Broken December

Ta únava, červené oči, bolest schovaná za čelem, kocovina. Včera jsem pil hodně a stakánky vodky mi temnily mozek, a nakonec jsem si sednul za to krásné piano, které v tom zvláštním jazzovém klubu bylo, a hrál, hrál těch pár skladeb, které umím, v čase těsně po půlnoci, a venku mezitím mrzlo a sněžilo a mně bylo najednou všechno úplně jedno…

„Včera jsem měl chuť… Ohromnou chuť…,“ šeptl jí do ucha. „Ale co se dalo dělat…“
Dál pronášel důvěrnosti. Poslouchala ho, kousala se do rtů, vyhýbala se mu pohledem a byla rozpolcená mezi touhou, aby mlčel a aby zašel ještě dál.

„Má obava je jiného druhu, ale ani já sama nejsem schopna ji přesně popsat. Před chvílí jsi pronášel slova božstva, osud a nevyhnutelnost. To všechno je nádherné, avšak zároveň děsivé. Nechci nikomu způsobit neštěstí.“
„Aha,“ pronesl pobaveně. „Jako každou vládkyni tě koruna samozřejmě přitahuje i děsí. To je pochopitelné, neboť koneckonců každá koruna se leskne, ale skrývá v sobě i trny.“

Herci smutných představení – od začátku víme, že bojujeme a přitom nemůžeme vyhrát, je to jen přetvářka, ještě chvíli být přisátý na penězovod benefitů, reportovat a eskalovat, delegovat a manageovat, a neustále přitom komunikovat, s kýmkoliv, kdykoliv, o čemkoliv. V tom neustále se měnícím světě plném komplexnosti a stále složitějších problémů postavených na nedokonalých řešeních minulosti a zbytečně vytyčených bezchybných cílech se nedá vyhrát, dodat, doručit; každá sociální skupina je stejná a pro současnou realitu potřebujeme jen její nejlepší část, které se tak zoufale nedostává. Proto všechny ty kompromisy, záplatované záplaty, podmínečné akceptace, nesplněné milníky a recyklované dokumenty. Je to jen práce – ale bolí to i tak.

Proč to tak je? Proč chce člověk vždy o něco bojovat? Proč nemůžeme být jen tak obyčejně šťastní? Proč chceme neustále překonávat překážky? Vybíráme si příběhy, kde dlouhodobá společná budoucnost visí na tenkém vlásku, neustále, pořád – a trápíme se otázkami a mučíme představami a hrajeme a předstíráme, sami sobě i tomu druhému, snažíme se bojovat o další den, víkend, týden či měsíc. A někde jinde, přitom, tak blízko nás, je štěstí na dosah, jenže se zdá až příliš nedokonalé v té své dostupnosti a přístupnosti – vzít, co se nabízí, a být šťastný do konce života? Kdo o to stojí, říci pouhé ano? Asi je přitažlivější trápit se budoucností a překonávat nepřekonatelné rozdíly, než smířeně žít se získaným štěstím…

Ale právě z kočáru připomínajícího zároveň motýla i rakev na něj tak něžně a cituplně, jako dosud nikdo, pohlédla žena s kaštanovými vlasy. Díval se v životě do očí mnoha žen a spousta horoucích, cudných, vzrušujících , něžných, lstivých i hrdých párů očí zase hledělo do těch jeho, ale nikdy to nebyly takovéto oči. Její pohled byl vzdálený i blízký, srozumitelný i záhadný, nečitelný i soucitný. Vzbuzoval v člověku touhu, ale zároveň ho svíral a unášel daleko, mimo život, do záhrobí, odkud se člověk mohl poklidně pozorovat.

Let s přestupem má tu výhodu, že je více času zadarmo se opít. Že je možné jen tak sedět a psát a přemýšlet, nedělat nic a přitom to nejdůležitější; čas strávený se sebou samým. Právě teď jsem talking to myself, právě teď se dívám do zrcadla a vidím unavené oči a sklopenou hlavu; snažím se nacházet drobné radosti, ale klopýtám pod tíhou dobrovolně zvolené zodpovědnosti, je mi smutno ze svých vlastních nezdarů, sebelítostivý jako Honza Nedvěd mám pocit podivného štěstí v zrcadle se dívaje na svůj odraz ztracence, který dříve nebo později ztratí vše, na čem mu doopravdy záleží… Broken december…

NP Mogwai - Terrific Speech 2 (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

Padá noc

Nakonec to vlastně byla jen taková groteska, jako ten film, který mi přišel jako působivý koktejl všeho možného, co nejde smíchat dohromady, ale přesto se o to někdo pokusí, vytrvá, míchá, tvaruje, neustoupí – a vytvoří něco podivného, co není ani dobré ani špatné, co lze jen těžko popsat, co ale stojí za to vidět a zažít.

Kapky stále visí na parapetu a padají dolů na schody navzdory prosinci, který by měl způsobovat jejich mrznutí, a mlha se válí nad polem, které vidím z okna, a je nad ránem a já jsem doma, na pár hodin, nabrat sílu a klid a vyrovnanost, kterou potřebuju, abych mohl jít vstříc dalším dnům… Já to všechno věděl a cítil a to nebyl nedostatek empatie, já si pořád pamatuju ty Tvoje lesknoucí se oči tenkrát v tom metru a taky jak jsme jeli Šumavou a Nohavica hrál Ještě mi scházíš, a já věděl naprosto přesně, co je v Tvé mysli, jen jsem neměl dost síly se na to zeptat a probrat to s Tebou… Rozdíl mezi ženami a muži je, že ženy se pro lásku rozhodují, nakonec se rozhodují – muži ne. Muži podvědomě chtějí, aby láska přišla do jejich klidného svobodného života a vše zpřeházela na ruby, aby se kvůli ní mohli vzdávat věcí, které mají rádi, aby za ní mohli bojovat a vážit si jí a pečovat o ni… a pak se to stalo a najednou Ty jsi byla v mém životě a já bojoval se sebou, s Tebou i okolnostmi o pár dalších dnů, které jsem nám chtěl dopřát, abychom se dostali k sobě blíž a mohli se zamilovat, budou-li nám hvězdy přát… A teď, když se dívám z okna, toužím po tom, abych se otočil a uviděl Tě, jak ležíš a klidně spíš…

Ty jsi to nečekala a já taky ne. Nebylo to úplně pravděpodobné. Napadlo nás to, ale stejně jsme tím byli oba překvapeni. Tou silou, lehkostí, přirozeností. My dva… Je to všechno jako sen, který skončil dnešním probuzením, a já jsem strašně moc unavený, ospalý, malátný; ale nemohu spát ani bdít, jsem v nějakém zvláštním mezistavu a ovíván teplým vzduchem klimatizace toho starého Boeingu, ve kterém sedím, se propadám ze světa nekonečných představ na planetu obyčejné reality. Ty jsi zatáhla za záchrannou brzdu v tom posledním možném okamžiku a teď už víš, že se musíš vrátit, že na mě musíš zapomenout a chceš zapomenout, že na mě nesmíš myslet a nebudeš myslet, že máš někde jinde svůj klidný přístav, do kterého opět připluješ, a třebaže Ti občas přeběhne mráz po zádech a stín po duši, já budu jen přelud z několika málo dnů, které se možná ani nestaly, nebo pokud ano, tak strašně dávno, v minulém životě…

Teď tu sedím se stejným pocitem, jen je o pár dnů více, a já jsem v podivném městě, kde sněží a mrzne a směnný kurs se propadá do propasti beznaděje, vítr fouká, noc padá na zem a já pomalu kloužu dolů po své emoční sinusoidě, dívaje se do tmy, v níž nelze rozeznat žádné obrysy. Byl to jen přelud, sen, bláznovství; miloval jsem Tě až moc, a proto jsem Tě ztratil, lehkost zmizela a přišel čas otázek, neexistujících odpovědí, nabídek, jež nelze přijmout, smutných pohledů, němých i vyslovených výčitek a nakonec, jako dezert, prosby o pochopení. Jenže jediné, co já chápu, je, že to nemůžu pochopit. Prostě nemůžu… Zapomenout… proč? Jak? JAK?

NP Nothing; earphones lost in the airplane...

Exxon Valdez

„Čau brouku!“ řekne, šťastná, že ses jí ozval. „Tak jak to jde? Jaký to tam je?“
Otevřeš ústa, ale nevíš, co odpovědět. Máš pocit, že chceš rozhřešení, takže jí vyprávíš, co se toho dne stalo. Ale když ti dá rozhřešení, prohlásí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, uvědomíš si, že o tohle vůbec nešlo. Nechtěl jsi, aby ti řekla, že jsi udělal správně, bylo ti fuk, jestli si myslí, že jsi udělal správně nebo ne, protože ty už jsi věděl, že to bylo správně, prostě jsi chtěl, aby řekla: „Já vím, jaké to je.“
Ale to ona samozřejmě říct nemůže, nikdy to neřekne. A kdyby to snad dokázala, pak už bys s ní nemohl být. Pak by vás to oba přestalo bavit. Pak by se z ní stala lepší přítelkyně, ale horší milenka.

Chtěl bys ji celou pozřít. Nemůžeš se nabažit její chuti ve svých ústech – její šíje, paží, břicha. Mohl bys jí lízat pekáč celé hodiny. Své přítelkyni jsi to vždycky dělal, abys byl fér. Ona ti ho kouřila, tak jsi ji vylízal, nebo jsi ji vylízal, protože jsi chtěl, aby ti ho kouřila.

Vracím se s pocitem, že už není žádné místo, kam bych se mohl vracet. Ze všech míst se vracím do jiných, ale nakonec vždy zjistím, že šlo pouze o dočasný přesun – nikoli o návrat. Nikde už není doma; starý domov neexistuje a nový ještě nevzniknul. Domov je cesta sama o sobě, přejíždění mezi městy všemi dopravními prostředky, cesty skrze časová pásma mezi místy vzdálenými sto kilometrů nebo tisíc mil… Za okny mrzne tající sníh; konec podzimu, podivné teploty okolo nuly – ani sníh sám o sobě neví, měl-li by roztát či začít mrznout.

Z jakéhosi důvodu je skutečnost, že tu věc vlastně spotřebuješ, představa, že už nikdy jiný nemůže mít přesně to, co jsi měl ty, neuvěřitelně vzrušující. Je to přesně týž pocit, který zažíváš, když o samotě vypiješ jedinečnou láhev vzácného vína. To všichni chápou, ne?
…
A jak běží čas, potěší tě, když si všimneš, že ke konci se situace zase změnila, že ke konci se holky tak soustředí jedna na druhou, tolik je zaujaly francouzské polibky, že se na tebe přestaly dívat docela. Ke konci si s uspokojením všimneš, že když jedna zasune té druhé stehno mezi nohy a pak je vytáhne, noha se zaleskne.

