Hledám svoje Ave...

Hledám svoje Awe. Někde, všude, tady, tam... kde je to místo? Kde jsi? Jsem ztracen ve víru mizejícího času, čekám na záblesk poznání, chci to vidět, cítit, dýchat, snít... Co se děje? Přijdeš? Najdeš si mě? A já Tebe? Nic na světe mě nezajímá více, než tyto dvě otázky. Jednoduché, jasné, zřejmé, smrtící...



Jsem ztracen, někde mimo všechna známá místa, pohybuji se s ostatními, nechci se dočkat rána... proč jsem o vše přišel? O vše, bylo důležité? Platil jsem tím za to, co teprve přijde? Nebo to byla daň za minulé hříchy? Co přijde? Co přinesou první sluneční paprsky rána?

Clint Mansell, Mogwai, Kronos Quartet. Můj život, mé příběhy, můj soundtrack. Death Is The Road To Awe.

Světla venku za okny, neznámá města a zastavení, teď a tady, něco se děje, vím to, kde jsi? Musíš to vidět a slyšet se mnou...

(Jsem mimo. Ztracen. Konečná stanice.)

Můj reálný život plyne poloviční rychlostí a ten můj vnitřní uhání vpřed rychlostí světla; jen nevím, jak vše vzájemně vyrovnat a přivést do souladu. Nedokážu nalézat slova a věty, nevím, ztrácím se...

Nyodene D. Jako smrtící plyn. Nebo ne?

...

Dochází mi baterie. Dorazím do cíle? Jak bude na ztraceném ostrově, kam zmizím a odkud se nebudu chtít vrátit? Bude tam tma nebo světlo? Proč tu nejsi? Čekám na Tebe; jen nevím, kdo jsi a jak Tě mám poznat...

Mělo by to zhasnout, utopit se, vypnout; stejně už dál nemám, co psát a říci. Blíží se půlnoc, jsem unaven, ztracen, opuštěn, zrazen, zraněn. Já, co to všechno způsobil, svojí podstatou, svým bytím, životem, pohrdáním, vším, ...

Píšu jen o sobě, protože skrze sebe hledám klíč a všechny odpovědi na poslední otázky světa.

B minor. Stačí to takhle?



Přece nechci tolik... jen to málo. Mít možnost, vzdát se toho všeho, co mám, pro to jediné, co bude podstatné a důležité. Jen těch pár chvil. Pár dnů a nocí. Pár svítání a západů slunce. Pár lahví červeného. Pár nocí. Snů. Svěřování. Knih. Nadějí. Filmů. Naslouchání; vzájemnému i společnému. Proč? Vrátíš se?

Sázím na Tebe; opravdu. Jsi tak daleko, fyzicky i jinak, nehmatatelná, ztracená, nepřítomná, vzdálená... nikdo jiný není a já nechci, aby byl. Chci Tě poznat. Do konce i začátku. Vrátíš se?

Time to die... and live forever.

NP Lanterna – B Minor (2001 – Elm Street)

Už je to dávno...

Theresa Osborne: If some lives form a perfect circle, other take shape in ways we cannot predict or always understand. Loss has been part of my journey. But it has also shown me what is precious. So has love for which I can only be grateful.

Možná to byl kýč, možná další zbytečné vyprávění a k tomu naivní poplakání, možná sladkobolná historka k nedělnímu večeru; přesto mě ten příběh tenkrát pohltil, tak jako vždy, když člověk nic nečeká a pak je o to více překvapen a niterně zasažen. Nečekal jsem, že budu tolik rozumět a tolik chápat, byl jsem jako očarován, svázán neznámým kouzlem. Vše bylo nepravděpodobné i tolik možné zároveň, vše přeci mohlo skončit úplně jinak; byl to osud?



Najednou mi přišlo, že ten příběh se skutečně stal, musel se stát, někdo ho musel zažít; a já byl zaražen, nechtěl jsem mluvit ani přemýšlet, sledoval jsem mizející titulky s pocitem, že bych chtěl zažít to jediné – ten pocit neuvěřitelně silného prožitku, krátké dokonalosti, která nebude nikdy rozmělněna v všednost odcházejících dnů...

Theresa Osborne: Have you lived here your whole life?
Garret Blake: Not yet.

