Míjíme se...

Otáčím se na rožni, griluji se ze všech stran. Do ohně odkapávají vzpomínky, syčí a prskají, poslední pohledy zpět se vypařují v šedivém kouři. Ze tmy se na mne dívají oči budoucích příběhů. Nedokážu se pro nic rozhodnout, protože není pro co se rozhodovat. Co chci, nemůžu mít, a o to, co se nabízí, nestojím. Svět se točí v podivném rytmu, potkávám Tě nečekaně v tramvaji a snažím se zapamatovat ty tři minuty Tvé přítomnosti, jež se okamžitě rozplývají jako nezaostřená fotografie. Dával jsem Ti pusu na tvář a přál si, aby tramvaj jela nekonečně dlouho. Štěpánská. Jsi na mě zlá, říkal jsem Ti, a Ty jsi mi říkala, že musíš být. Všechno jsem zapříčinil já. Svou přítomností, tím, že jsem, a tím, že jsem si uvědomil, jakou cenu máš. I.P. Pavlova. Zkomplikoval jsem celý příběh jeho zjednodušením. Je nás moc. Tři je moc. Musím vystoupit...



Ten film. Pohled do minulosti, která ještě nebyla digitální a vlastně ani analogová. Déšť, bláto a sychravé kopce. Ti, co utíkají před svým vlastním osudem, a ti, co ho pokorně přijímají. Dozvuky válečného šílenství jsou nejtragičtější v tom, že je nikdo neočekává a nepočítá s nimi. Proto tolik překvapí a proto tolik bolí. Zase je to tu; řízení očekávání – mantra platící vždy a všude...

Seděl jsem tam, Ty vedle mne a přátelé naproti. Někdy jsem nevěděl co říci, někdy jsem chtěl mlčet, někdy jsem byl v rozpacích a jindy se jen tiše usmíval. Přitahovala jsi mě; až příliš jsi se mi fyzicky líbila. Dýchala z Tebe pěstěná ženskost a já si vědomě i nevědomky nechtěl přiznat, že jsi prázdná. Že kromě té touhy a dychtivosti po úspěchu, která z Tebe sálala, v Tobě už možná nic dalšího není. Jenže to je právě ten paradox toho všeho – pro mě je to, co máš, důležitější než to, co mít nikdy nebudeš. Dobrovolně bych si nasadil španělské boty a nechal se zraňovat Tvoji samozřejmostí v touze ještě několik dní oddálit náš konec a alespoň ještě jednou z Tebe strhat šaty, vypnout mozek a přestat existovat...



Začalo léto, léto svobody. Prázdniny po sedmi letech; nemusím nic, ale všechno můžu. Jsem svobodný a budu svobodný, můžu jet kamkoliv budu chtít a mohu se kdykoliv vrátit, v hlavě se mi rodí podivné plány a já vím, že je musím uskutečnit. Žijeme jenom jednou a já musím poznat, kde jsou mé hranice. Musím to všechno pochopit. Musím narýsovat tlustou čáru, kterou smyje ranní déšť. Musím na všechno zapomenout, i na své vlastní pokřivené názory. Musím začít rozeznávat podstatné od nepodstatného, nutné od zbytečného a trvalé od dočasného. Musím přestat snít o tom, že budu žít, a namísto toho musím žít.

Poslední emaily; kolik jsem jich už četl? Kolik lidí už odešlo? Jsem tu tak dlouho... V tom mém bude poděkování, rozloučení a pak ještě jeden citát.

“Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.” -Mark Twain

A pak, na konci, ještě jedna fotografie. Na stěně jedné rotterdamské školy je umístěn zvláštní nápis. Nevím, proč tam je, a nesnažím se ho ani chápat; až příliš se mi líbí svou mnohoznačností. Ale je tam. Je.



NP Michiru Oshima - A Bitter Shout (2005 – One Year in the North (OST))

Helios

Akustická elektronika. Sám nevím, jestli se ten termín používá, nebo jsem vymyslel nový terminus technicus, vzájemně si odporující slova jednoho sousloví. Ale takové to přesně je. Jemné a křehké, elektronické bez těžkých ploch a akustické nadýchanými tóny piana a kytarovými akordy. Ta hudba dýchá, pomalu plyne jako voda v řece v letním večeru, kdy slunce zapadlo a začíná padat rosa a chlad. A stejně tak se hodí k ranním slunečním paprskům prvního jarního dne. A poslednímu teplému odpoledni babího léta.



