pátek, března 30, 2007

Já a Ty...

Kde jsi? Začíná to být tu – začínám Tě milovat, víš? Nevím, jak se to stalo a jak se to děje, ale jedeme na zvláštní horské dráze, která někdy klesá a někdy stoupá, ale její nadmořská výška se stále zvyšuje... Poznáváme se: Tvé úsměvy a Tvé tělo, Tvé názory a Tvůj hlas, Tvůj spánek a Tvůj dech, Tvé touhy a sny, Ty sama o sobě... jsem šťastný, víš? Opravdu jsem, a chci Ti to říkat tak často, jak jen to bude možné, a chci s Tebou usínat každý večer, protože těch několik desítek minut před tím, než nás pohltí klid noci, jsme sami sebou – povídáme si a milujeme a svěřujeme a žijeme tak bezstarostně, jak jen můžeme ve světě, který skončí a rozplyne se v chladném březnovém ránu a jeho nuceném vstávání...

Chceme, aby to, co je teď mezi námi, nikdy neskončilo, protože v momentech, kdy jsme sami a cítíme, jak nám ten druhý chybí, máme najednou pocit, že v rukách držíme vše, o čem jsme kdy snili – jsou to představy pomalu stárnoucích snílků, kteří už párkrát ochutnali trpkost života dospělých, kteří už dokáží porovnat bláznovství s běžným dnem, jenž je pohlcen prací v jeho nejkrásnějších hodinách, a právě proto si dokáží vážit toho ukradeného společného času, kdy vše ostatní je jak aplikace běžící na pozadí a v hlavním okně je stará rozmazaná fotka nás dvou, zachumlaných do červeného listí posledního krásného říjnového večera...

Priessnitz zase hráli a já zase poslouchal; Ty jsi byla se mnou a oba jsme pili a líbali se a světácky kouřili a unaveně jeli domů poslední soupravou, která uzavírá tunely na čtyři nekonečně dlouhé hodiny ticha a zvuků znaveného úklidu. Ráno jsi byla krásná a já mám teď pocit, že se přestávám bát Tvého těla, že ho chci poznávat v krůčkách centimetrů... jsi skvělá! Fakt, jsi...



Přemýšlím, doluji z šachty dávných zážitků, hledám... o jakém příběhu psát? Ten film nebyl ani dobrý ani špatný, nebyl ničím výjimečný s výjimkou své obyčejnosti a civilnosti, byl to film o našich trápeních a průměrných životech, kterými opovrhujeme, vidíme-li je u jiných, a mlčky a tiše akceptujeme v momentě, když si uvědomíme, že ty naše vlastní jsou přesně takové.



Italština pro začátečníky byla časem setkávání a léčení – a nepravděpodobné bylo reálným a reálné skutečným. V každém byla bolest a slabost a strach a malost a nevyřčené obavy; někdo působil zranitelně, někdo dojemně, jiný vyrovnaně a někdo předstíral – všichni ale žili své životy, někde hluboko v sobě měli sílu, naději – a víru.



(Vše je tak moc stejné; vše už bylo napsáno a vyřčeno. Má smysl přebalovat to samé do stále povedenějšího obalu, s papírem o vyšší metráži a lepší kresbou? Budu ještě někdy vědět něco víc? (Samozřejmě že ano – zítra večer. Ale už i tohle vím.))

NP Craig Armstrong – Glasgow Love Theme (2004 – Piano Works))

sobota, března 24, 2007

Nic není špatně...

Čekám na Tebe, až se mi vrátíš, až přijedeš a obejmeš mě, až začneš být nejistá a plná nevyřčených obav a otázek – přesně taková, jaký jsem teď já uvnitř sebe. Mám Tě rád, vím to – a taky vím, jak mi teď chybíš, jak bych Tě tu chtěl cítit. Zůstal mi tu jen Tvůj červený svetr s nádechem francouzské elegance, který leží na posteli, a Ty jsi někde strašně daleko a já vím, že už teď jsi tak moc samozřejmou součástí mého života, že bez Tebe bych zase začal napadat na jednu nohu a halucinovat nad rány a v pozdní noci; jsi taková, jakou jsem čekal, že budeš. Jsi stejná, ale přeci úplně jiná. Tvé schované já je strašně moc zranitelné a Tvé oči se umí dívat s němou výčitkou, která mě dokáže pálit jako rozžhavené železo – a Ty jsi Ty a já zapomínám na všechen svět okolo, když si na mě lehneš a necháš se hladit a objímat, a když se stočíš do klubíčka, tak jsi najednou ten nejmenší člověk na světě a začneš se ztrácet na mých matracích, a já cítím, jak moc jsem rád, když vyžaduješ mou přítomnost tím, že nabízíš tu svoji plnými hrstmi, bez omezení a zábran...