Ležíš a zíráš tam, kde by ve tmě byl strop, a uvědomíš si, že vedle tebe někdo je. Jenže nevíš, kdo to je. Nebyl jsi ani tak opilý. Jako vždycky bylo několik kandidátek – stážistky, neúspěšné herečky, mladší sestry. Nemohly se dočkat, až si s tebou popovídají, vyslechnou tě, zjistí, jak jsi okouzlující. A teď jedna z nich leží vedle tebe. S určitostí víš, že je o polovinu mladší než ty. Ale to je všechno, co víš. Její obličej, její jméno, její tělo zmizely.
A sám na sebe se zlobíš za svou slabost, za to, že sis tu drogu vzal znova, že jsi vykouřil cigaretu, kterou sis měl odříct. Přeješ si, aby tam nebyla, ať už je kdokoli.



Když jsem se dodíval na Ukrutně šťastní, zase mě přepadl ten podivný pocit pojídaní neplnohodnotných náhražek. Zalepuji prázdná místa ve svém životě vším, co se namane a co alespoň trochu dává smysl. Putuji mezi městy jen pro ten pocit cesty, jen pro tu možnost napsat pár řádků v podivném krasosmutném stavu mysli, který se mi dříve či později v hlavě vytvoří, vidím-li za okny pohybující se krajinu. V tom filmu byly podivné zasmušilé louky jihu Dánska a krásný kytarový motiv; za okny je teď vidět do podvečera se propadající zemdlelá krajina a v uších mi rezonují kytarové ornamenty September Malevolence. Všechno se dříve nebo později protne v podivném souznění a smíření. Obrazy a skutečnost, hudba a ticho, den s nocí – a možná, jednou, i já s Tebou…

Ale potom jich přišlo ještě daleko víc, daleko víc otázek, na které jsem nedokázal odpovědět, otázek, které jsi mi vždycky položila po milování, otázek, které zjevně otravovaly tvou mysl celé dny nebo týdny. Otázek jako například: „Kdybych si domů přivedla jinou holku, spal bys s ní?“ Otázek jako například: „Kdyby mě někdo unesl, jak dlouho bys čekal, než by ses vyspal s někým jiným?“ Otázek jako například: „Jak moc mě miluješ?“
Kde se jen ty otázky vzaly? Vyplynuly ze strachu nebo z očekávání nebo z obou nebo z něčeho úplně jiného? Proč jsi mi ty otázky kladla, když jsi nechtěla slyšet odpovědi? Proč jsi mě naučila, abych ti lhal?

Na univerzitě bys nikdy neměl odvahu požádat tuhle holku o telefonní číslo. Teď, příštího dne ráno, když ví, že ten den odjíždíš, ti dá číslo dobrovolně – číslo na mobil, jak zdůrazní, to nejosobnější z jejích čísel. Musí tě požádat o tvoje. Dáš ji navštívenku, řekneš jí, že to je nejjednodušší způsob, jak tě sehnat.
Ale když o dva týdny později zavolá, a pak ještě jednou o další dva týdny později, nezvedneš telefon. Ztratíš zájem, když už jsi ji jednou ošoustal. Ta její neposkvrněná část byla tak malinká, že stála jen za jednu noc. Za víc ne.



Nakonec jsem na ten koncert šel bez Tebe; nešlo to jinak. Mráz mi běhal po zádech při Scotland’s Shame a ve vzduchu jsem cítil euforii po prvních tónech Hunted by a Freak. Bylo to více neobroušené než přede dvěma lety, bez kompromisů, bez snahy někomu vyhovět; poctivá dávka trýznivé syrovosti, v níž se jen těžko nacházely stíny naděje… Tenhle koncert mi udělal radost; jen málokdy se člověk setká s takovou vyzrálostí…

A spíš tak tvrdě, že se toho rána neprobudíš, když se vzbudí tvá přítelkyně. Spíš, když se na tebe usměje a políbí tě lehce na čelo a vstane, aby si došla na záchod. Spíš, když přistihne Claye, jak stojí v koupelně nahý a myje si obličej, psa u nohou. Spíš, když se na sebe podívají a stydlivě se usmějí. Spíš, když ona neodolá a podívá se mu mezi nohy, když zase vzhlédne a zjistí, že se na ni Clay zase dívá, ovšem už ne stydlivě. Spíš, když vyžene psa, který se nechce hnout, z koupelny, když si dělá místo, aby si klekla. Spíš, když, přestože tvé sperma vždycky vyplivla a vždycky je bude vyplivovat, vždycky si je nechá stéct po bradě, aby ti to vynahradila, teď nejen polkne, ale ještě zavrní, když se ten pták v její puse přestane škubat. A pořád ještě budeš spát, když vstane a tiše zaprosí: „Neříkej mu o tom, jo?“

Nikdy s nimi nemluvíš o práci, nikdy nemluvíš o tom, na co myslíš nejvíc a nejčastěji, ne proto, že by to nepochopily, ne proto, že by je to nudilo, ne proto, že by ti ve své naivitě vynadaly za tvé zvyky, za tvá vítězství, za to, že jsi shromáždil bohatství, jehož si právě v tu chvíli užívají, ale proto, že by je to zkazilo, pošpinilo, zrovna jako to zkazilo tu první, tu, kolem které ses motal nejdéle, tu, kterou jsi omylem považoval za lásku.

Když jsem tu knihu četl, měl jsem pocit, že konečně někdo dokázal beze strachu a výčitek popsat, co někdy opravdu chceme. Že láska je fajn, ale někdy se nehodí do tohoto světa. Že všechnu tu bolest a únavu, kterou dobrovolně neseme jako přívažek našeho úspěchu, musíme občas směnit za opojení poskytnuté lehkostí plynoucí z moci a bohatství. Že dobré vychování je někdy na překážku a stejně tak snaha o empatii. Že nerozumět někdy znamená chápat a neptat se tázat. Těch pár vět je z černých stránek našich duší; máme to v sobě, my dobývači ztracených bitev, každý to někde v sobě máme… Já taky; jen nevím, nakolik je moje sebekázeň silná…

A dokonce i ty nejhezčí holky, s nimiž spíme, ty, které nám připadají nejvíce okouzlující, ty, na které se nás ptají naše rodiny, jako třeba: „Co se stalo s Jenni – ta byla úžasná, ne?“, dokonce i tyhle holky jsou rády, když je v posteli zneužíváme. Ano, zneužíváme. Dokonce i ony se nás ptávají: „Jsem coura? Tvoje děvka? Tvoje špinavá kurva?“ a pak se otřesou, když řekneš: „Jo… jo.“ Dokonce i ony po nás chtějí, abychom je svázali, zavázali jim oči, použili je.
A když se jim to nelíbí, když ta slova vyslovíš a ony se přestanou hýbat, zakryjí si pusu rukou, řeknou: „To neříkej – to slovo neříkej – to se mi nelíbí,“ když říkají, že nechtějí zkoušet, jaké to je, být připoutaná želízky k věšáku na ručníky v koupelně, pak v posteli za nic nestojí. Možná jsou inteligentní. Možná jsou milé. Možná jsou pohotové, okouzlující, atd., atd. Možná podnikají cosi za osvobození žen (od čeho? od koho?), ale v posteli nikdy za nic nestojí.
Dobrý sex nemá s rovnoprávností nic společného.

Musím někam odjet. Na jih, za teplem, za zvuky arabských bubnů, za stíny mešit a vůní koření. Potřebuju to; vše mě až příliš svazuje – a já musím pryč, abych zase mohl začít dýchat…

NP September Malevolence – Exxon Valdez (2008 – After This Darkness, There's a Next)

Grense Jakobselv

Záda mi zahřívají kamna naložená uhlím, v místnosti té podivné chaty vyrobené z železničního vagónu je sálavé horko a venku už možná sněží. Ta podivná obyvatelná Faradayova klec tlumí signály mobilních telefonů a zvyšuje tak pocit podzimního osamění. Chybíš mi; ta palčivá touha Tě vidět mě opět ovládá, nic jiného najednou nemá smysl. Všechny ostatní neexistují, nepřitahují mě, nelákají ani nezajímají. Jen Ty. Jsem v podivné mlze a Ty možná taky; nebo je vše jinak a Ty už víš, co chceš, a já už jsem dávno pryč z Tvého života, neexistuju, jsem jen vzpomínka, která Ti otevřela oči. Chce se mi spát a přitom vím, že bych nedokázal usnout. Chci zmizet na opačný konec sluneční soustavy, ale mám pocit, že i tam bych na Tebe myslel. Nedokážu před Tebou utéci a nevím ani, jestli to chci. Ještě pár měsíců či let budu takhle halucinovat; nic nového – to už znám i umím. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy po tom, co Tě potkám. Že to přijde dříve, než spolu stihneme něco zažít. Zase, znovu…



Napsal jsem Ti; nevydržel jsem. Chci Tě vidět. Chci Ti říct, že spolu musíme žít. Že prostě musíme být spolu, že není jiná možnost, že každé jiné řešení je špatné. Že já jsem Ty a Ty jsi já, že jsme stejní i rozdílní zároveň, že se budeme milovat tak dlouho, dokud budeme žít, že Tě nikdy neopustím a Ty mne. Že voníš a že mi chybí Tvé tělo, tak nečekaně krásné. Že Tě chci ochutnat a vyčítám si, že jsem tak ještě neudělal. Chci, abys věděla, že nechci o ničem přemýšlet. Že Tě chci; jednoduše a prostě. Že se mi líbíš. Že si rozumíme. Že s Tebou chci být. Že Tě mám rád. Že patříš ke mně a já k Tobě.



---

Jak to tenkrát bylo? Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to byla včera, a ne před několika měsíci. Grense Jakobselv. Míjím ukazatele s nápisem Murmansk, cesta se pomalu mění v blátivou, po asfaltu ani stopy, začíná hustě pršet. Za okny auta se prohání vítr a žene krůpěje deště přímo proti čelnímu sklu; o jeden stupeň Celsia méně a místo bubnování deště by člověk mohl slyšet ztichlý šelest sněžení. Pár osamělých domů. Hraniční řeka a za ní ostnatý drát se strážními věžemi. Konec civilizace; jako Trajánův val chránící římskou říši protíná bezejmenné kopce ostnatá linie dělící Norsko od Ruska. U silnice pochmurný kamenný kostel, tak moc nepatřičný a sem se nehodící, a pod ním zarůstající hřbitov. Vytrvale prší a studeně fouká. Jsem u Barentsova moře. Dál na sever už nic není. Jen šedivé vlny nekonečného ledového oceánu.



Přicházím k přístavu. Rozpadající se kamenné molo, opuštěné domy, na útesech vysoko nad mořem maják a mezi skalisky malá pláž s jemným světložlutým pískem. A na ní, jako tenkrát, volejbalová síť. Nic více nepatřičného by zde snad nemohlo být. Možná je to jen jeden den v roce, možná dva, kdy slunce vysvitne a je možné pár desítek minut hrát; lidé bojují se vším a proti všemu a já tu bydlet, bojuji také. Dívám se na východ ke strážním věžím. Otáčím se dokola.