Ani nevím, proč to píšu... Snad proto, že hraje Gabriel Yared, snad proto, že v telefonu mám dlouhé poznávací vzkazy od Tebe, která právě teď letíš daleko na východ, a možná proto, že jsem dnes ležel v suché části pomalu se rozpadající terasy, pil červené a poslouchal a dýchal jemný déšť, který voněl, rozpouštěl se, ztrácel se mezi dlaždicemi a smýval prach a všechny nečistoty ze všeho fyzického i nehmatatelného, co jsem prožil, ztratil, odhodil, bylo mi odebráno – z toho všeho, co se stalo kdysi dávno a už se nikdy nevrátí.



Žijeme až příliš málo; týdny se rozpadají v pracovním blouznění, dovolená je útěkem z bolestné reality každodennosti. Pocity vítězství nad drobnými i velkými úkoly se okamžitě ztrácejí na skládce povinných úspěchů a stejně tak mizí v lavinách padajících úkolů, výzev, schůzek a problémů – nikdy není čas se opravdu zastavit, vydechnout, udělat symbolickou čáru a začít jinak, znovu, s rozmyslem, tak, aby to mělo smysl. Koneckonců, jak najít smysl v něčem, co smysl nemá? Co je jen bolestným přiznáním vlastní neschopnosti a důkazem chybějící odvahy a rozhodnosti?

Garret Blake: Teresa, I don't want to lose you.
Theresa Osborne: Then don't.

Sám nevím, jak tenhle příběh dopadne; vše je až moc otevřené. Jsem pokorným učedníkem, jehož sen o vykoupení je až příliš nepravděpodobný a nereálný, ale přesto a právě proto je tolik přitažlivý.

Chtěl bych vše napsat úplně jinak, jenže mi to nejde. Neumím to. Je to jako se vším, na čem mi záleží; lehce nad hranicí průměru.

Gabriel Yared – Images of the Past (1999 - Message In a Bottle (OST))

Airport sadness

Airport sadness. Chtěl bych poslouchat Brada Mehldaua; v letištní hale Baile Átha Cliath se dívám na plovoucí životy s marnotratným pocitem, že bytí je strašně složité a strašně krásné zároveň.



Kam se nachýlila miska vah, co je více? To, co jsem ztratil svými výhrami, nebo vyhrál svými prohrami? Všechny příběhy mi něco daly i vzaly zároveň, ale já nevím, jestli jsem více získal či ztratil; jsem slabší i silnější, poučenější i naivnější, zklamanější i silnější.

Bezvěrec s nadějí, útěkář před realitou, snílek budoucích životů; jak je směšné naše počínání, snažení, soužení... nevíme vůbec nic; vše, na čem stavíme, jsme si nalhali ve snaze položit základy našeho života, a neuvědomujeme si, že tyto chatrné zídky se mohou kdykoliv zřítit a zmizet bez varování, a katedrály našich životů se pak zbortí a sesunou k zemi jako hrad z písku po zásahu jediné mořské vlny...

Jsem nevyzrálý, sobecký, bez empatie, rozmazlený, zahleděný do sebe. Vždy alespoň trochu. Snažím se být lepší, opravdu – jenže mi přijde, že vždy je pozdě, že mi ujíždějí vlaky z nástupišť přímo před očima, že mi něco utíká – a že je to moje vina.

Už mě nebaví hledání, přestože vím, že je nejkrásnější.

(A zase se stylizuji do role zoufalce, ztrápeného zlým světem okolo – ale ne, tentokráte už žádná otevřená stavidla sebelítosti, jdu dál – protože chci. (Se vztyčenou hlavou.))

(Už jsem doma. Svůj. Stále stejný.)

NP Gregor Samsa – Lessening (2006 – 55:12)

Zelené barvy kolem mne

Aby to mělo smysl, musejí to cítit oba. Je to tak; jednoduchá prostá pravda, axiom a základ všech teorií světa, vysvětlení našeho konce, důvod Tvého rozhodnutí a klíč mého rozhřešení.



