Ztracen v čase, přešlapuje se skloněnou hlavou...

Právě tak se teď cítím; vše se zhroutilo, vše leží pod závějemi sněhu, vše je tak daleko... Mám pocit, jako bych ztratil všechnu sílu, jsem unavený, neschopný života bez Tebe, neschopný vše zvládnout sám. Jsem opravdu tak slabý? Ztrácím víru, že Tě najdu...



Už ani filmy mi tolik nedávají; jako bych nebyl schopen se nechat pohltit, zůstávám vždy tak trochu vnitřně odměřený, nechci se nechat přenést na druhou stranu, jsem v reálném světě a jen nahlížím do světa snů... Tak to bylo i v případě Olověné vesty. Bylo to... silné, určitě silné. Byť se většině dívajících se líbí první část, já byl unesen spíše tou druhou, kdy se vnitřnosti draly na světlo, kdy poslední vydechnutí bylo vysvobozením, kdy jediné, zač stálo bojovat, byl pouze boj jako takový...



Co mám říci? Věděl jsem to i tentokráte - Zklamaná byla... zklamaná, snad i hezká, určitě chytrá... ale chybělo jí to, co mě dokáže zničit - ta magická síla jinakosti, kterou se chci nechat spoutat. Mohl bych, kdybych chtěl... jenže já se raději budu ztrácet ve svých představách, než abych žil reálný život. Věřím na nesplnitelné, jsem naivní ve svých snech, ze kterých ale nechci slevit, to neudělám... za žádnou cenu.



Miluju Tě, lituju Tě, bojím se Tě, chci Tě... proč, proč, proč? Jsem bezcenný tulák s nákladem nepotřebného zboží, které si vyzkoušela a poté s klidným svědomím odhodila... Netrápíš se, já ano. Jak dlouho? Jak... ? Kdy... ? Kam vlastně kráčím? A Ty? Ztratíš mě... a já Tebe. Já toho budu litovat po celý život... Ty jen pár chvil...

NP Jan Garbarek - Brother Wind March (1992 - Twelve Moons)

Zlomenost všeho okolo mne

Bylo to vlastně příznačné, tak moc příznačné. Přelom podzimu a zimy, vlak uhánějící mrznoucí krajinou vstříc temné noci, uspěchaný pátek s příslibem víkendu, přeplněná kupé... Seděla tam jak Krylova Nevidomá dívka, jen s jediným rozdílem - viděla, ale neslyšela a nemluvila. Nakonec se stala hlavním aktérem příběhu nedorozumění, nuceného uvolňování místa spojeného s nechápavými rozpaky, byla krásná s obnaženou bezbranností, skrytým rozhořčením, vypěstovanou odevzdaností a s uvnitř schovanou hrdostí; mlčel jsem tak krutě, jako mlčeli ostatní, a přemýšlel o příkořích našeho světa.

Sherry: I'm like your mistress, except you're not even married.



Jim Jarmusch je králem veselo-smutnosti, jeho příběhy jsou takové. Stejné byly i Zlomené květiny - odlehčené i závažné, melancholické se současným úsměvem na rtech, příjemně plynoucí s okamžiky tesknosti, byly jak poslední večery měsíce září. Ukazovaly a napovídaly, ale nikdy neřekly všechno, ptaly se a odpovídaly, ale vždy jen částečně. Bill Murray nehrál; on jednoduše byl, mluvil a pohyboval se s takovou přirozeností, že mu nebylo možné neuvěřit...

Don Johnston: Wanna get a drink?
Carmen: No, I don't drink.
Don Johnston: Later, get something to eat?
Carmen: I don't... eat.



Můžu si dovolit říci, že jsem to čekal? Čekal jsem, že taková budeš. Chytrá, zvídavá, hezká, ale... jiná, nebyla jsi pro mne a já nebyl pro Tebe. Neměla jsi v sobě onu převzácnou esenci ženskosti, které tolik nerozumím, tolik mě přitahuje, tolik mi dává i tolik mě zraňuje; tu hledám, po té toužím, té se kořím, tu se snažím uchopit... Byla jsi... Hledající, hledala si mě, jenže já jsem hledal ji, kterou jsi nemohla být.

[last lines]
Don Johnston: Hold on a second. Wait. I know you think that I'm your father, don't you?
The Kid: What?
Don Johnston: Just tell me. You can talk to me, chief.
The Kid: Man, you're fucked up!
Don Johnston: Wait a second. Wait a second. Wait!