Pak stojím přímo u břehu a vlny mi naplavují zpěněnou vodu k botám. Sehnu se a ochutnám; chci cítit sůl na jazyku. Zvednu oči k nebi, roztáhnu ruce, dívám se na šedivé mraky, obličej mi zalévají neustávající potoky deště a já stojím přímo proti poryvům mrazivého slaného větru. Stojím na místě. Minutu. Dvě. Možná více. Modlím se a děkuju. Děkuju neznámým bohům za to, že mohu žít a že stojí při mně. Že mi věří a dávají šanci. Ještě jednou se chci zamilovat, v duchu je prosím s vnitřním pocitem, že pak už lásce nedovolím, aby mi jen tak protekla mezi prsty…



Tenkrát to byla prosba a před několika týdny skutečnost; teď mi dochází, že mé přání se splnilo, splnilo zcela. Já se zamiloval. Měl jsem si přát více, abych mohl více získat? Není to, co mám, vlastně dostatečné? Ty jsi teď někde pryč a chybíš mi; já nemůžu nic, nedokážu nic; mám svázané ruce a před očima to šedivé moře, kde jsem si Tě přál nečekaje v tak brzké splnění – a tak kruté procitnutí…



---

Dokud jsem jí nepoznal, přišla mi ta země vždy taková... nudná. Nic zvláštního. Nic světového, neopakovatelného a dechberoucího. Blahořečím svému nevědomí, protože právě díky neexistujícím očekáváním jsem mohl být tak moc překvapen. Překvapen tím, že všude – ale opravdu všude – jsou lesy. A že všude – ale opravdu všude – jsou jezera. A že podzimní barvy tundry jsou neuvěřitelnou barevnou koláží všech odstínů žluté, červené, hnědé a zelené, a že Laponsko je zemí, jež neuznává hranice, a že na úplném severu sníh někde vůbec neroztaje.



Nemyslím si, že by někde jinde na světě mohly být lepší podmínky pro trekování, než ve Finsku. Národní parky sice nejsou protkány sítí barevných stezek, ale hlavní cesta je vždy osázena volně přístupnými chatami či laponskými lávvu, kde znavený poutník může přespat, ohřát se, uvařit a opít, obtěžká-li batoh dostatečně odpovídajícími proprietami. Když jsem poprvé přišel do chaty, kde bylo úplně všechno, co člověk potřebuje k strávení příjemného večera i noci, a v krbu navíc plápolal oheň, nechápal jsem. Na konci putování jsem už rozuměl. A děkoval. V duchu i perem; třeba se někdo ozve, zanechal jsem pár stop...



Chybí tu hory a o to více cennější je proto jakýkoliv pohled dále, než jen na nejbližších sto metrů. Pahorky vysoké několik set metrů jsou zde alpinistickou výzvou – a já vím, že pocity jejich zdolání jsou totožné; euforie nemá vícero typů. Z vrcholků se pak člověk dívá na neohraničeně nekonečnou zelenou barvu, je-li léto, na bílo, je-li zima, a na barevnou koláž, když se blíží podzim či je ve svém začátku. Ruska je fenomén barev, při kterém člověk zapomene, že nad polárním kruhem ve vnitrozemí pod hladinou jezer není nebe, jenom zebe…



„Maybe you won’t go this way,“ říkal ostřílený veterán vícedenních treků, když jsme mu ukazovali náš plán vrátit se zimní cestou v Pallas-Yllästunturi. „There might be swamps...“ Měl pravdu, pochopitelně. „There is not that much cold if you do something...“ řekla nám paní obtěžkaná borůvkami, jež si přisedla k našemu ohni v Pyhä-Luosto. Měla pravdu. Lidé tu moc nemluví. Ale těch pár vět, které od nich člověk uslyší, dává smysl. I proto mám sever tak rád. Jeden ze sta důvodů…



---

Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit. S Tebou, víš? Stáli bychom na tom samém místě v té samé vesnici, ve vzduchu by levitoval horizontální déšť a od šedivého moře by foukal prudký vítr. Byla by Ti zima; otočila by ses ke mně, dala pusu, a v očích bych Ti četl optimismus a radost. Řekl bych Ti jen, že tady to bylo, že tady jsem si Tě přál, že tady jsem stál a doufal, že se můj sen splní. A pak by přišla noc a my bychom se přitulili k sobě a venku by pršelo a já už bych nemusel vůbec nic říkat, protože najednou by vše bylo zřejmé a jasné, dané a neměnné… Jednou tam spolu pojedeme; vím to. Vím, prostě vím…



All photos

NP Mono – Yearning (2008 – Gone (A Collection of EPs 2000-2007))

Proč?

A zase Tě ztrácím. Nepíšeš mi, nelíbáš mě, nechybím Ti. Žiješ svůj druhý život a já tu sedím, píšu, piju a chce se mi spát. Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s ním, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Ti začne být nepříjemné, že máme společnou minulost, s kterou se stále potkáváme? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?

Seděl jsem ve svém bytě na Baseinaya, pil druhý Bernard koupený v nedalekém supermarketu a trápil se přemýšlením; měl jsem vše – a mohl jsem o vše přijít. Teď nemám nic – a jsem znovu svobodný. Byl to vlastně zázrak: jen několik málo hodin, během kterých jsme o vše přišli. Přišli jsme o nás. Už nejsme my; už ne. Ráno jsi ležela na posteli, krásná v černých kalhotkách, a já stál u okna a díval se do mlhy, která pokrývala město. Když jsi vyšla ven z koupelny, čekala jsi tázavě, zda-li se ještě usměju a dám Ti pusu, tak jako vždy; už jsem nemohl. A pak venku, když jsme seděli v Tvém autě, jsem Ti to musel říct: že ve mně během noci něco umřelo. Že jsem ztratil Tebe – část svého já. Že jsem utopen v prázdnotě. Že nevím, co budu dělat. Naposledy jsem Tě přitiskl k sobě a políbil; ta chuť Tvých slz na jazyku, ta mě bude pronásledovat, stejně jako ten poslední pohled do Tvých modrých očí. Odvrátil jsem hlavu, rychle otevřel dveře a odešel; bylo páteční ráno, já šel ulicemi ponořenými do ranní mlhy, srdce mi divně bušilo, červené oči se leskly, a rozum nechápal, stejně jako srdce. Proč? PROČ?

Protože jsme byli tři. Protože Tvůj příběh s ním ještě neskončil – a možná ani neskončí. Protože já stál na zemi a Ty na rozhoupané loďce. Protože na Tebe z břehu pořád někdo volal. Protože jsi mi nemohla dát vše. Protože jsem Tě začal spoutávat nevyřčenými očekáváními. Protože… Mohl bych jmenovat sto důvodů, proč ne, a tisíce, proč ano. Ještě jsme neskončili; vím to. Přeju si to. Doufám v to. Nemohli jsme skončit, když jsme měli všechno…

Dotkli jsme se bolesti a tmy, stejně jako dne a radosti. Teď tu sedím a za okny se zase pohybuje krajina; ten druhý film, který v nás zanechal spoušť, mám pořád před očima. Nikdy na to nezapomenu; tu sílu, kdy jsem si zakrýval oči, a přál si a modlil, aby to už skončilo. Jenže ono to tam muselo být. Muselo. Protože ve skutečnosti to bylo ještě tisíckrát horší. Po tom druhém filmu ten první jakoby už neexistoval. Nemohl. Hravost, optimismus, Paříž, láska, život… nic neexistovalo. Nebo možná ano – ale dávno, v jiném paralelním světě, v jiném vesmíru…

Za pár hodin tam budu stát, opilý, a budu chtít vidět světla věčnosti skrze hlukové stěny, které mě obklopí a pohltí. A pak pojedu domů, nočními tramvajemi a autobusy, a když nakonec vystoupím, budu muset jít ještě kus cesty do kopce; venku bude zima, mlha i tma, a já budu myslet na páteční ráno, kdy jsem o Tebe přišel, kdy jsi mi odjela, kdy skončilo to, co nikdy skončit nemělo…



NP Mogwai – Cody (2005 - Government Commissions)

O nás

S každým nadechnutím zaháníme smrt, jež nás neustále napadá… Smrt nakonec musí zvítězit, neboť je nám souzena zrozením, a než svou kořist pozře, jen si s ní chvilku pohrává. Přesto dál žijeme, samý zájem a plno ochoty, jak dlouho to jenom jde, jako když vyfukujeme mýdlovou bublinu, aby vydržela co nejdéle a byla co největší, i když víme s naprostou jistotou, že nakonec praskne.

A především tady byla Zarathustrova často opakovaná otázka, zda bychom byli ochotni do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který jsme žili. Nietzsche nám vzkazoval, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat.

Extáze v aktu kopulace. A je po všem! To je pravá podstata a jádro všech věcí, cíl a účel veškeré existence.

Šťastný život není možný; maximum, čeho může člověk dosáhnout, je hrdinský život.

Kdybychom byli prozíraví, viděli bychom, že jsou údobí, kdy se děti mohou jevit jako nevinní vězni odsouzení nikoliv ke smrti, ale k životu, a dosud si vůbec neuvědomují, co jejich rozsudek znamená. Každý člověk si nicméně přeje dosáhnout stáří… toho stavu života, o němž lze prohlásit „dnešek je špatný a každý den se bude zhoršovat, až se stane to nejhorší ze všeho“.

Jenom proto, že děsivá podstata pohlavního systému teprve dřímá, zatímco mozek už čile naplno pracuje, je dětství časem nevinnosti a štěstí, rajskou zahradou života, oním ztraceným Rájem, za nímž se toužebně ohlížíme po celý zbytek života.

Ty noci nám nejdou. Končí večer a Tobě zvlhnou oči; já nevím proč. Blíží se půlnoc a já se vnitřně začínám lámat, znovu a znovu mě začíná děsit pomíjivost všeho kolem nás, začínám se bát dočasnosti nás samých. Včera jsem Tě chtěl doprovodit, ale Ty jsi byla proti. Cítil jsem z Tebe, jak moc si přeješ být sama – jak mi nechceš ublížit, ale musíš odejít. Poprvé jsem ještě vystoupil s Tebou; podruhé už jsem Tě musel nechat být. Když autobus odjížděl, zamával jsem Ti; dvě zprávy o pěti slovech, na více jsme neměli sílu. Seděl jsem pak na zastávce a čekal – půlhodina uběhla a teprve pak jsem s překvapením zjistil, že poslední autobus mi už dávno odjel. Nad ránem, když jsem se probudil, jsem Ti musel napsat, jaký mám strach: z toho, že Tě do něčeho nutím, že Tě k něčemu zavazuju, že něco očekávám. Nemáme víc, než pár společných dnů; ten náhrdelník zážitků je podivně a bolestně krásný; může zranit, ublížit… Nevím, co máme před sebou. Náš příběh není vyčpělou prázdnotou několika setkání – náš příběh je hledáním cesty k sobě navzájem i k sebe samému, náš příběh je zapomínáním minulosti a postupným uvědomováním si budoucnosti, naše setkání jsou odeznívající současností, v níž se skrývá podivný zármutek a melancholie…



Philip hovořil klidně, tlumeně, stále bez jakéhokoliv očního kontaktu. „Tvoje žena je jedním z těch lidí, o kterých platí zvlášť výrazně, že nedokážou žít v přítomnosti, protože nese tak těžký náklad minulosti. Je jako potápějící se loď. Jde ke dnu. Moje rada zní skočit přes palubu a začít plavat. Nechá za sebou pořádnou brázdu, až půjde ke dnu, takže tě nabádám, abys plaval pryč, jak můžeš nejrychleji a nejusilovněji.“

Ten, kdo chce být vším, nemůže být ničím.

Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti.

Velká utrpení způsobují, že jsme ta menší sotva s to pocítit, a naopak, v nepřítomnosti velkých utrpení nás trýzní i ty nejmenší mrzutosti a nepříjemnosti.

Skutečně krásná žena je tak často oslavována a odměňována výhradně za svůj vzhled, že zanedbává rozvíjení dalších částí sebe samé. Její sebevědomí a pocity úspěchu jsou jen na povrchu a jakmile se krása začne vytrácet, zjistí, že nemá mnoho co nabídnout: nevypracovala si umění být zajímavou osobou ani se zajímat o druhé.

Čím více má člověk sám v sobě, tím méně toho chce od druhých.

Láska je v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován.

Veselost a bezstarostnost našeho mládí částečně vyplývá z toho, že stoupáme po svahu života a nevidíme smrt, jež leží na úpatí druhé strany kopce.

Sex neváhá obtěžovat svými nesmysly a vměšovat se do ujednání státníků a bádání učenců. Dnes a denně ničí ty nejcennější vztahy. Vskutku oloupí o mravní zásady ty, kdož byli dříve čestní a poctiví.




A Tata bojs hráli naprosto neuvěřitelně a Ahn Trio možná ještě více. To neskloubitelné spojení fungovalo nečekaně dobře; a ve vzduchu byla cítit radost a nadšení. To nebyly sladkobolné smyčce a piano slévané s okleštěným rockovým zvukem; to byl rovný souboj nečekaně složitých orchestrací s úderně působícími harmoniemi. Akustické nástroje pulzovaly energií a slova se blýskala hravostí, optimismus a hravost byla nezměrná stejně jako touha užít si ten neopakovatelný večer; tohle člověk musí brát, ocenit a uznat. Jednoznačně.

Pro ženu je omezení na jednoho muže během tak krátkého období rozkvětu nepřirozené. Očekává se od ní, že si uchová pro jednoho to, co on nemůže využít a co po ní toužebně chtějí mnozí další. A muž má v jednom okamžiku příliš mnoho a dlouhodobě příliš málo… půlku života jsou muži kurevníci, půlku paroháči.

Jednoho chladného zimního dne se několik dikobrazů namačkalo dost blízko k sobě, aby se navzájem zahřáli a nezmrzli. Brzy ale začali navzájem cítit účinky svých ostnů, a tak šli znovu od sebe. Když je pak potřeba tepla znovu přiměla jít blíž, opakovala se nevýhoda ostnů, a tak se zmítali mezi dvěma zly, dokud nenašli správnou vzdálenost, na niž dokázali jeden druhého nejlépe snášet. Stejně tak potřeba společnosti, vyvěrající z prázdnoty a jednotvárnosti života, svádí lidi dohromady, jejich mnohé nepříjemné a odpudivé vlastnosti je však znovu a znovu od sebe oddalují.

„Neříkejte příteli, co nemá vědět váš nepřítel.“

„Jediný způsob, jak získat převahu při jednání s lidmi, je dát jim najevo, že jste na nich nezávislí.“

„Nevšímat si znamená získat pozornost.“

„Je lepší nechat lidi takové, jací jsou, než je mít za něco, čím nejsou.“

Měli bychom stanovit hranici svých přání, držet na uzdě své touhy a potlačovat svůj hněv, vždy dbalí skutečnost, že jedinec může získat jen nekonečně malou část věcí, které stojí za to mít…

Není růže bez trní. Ale je mnoho trní bez růží.

A teď tu sedím, v kanceláři s klimatizací, s výhledem do zčernalé ulice s tušeným večerním provozem. Měl bych pracovat, ale píšu; plýtvám slovy, abych plýtval časem. Musím plýtvat; nemůžu přemýšlet. Nedokážu to, nemám sílu. Myslet na Tebe, na nás… přemýšlet nad tím, jak všechno visí na vlásku, jak můžeme vše ztratit, jak se tu můžu utopit v prázdnotě oceněné dietami a zpátečními letenkami. Tělo mi koroduje, piju přespříliš, málo spím, kazím si oči; užívám života. Jsem tu a plaším myšlenky i smyšlenky, pojídám krajíce namazané pomalu plynoucím časem, těším se na pátek a mám z něj strach, děsím se večerní prázdnoty nicnedělání; jsem tu – pořád tu jsem…



Život se dá přirovnat ke kousku vyšívané látky, z níž každý v první polovině svého času vidí lícovou stranu, avšak v druhé polovině stranu rubovou. Ta druhá není tak krásná, je ale poučnější, protože dává možnost vidět, jak jsou nitě vzájemně propojeny.

Z pohledu mládí je život nekonečně dlouhá budoucnost: z pohledu stáří připomíná velmi krátkou minulost. Když odplouváme, objekty na břehu se stále zmenšují a je čím dál obtížnější je rozpoznat a rozlišit, a stejné je to s našimi uplynulými roky, se všemi jejich událostmi a činnostmi.

Jediný způsob, jak zachránit manželství, je být ochotný (a schopný) z něj odejít.

Jsme odsouzeni točit se donekonečna na kole vůle: po něčem toužíme, dosáhneme toho, užijeme si krátký okamžik nasycení, který rychle přejde do nudy, po níž bez výjimky následuje další „já chci“. Neexistuje cesta ven přes ukonejšení touhy – člověk musí z kola úplně vyskočit.

Každý, kdo je zamilovaný, prožije mimořádné rozčarování, poté co bude potěšení konečně naplněno; a bude udiven, že co si přál s takovou touhou, nepřináší nic víc, než co přináší každé jiné sexuální uspokojení, takže si nepřipadá nijak zvlášť obohacen.

Především platí, že člověk není nikdy šťastný, stráví ale celý život usilováním o cosi, o čem se domnívá, že ho takovým učiní; jen zřídka dosáhne svého cíle, a pokud ano, vede to jen ke zklamání: nakonec zpravidla ztroskotá a dorazí do přístavu bez stěžně a plachtoví. A potom vyjde nastejno, jestli byl šťastný, nebo nešťastný; protože jeho život nebyl nikdy víc než přítomný okamžik, který neustále mizí; a teď je pryč.

Když jsem tu knihu četl, došlo mi, jak výjimečná je její síla: tolik citátů, pravdivých vět a slov, jež otevírají oči! A občas, jen tak mimoděk, silná věta, se kterou si nikdy v životě neztotožním, nikdy… Protože kdybych souhlasil, neměl bych už pro co žít. Veškeré paprsky naděje, které občas ozáří tmavá místa mého života, by najednou pohasly, a tmavá noc by začala ujídat mých snů…

NP Port-Royal - Jeka (2005 - Flares)

Berlin

Ležím na chodníku na spadaném listí a dívám se na tmavé nebe a kdybys tu byla, tak bych Ti řekl, ať si lehneš vedle mě, a dali bychom cigáro na půl a dívali se spolu na hvězdy, a pak bych řekl, jestli víš, že tohle je poslední podzimní noc, kdy nemrzne, a pak by přišla druhá ranní a čas by se na hodinu zastavil a my bychom byli poslední dva lidé na Zemi – a v duši by nám pořád zněly tóny toho jazzového tria z A Trane klubu a oba bychom pořád měli pocit, že ten cover Kiss from a Rose na piano a bicí a basu byl prostě úžasný, jakože fakt byl, a nevěděli bychom, jestli se už zvednout, nebo dál ležet, a pak by ses mě zeptala, co je na světě nejdůležitější, a já bych řekl, že láska, protože až budeme umírat v domově důchodců, tak nebudeme vzpomínat na to, kde jsme pracovali a jak trávili čas, ale koho jsme milovali, a pak by zafoukal vítr a spadlo další listí, které by vonělo, a nikdo z nás by nechtěl vstát a jít spát, protože tam na zemi v té tmavé berlínské podzimní noci na listí bychom se dotýkali věčnosti…

Vracím se z Berlína a před očima mi běží film posledních víkendů a několika dalších dnů. Náš film. Můj a Tvůj. V pátek, kdy přistálo letadlo, jsi na mne čekala u východu C, ve svém autě, a poprvé jsem Ti dal pusu na tvář a podruhé už jsme se líbali, a pak jsme si jen řekli, kam to vlastně jedeme, a v Kolíně jsme byli na Vypsané fixe a obdivovali tu nekonečnou energii a ráno jsme se probudili v Poděbradech a toulali se městem, a pak, po obědě, jsme najednou byli v Hradci Králové na tom krásném náměstí uprostřed a jedli U rytíře, a pak, jak se přiblížil večer, jsme sešli z hradeb do podhradí a Erik Truffaz hrál, překvapoval, uklidňoval i probouzel, a potom, nakonec, kdy jsme leželi přitisknutí k sobě v tom hotelovém pokoji, na jazyku stále chuť Chianti Classico, jsem pochopil, že jsem se zamiloval…



Jenže ten večer i týden předtím, kdy jsme se dívali z Ještědu na bílé mlíko inverze a na Jezerce jsme cítili tu nekonečnou krásu opuštěného prostoru, který si snad nedovolí nikdo zničit, jsem cítil, že se něco děje, něco není v pořádku, něco nesedí. Tvá minulost. Nakonec jsi mi to řekla, jak to je, a já se trápil a halucinoval dvě hodiny letu od Tebe v městě, kde se anglicky člověk nemůže domluvit, a hledal jsem řešení, které nemůžu najít, protože přestože existuje, najít ho musíš Ty.