Přišel jsem na to tady, v tom zvláštním kraji, kde je vše zelené, tráva i moře, a kde se lze toulat mezi vesnicemi a kraji a dýchat přitom svobodně – a ze vzduchu cítit přátelství, klid a vyrovnanost smířenosti. Vrata všech dvorů jsou otevřená, od moře vane silný vítr, slunce lehce hřeje – a venku je zvláštně a krásně. Země gaelských příběhů, kde jsem po čtyři dny bloudil vypůjčeným autem, spal venku i vevnitř, mrznul v oceánu u písečných pláží bílé barvy, díval se na svět z posvátné hory a utrácel čas přemýšlením o ničem. A jen tak mimoděk, jakoby mimochodem, jsem získával nějakou zvláštní nevysvětlitelnou sílu, podobnou té, jakou jsem dnes cítil na pradávném pohřebišti dávno zemřelých...



Jsi... svá. Zvláštní. Zajímavá. Máš v sobě neuvěřitelnou kombinaci koktejlu vlastností, jsi královna protikladů ve vzájemné symbióze, jsi silná i empatická, hluboká i povrchní, zkušená a posílená o všechny ty cesty, lidi, zážitky... Jaká jsi sama v sobě? Začali jsme něco? Příběh, který bude pokračovat, rozplyne se, nebo snad přetaví v něco jiného? Nevíme; někde v nás to ale je. Ta jediná a hlavní otázka – šlo by to? Mohli bychom se milovat?

„Stačí vysílat positive energy do universe and everything is possible,“ řekla si a já se smál. A teď, o týden později, vím, jak moc silná a pravdivá věta to byla, přestože zní jako esence bláznovství.



---

Tvá poslední otázka; co mi vadilo? Maloměšťácká morálka se všemi svátostmi, kterých se nelze dotknout. Tvé náhradní rodiny, kterým tolik dáváš a které přesto nemůžou nahradit to, co jsi nikdy nepoznala. Rána, kdy jsem musel otáčet hlavu. Rašící testosteron. Tohle všechno; hlouposti bez významu a důležitosti. Snad jen to jediné – Tvá jasnozřivost; nevíš nic, nevíš to. Nemůžeš. Nikdo by nemohl, ani (a už vůbec) já ne. To je všechno; short-list bezvýznamných drobností, které se mohly rozptýlit jako popel dávno zemřelých i čerstvě zpopelněných...

---



Zítra se vracím. Nechci a chci zároveň. Nevím. Jsem připraven; na cokoliv. Na mém erbu je vytesán jeden znak; otazník. Nic víc.



NP Tord Gustavsen – Interlude (2004 – The Ground)

Taverny a moře

Taverna na Abbey Road, tiše hraje irská hudba a hned vedle mne praskají plameny otevřeného krbu. Jsem na sever od Dublinu a už vím, do jaké kategorie turistů patřím; včera večer jsem se to dozvěděl, když jsem v letadle listoval a četl a díval se, až jsem pochopil, že escapist je mé druhé jméno – a teď tu sedím, daleko od velkoměsta, blízko u moře, s plameny osvětlujícími útulnou místnost.



Ani nevím, proč jsem Ti včera psal a co jsem vlastně čekal; snad zázrak znovuzrození či prozření. Najednou jsem byl úplně sám, když jsem nad ránem bloumal dublinskými ulicemi mezi malými kamennými domky a posledními otevřenými bary. Chtěl jsem Tě, chyběla jsi mi, měl jsem pocit, že jsme měli vše, co jsme chtěli a po čem toužili, a že jen nešťastnou náhodou jsme vše nějak ztratili, že se nám to jen zatoulalo a zmizelo...



Byla to chyba, vím to. Miloval jsem Tě předtím, než jsem Tě měl, a budu Tě mít rád do konce života. Prostě to tak je; není to dobře ani špatně, jen je to tak správně – a já přesně vím, proč, co je příčinou – Tvé zvláštní niterně krásné já, které věří, že nalezne neexistující a nikdy v to nepřestane doufat.



Tělem mi proudí pocity vyrovnanosti a klidu; čekám. Z Michalova posledního vyprávění mi v paměti zůstala jediná věta.

V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného, než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.

(A oheň v krbu dál tiše praská...)



(Byly to dvě věty. Ta druhá je ještě smutnější a pravdivější. Milostná loďka se rozbila o všední život.)

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)