Nebylo to poprvé, kdy jsem měl pocit, že DVD projekce namísto filmového pásu ubírá filmu něco z jeho nitra a snižuje tak jeho možnost působit a ovládnout. Můj architekt Louis Kahn byl zvláštní příběh, plný touhy najít a pochopit, plný pozdní lásky i němých výčitek; kontrast vody a monumentálních stěn mi zůstane v paměti jako symbol dokonalosti splynutí umění a techniky, kdy člověk mlčky a zaraženě obdivuje velkolepost a cítí sálající sílu, hrdost, odvahu a vzdor.
Stejně tak jsem se nechal pohltit příběhem hledání vlastní cesty, příběhem touhy uniknout z vytyčené průměrnosti, příběhem postupující zkaženosti, kdy hlavním hrdinou nakonec zůstává jen touha po životě a možnosti dýchat. Mafiáni jsou klasičtí v klasickém slova smyslu, jsou nekompromisní, přímočaří, ukazují odvrácenou stranu, která je přitažlivá stínem, který ji pokrývá...
Jenže život se nedá nahmatat v ztemnělých sánech kinosálů, život tepe někde jinde, není mu možné utéci... Nemůžu Ti utéct, nejde to; nakonec jsem Ti začal rozumět, pochopil jsem Tě, začal jsem konečně vnímat, co jsi mi vždycky chtěla říct, ale nakonec vždy jen naznačila nepatrným náznakem...
Slunce bylo skryto za mlhavými mračny, sníh byl vířen železnou bezprostředností, pravidelností a rychlostí, vzduch byl chladný a bezcitný, ale vše dohromady bylo moc krásné, tak, jak jen dokážou lednové okamžiky slunečních soubojů s chladem a padajícím soumrakem být.
Snažil jsem se zvěčnit zimní osvětlené pláně a technická nedokonalost telefonu paradoxně umocňovala nálady těch okamžiků; právě to byly minuty, kdy jsem se cítil svoboden, kdy jsem byl šťasten ve své samotě, přestože reálně jsem spoután všemi povinnostmi a mými city k Tobě.
Přemýšlel jsem o Tvém strachu... Přestaneš se bát? Mě? Svojí nedokonalosti? Mé jinakosti? Nemůžeš se vrátit; možná to víš, možná ne, ale je to tak... poznala si mě, už nemůžeš jít nazpět, protože jsem Tě začaroval svým bytím tak, jako Ty jsi začarovala mě. Stojíme na rozcestí, díváme se na sebe, pomalu se vzdalujeme, vnímáme zvětšující se trhliny, hrajeme vabank, snažíme se pochopit sami sebe, nás, příběh minulosti i možnosti a pochybnosti budoucnosti.
Jak skončíme? Přál bych si, abychom si neublížili, přál bych si, abychom nakonec oba chtěli to samé, abychom k výsledku naší rovnice oba přišli nezávisle na sobě... vyjde nám stejné číslo?
NP Michael Nyman - Anne's Birthday (1995 - The Diary Of Anne Frank (OST))