A teď se vracím, možná se potkáme, pokud se mi ozveš nebo já Tobě, a hraniční kopce jsou barevné a pokryté mlhou klesající do údolí, obloha je šedivá a já začínám mít pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože Ty se budeš chtít ještě vrátit, ještě na chvíli, abys zjistila, jestli to vlastně mělo smysl, vystoupíš z našeho vlaku, zamáváš mi z nástupiště a slíbíš, že na mě počkáš v příští stanici, a jen co se vlak znovu rozjede, uvědomím si tu nesnesitelnou pravdu, že už nikdy nenastoupíš, že v našem společném vlaku jedu vstříc budoucnosti jen já sám…

Ale třeba se stane se zázrak, třeba mi uvěříš, že Tě miluju a že spolu musíme být, třeba začneme společně znovu věřit na lásku do konce všech našich životů, třeba pochopíš, že celou dobu jsem hledal právě Tebe a až po sedmi letech se mi otevřely oči, třeba mi dovolíš dát Ti všechno, co mám, třeba se najdeme a už nikdy neopustíme, třeba začnou na podzim nečekaně znovu růst listy, třeba vysvitne slunce a zima už nikdy nepřijde, třeba se už nikdo z nás ani na okamžik neohlédne, aby vzpomněl, co bylo, a třeba zjistíme, že bez sebe nemůžeme být, a třeba si pak uvědomíme, že jsme pro sebe vzájemně důležitější, než naše vlastní já, a pak, třeba, nakonec, si mlčky slíbíme, že tohle nikdy nezničíme, nikdy, nikdy, n i k d y …

NP Clint Mansell – Xibalba (2006 - The Fountain (OST) (with Kronos Quartet & Mogwai) (OST))

Silver Mt. Zion

„Proč jsme to spolu ještě nedělali?“ píšeš mi okolo půlnoci, opilá jako já. Hladina hormonů v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych dokázal nezúčastněně mlčet a zapomenout, že tenkrát, kdy jsme seděli na té zahrádce uprostřed lesů a zvukem se nesly falešné tóny Sweet Child of Mine, jsem Tě chtěl. Tenkrát jsem Tě chtěl; jenže teď je teď a všechno je jinak. Ten pocit mě svazuje a spoutává – nemožnost cokoliv nabídnout. Co Ti můžu dát? Píšeš mi, jak mě chceš, a já odpovídám, jak chci Tebe, a přitom je mi na zvracení ze sebe sama, ráno se probouzím rozlámaný na kusy a v telefonu vidím stopy minulosti, usínal jsem opilý a vy jste byly dvě, a ráno jsem musel smazat své horší já, nemohl jsem to nechat, nechci znovu vidět vlastní slabost; a pak jsem šel ranním městem, bylo pod mrakem, a pod srdcem jsem měl nahořklou pachuť vlastního selhání…

---



Teď tu sedím, je večer, piju zelený čaj a strašně moc Tě chci. Neodpovídáš a já nevím proč; jsi telepat, který vytušil, že jsem na pár hodin nebyl s Tebou? Co se děje? Miluju Tě; vím to. Kdybych Tě teď ztratil, před tím vším, co zažijeme, neměl bych pro co žít. Všechny ty dny strávené tady, v městě zatuchlých bytů a předražených restaurací, by mizely do kanálu jako splašky, a víkend by zíval prázdnotou a zpitím se do němoty. Nemůžu o Tebe přijít. Nemůžu. Teď ne, nikdy, never, …

Jsme na stejné lodi, máme rádi stejné věci, rozumíme si, cítíme tu šanci… ale teď tu jsem sám, tak zoufale a ztraceně sám. Děje se něco? Ta nejistota, proklaté otázky vlastních pochybností; dívám se na sebe do zrcadla a nedivil bych se vůbec ničemu. Kdybys znala mou černou duši, musela bys utéct – bez ohledu na to, jak moc se snažím být lepší, jiný; Ty jsi má naděje a já o svou naději nechci a nemůžu přijít, to nejde, to bych nezvládl… Jsi bílá a já černý a já vím, že ve skutečnosti jsme oba šediví, jenže teď to tak cítím, když tu sedím, venku je tma, dům je ztichlý a mně je podivné smutno… Objev se tu; jen na chvíli. Na minutu. Budeme mlčet, Ty budeš stát a já si kleknu, přitisknu se Ti hlavou na břicho, a budu cítit Tvou přítomnost, teplo Tvého těla, Tvou blízkost, vůni; šedesát vteřin mi bude stačit, abych načerpal sílu přečkat tu v osamění další noc…



A vidím to jako před pár dny a stejně tak slyším, ty melodie prokládané nečekaně silnou distorzí smyčců, Microphones in the Trees a zbytek podivných písní, které z desek zní zvláštně a podivně krásně a naživo jsou krásně podivné a zvláštní. Stál jsem tam a rychle se opil, abych mohl nechat proklát své srdce šípy zvláštních melodií a teskných hlasů. Silver Mt. Zion; další kategorie, jiná země či světadíl. Neuchopitelná teskná křehkost, která člověka obstoupí jako bílá mlha v ranní inverzi, a ťukání slepecké hole na betonové dlažbě, pomalu se vzdalující…

…



Uprostřed života, jsem najednou strašně slabý, bez Tebe, víš? Já vím, co chci… Tebe… Objev se mi tu; na chvíli, to stačí…

NP Silver Mt. Zion - Microphones in the Trees (2004 - Pretty Little Lightening Paw)

(photos by k3r4m)

Uprostřed běhu

Ten kouzelný moment. Jeden kratičký okamžik. Zlomek vteřiny. Vše se změní a je jinak, najednou, nečekaně, bez varování. Střízliví odešli a opilí zůstali. Zatahovaná břicha se najednou derou z triček a tanga vyrostlá z padajících kalhot popírají fyzikální zákony. Ve vzduchu je cítit pach spálených snů a neklidné těkající oči nalézají stohy kompromisů. Na mém účtu zůstalo nespočet čárek a jedna věta. „Já nehledám otce pro svoje dítě.“ Musel jsem si to napsat. Nic nevykreslilo atmosféru toho večera lépe, než tato věta. Seděla vedle mne, afektovaně koketovala; byla mi odporná. Prázdná, stárnoucí, zlomená, opilá. Mlčel jsem. A pil.

Sraz ze základní školy. Oceány a propasti, které nelze překlenout. Lze jen pít, opít se co nejrychleji, ztratit se v sám sobě, nezúčastněně pozorovat. Všichni si dělají nárok na lásku, ale nechápou a nechtějí si připustit, že láska není v základní verzi života. Nikdo na ní nemá automatický nárok. Rozmazleni tím, že nemusíme usilovat o holý život, rýpeme se ve vlastních emocích, do jednoho slůvka vkládáme všechny své naděje i sny a doufáme a věříme, že jednou přijde. Láska. Ten radioaktivní spad v mém srdci, poločas rozpadu milion let…



Vidím Tě před očima. Sedíš na posteli, zabalená do peřiny, a jen nahá záda máš odkrytá. Voníš, tak moc. Mám chuť se k Tobě přitulit, usnout s Tebou, hladit Tě a vdechovat, toužím Tě ochránit a přitom mám neuvěřitelný strach z toho, že Tě rozmačkám. Jsi křehká, hubená, krásná. Vnitřně neuvěřitelně bohatá a s tolika zákoutími, že se v nich ztrácím. Nedokážu Tě přečíst. Jsi ode mne tisíc kilometrů a ta vzdálenost násobí mou chuť Tě znovu vidět, obejmout, pohladit, dát pusu. Přestalo tu pršet a zítra bude možná svítit slunce a já si dnes koupil maliny v podchodu; listí padá na zem i tady a podzim má v sobě smutnou krásu minulosti, i když teprve přichází…

Podzimní koncerty. Dva kostely, dva příběhy, dvě setkání a dvojí příval emocí. Křehkost akustických zvuků, akordeon znějící jako varhany, chvějící se tóny piana poletující pod kamennou klenbou, jemný saxofon a táhlé zvuky violoncella. Hudba zabalená v mlze, tóny padající na kamennou zem jako podzimní listí, třetí hodina ráno někde na venkově, stromová alej, spadlé kaštany, jinovatka a někde vysoko měsíc v úplňku, který není vidět… Zvláštní kvartet.



O tři dny později jsem viděl nekonečnou pláň s černým pískem, kamením, mechem a lišejníkem. Pár ledovcových řek, vítr ženoucí oblaka prachu, slunce schované za mraky. Léto trvající týden, které je tak vzácné, že když přijde, všichni lidé se zastaví, podívají se na modré nebe a vystaví tváře slunci. Kruh se uzavřel. Když jsem si Jóhanna v Reykjavíku kupoval, nemohl jsem tušit, že ho někdy uvidím a uslyším. Když jsem tenkrát projížděl tou zemí a éterický vokodér se smyčci kreslil pomalu klesající melancholickou melodii, cítil jsem neuvěřitelný pocit splynutí, souznění, věčnosti. Když jsem v pátek otevřel oči, viděl jsem pokoru, krásu, nostalgii; cítil jsem vděčnost, oboustrannou vděčnost…



Napsala jsi mi. Chceš mě vidět. Před minutou jsem byl nešťastný a na dně; teď jsem v euforii. Zamilovanost. Vlny propadů a vzestupů, život nemá smysl a pak je najednou neuvěřitelně krásný. Jsi mi blízko; jako kdybys byla ve vedlejším pokoji, já mohl zaťukat, vejít, obejmout Tě, mlčet a rozumět. Jsi tak blízko! Jen dvě hodiny letu… Mám Tě rád. Víš? Musíš to vědět…



NP Jóhann Jóhannsson - Odi Et Amo (2002 - Englabörn)

Září

Jsem doma. Je ráno a slunce se ještě nestačilo schovat za bílé mraky, které pomalu kráčí po obloze. Stromy mění barvy a venku je příjemný chlad; za pár týdnů se jeho přívlastek změní na nepříjemný a listy se budou rozpadat na blátivých ulicích na molekuly prázdna. Poslední záchvěv odcházejícího léta; to mám rád. Jako všechno, co končí.

Vracet se domů z míst, která si člověk zamiloval, je těžké; v návratu jsou stopy melancholie, nostalgie i smutku a domov vítá připomenutím všech těch povinností, které se pomalu vracejí. Zážitky z cesty za svobodou stále přehrávají příběhy odžitých dnů - krátké filmy před očima i za stavu bdění - jenže člověk si pomalu začíná uvědomovat, že je to jen film. Příběh minulosti. Pár dnů v oparu nostalgie a vzpomínek.

Návrat z míst, která člověk začal nenávidět, je euforickým vysvobozením, kdy každodennost získává punc svatozáře, nenáviděná šeď lokálnosti příchuť čehosi blízkého, známého a hřejivého, a v duši, která strádala v chmurných úvahách o smyslu bytí někde pryč, kde je člověk sám, unavený a bloudící, je najednou podivná smířenost s příměsí radosti z návratu.

Nikdy jsem jim nemohl nic říct. Neumím ten jazyk s podivnými písmeny, který je blízký i cizí zároveň, umím jen pozdravit a poděkovat – a název ukrajinského piva, které mám rád. Každý den jsem se zamiloval. Každý den. Alespoň na pár hodin. Potkával jsem je v podchodech, na ulicích, v kancelářích. Měly jedno společné – byly rády ženami. Užívaly si to. Vyzařovalo to z nich. Byla mezi námi propast, a proto byly tak přitažlivé. Ta největší výzva, s kterým se musím popasovat, neleží v kanceláři, do které denně chodím.

Jsem vděčný za tyhle okamžiky, kdy za okny pluje krajina, já listuju svým playlistem a hledám, co mám rád. Philippe Rommbi. Gustavo Santaolalla. Eddie Vedder. Kurt Cobain. Včera jsem poslouchal Zbigniewa Preisnera. Byl večer a já jen ležel na gauči, díval se z okna a mlčel. Neměl jsem sílu ani chuť pít. Něco se mění. Vstávám brzy ráno a brzy chodím spát. Miluju život. Miluju svobodu. Mít možnost zmizet a vrátit se, kdy budu chtít. Odcházení a návraty. Bude poledne. Končí září.