A někdy se stane, že šeptáš s otevřenýma očima a chvěješ se a třeseš jako v zimnici, a pak mě obejmeš a necháš se hladit po návratu zpět na Zemi, a já vím, že bez vnitřního štěstí nemůžeš být šťastná fyzicky, že je v Tobě několik spojitých nádob, jejichž hladina musí být v rovnováze, a že se dokážeš stydět zbytečně a přitom tak strašně samozřejmě, a že jsi citlivá a dokážeš zachytit a hned se zeptat na ten první náznak pochybnosti, který by snad měl přejít v první mráček jinak blankytné oblohy jarního rána zalitého sluncem, a že se ptáš a dumáš nad sebou i mnou, že jsi silná ve svém zdravém pohledu na svět, který je spojením nereálných snů a reálného chtění, že jsi zásadová, soběstačná, bez potřeby si něco dokazovat, že jsi citlivá a že máš ráda lidi kolem sebe, že vnímáš a cítíš, co se děje, a že celá Tvá zranitelnost má svou druhou stranu, kde je vyryto a psáno, že neslevíš z ničeho, o čem sníš a čemu věříš...



Zažíváme své příběhy, které trvají hodiny, ale mají váhu týdnů; já jsem hrál za oponou jako tenkrát, Ty jsi byla blízko mne, bylo po půlnoci a já Tě líbal před osvětleným sálem, a pak nás vyvedli jako dva spiklence, kteří se zapomněli, protože chtěli – a v nás zůstal pocit toho zvláštního filmového příběhu, který byl vykreslen do barev jara a podzimu, čekání na návrat a lásku; byla to Cesta domů podmalovaná melodickými barvami, bylo to o světě, v němž je tolik těžké, ale přece tolik lehké žít...



A za pár hodin začal Yann Tiersen hrát a my jsme byli spolu s ostatními ve zvláštním světě melodičnosti zvonivých i dusivě temných kytar, houslí i cinkajícího dětského piana, harmoniky a bicích; bylo to jedinečné, protože jiné, bylo to krásné svou upřímností a chybějícím kalkulem. Tam, kde něco chybělo, bylo vždy v druhém kroku něčeho navíc, snad živelnosti a radosti, možná dovedně ukryté melancholie, a určitě harmonické síly neotřelých i opakovaných melodických postupů...



Jsi tu a já rovněž; chci, aby tenhle příběh nikdy neskončil, aby přetrval staletí. Jsme spolu deset dnů – a já vím, že za dalších deset dnů Tě budu milovat tak moc, jak to jen dokážu, a že mi budeš strašně moc chybět, když odjedeš, a vím, jak se budu cítit, když po pár hodinách budu koukat z okna na zamračené jaro šedivých ulic a přát si, aby svět zmizel a my zůstali sami dva v nekonečné noci...

Zhao Di, Young: I'll be waiting for you.

NP Moving Mountains – Grow On, Grow Up, Grow Out (2006 – Pneuma)

pátek, března 16, 2007

Květiny nás prorostly...

Tom Verde: Death is a disease, it's like any other. And there's a cure. A cure - and I will find it.
Tom Verde: I finished it.
Izzi: Is everything alright?
Tom Verde: Yes.
[kisses her]
Tom Verde: Everything's alright.


Začínám Tě mít rád, víš? Příboj příběhů, které jsou s každou další vlnou – každým dalším dnem či nocí – vyplavovány na břeh našeho života. Pobřeží je plné bílého písku jako tenkrát na severu, je večer, teplo a klid, a my jsme ty malé vlnky, které líně kloužou a lehce pění a jemně se vlní a vrní jako koťata v košíku, když se k sobě večer i ráno tulíme v okamžicích svátosti poznávání, a Ty máš v očích někdy tolik zranitelnosti, až mi to trhá srdce, a já vím, že někde uvnitř jsi tolik ztrápená nepovedenými příběhy, ale přesto máš sílu zůstat otevřená a šťastná a usměvavá a plná naděje, a zároveň jsi přitažlivě nebezpečná a nebezpečně přitažlivá v té správné míře dovedně namíchaného koktejlu, který je příjemný, když ho cítím na jazyku, a po němž se stýská, když najednou přestane být k dostání...

