, manželů apod., kteří se rozpadají v prach a zapomění v jakýchsi jiných, jakýchsi nových vztazích. Zajímá ji výtvarné umění, kdysi něco malovala, kdysi žila s malířem. Zajímá ji design, kdysi navrhla sadu hrnečků, nebo lžiček, nebo konví, nebo snad talířků, žila totiž s designérem. Zajímá ji literatura, kdysi psala básně, žila totiž s právníkem, kterého podváděla s básníkem. I s tím pak chvíli žila, jenže se ukázalo, že básník je neschopný infantilní blbeček, tak se začala zajímat o buddhismus, východní nauky, osvícení, cestování časem a prostorem a podobně, jenže to taky nakonec nevyšlo. Pak chvíli nevěděla co se sebou, přičemž se seznámila s jakýmsi režisérem, nebo snad kameramanem, ale mohl to být taky dost dobře fotbalista, ono je to vlastně jedno, znovu začala jíst maso, narostly jí vlasy, dodělala práva, potkala mě. No už to bude skoro čtyři roky, co jsme spolu.
A já? Moc toho není... Typický mladý muž mezi třiceti a... Je mi třicet čtyři let. Pohledný, inteligentní, vyhořelý egomaniak... Mluvící hlava. Říkám slova, platí mi za to, natáčejí mě na kameru, no jo, to jsou věci, to jen tak někdo neumí.


Jen málokdy člověk narazí v české literatuře na něco výjimečného. Nevznikají tu nadčasové knihy. Zasahující příběhy a momenty. Zneklidňující vyprávění a popisy. Objevil jsem ty povídky náhodou, jako doporučení v každoroční anketě Lidovek, bez jejichž sobotního vydání si nedovedu představit víkend. A tak jsem tu knihu koupil, začal číst... a nechal se zasáhnout, pohltit, vtáhnout, omámit. Příběhy, které se dějí, přestože chceme, aby se nestávaly; a co víc, dějí se i nám, a pokud se ještě neudály, jednou se zhmotní a stanou. Je to jak čtení v knize vlastních chyb, těch předchozích i těch, co ještě přijdou, které ještě uděláme. Krásné, silné, zneklidňující.

... ... ...

Tohle je jen prázdný kulturní post. Viděl jsem Le Havre; typický Aki Kaurismäki v příběhu o antihrdinech, kteří mají srdce, odvahu, styl a čest. Viděl jsem Walk the Line; začal jsem poslouchat i starší Cashovy desky, než sérii American Recordings. A viděl jsem znovu Jízdu; jeden ze tří filmů, které tu vznikly během posledních dvaceti let, a které nikdy nezestárnou a nezmizí.

... ... ...

A to je vše. Jsem, existuju, dny střídají noci a ráno se nechce vstávat, a některé ty věci sdílíme spolu. Ty a já. Být šťastně zamilovaný znamená necítit tu intenzitu; ten spalující žár se objeví jen tehdy, když láska přichází nebo ji nám někdo či něco násilně bere. A já jsem šťastně zamilovaný. Milujeme se na kobercích, gaučích i postelích, a Ty jsi ta nejkrásnější holka, s kterou jsem kdy byl, protože krom svého Těla mi dáváš lásku a volnost a pochopení a toleranci. Pokud náš příběh skončí, přestanu věřit na dlouhodobost, a zůstanu navždy uvězněn v příbězích na jedno roční období. Ale já chci něco víc; tohle je poslední pokus, poslední kolo, poslední poločas i poslední zápas, já versus mé možnosti, sny a všechny ty špatné vlastnosti, jež jsou ve mě, já versus dočasnost, omrzení, změna priorit, já versus touha být sám, já versus odcházení, patos, melancholie, já s touhou v normální průměrný šedivě obyčejný šťastný život, čaj ráno a televize večer, masové kuličky v Ikea, úklid bytu, návštěvy rodičů, kamarádi toho druhého, jež nechceme poznat, ale tak nějak to patří k věci, rodiče, seznamování, společné plány, dolování empatie a citu v momentech lhostejnosti a prázdnoty, ranní pusa přes pavůni z úst, sex jako lék na hysterii, dobrovolné zákazy sobeckých přání a snů – a k tomu touha a víra v souznění, které nemůže nikdy přijít, a pokud snad ano, ukončí lásku, přinese mlčení, prázdno – a bratrosesterské přátelství...

NP Goldmund – Dane Street (2010 – Famous Places)