V pondělí si beru day off. Žádná dovolená; prostě nikam nepůjdu. Prodávám svůj mozek a nechávám si platit zlaťáky i tolerancí svého já. Barter tu s námi bude navždy; nejdokonalejší prostředek směny. Budu se toulat městem a dívat se na stromy, které mění barvy. Dám si mexické jídlo a kafe někde na rohu. Budu se procházet okolo Vltavy a hledat zázrak. V podvečer budu chtít vidět slunce chýlící se k západu. Budu mít pocit, že něco odchází, ztrácí se, budu chtít někomu zamávat; v uších mi bude znít A Wave To Bridget Fondly. Bude pondělí večer a já se budu ztrácet v městě, kde jsem strávil tolik času, ale které vlastně vůbec, ale vůbec neznám…

NP Mogwai – Hunted by a Freak (2005 - Government Commissions)

Město snů

Kiev. Název slibující ukrytou starobylost, která bude vzpomínat na svoji zašlou slávu, ale přesto okouzlí. Na střešní okna bubnuje déšť a přestože je teprve krátce po sedmé ráno, venku se auta začínají ploužit; pomalu, smutně, táhle. Déšť houstne a s ním i doprava. Troubení řidičů, kteří troubí už jen ze zvyku. Nikdy nikoho nepustit je základní pravidlo, kterým se všichni řídí. Staré oprýskané baráky a vedle nich nové vysokopodlažní budovy. Všude spousta aut. Rolls Royce včera parkoval u banky tak přirozeně, jako bábuška v podchodu prodávala maliny. Prší, stále pořád prší. Jsem v podivných kulisách podivného filmu a jediné, co vím určitě, je, že to není sen. Všechno je o řízení očekávání. Všechno. I tohle. I ten déšť...

Byla jsi krásně vysoká a s krásnými vlasy. Chtěl jsem Tě. Naposledy, kdy jsme se viděli, jsi byla zpoceně znavená a já si tenkrát přál, zmizet domů a odejít. Teď jsem čekal méně – a o to víc jsem se bavil. Hrou se slovy, smíchem, bláznovstvím. Máš to ráda; mám rád, když to tak je. Kluci hráli nejhůře, jak jsem snad kdy někoho slyšel, ale k tomu večeru to patřilo, stejně tak jejich závěrečná Sweet Child of Mine, která dala zapomenout na vše předchozí. Jedli jsme špíz a kukuřici a pili pivo, a soumrak se snášel a s ním chlad, a já se Tě zeptal, jestli chceš a můžeš, a Ty jsi řekla, že nemůžeš, ale chceš, a tak jsem Tě doprovodil, a Ty jsi odjela, pryč, do noci, a já jsem tam pak ležel, a nepřemýšlel o ničem, vůbec o ničem...

Venku troubí auta a postavy v oblecích se pohybují směrem do zamčených kanceláří. Tohle město umírá, leží na pitevním stole, a z jeho břicha roste obrovský nádor: moderní metropole západního světa. Nemoc, která dříve nebo později postihne všechna města. Kiev ještě bojuje, ještě dýchá; jenže čas člověk nezastaví stejně jako nevyléčitelnou nemoc, obrovské offroady jezdí po chodnících, pravidla neexistují, bohatší bere, chudý sklání hlavu, prší, je podzim, zima, vlhko, chlad, a za dveřmi pseudoluxusního bytu je na zemi prach, na chodbě švábi, občas bezdomovec ve vlastních výkalech, a venku kopec apatie, trocha strachu a spousta odevzdání...

Nebudu mít tohle město rád. Bere mi svobodu a nic nenabízí. Chci to, co nemám. Mantra snílků. Chtěl bych ležet v Riegrových sadech v babím létě a dívat se na zapadající svět...

Po ulicích se rozlévá prázdnota. Dívky voní parfémy a jsou neskonale krásné; vypadat krásně je zde nezbytné. Všechno se láme, i mé já. Začínám stárnout; už mě baví více se dívat, než získávat. Nějak se mi pak nechce přicházet na to, že dál už není co říct. Jenže... lžu si sám sobě. Co v tomhle městě dělat jiného? Všechno má svůj čas. Mladý, perspektivní, flexibilní a neklidný přežívá v bytě v centru se šváby na chodbách. Minuty tečou do odpadních rour a naproti na domě sedají na římse holubi, aby mohli kálet dolů na asfaltové parkoviště. Hlavní třída je plná lidí s plechovkami piva. V mrazáku zbytek vodky. Město snů. Nevím, proč tu jsem. Je mi líto sama sebe; už není moc toho, co by mne bavilo. Je to jen hra; hra se špatným koncem...

Proč? Připadá mi, že hraju špatnou hru, na špatném místě, se špatnými hráči, ve špatném čase, se špatnými pravidly, špatným způsobem – a se špatným výsledkem. Mé sny se rozpadají v prach ztracených představ a já čelím realitě zítřka a včerejška. Kdyby mi bylo pětapadesát, jako mému kolegovi, taky bych tu zůstával přes víkendy; začínám to chápat. Ještě si trochu užít před smrtí. Pár dalších kompromisů k té tuně, kterou už člověk na sebe naložil.

Díra děr. Київ. Budu tohle město nenávidět. Jedině snad... kdybych se tu zamiloval. Jenže to už neumím. Už ne. V tomhle životě už ne.

NP Philips Glass – Religion (2002 – Naqoyqatsi (OST))

Sigur Rós

Gatsby se na mě strnule otočil:
„V jeho domě nemůžu nic říct, kamaráde.“
„Jí se všechno pozná na hlase,“ poznamenal jsem. „Má ho plný -“ zaváhal jsem.
„Má ho plný peněz,“ řekl najednou.
To bylo ono. Nikdy předtím jsem tomu nerozuměl. Byl plný peněz – to bylo to nevyčerpatelné kouzlo, které se v něm zvedalo a zase opadalo, cinkaly v něm, šelestily v něm jako činely... Vysoko v bílém paláci králova dcera, dívka ze zlata...

Zatáhlo se. Město se jen neochotně probouzí do středečního rána a nechce si přiznat, že léto pomalu odchází. Mraky jsou až příliš nízko a příliš šedivé, aby člověk věřil, že snad navečer vysvitne slunce, a spěchající do práce unaveně zívají, stojí krátké fronty na cokoliv a vnitřně, přestože už jsou několik hodin vzhůru, stále spí. Vnitřní spánek. Touha hermeticky se uzavřít před okolním světem a nedovolit mu, aby obtěžoval, něco chtěl, něco říkal či nutil nějak reagovat. Vnitřně spím. Spím.

Když jsem zase jednou po letech dočetl Velkého Gatsbyho, uvědomil jsem si nakonec tu paralelu – největší omyl, který člověk může udělat, je, když to, co bylo, obalí vrstvami snů, nadějí, vzpomínek a představ, a pak se to snaží za každou cenu získat zpět. A pak, až se mu to nakonec po všech bojích a šarvátkách povede, si uvědomí, že svůj sen a svoji představu nikdy získat nemůže. Realita je až příliš daleko a vystavěná očekávání vždy vedou k bolestnému procitnutí...



Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnost. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě – ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věcí s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.

Pomalu škrtám poslední čárky na hospodském lístku své plánovaně nabyté svobody. Posledních několik dnů; utíká to až příliš rychle. Nakonec ale, přes to všechno, cítím lhostejnost – nemůžu pořád utíkat a práce tu bude vždycky, jakkoli moc či málo mě bude bavit. „Najdi si svůj Detroit“, radí Jack Welch, ale já mám pocit, že můj Detroit, něco, o čem budu přesvědčen, když to budu dělat, neexistuje – protože ty věci, které mě baví, nechci a nikdy nehodlám pošpinit popelem vlastní parazitace. To
přeci nejde, kanibalizovat na tom, co má člověk rád...

Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal.

Nádraží je prostoupené prachem a zvukem sbíječek. Staré prostory se zmítají v křečích automatických kladiv a omítka z nich opadává jako stará scvrklá kůže. Nové opravené části ukazují jásavou konzumní budoucnost. A někde mezi tím vším se odehrávají příběhy ztracených existencí, zoufalců žijících jen pro jeden den, zaprodanců vlastní slabosti a nešťastníků se špatnou karmou. Z podchodu stanice Muzeum lze vyjít i na druhou stranu magistrály směrem k I.P.Pavlova; na schodech vždy někdo sedí – nepřítomný pohled, vedle sebe injekční stříkačky, batůžek věcí. Odvrácená strana města přímo v jeho středu.



Vlak se rozjel a opatrně projíždí všemi možnými oklikami. Opouštím Prahu a cítím, že ještě není konec. Uprostřed týdne v poloprázdném vlaku, sám v kupé, snažím se třídit myšlenky. Lehkost psaní je stále vzácnější; už mi jde psát snad jen ve vlaku. Nikde jinde se mi nedaří aktuální pocit přetavovat v slůvka a věty; snad je to tím, že všude jinde chybí ten lehounký opar melancholie ztracené minulosti. Možná dospívám. Ztrácím sny a vyrovnávám se se skutečností, že to, co vlastně chci, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Nevím. Nevím.

„Rozhodně ale pořádá velké večírky,“ řekla Jordan a změnila předmět rozhovoru s městskou nechutí ke konkrétnosti. „A já mám velké večírky ráda. Jsou tak intimní. Na malých večírcích není žádné soukromí.“

Včera jsem tam seděl a měl strach, bál se. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Jak to vyzní. A jak bude působit. Jenže Sigur Rós jsou jedineční, nikdo není jako oni. To není bezhlavá adorace, to je konstatování skutečnosti, faktu, reality. Možná že jejich poslední věci, s nádechem nevinnosti a víry, na mě působí méně, než jejich bezejmenný masterpiece, ale to je nakonec úplně jedno – protože při tom reálném střetnutí, kdy jsem měl strach z anonymity obrovské haly a lidí, kteří nebudou rozumět, najednou okolí pomalu přestávalo existovat, rozplývalo se a bylo pohlcováno tou zvláštní koláží kytar, zvonků, piana, klávesových ploch, bicích a vokálu, který zpíval písně v podivném zapomenutém jazyce... A když se pak vrátili a zazněly první tóny poslední skladby z (), která na začátku ani náznakem nedává tušit, co přijde na jejím konci, věděl jsem, že mě to odvane pryč z tohohle světa, že v očích budu mít podivný lesk těch, co se podívali na druhou stranu a neví, jestli se ještě chtějí vrátit...



Mám dojem, že ani sám Gatsby nevěřil, že se telefon ozve, a snad mu to už bylo jedno. Jestli je tomu tak, musel asi cítit, že ten starý, hřejivý svět ztratil, že zaplatil vysokou cenu za to, že žil příliš dlouho s jediným snem.
...
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra proběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána –
A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášení zpátky do minulosti.