Jak se to všechno stalo? Jeden večer a pak druhý, Glinka rusky rozmáchlý, Sibelius romantický a Saint-Saëns zajímavě monumentálně varhanní, a pak bílé někde v pasáži těsně po půlnoci a těsně před zavřením, korporátní sleva na cestu nočním propletením, a potom další den a další večer, kdy jsme se potkali, a vše bylo vždy tak lehce nesmělé a najednou přestalo, Střelecký ostrov byl bez lidí, večer teplý, slunce zapadalo a stíny kreslily pohybující se obrazce na Vltavě, a potom přišel ten film, který okamžitě vytvořil novou kategorii, film – náš film! – a s ním jsem poslouchal Clinta jako předtím a znovu stejně se smyčci a znepokojivými kytarovými plochami v pozadí...



Není vůbec důležité, jestli to dává smysl, jestli je příběh kompletní a jak se vyloží či pochopí, to podstatné a jediné jsou emoce, těch pár minut, kdy jsem si říkal, že to je přesně ono, a teď vím, že nechápu a nechci o tom přemýšlet, protože daleko raději si uchovám ony pocity zvláštní krásy, které jsem viděl v obrazech, kdy kytky prorostly tělo a oči se naposledy zavřely a ...



V očích jsi měla strach, víš? Něčeho se bojíš, něco Ti brání – a nikdy, nikdy jsem Tě neviděl tak moc zranitelnou jako v momentě, kdy jsi přemýšlela, jestli si vše nezničila jen tím, že jsi mi vyhověla tenkrát v noci, kdy příroda byla proti a já vlastně ani tolik nechtěl, a Ty jsi tam pak ležela a přitulila se a já vlastně vůbec nevěděl, co říct a co dělat, a šeptal jsem Ti mezi vlasy neslyšitelná slova a hladil Tě a pak ráno, když jsi odjela, jsem najednou začal cítit, že Tě chci vidět zase...

A včera jsme už byli spolu od začátku a já byl v Tobě někdy nad ránem; a zase Tvoje oči, v nichž je směs toho, že si nevěříš nevím proč, a taky ještě něco, co neumím rozpoznat a určit a co Tě bolí už hodně dlouho a ještě teď je to někdy cítit, vím to – a taky vím, že potřebuješ pocit, že je někdo s Tebou, to je ta substance, která Ti ráno dává sílu vstát a jít a žít...

Isabel: Together we will live forever.

NP Clint Mansell – Death is the Road to Awe (2006 – The Fountain (OST))

sobota, března 10, 2007

Cestou zpět...

Bylo to stejné jako tenkrát, ale přece tak moc jiné; dělo se to samé a na stejných místech, ale přece jinde; byl stejný čas, ovíněná noc, bílé víno a cigarety, dlouhý večer... Mám strach; mám. Co chci? Bojovat s větrnými mlýny?

Vím, že jsi skvělá, vím to. Chceš být lepším člověkem, jako já chci, máš své sny a zásady, které Ti nemůže nikdo vzít, stejně jako nikdo mně, jsi silná a zranitelná zároveň. Tápeme ve tmě a kolem nás jsou tisíce otázek a my můžeme odpovědět na dvě nebo tři z nich; víc ne. Vše je otevřené a já přemýšlím, přestože bych neměl, řeším a ptám se a mám pocit, že chci něco, co neexistuje. Chci, aby mě někdo zachránil – a utekl se mnou z tohoto do jiného světa, kde bychom mohli žít věčně...

Shit! Na prahu zkázy i naděje. Tam teď stojím a nevím absolutně nic. Vím jen, že nesmím; nesmím přemýšlet a vymýšlet a promýšlet. Nesmím plánovat a hrát. Nesmím dělat cokoliv z toho, co dělám. Nesmím si vysnít svůj vysněný svět a do něj se Tě snažit zasadit jako vzácnou orchidej na smetiště svých útrpných představ. Nemůžu hledat tu vteřinu štěstí a pak zjistit, že to takto nemá smysl. Ve svých představách jsem několik měsíců či možná let před námi, místo abych vnímal ten pocit, který jsi mi dala, a těšil se, co přijde; bez plánu a grafu, prostě co přijde, náhle a neočekávaně, nebo pomalu a předvídatelně.