Dokonalé věci jsou vzácné a tohle album je jednou z nich. Nic na něm nechybí a nic nepřibývá, nespojitelné části přirozeně vytvářejí nerozdělitelný celek hudební symbiózy. Perkuse dokreslují plynoucí harmonie a na tváři se objevuje lehký úsměv spokojené vyrovnanosti. Možná je to smutné, možná melancholické, ale především skladby vyprávějí o tom, co přijde, než o tom, co bylo, odešlo a už není. Jsou o naději, o cestě, o zítřku a o příštím desetiletí.



Nikdy nepřestanu obdivovat hudební všestrannost. Když za skladbami nestojí týmy, ale jednotlivec. Když je album pravdivou výpovědí a ne sebepovedenějším kalkulem. Když jednotlivé skladby přirozeně přecházejí jedna v druhou, přestože jsou odděleny tichem. Když se z jemného stává ještě jemnější a z krásného ještě krásnější. Když se melodie line a větví a skládá tak přirozeně a nenásilně, že je nemožné skladby rozdělit na jejich části. Když je vše tak, jak má být.



Helios stojí někde mimo všechny žánry. Neznám nic podobného, nic tak křehce krásného, hřejivě melancholického a přitom s nadějí, nic tak jemného, citlivého a pravidelně dýchajícího...

ED2K.

NP Helis – Bless This Morning Year (2006 – Eingya)

Tvou vůni cítím dál...

... vždycky si vzpomenu na Davida, když ho vidím, tentýž typ obličeje, tentýž typ člověka, chodí jako on, mluví jako on, dokáže se na lidi dívat stejně upřeně, David, přinejmenším jeden, který mě miloval, možná až moc, tak majetnicky, žárlivě a vášnivě, až mě to dusilo, kdybych měla odvahu vzepřít se mu a nevytratila se ze dne na den jako zloděj, tak jsme ještě mohli být spolu...

Takhle jsem to nechtěl. A takhle jsem to nečekal. Nečekal jsem, že se mi budeš s odstupem času tolik líbit – vůbec přeci nejsi můj typ! Nevěřil jsem, že Tě budu chtít ještě někdy vidět – a teď se mi po Tobě tolik stýská. Nemyslil jsem si, že mi budeš mít co říct – a já stále myslím na věty, které jsi říkala. Jsi daleko a nechceš i nemůžeš mě vidět. Jsi blízko, ale přece tolik vzdálena. Chtěl bych Tě tu teď mít u sebe a hladit jako tenkrát tu noc, kdy jsme pili celý den a v noci nechtěli a nemohli usnout, protože to bylo tolik krásné a byl by to hřích, spát. Nejsi dokonalá – a o to víc Tě mám rád. Chybíš mi...



... dneska jsou chlapi tak strašně komplikovaní, tak nerozhodní, a po světě navíc běhá tolik nezadaných ženských, které jsou hezčí než já, Barbara večer slaví narozeniny v Baronovi, vsadím se, že domů půjdu sama, vítejte na dobytčím trhu, nejdřív jdou na řadu ty hezké a až po nich ty ostatní, doufám, že jsem se nenakazila, kvůli pár aférkám, které se ani nedají označit jako milostné, to už by byl vrchol, chlapi si mě neváží, pohrdají mnou, opouštějí mě ještě dřív, než to ve mně vychladne, nelíbím se jim a sama sobě taky ne, jsem jenom rezervní díra, prasnice, na kterou si vzpomenou k ránu, když už všechny hezčí odešly, a pak ji zahodí jako papírový kapesník...

Chci Tě, protože Tě nemůžu mít. Nebo je to jinak? Jak to mám poznat? Někdy mám pocit, že sám dokážu zvládnout a překonat všechny překážky tohoto světa, a jindy cítím, že bez Tebe nebudu moci ani usnout či vstát. Bylo to jen 22 hodin. 22 hodin, jeden festival, dva kluci s kytarou a hammondkami, 10 piv a jeden calvados, západ slunce na Petříně a jeho východ u Tebe doma. Byl jsem šťastný v té podivné melancholii odcházejícího příběhu...

... sám jsem si pod sebou podřezal větev tím, že jsem vsadil celou kariéru na jeden hypotetickej úspěch, žít znamená učit se prohrávat, už nevím kdo to řekl, nějakej myslitel, co byl módní ve vosumdesátejch, nejspíš Cioran, jo Cioran, tahle věta vážně sedí, je na mě jak ušitá...

Ráno jsem cítil Tvoji vůni na paži a večer jsem začal ztrácet energii, kterou jsi mne nabila. Ležím tu s pocitem, že bych chtěl odejít do vedlejšího pokoje – a v něm Tě najít. Pohladit Tě a zeptat se, dáš-li si čaj či víno. Plácnout nějakou hloupost a zasmát se svému vlastnímu vtipu. Dát Ti pusu na tvář a vdechnout vůni Tvého parfému. Sednout si na postel, dívat se na Tebe a nic neříkat. Jen být s Tebou...