Čím více Jarmuschových filmů jsem viděl, tím více se mi líbí jeho království příjemných krasosmutnění, které je mu vlastní; je jiné a neopakovatelné svojí podmanivou atmosférou. Jako bych byl jeho součástí - jenže mně chybí elegance přijímání proher, já je neumím neprožívat, já se jimi vždy raději nechám ovládnout tak, že se reálno pro mě stane snem a mé sny reálným životem... proč? Kdo ví...

Vkročím příští týden do stejné řeky?

NP Enrico Rava - The Man I Love (2005 - Tati)

Nádraží naděje

Vše se tak rychle mění, tak moc rychle... mé nálady, pocity, cíle mého snažení i krajina kolem mne. Dva dny a namísto podzimu s poledním hřejivým sluncem tu je zasněžený prostor, kdy intenzita sněžení je vyšší než míra tání, kdy venku vše vyzařuje zvláštní tesknou krásu dalekého severu...



Už se mi to několikrát stalo; boj s touhou odejít, neochota dát šanci, možná jen špatná nálada či únava... Přesto jsem zůstal, abych nakonec nelitoval. Co bylo tím impulsem? Vím to přesně, byly to ony dovedně poskládané klavírní tóny vytvářející melancholickou koláž mollového utíkání vstříc smutnému, ale nevyhnutelně patřičnému...



Hlavní nádraží. Zvláštní příběh, trochu hezký český (tak moc nemám takové příběhy rád, tak moc jimi jsem přesycen), ale současně plný zvyklostí a nálad Jižní Ameriky se všemi jejími kontrasty, příkořími, otevřeností, odevzdaností i touhou po životě. Někdy je potřebné zastavit se a naslouchat, nechat se přesvědčit o existenci problémů dětských duší i odcházejících tužeb neúprosně stárnoucích, ke kterým se dříve nebo později přiřadím s takovou samozřejmostí, s jakou si nyní myslím, že budu po celý život úplně jiný...



Chtěl bych tam jednou být a dýchat hektické nálady brazilského nádraží, chtěl bych cítit teplo padající tmy a vůni probouzejících se rozbřesků, chtěl bych to vše zažít – s Tebou po mém boku...

NP Arvo Pärt - Tabula Rasa (Tabula Rasa (ECM New Series 1275))

První sníh...

Byl jsem se toulat; je listopad a čtvrtá odpolední se stává synonymem soumraku. Sníh mi poddajně křupal pod nohy, jemný vítr mi do obličeje vtíral padající chlad s mrznoucími krůpějemi deště, na hladině rybníka byl právě rozen první led a já kráčel jako zachumlaný tulák vstříc svému návratu.



Strávil jsem čtyři dny bez pracovního vypětí a stresu, chtěl jsem se věnovat podstatnému a pro mě důležitému; nakonec jsem ale zastaveně pozoroval běžící minuty a hodiny, uzavřel jsem se v kleci nicnedělání, snil jsem o svých touhách, namísto abych se jim věnoval.



Málokdy se nechám pohltit lacinými blikajícími každodenními obrázky; nemám televizi rád, bojím se jí, je to příliš silný protivník, který si toho tolik žádá - a já mám pocit, že mám času tak moc málo. Teď jsem ale chtěl prohrát a lenošit, chtěl jsem se nechat překvapit - a tak se i stalo. Bylo to neumělé, laciné, televizní... ale krásné, moc krásné. Stříbrná vůně mrazu. Tolik paralel s mými cestami a příběhy...



Ona byla já a já byl ona, Lvice byla jím a on byl jí. Bylo to vlastně naopak; tak jako ona chtěla, jsem kdysi i já chtěl, tak jako ona hledala, jsem i já hledal, tak jako on bral, jsi i Ty brala, tak jako on zůstal, jsi i Ty zůstala...

NP Scarab - Superstance (see http://scarab-music.com/)

Noční Země

Jsem rád, že je v hlavním městě tolik možností zapomínat, jít dál, přestat se trápit a přemýšlet, přestat řešit nevyřešitelné, přestat doufat, litovat, chtít i milovat... Zamířil jsem do Aera; od Jima Jarmusche jsem pár příběhů viděl, a proto jsem se na Noc na Zemi těšil.



Paris Driver: Don't blind people usually wear dark glasses?
Blind Woman: Do they? I've never seen a blind person.