NP Niko Valkeapää - Stirdon (2003 - Niko Valkeapää)

(Photos by Eva Balaštíková, musicserver.cz)

Zápis

1. DEN

Zbláznil jsem se. Fakt jsem to udělal. Jestli je něco jistého, tak je to fakt, že ta 20-ti kilová krosna mi pořádně srovná má záda opečovávaná kancelářskými židlemi a zdravotními matracemi. Jen donést ji na nástupiště a tam pět minut čekat na vlak vedlo k existenciálním otázkám typu „opravdu potřebuji dvě bomby do vařiče?“, „opravdu je nutné brát si s sebou tři trička?“, „opravdu jsou nutné dvě fleece bundy?“ a tak. Lehce se proklínám, sleduje krajinu z oken jedoucího vlaku.

Přestupy, zpoždění, výluky. České dráhy jsou zázračné – tři vlaky jsou zpožděné, každý o dvacet minut (naštěstí na sebe čekají), na trati je výluka, takže ke slovu přichází i projížďka autobusem, ale do cíle, Prostřední Lipky, přijíždíme jen s pětiminutovým zpožděním. Unglaublich. Mám energie na rozdávání a hlad jako vlk – těším se na roštěnou, než vyrazím do kopců.

Hospoda zavřená. Aleluja. Aspoň je klid a nezpiju se hned v první knajpě. Hladový obědvám na prvním kopečku; miňonky, okurku, müsli tyčinku, korbáčiky a Ondrášovku. Výživné, stylové, plnohodnotné.



Masakr! Je to nářez. Bolí mě záda, krk, šíje, nohy i kolena, zpocený jsem komplet, štiplavý pot v očích a v duši první pochyby. Ušel jsem první tři kilometry a tak nějak nevím.

Osmý kilometr. Někde hluboko v sobě jsem našel síly. A hlavně. Mám trik s krosnou – vyzvednout ji výše, utáhnout bederní pás – a váha se přenáší na pánevní kosti. Bříško je sice trochu proti, stlačené, chudák, ale to má za tu rozežranost. Pěkně do původních tvarů!



Na Králický Sněžník je to deset kilometrů. Chci tam vylézt, vyfotit západ slunce a ráno jeho východ. Snad tam nebude moc foukat. A snad tam bude kde postavit stan. Jde se mi dobře – asfaltka jemně stoupá, pět kilometrů dávám za hodinku; je lehce před šestou a já mám před sebou posledních pět kilometrů.

Jsem v prdeli. Cesta brutálně do kopce, odpočívám na každém hraničním patníku. Bolí mě nohy, lýtkové svaly, jde se mi opravdu zle. Vylézám na vrchol – a skoro se hystericky rozesměju; ten vrchol byl jen domnělý. S větou „to je teda kurevsky hezký představení“ odbočuju vpravo na poslední kilometr přímo na vrchol.

Vleče se to. Proti mně pár Poláků – zdravím a dělám, jaký jsem frajer. Melu z posledního.



Konečně vrchol. Fičí jako v pohraničí, což bude asi tím, že jsem opravdu v pohraničí. Oblékám se, rychle napít a něco malého sníst. Pár fotek. Na vrcholu stanování nebude – mizím do údolí. U pramene Moravy doplňuju vody a fotím nádhernou vysokou trávu tancující ve větru. Je mi lépe. Hledám místo, kde to zapíchnout.

Je po osmé, našel jsem plácek mezi stromy, kousek trávy uprostřed borůvčí. Poprvé stavím nový stan. Naštěstí je vše OK, jen jsem trochu pomalý. Zítra to bude lepší. Myšlenky na vaření berou za své – padá tma, já jsem rád, že jsem rád, a nemám vůbec chuť ani sílu vařit. Donutím se sníst tuňáka a pár rajčat. Zapíjím vodou. Hygiena před spánkem. Těším se, až si ráno prohlédnu puchýře – to bude super. Jdu spát.



2. DEN

Neuvěřitelné ráno. Slunce vychází a prosvětluje stan – je nečekané teplo, i vítr se utišil. Před sedmou vstávám. Balím karimatku, spacák, věci, batoh. A stan. Tohle mě nebude bavit, každé ráno. Naštěstí mě probudí a naladí snídaně – mýtina, slunce, ranní kafe a pár kousků papriky a sýra. Je nádherně! Nasazuji krosnu. Cítím ramena, a to dost. Ale ono to půjde!

První tři kilometry. Cesta je kopce, jde se samo. Jen se děsím, kam zase polezu. Potřebuju doplnit vodu, pomalu mi dochází. Je nádherně a po žluté proudí první turisti nahoru na Sněžník. Odbočuju na solitérskou červenou. Ještě šestnáct kilometrů. Mazec.

Cesta se vine po vrstevnici a je lesní, to je dobře. Pořád víceméně klesám – taky je z čeho. V duchu si říkám, že odpoledne to zase bude výšlap nahoru. Beru vodu z pramene a potkávám pár lidí. Nádherná holka. Sama, bez ničeho. „Ahoj,“ říkám ve stejnou dobu, jako ona mě zdraví „Dobrý den.“ Doplňuji „dobrý den“, míjíme se, v duchu se usmívám, ona pospíchá. Začínají mi chybět lidé. Já, solitér, escapist, útěkář, mám najednou s každým chuť si povídat. Zdravím první, jsem slušný hoch, a navíc je mi hloupé nepozdravit.



Scházím k hájenkám; jsem v půli dnešní cesty. V jedné z nich je občerstvení – není co řešit. Vida červenou, jak se klikatí dále do kopce, dávám klobásku a dvě Holby. Dobíjím baterky. Obrazně i v reálu – foťák ještě vydrží, ale kdo ví, kdy zase potkám elektřinu. A už vím, co je největší problém – nohy. Chodidla. Ráno jsem přelepil náplastmi bolavá místa, ale nestačí to. Dvacet kilo navíc je znát, navíc mám tenké ponožky. Zítra jdu do trekových a doufám, že to dnes nějak dojdu a vydržím. Ještě deset a půl kilometru. Do kopce. Je poledne – a já jsem šťastný. Momentální pocit; zítra může být vše jinak. Uvidíme, co naleznu na konci cesty. Je s podivem, že vůbec nejsem unavený, i když jsem toho dnes moc nenaspal, sklouzávaje spacákem po nakloněné karimatce. V noci bývá teplo – je léto a já blázním, čekaje zimu jak na severu. Tak. A jdu dopít tu Holbu. Chutná kurevsky dobře – a je to ionťák, ne?

To byl teda vejvar! Dva kilometry do kopce mi přišly jak pět, totální mazec, nahoře odhazuju bágl a klopýtám na louku s flaškou vody. Masakr. Ještě osm a půl kilometru a já mám pocit, že to bude fakt hustý. Vleče se to a je hicák – mám zasolený obličej jedna radost. Tričko má víc soli než slánka mořské soli u mě doma. Potkávám cyklisty v dresech – jó jede jim to rychleji. A dvě sympatické slečny jdoucí z Paprsku se psem – slibujeme si, že se odpoledne potkáme.

Doklopýtal jsem na Paprsek. Nemůžu chodit, nohy mě neposlouchají, puchýře tuším snad na celém chodidle a přidávají se kolena. Holt mám, co jsem chtěl. Dávám jednu Holbu – ionťák. Ještěže tu je hospoda. Stavím stan v přilehlém lesíku a vracím se zpět na pivo a jídlo. Konverzace se slečnou z odpoledne – shledání, v které asi nevěřila, když mě viděla, jak se plazím do kopce. Slunce začíná zapadat a padá chlad. Ležím na sluncem ozářeném kusu louky a nedělám nic, ale vůbec nic. Jakmile slunce zapadne, odpotácím se do stanu. Jdu spát. Zítra chci trochu zklidnit – a zagrilovat.



3. DEN

Vstávám s prvními paprsky slunce ve stanu. Noc byla OK, srnky chodily kolem stanu, až se větvičky lámaly. Dávám na nohy náplasti a obhlížím situaci – nic moc. Už vím, kde bude největší problém – v nohách. Puchýře, lýtka, stehna, pánev; vše bolí. Balím a vstávám – už mi to jde rychleji, vím jak na stan; do pouzdra nejprve všechny stanové tyčky.

Snídám u turistického ukazatele: paprika, sýr, džus. První lidí – a na dlouho poslední. Postarší manželé popřejí dobré chuti a pekelným tempem mizí – to se jim to jde, bez 20 kg navíc. Balím a vyrážím.

Cesta se vine po vrstevnici kolem 1000m – občas nahoru, občas dolů. V nižších polohách původní smíšený les s převahou buku, výše jen smrky a spousta borůvčí. Občas potkávám česače a sběrače – velké plastové nádoby od barev plné borůvek. Cesta k Smrku je nádherná – na hřebeni tráva, občas stromy, jde se skvěle. U Smrku pán, co jde k Paprsku opačným směrem – chvilku povídáme, pak odchází. Ležím na slunci a opaluji záda. Prohřívám se. A lenoším. Je nádherně – slunce a obloha bez mráčku. Strhaná utahaná Polka nese kyblík s borůvkami. Je čas jít.



Když si můžu postavit krosnu na lavici či stůl a vlézt si do popruhů, je to OK. Ale vyhazovat ji na ramena mě zmáhá – mám z toho odřené ruce a vůbec, je to 20 kg! A mám pocit, že krosna vůbec není lehčí, přestože by měla být – spousta jídla je už pryč... Jdu po hřebeni a prvních sto metrů se pohybuju jako kačer. Bolí mě nohy. BOLÍ MĚ NOHY!!! Puchýře, přestože mám trekové ponožky – nebo možná právě proto. V různých ponožkách se dělají puchýře na různých místech. Empiricky právě dokázáno. Scházím z hřebene do údolí k Sokolím skalám. Má tu být otevřená chata s krbem – a JE TU! Začínáme vše dávat do pořádku – cestou stolky, přístřešky, prameny, teď chata a krb. A ono to půjde – a né že né!

Nirvána. V krbu se topí, praská dřevo a na roštu se pečou plátky slaniny – já věděl, že ji mám vzít. Rošt je vysoko v komíně, grilování trvá tak hodinu – meju se mezitím v potoce a peru. Konečně je oběd hotov. Voní dřevem. Křupe. Chutná. Neuvěřitelné. Aleluja!

Po dvou hodinách balím a vyrážím směrem dále z kopce, k Nýznerovským vodopádům. Nad kolenem v stehenním svalu pravé nohy náběh na křeč – novinka, to tu ještě nebylo. Pajdám dál po asfaltce a říkám si, jestli jsem cítit na dva metry jako ten turista, s kterým jsem chvíli mluvil při grilování. Asi jo. Odhazuju bágl na rozcestí a k vodopádům jdu dál pěšky bez batohu. Stojí to za to – kaňon s masou vody, velký vodopád na české poměry. Jdu po asfaltce, nahoře potkávám zapocené odresované cyklisty. Každý máme to svoje, že.



Očistec. Zpátky na hřeben trhákem přímo do stráně. Jeden a půl kilometru do kopce mě stojí sil jako deset po rovině. Pot ze mě teče, opírám se o velký klacek, který jsem našel. Masakr. Vůbec to neutíká. Jdu krokem. Nahoře pramen – vrážím pod něj hlavu a nechávám se chladit. Kryoterapie – studené jak voda z ledovce. Do knížky na rozcestníku KČT přidávám vzkaz – stylově escapistický. Jak jinak.