Nepamatuji si ten příběh, jen jeho útržky – ale přesto vím, že to bylo ono, ta neuchopitelná a nepopsatelná substance toho podstatného, co svět nabízí, ta zlatavá stopa vzorku plutonia, chemická sloučenina neznámého původu, která činí život životem, neuvěřitelně lehkými tahy namalovaná lidskost, láska, city, síla a strach, slabost a zklamání, naděje; vše dohromady jako úzký pruh světla v neproniknutelné tmě okamžiků, kdy se život láme jak stromy za noční vichřice. Bylo tam vše, naprosto vše, emoce, nálady, zprávy a jejich útržky, noční světlo a denní tma, srdce jako dar a láska mezi všemi těmi propletenými osudy, příběh o smrti a zrození vyprávěný naopak a jinak a spojeně i odděleně, druhá šance jako východisko i závěr, cesta jako prvopočátek všeho a to poslední, co nám vždycky zůstane, i když vše ostatní se ztratí a navždy zmizí...



Žijeme! Tohle je život a já to vím, ale přesto... ne; prosím už ne... Jsi tam. Prosím Tě jen o dvě věci: dej mi šanci a neboj se mě. A já se budu snažit a budu rozumný a normální a jen občas budu potřebovat, abys mně pomohla vstát a ukázat ten kousek cesty, který ztratím a nebudu ho schopen sám najít... Ne! Prosím jen o jedno: neboj se mě. Zbytek je na nás, na mně a na Tobě, na nekonečných večerech s vínem i bez něj, na přiblížení a přitulení se ve světě otráveném prostupující sobeckostí, na pohlazení po vlasech a sdílení půlnočních záblesků končících dnů, na ranním probuzení do sluncem zalitého jitra s konvicí čaje v kuchyni, na čištění zubů darovaným kartáčkem a utření se do půjčené osušky, na čase tráveném ve starých pokojích a na starých matracích, na nemožnosti najít ta pravá slova a věty v prvních momentech setkání někde v kavárně i jinde, na tápání a nesmělosti a nerozhodnosti, co říct v první větě a jak se usmát a jak odpovědět a jak Ti říct, že jsem tady a že mě k Tobě něco táhne, co nedokážu ani popsat, ani vysvětlit, ani zdůvodnit...

A teď tu sedím a vím, že cokoliv přijde, přijde správně, bez ohledu na výsledek; prostě to dopadne a skončí tak, jak má. Ještě žijeme – a plujeme po řece na svých chatrných vorech, a někde před námi, hned za ohybem řeky nebo možná daleko po jejím proudu, jsou peřeje a vodopády, zkoušky našeho života, a tam někde se může vor rozbít a my s ním, a podél břehů jsou světy a příběhy a města a krajiny, kterými procházíme a ony prochází námi, a někde daleko, určitě daleko, kam nemůžeme a nechceme dohlédnout, řeka končí a stéká pod zem, kde je jiný svět, musí tam být, protože konec nutně musí být novým začátkem...

[last lines]
Paul Rivers: How many lives do we live? How many times do we die? They say we all lose 21 grams... at the exact moment of our death. Everyone. And how much fits into 21 grams? How much is lost? When do we lose 21 grams? How much goes with them? How much is gained? How much is gained? Twenty-one grams. The weight of a stack of five nickels. The weight of a hummingbird. A chocolate bar. How much did 21 grams weigh?


NP Godspeed You! Black Emperor – Providence (1997 – F# A# oo (Infinity))

neděle, března 04, 2007

Světla za okny...

Světla za okny v černé tmě; v těch světlech, daleko od nás, žijí ženy a muži a jejich děti a snaží se užít poslední hodiny svobody před pondělním ránem, kdy všichni zkamení na pár vteřin v momentě procitnutí a uvědomění si, že je třeba vstát a jít a živit sebe i je.