Byl jsem překvapen; nečekal jsem takovou koláž smutného i veselého, nečekal jsem takovou slitinu všech pocitů. Byl to zvláštní film, v němž jeho jednotlivé příběhy měly vždy něco svého, v němž bylo možné hledat i bavit se zároveň. Hodiny v jednotlivých městech odbíjely různě, ale přece stejně, sníh v Helsinkách byl podobný chladu New Yorku, jehož současné usmíření a vlídnost byly předzvěstí zvídavé zaslepenosti Paříže. A Los Angeles? Touha jít svojí špatnou cestou...

Něco mi ale chybělo; nedokážu popsat onu nenalezenou substanci, kterou teď cítím jako melancholická holubí pera smutné lásky, jíž možná chybí odezva a opětování, nebo která přes svojí upřímnost a sílu musí podlehnout přesile nedůležitostí všedních dnů.



Mika: Hey, Aki, wake up!
Man #3: Who the fuck are you? And where the fuck am I?
Mika: You're in a fucking taxi, fucking close to your home, and you owe me for the fucking ride!

Jednou pojedu na sever; vím to, patřím tam. A pak už jen:

Mika: Are you sure you know where you are?
Man #3: Yes. Helsinki.

NP Christopher Young - Back to the Rock (1995 - Murder in the First (OST))

Ostrov ztracených snů

Na Ostrov jsem nemohl nejít; až příliš se mi oba předchozí filmy Kim Ki-Duka líbily, až příliš se mi dostaly pod kůži, až příliš jsem jim rozuměl - ovládla mě jejich nevšední krása, neuvěřitelná krutost v kombinaci se zasněnými obrazy i prazvláštní poetika osudových okamžiků, které se jakoby mimoděk protínají a symbolicky ukazují to, co chceme vidět, stejně tak jako to, nad čím vědomě či nevědomky zavíráme oči.



V kině OKO se sešla zvláštní společnost; tolik lidí jsem popravdě ani nečekal. Kopie filmu byla unaveně poničená putováním po klubových kinech, přesto bylo tak strašně jednoduché nechat se polapit zvláštním příběhem plovoucích rybářských chatek, osaměle krásné převoznice a utíkajícího vyděděnce.



Hee-Jin s sebou vlekla obrovské balviny viny, hříchu a pokání, chtěla zapomenout a jít dál. Dokázala si sama sebe nevážit a být tak moc hrdá zároveň, chtěla žít naplno, toužila po cestě k odpuštění, ale přitom ji neváhala bezmyšlenkovitě pošlapávat.



Hyun-Shik byl ztracencem bez možnosti odčinění svých skutků, tak moc chtěl zapomenout a očistit se, prchal před sebou samým, hledal konec, který by se mu stal opětovným začátkem.



Hladinu jezera skrápěl hustý déšť a kruté scény vyvolávaly mrazení, nutily k přemýšlení o nás samotných, o tom, jak žijeme, jak bereme vše kolem nás a jak jsme přízemní svými měnícími se touhami.



Je utrpení onou cestou? Není... nemůže být. Nebo vlastně - naše chyby jsou naším utrpením, to je naše cesta, náš osud a boj. Tolik moc paralel jsem nacházel, tak moc jsem rozuměl, tak moc jsem v duchu souhlasil...



Pak se zatáhla opona a já se vydal chladným listopadovým večerem domů; blížila se jedenáctá a já cítil onu zvláštní posmutnělou náladu osamocení, kdy jsem šťasten svojí svobodou, ale tolik pln touhy po Tobě, po Tvé vůni, teplu, blízkosti, vlasech...

NP Ghazal (Shujaat Husain Khan, Kayhan Kalhor) - Dawn (2003 - The Rain)

Jazz může mít mnoho podob...

... a tu artistní (a pro mě pohříchu možná nejméně přitažlivou) předvedl John Scofield. Hrál skvěle; těžko mohl svoji kytaru ovládat lépe a stejně tak by se těžko hledal někdo, koho by nepřesvědčil svým mistrovstvím. Jenže něco chybělo - sóla nebrala konce, nebylo možné se zastavit a vydechnout, tepající rytmika neustále udávala tempo nekončícím jazzovým improvizacím.