...Audrey, má krásná Andrey de Ribancourt, vzít si tě byla trefa do černého, ale náš společný život je jedna velká rána vedle, krásná Andrey, jsi tak nádherná, dokonalá a bezchybná, že jsem tě nikdy ani nemiloval, naše manželství je jenom honosná fasáda, společenské alibi, každý den se podobá reklamě z mezinárodního módního žurnálu...



Jenže já nemůžu nic, nedokážu nic, nesmím nic. Hraji zakázanou hru na zakázaném území, jsem diverzantem ve svém vlastním týlu; zase jsem si vybral příběh, v němž nemohu vyhrát...

... co tady vlastně dělám, mezi všema těmahle bláznama na n-tou, proč musím dřepět na jejich meetinzích, když jsem ještě pořád ve zkušebce, ale co, aspoň odsaď můžu kdykoliv vypadnout bez výpovědní lhůty, možná ještě není pozdě, nikdy jsem si nedělal iluze, že život ve firmě je peříčko, ale že až takhle, když vidím, jak jsou tady lidi nespokojení, nešťastní, zatrpklí a ubuovsky posedlí mocí, tak mám chuť prásknout do bot a vícekrát sem nepáchnout...

NP Esbjörn Svensson Trio – Winter in Venice (1996 - Winter in Venice)

Wanna see you again before you leave...

Ovládla mne úzkost. Strach z toho, že jsem na špatné cestě, že jsem minul ukazatel pěšiny za štěstím a dál se vzdaluji podivnou klikatící se stezkou směrem k prázdnotě. Začínám se bát sebe sama. Zvyknul jsem si na absolutní svobodu; vše je vždy a pouze po mém, řídím se pouze vlastními pocity a rozhodnutími, která mne baví dělat. Jsem nepřizpůsobivý, neochotný dělat kompromisy, antisociální v touze vyhýbat se davům i skupinám. Mám pocit, že když někoho potkám, nevím vlastně, co říct; napadne mě tisíc vět zároveň a já raději mlčím. Pochybuji neustále o všech svých pravdách a rozhodnutích. Nostalgicky odvracím svůj pohled do minulosti a zbytečně se pohybuji v rovinách kondicionálů. Vypěstoval jsem si závislost na melancholii; mám pocit, že bez ní by život nebyl úplný, jenže si nechci uvědomit, že tato má závislost je až příliš v protikladu s mým osobním štěstím...



Můj mozek je defektní. Když jsem Ti to psal a vztáhnul k Tobě, urazila jsi se. Nechápal jsem to a ani teď to nechápu; vždyť to přeci nejde, žít s pocitem vlastní dokonalosti. Dokonalí můžeme být jen na povrchu; neustále se o to snažíme, chceme vypadat, že žijeme v absolutním štěstí, a stejně tak se snažíme o dokonalost vnitřní – jenže té nikdy nemůžeme dosáhnout. Naštěstí: protože pak bychom zůstali sami, navždycky...



Mám pocit, že většina věcí, co člověk dělá, je jenom náhražka něčeho jiného, po čem touží. Problém ale je, že vlastně nevíme čeho, protože obvykle chceme něco jiného, než co máme. Nebo hledáme důvody, proč to, co máme, je nám málo. Asi je pohodlnější snít a litovat celý život, že nám něco uteklo, nežli se pořádně o to svoje štěstí snažit a umět si ten život užít...

Pro tohle jsem Tě vždycky chtěl, i když jsem Tě neznal a neznám. Protože to je to Tvé tajemství. Nevyčerpatelná studnice vět a názorů, schovaná někde hluboko za Tvýma očima, a k tomu ráznost a rozhodnost. Vždy mi píšeš, že jsi slabá, ale ve skutečnosti je právě v této Tvé slabosti neuvěřitelná síla. Tvé štěstí bude jednou postaveno právě na tom, že jsi slabá, to je a bude největší paradox Tvého života, který Ti dříve nebo později dojde, pokud se tak již nestalo...



Nikdo Ti nedá odpovědi, bohužel. Nebo možná bohudík. Stejně bychom jim nevěřili a zkoušeli bychom stále dokola objevovat to, co bylo objeveno už dávno, ve snaze zjistit něco převratného. Nietzsche říká, že každý si musí zvolit svůj život, musí ho žít, místo aby jím byl žit. Vzkazuje nám, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat. Byl bys ochoten do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který žiješ? Zvláštní myšlenkový experiment...