V těle mám kilometry pohybu a v mysli zvláštní melancholii; jsem prazvláštně šťastný, těším se na další dny, hlavu mám plnou snů i nadějí. Chtěl bych s Tebou být tam, kam chceš na pár dní jet, a večer pak pít červené a položit hlavu na Tvé nahé břicho a nechat se hladit po vlasech na pár chvil – a balkón by byl otevřený a do místnosti by se vkrádalo noční jaro. Oba bychom se vzájemně nořili do sebe samých, čas by stál a noc by byla věčná; jen světla venku a usínající život by dávaly tušit okolní svět, který by se stal kulisou nekonečné noci...



Příběhy se prolínaly – bylo to další pokračování stejného vyprávění; a když nastala tma a ozvalo se piano a violoncello, jejichž zvuk pozvolna přešel do kytarové akordové melancholie, v ten moment jsem znovu pocítil ten samý pocit, jaký cítím, když chci zůstat sedět nekonečně dlouho a pak se možná nechat vyvést, kdy si přeju, aby se nikdy nerozsvítilo a venku mi někdo na záda nehodil batoh plný nutnosti jet domů a ranního vstávání za zbytečnostmi... Jsou to magické okamžiky: vyjít ze sálu ven a cítit jemný jarní déšť, vidět lesknoucí se mokro pod září tisíce luceren, dívat se do tváří unavených a spěchajících s pocitem, že jsem před chvílí byl na jiné planetě nebo na ní každou vteřinu odletím...



Ostrov a hora a v ní stezky a tunely plné bolesti, odhodlání, strachu i nenávisti. Patosu bylo málo, ale stejně ho bylo moc; ty momenty, kdy on zoufale a nešťastně prosil o pár dalších chvil, ale jejich bajonet mu nedovolil se ještě jednou nadechnout – to byla válka. Válka je šílenství a nenávist, krvavé zaslepení, kam nepatří patos a hrdinství. Z lidí se stávají štvanci, kteří pudově touží po tom, ještě chvíli žít, a v noci sní své krvavé sny s otevřenýma očima a ve dnech zavírají oči před realitou, která se nemůže ztratit. Válka je apokalypsa a apokalypsa znamená válku; ten film je definicí a vše ostatní je a bude už jen další poznámkou pod čarou...



Válka je pro nás něco tak moc neuvěřitelného a nepoznaného, mediální realita z ní udělala jiný svět – všechny boje se přeci odehrávají v jiné galaxii, daleko a v jiném čase. Válka je pár vět ve večerních zprávách těsně před předpovědí počasí, válka je několik obrázků před výsledky fotbalové ligy. Válka jsou stejné události zkopírované a vložené do týdnů, měsíců i roků, válka je pokrčení ramen, smutný pohled, krátké zamyšlení – a nic víc.



A pár desítek minut na to jsem stál na kopci a díval se na pražská světla, nad domem za mnou ve větru vlála prezidentská standarta, kolem mne byla tma a ticho, jen prázdná plechovka se kutálela z kopce tam a zase zpět, vítr si s ní hrál – a já se opřel o zídku jako tisíce lidí přede mnou, sklonil se a zapálil si, a jen stál a mlčel a díval se a nepřemýšlel; prostě jsem byl a existoval, žil jsem prázdnotou, která mě bytostně naplňovala.



Ty jsi pracovala a já Ti psal, zatímco jsem bloudil starými uličkami tam za řekou, byli jsme spolu, ale přeci od sebe, a další den zase a znovu; měl jsem pocit, že jsi tak blízko, že stačí otevřít dveře a vejít do druhého pokoje a tam Tě najdu, s růžovým vínem a rozečteným příběhem o Tomášovi, Tereze a Sabině.

Musíme se potkat; nebudu nic hrát, nic předstírat, nic slibovat ani chtít, nebudu nic nabízet – jen budu sedět naproti Tobě, budu mluvit a naslouchat, budu sám sebou a po Tobě budu chtít to samé. Co přijde? Nevím; a neřeším to, teď už ne. Nechci nic plánovat, chci žít – bez grafů a načasovaných odpovědí a setkání, chci Tě poznat, chci se spustit po laně do propasti Tvé duše, chci tam dole narážet do stěn a zapamatovat si obrysy Tvého já, chci být tak hluboko, jako ještě nikdo, chci Ti rozumět beze slov a mlčet a tak Ti sdělovat své pravdy a sny...

NP Mogwai – Team Handed (2006 – Mr. Beast)

Jsme tady...