Pak ale přišel moment, kdy se vše jakoby zastavilo a ztichlo; smutná pomalá melodie se mi vkradla do duše, bubny Billa Stewarta a basa Steva Swallowa zvolnily své tempo, vše ztichlo a pomalé kytarové sólo se začalo rozplývat sálem jako řídnoucí dým večerního ohně...

NP Angelo Badalamenti - Mullholland Drive - Love Theme (2001 - Mullholland Drive (OST))

Poslední tango

Jeanne: I don't know what to call you.
Paul: I don't have a name.
...

Jeanne: You're crazy!
...
Paul: You and I are gonna meet here without knowing anything that goes on outside here. OK?
Jeanne: But why?
Paul: Because... Because we don't need names here.

Všechny mé city a emoce jsou najednou pryč; srdce by i nadále chtělo, doufá a věří, nalhává si, ale mozek už je jinde; chce jít dál, objevovat i plenit, dobývat a milovat. Nakonec Ti vše lehce a rychle propluje mezi prsty, ani si toho nevšimneš. Začneš chtít přesně v momentě, kdy já chtít přestanu, začneš mě milovat v okamžiku, kdy už nebudu moci milovat já Tebe, začneš se snažit... ne, to bys nebyla Ty; nezačneš, vím to, přestože uvnitř budeš tak moc chtít...



Paul: Even if a husband lives 200 hundred fucking years, he'll never discover his wife's true nature. I may be able to understand the secrets of the universe, but... I'll never understand the truth about you. Never.

Některé filmy jsou tak dokonalé, že o nich vlastně ani nejde psát. Mají magickou moc; dokáží ovládnout, přikovat neuvěřitelnou silou, umějí uhranout a omámit, dokáží donutit přemýšlet, tolik dávají i berou zároveň, nelze se jim bránit. Ještě dlouho po jejich shlédnutí je mysl zmatená, snaží se pochopit vše, co se událo, vnímá krásu a sílu, přemýšlí o příbězích života a hledá paralely s tím vlastním, který jen tak mimochodem pádí narychlo prožitými dny ke svému prázdnému naplnění.



Jeanne: Why do you hate women?
Paul: Either they always pretend to know who I am, or they pretend I don't know who they are, and that's very boring.

Krása bývá vždy tragická, neodvratitelná, patetická... a silná. Tak jako můj vztah k Tobě. Tak jako Poslední tango v Paříži. Tak jako Marlon Brando, kdy - hraje sám sebe - skládá účty, rekapituluje, ubližuje i miluje, hledá sílu a především odpovědi na všechno, co zůstalo otevřeno i co před lety nenávratně odešlo.



Paul: Really, Marcello, I wonder what she ever saw in you.

Vlastně se začínám těšit; těším se na všechny ty, které přijdou, těším se na to, až je budu poznávat a ony budou poznávat mě, těším se na společné okamžiky, těším se na okouzlení i bolest, těším se z přicházející budoucnosti, byť stále vnímám hořkou minulost s nádechem přítomnosti.



Jeanne: I don't know who he is. He followed me in the street. He tried to rape me. He's a lunatic. I don't know what he's called. I don't know his name. I don't know who he is. He tried to rape me. I don't know. I don't know him. I don't know who he is. He's a lunatic. I don't know his name.

NP Einojuhani Rautavaara - Symphony No. 8 'The Journey' (2001 - Helsinki Philharmonic Orchestra, Leif Segerstam)

Kruh se uzavřel (inside myself)

Jsem opravdu jako Ondřej? Stejně jako v jeho bezvýchodném případě, tak i můj kruh se dnes uzavřel; poslední slova, poslední vysvětlování, poslední naděje, poslední polibky a pohlazení... a pak už jen odchod do mrazivého večera.

Byl tenkrát začátek léta, kdy slunce na litevském pobřeží Baltu tak dlouho zapadalo a já Tě vyzval k otevření hradní brány své duše; souhlasila si a filmový pás tříměsíční lásky se začal pomalu odvíjet vstříc okamžiku svého přetrhnutí.



Teď je listopad a my jsme náš zápas dohráli; oba jsme poražení. Byl to zápas jen na jeden vítězný set, nebo jich bude více? Kdo ví... předsevzetí berou za své a pomalu se dostavují kompromisy běžného života. Míč nakonec zůstal na Tvé straně hřiště... vrátíš ho zpět do hry? Nebo ho necháš ležet a zapadat listím? A dny i nadále poplynou svým unaveným tempem...

NP Nothing; too tired for listening...