Seděl jsem tam a propadal se do propasti skepse a bolesti. Chápal, poznával, díval se a rozuměl. Cítil tu bolest a nemožnost najít cestu ven. Pocity, které se vzájemně vylučují. Rozhodnutí, jež neplatí už v okamžiku, kdy jsou učiněna. Rozmazanost toho, co bylo, a bezbarvost všeho, co má přijít. Ten pocit, kdy člověk zjistí, že splněním svého snu se stane nešťastným...



Nikdy na lidech nepřestanu obdivovat schopnost nepřemýšlet. Neptat se a netázat. Nehledat. Neřešit smysl toho všeho. Čtyřicet hodin týdně pracujeme, abychom si mohli koupit pár hrstí svobody, a zavíráme oči nad tím, že naše práce ostatním vlastně nic nepřináší – jen zvětšuje sociální rozdíly a rozevírá nůžky. Čím nesplnitelnější jsou naše sny, tím jásavější a lákavější barvy mají. Chybí nám pokora, protože žijeme proto, abychom si užili, a ne proto, abychom přežili. Když lidé museli o život bojovat, když přežít bylo tak nesamozřejmé, když každý další den byl zázrak, když vše bylo naopak, než je teď... v těch dobách nebyla příležitost plýtvat život zbytečnými otázkami...

NP Sigur Rós – All Allright (2008 - Međ Suđ í Eyrum Viđ Spilum Endalaust)

Nostalgie. Again.

David hrál a Aga zpívala. Mimozemský kytarový bůh, který hraje tak nenuceně a přirozeně, jako ostatní dýchají. Kluk z jiného světa, který přísedící občas podaruje závanem věčnosti a dotekem neskutečné krásy. Malý princ kytarového jazzu této galaxie. Mirek Dušín, snílek poloteskných snížených akordů, neokázalý surfař kytarových strun. Tichý romantik, básník jemné distorze, jehož tóny jsou ostré a čisté jako fotografie v dokonalém světle. Bylo to krásné jako ticho...



Od začátku to byl omyl. Věděl jsem to. Netěšil jsem se. Nechtěl jsem tam jít. Ale přesto jsem šel...

Snad proto, že jsi chytrá, překvapivá, vzdělaná a sečtělá. A upřímná. Jenže... to je všechno. Kdybys četla tyto řádky, bylo by to, jako by Tě někdo lámal v kole. Nelíbíš se mi, vůbec mě nepřitahuješ. Pneumatika kolem pasu. Vous nad horním rtem. Mateřská znaménka po těle. Vůně potu namísto parfému. Nenucenost, s kterou jsi nechala veškeré placení na mně. I kdybych se sebevíc opil a Ty jsi byla poslední žena na světě, stejně bych si přál odejít sám a probudit se sám...

A pak to nejhorší, co jsi mi mohla udělat. Vším tím, co nemáš, jsi ve mně zapálila vlnu nostalgie. A já pak, na jazyku s odeznívající chutí calvadosu, jsem plápolal cestou domů v omamných představách návratu k té jediné, jež mě dokázala přinutit přestat myslet svou živočišností, tolik nečekanou v tom pěstěném a dokonalém zevnějšku. Zase několik hodin v minulosti; návrat opepřený tím, že jsi se nečekaně ozvala. Nečekaně... čekal jsem to. Čekal jsem na to. Odcházím; už se nebudeme náhodně potkávat, míjet, dívat se na sebe. Zmizím. Zůstanou jen vzpomínky a pár fotografií. Kopec nostalgie. A ta nejprokletější otázka na světě: proč ne já?



Nic se neděje. Mám pocit, že jsem přestal žít, a je mi dobře a podivně zvláštně zároveň. Něco mi chybí. Bojím se to pojmenovat...

NP Henrik Górecki – Symphony No.3 Op.36: III. Lento (cantabile semplice) (Antoni Wit, Katowice Radio Symphony Orchestra)

Ólafur

Ztratil jsem se v oblacích vlastního nezájmu o cokoliv; můj aktuální pocit, s nímž denně bojuji, vyvracím a potvrzuji, zpochybňuji a upevňuji zároveň. Právě nyní rýsuji tlustou hranici mezi minulostí a budoucností, nevědomky a mimoděk, tak, že tomu vlastně ani nerozumím a nechápu to. V září na mě padne gilotina přehnaných očekávání a já budu muset splácet to, co budu odebírat. Závozník budoucích obchodů a doručitel bezchybných řešení. Někde na východě budu bojovat každodenní boje s nedostatkem čehokoliv, co bude třeba, a už teď vím, že to bude šťastný čas – protože nebude prostor přemýšlet nad zbytečnostmi, trápit se hloupostmi, nostalgicky se dívat nazpět a utápět se v melancholické sebelítosti...