Nikdo. Nikdo – nikdo – nikdo! V tom slově jsou tak bolestně obsaženi všichni, kteří člověka nezachrání. Jako by v tom slově přišli, ale ne k tobě, Emile, jen k okraji jámy, do níž jsi spadl. Žádné provazy, žádné žebříky, stojí tam nahoře stejně bezmocní jako ty dole. Každý jsme někdy někomu nikým.

Páteční podvečer, všechny pracovní neúspěchy a boje byly zastaveny na pár drahocenných chvil. Kupé, pár přátel, mladá dívka; v tom prostoru bylo cítit uvolnění, žerty a smích, někde vedle nás seděla bezstarostnost a nad námi se vznášely plány, plány na cestu na sever a s nimi snění, těšení se, otázky a odpovědi, jež neměly za cíl ptát se ani odpovídat.

Jako musí on, Marek, myslet na svou nedodělanou zkušenost s Pavlínou, s tou holkou, před kterou se jenom stydí, kterou vlastně už nenávidí, vlastně už ji ani nevidí, jako by při tom svém neúspěchu oslepl a ochrnul na mozek a ublížil jenom sám sobě, ne jí, jí rozhodně ne. Ona jen dělala, co se dělá na večírku, když se všichni opijou míchanicí ze všech donesených flašek, a nedělala to poprvé, jako on, který tam pak ležel jak prázdná flaška mezi jejíma nohama a ptal se, jestli ho má ráda. Tak trapné! Tak blízko a tak dokonale mimo, vypadlý jako cosi holého mrtvého s odporně rozpoznatelnými růžovými detaily, rozplácnuté na chodníku u sloupu a tam nahoře v hnízdě žádostivě pípají ti, co se ještě drží spolu.

Otevřely se dveře – a on si sedl proti nám. Ruce se mu třásly jako v tom nejtěžším heroinovém absťáku, berli pohodil pod sebe, chvěl se celým svým tělem. Když mu pak zazvonil telefon, bojoval s nemohoucností, chtěl mluvit a domluvit se – pomalu roztřeseně otevíral pouzdro a mačkal klávesy prsty, které vypovídaly službu, aby nakonec zvítězil; jenže, jako paralyzované celé tělo, stejně tak byl ochromen i jazyk. Nesrozumitelná slova se neochotně drala z úst, bylo téměř nemožné rozeznat těžce artikulované myšlenky, silou vůle vypouštěl do světa na druhé straně těch několik vět, které bylo třeba říci.

Kdo ví, co má udělat člověk, aby zachránil dítě, když se sám topí ve sračkách a ona s cizíma lidma zpívá Dona nobis pacem a její matka vedle tebe pořád zívá, třese se, potřebuje si šlehnout, ale vydrží a poslouchá a jste tam spolu, jako kdysi, jen na chvíli, která je tak krátká, že se vlastně nedá zkazit.

Všechno, všechno v něm, všechno odumíralo a trápilo se – s jedinou výjimkou. V jeho očích byl stále život: on chtěl tak moc žít, očima se smál, v těch očích bylo moře naděje a nezdolné víry, bojoval s plíživým koncem, minutu po minutě; byl podvečer a on bojoval o další ráno. Bylo mu něco přes třicet; před pár lety musel překypovat životem jako já nikdy a teď byl spoután svěrací kazajkou nemoci, kterou postupující čas pomalu utahoval, stále víc a víc, stále bylo těžší a těžší dýchat, nadechnout se, usmát se, promluvit, pohnout se, sednout si, vstát a jít...

„Ty jenom trváš v té depresi jako můj otec, když se vrátil z války. Moje matka tak prožila celý život.“
„Já asi taky,“ připustil Emil a zabylo mu líto vší té lítosti, která byla vlastně jeho životem. Jen jako ostrůvky světla v temné řece vystupovalo pár drahých okamžiků, kterých nelitoval.
„Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,“ připomenula mu Patricia.


Zbyla mu jediná naděje: že zvítězí v tom tmavém podvečeru, že vyhraje svůj boj a ráno uvidí zase světlo a pár slunečních paprsků, než je zakryjí šedé mraky studeného dopoledne... ještě žije svojí nadějí, vírou, sílou i odvahou, ještě má o co hrát a bojovat – je tady, jako my. Jsme tady.

NP Bjorn Lynne - Lottyr, Lady of the Hells (2001 – The Gods Awaken)