Nevím, jak to popsat. Chtěl jsem Tě. Tvářila ses, že rozumíš čemukoliv na této planetě, a já recipročně působil jako znalec vesmíru. Čas nám utíkal mezi prsty a nikdo z nás si nepřál konec probíhajícího svěřování myšlenek, dojmů i pocitů, a někdy nad ránem jsem pak zapomněl na všechna svá přikázání a to jediné, co jsem chtěl, bylo dotáhnout vše do konce, a nakonec, díkybohu, to poslední štěstí, které mě tu noc potkalo, bylo probudit se ráno sám, jen s matnou vzpomínkou na předcházejících pár hodin, a bylo to opravdu štěstí, protože jinak bychom se proklínali za to, že jsme posunuli světové strany a přetočili magnetickou střelku kompasu, a takto to jediné, co jsem mohl a chtěl udělat, bylo Ti poděkovat, poděkovat velkými písmeny...

Zvláštní večer. Ólafur pomalu hrál a smyčcové plochy se rozlévaly ztichlým klubem, na jehož podlaze nezvykle v sedě a na zemi poslouchali všichni ty zvláštní koláže, a když jsem pak s Ólafurem mluvil, tak jsem mu řekl, že to bylo jako soundtrack pro tu zvláštní zemi, kde jsem vloni byl, a zeptal se ho na Jóhanna Jóhannssona a jeho Englabörn, a nakonec jsem mu popřál hodně štěstí a v mých slovech byl přitom vděk za tu zvláštní, tolik nepravděpodobnou a nečekanou hodinu, jež byla předehrou pro příběh noci nad ránem...



Slunce se skrývá za padající mlhou a ve sluchátkách slyším Ursulu Buendíu; a já jsem opravdu dezolát, dezolát vlastních snů a nesplnitelných tužeb, blázen, který si namlouvá, že nalezl vyrovnanost. Ve skutečnosti se pouze smiřuji s vlastní nemohoucností, neschopností, netaktností a nenechávám se přitom nahlodat ničím, co by mohlo změnit mé směřování do světa zavřených oken, celodenní tmy, hučících ventilátorů i betonových stěn... Nevím. Třeba je to jinak. Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd.

Vyrovnanost je krásná. A samota důležitá. Stavím základní stavební kameny své budoucnosti.

NP Vypsaná fixa – Papírová hyena (2007 – Fenomén)

V zajetí nostalgie

Seděla jsi tam, nejkrásnější mezi všemi, křehká a zranitelná jako vždy, vzbuzující touhu Tě ochránit a unést do jiného bezpečnějšího světa, v němž bychom byli sami, jen Ty a já, s mořem času na poznání jeden druhého...

Nestihli jsme to; nic jsme nestihli. Poznat se. Někam spolu jet. Přestat se bát. Smířit se s nedokonalostí a chybami toho druhého. Jsi nejplatoničtější z mých platonických lásek; nejvíce jsem Tě chtěl, nejvíce jsem po Tobě toužil – a když jsem Tě získal, nedokázal jsem se změnit, opustit minulý svět... Milovat se s Tebou mělo podivnou příchuť ubližování a zraňování, v Tvých očích byla vždy schována němá výčitka – a já byl paralyzován, neschopen čehokoliv...

Přesto věděl až tuze dobře, z čeho vzešlo tak náhle toto pokušení. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout – puzení utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené a vášnivé služby.

Proč?

Jste moje osudové ženy. Ztratil jsem vás, protože jsem vás nikdy nezískal. Ty a ona. Tebe jsem ztratil kvůli ní a jí jsem nezískal kvůli sobě.

Nechci se vracet. Nechci a přitom po tom toužím. Po klidu. Po Tobě. Chtěl bych Tě zachránit. Vzdát se svých útěků, abych mohl zůstat s Tebou. Chci s Tebou mít děti. Chci každé ráno stejné jako to předchozí. Večer postavit na pravidelných rituálech. Chtěl bych přestat hledat štěstí v tónech, cestách, filmech a knihách, chtěl bych začít hledat štěstí v nás. Chtěl bych, aby se kruh uzavřel...

Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.

Mám chuť vidět s Tebou Mýrin a pak se sebrat, sbalit se – a odjet tam, na ten ostrov, kde bychom mohli být sami, sami sebou, sami spolu, sami dva, sami s naší budoucností...

NP Ólafur Arnalds – Haust (2006 - Variations Of Static)