Cesta po hřebeni. Hledám místo k utáboření, slunce začíná pomalu zapadat. Pábitelé jsou ti, které potkávám; starší kluk s kolem a věcmi k přespání – tlačí ho po hřebeni, nemůže jet, příliš mnoho kamenů. Babička na borůvkách – vzpomíná, jak ji kdysi polští pohraničníci na koních posílali zpět do Čech, ať trhá borůvky tam. Pletou se mi nohy, ale jdu dál – dávám na radu babičky a vyhlížím louku k přespání. Nikde nic. Potkávám mladý pár – chystají se zakempovat. Ukazují mi rovné místo k přespání uprostřed bukového lesa nedaleko hájenky a pramene. S povděkem dělám zábor a stavím přístřešek.



Večeříme. Naivita a sny mládí; je to krásné. Ona chce být vojenskou lékařkou, udělá-li přijímačky, a on se už nechce nechat vyhodit z VUT. Povídáme si o cestování a pijeme slivovici. Krásný večer – nechávám jim jejich sny, které jsou prozatím ještě nezkalené kompromisy, a odcházím zpět. Bude k jedenácté a je neuvěřitelně teplo.

Tohle není výlet o přemýšlení – není na něj prostor. Cílem je jít, dojít – a přežít. Drobnosti a maličkosti jsou důležitými milníky dne. Čas plyne tak pomalu, že skoro stojí. Každý den dvacet kilometrů. Stále na sever. Mám najednou pocit, že jsem tu už tři týdny – a on je to teprve třetí den. Jsem šťastný – ale chybí mi blízkost a souznění toho druhého. Sám člověk nemůže být nikdy šťastný, zcela a úplně. To už vím.



4. DEN

Noc byla klidná – kolenní ani kyčelní klouby už nebolí natolik, aby každé obracení se ve spacáku bylo utrpením. Vstávám, vařím kafe a snídám zbytky zásob. Je krásně, už před osmou – úplně modrá obloha. Loučím se s přáteli z včerejška, u blízkého pramene nabírám vodu a chvilku si povídám s paní z hájovny – společně blahořečíme faktu, že Rychlebské hory ještě nejsou turisticky objevené ani zdevastované.

Neuvěřitelné. Cesta vystupuje ze smrkového lesa a přede mnou jsou najednou jen nedozírné neposečené louky bez známek civilizace. Jen ticho, cvrčci, léto a prostor bez ničeho. Z bývalé sudetské osady Hraničky zbyl jen jeden dům – na zahrádce tři mladí lidé; zdravím, kecáme a jsem pozván na víno.

Čas plyne, je tu tak krásně, že bych zůstal navždy. Nadále pijeme a vaříme guláš. Přichází starý pan majitel, který mým hostitelům dovolil postavit stany na zahrádce – a pábitel začíná vyprávět. O tetřívcích a diplomové práci, kterou někdo o tetřívkovi musel psát, o neexistující autobusové zastávce, kterou tu někdo kdysi hledal, o letadlech a jejich letových řádech, o životě a vlastně o všem. Guláš je výborný a víno též. Po obědě procházím loukami a nikam se mi nechce; je tu až příliš krásně. Kraj světa, který ještě neztratil své původní kouzlo.



Tohle je magické místo. Celý den jsem jen tak ležel, zevloval, opaloval se, občas se šel projít po louce k nedalekému rozcestníku a zpět. Užívám daru nicnedělání a královsky se nudím – je to neuvěřitelná slast. Cvrčci všude kolem, slunce spěje k západu – naprostá pohoda... Stavím stan – dnes tu zůstávám. Žijeme jen jednou – a neopakovatelné věci je třeba rozpoznat a užít si. Padá tma a jen uhlíky popela, v nichž se černají pečené brambory, občas zazáří do tmy. Blíží se devátá a vrcholky stromů pomalu nelze rozeznat od oblohy. Pravda, kterou nacházím, je neuvěřitelně prostá – život je krásný a svět kolem nás s ním.

Ty brambory – ve slupce se zbytky popela a se solí – jsou delikatesní. Jsem gurmán i gurmet, žrout i požitkář – ve tmě večeřím popel s brambory. Je mi dobře. Popel je fajn. Nekecám.



5. DEN

V noci se probouzím chladem – poprvé spím na louce a ne v lese a je to znát. O poznání větší zima – není nic, co by udrželo teplo při zemi. Jsa jen v tričku a spodním prádle, nevzdávám se – utahuju zip spacáku. To zaspím, tu zimu. A taky že jo.

Ráno spím a užívám si spánku. Slunce, co vychází nad chalupou, začíná prohřívat stan – vstávám právě včas, abych se neupekl. Kafe, čínská polévka; melu z posledních zásob. Balím. Voda ze studánky, všechno umýt a znovu do batohu. Tohle ranní balení mě ničí.

Jsou plni života, ale někde v duši, její hloubi, cítí, že to není ono. Že něco chybí. Je to strašný pocit – jsou si vědomi svého nevyužitého potenciálu. Mohli dobývat svět – ale přešlapují na místě. Nebo je to vše jinak? Jen mě žene něco pořád dopředu a nedokážu se nikdy zastavit?



Odcházím, loučím se se všemi, i s panem majitelem – pábitelem. Šlechtický titul, jenž nesmí užívat, Bavorsko v Čechách, minulost a přítomnost postavená na geniu loci toho úžasného opouštěného místa. Vrátím se sem. Někdy. Jednou. Možná...

Jde se mi skvěle, louky voní a slunce svítí. Pomalu sestupuji níže a níže. Přestože jsem den odpočíval, je to stále o tom samém. Nohy. Puchýře, lýtka, stehna, kyčle. Bolí to. Už o tom nechci psát a navíc ani není důvod – zvykl jsem si. Jde s tím žít. Červená klesá z hor přes pastviny pomalu do údolí. Potkávám tři trampy a skupinku sedmi mladých lidí s batohy. Jedna holka je lichá – ta nejošklivější je single. Jdu dál a poprvé bloudím; kdybych sledoval úhel směrovky na bříze a šel šikmo přes louku a ne rovně, nestalo by se to.

Rychleby. Krásná zřícenina; zachovalejší než většina těch, které jsem viděl. Manželský pár – ona ke třicítce, on přes čtyřicet, dvě dcery osm až deset let. Je to láska? Byla někdy? On je cíleně starostlivý, pečující, milující, snažící se; hraje si na otce. Ona v duchu lituje, že do toho spadla tak brzo. Bude ho podvádět, s řidičem autobusu od vedle nebo obrýleným knihovníkem z městské knihovny. Vyjde to na stejno.

Přes Čertovy kazatelny scházím do Račího údolí – tančírna, rozpadající se pod tíhou času, tu stojí tak nepatřičně – pomník zašlých časů. Na ramena mi sedá melancholie. Jdu a za mnou hřmí. Zatahuje se – v horách možná už prší. Mám panický strach z deště – ještě jsem ho nezažil a nevím, jak na něj reagovat. Cesta do Javorníku je po asfaltu. Informační středisko. Lékárna – dokupuji náplasti. Zevluju po městě. Díra jak ta má rodná. A tedy krásná.



V místní Taverně si naplno uvědomuji tíži buranství a prázdnoty. Obrazy a pohledy. Opálené svalnaté rameno s tetováním, ruka visí z auta, mezi prsty cigareta – a na zadním sedadle dvě malé děti. Padesátiletí on a ona, zoufalci na pohled, a mezi nimi dvacetiletá dcera; už teď vypadá na třicet. Z očí jí čiší tupost; do vínku dostala celý svůj osud – od narození až po smrt bude její život prohra. Polák s tričkem bez rukávů, sportovní boty a v nich ponožky až ke kolenům – uprostřed léta to je parádní číslo. Tři pruhy na triku. Na náměstí cikáni – okamžitě mě přechází nápad nechat někde stan s věcmi. Rasový předsudek nebo řízení rizika? A číšník má k černým kalhotám bílé tenisky. Objednávám čtvrtý Budvar a doufám, že budu mít dost sil vstát, nakoupit ve večerce, dojít zpět do hor a někde zakempovat. A hlavně doufám, že nebude pršet. Jednou ale bude. Nějak to zvládnu.

Pivo je nejlepší ioňťák na světě. Jde to vůbec, nebýt na něčem závislý? Střetávat se s životem bez možnosti úniku, bez možnosti vidět vše jinak, z jiných úhlů, v jiných barvách? V té zlaté tekutině je pravda dnešního podvečera a já vím, že po pěti Budvarech se potácet do hor bude zatraceně těžké. Jenže teď jsem ve městě – a ve městě se musí pít. Piju. Aby mi bylo smutno. Chci se dojmout sám nad sebou. Idiot. IDIOT. Utíká mi život a já se plácám po dírách beze jmen; jako ta vesnice dnes – začátek obce / konec obce a ta cesta ani nebyla asfaltová. Přál bych si vzít to nejlepší z mých minulých a sloužit do té jediné, jediné pravé. Jenže to nejde. Život je kompromis. Kurevský kompromis.



6. DEN

V noci podivný sen o tom, že ke stanu jde někdo s rozsvícenou baterkou – probouzí mě ve snu s tím, že na parkovišti (!) se v zimě (!) nestanuje. Nevím, jestli tam v ten moment někdo ve skutečnosti byl, nebo se jednalo o čirý sen, těžko říci. Vstávám před sedmou – a je mi smutno. Postupem času odkrývám, že je to částečně kocovinou, částečně zataženou oblohou a částečně samotou předcházejících i nadcházejících dní. Spěšně balím; nevařím kafe, snídám Corny, džus a vodu. Vyrážím. To místo, které jsem nakonec na noc vybral, bylo skvělé – šikovně schované u rybníka na svažující se louce a navíc jen pár kilometrů od Javorníku.

Jde se mi tak nějak všelijak. Nejsem na tom moc dobře psychicky – vlastně nevím, proč tu jsem a co tu dělám. S postupujícím časem a vycházejícím sluncem se z toho dostávám – ono to nakonec půjde. Po vrstevnici se jde lehce, utíká to. Od hájovny v údolí mírné stoupání; stále je to OK.

Výstup přímo do svahu. Dnes musím vystoupat 500 výškových metrů a to není legrace; batoh mě tlačí zpět k zemi. Vleču se pomalu, metr za metrem, nohy necítím a potím se i na břiše. Konečně jsem tam. Vysoký kámen. Sundávám batoh a na vyhlídku jdu bez něj. Nádhera. Nečekaně okouzlující místo. Je tu fakt krásně – vidím do Polska a bavím se s Poláky. Matka a syn. Matka našla podivného načervenalého hřiba, zřejmě kováře či nachového – radím, že je jedlý. Občas mi dnes přijde, že od rána jsem na světě sám – kromě těchto Poláků jsem potkal jen starého pána v traktoru s manželkou tahající kusy dřeva – stylový obrázek. Sedím na vyhlídce, píšu escapist zápis do vrcholové knížky, dívám se do kraje a je mi krasosmutně – tak nádherné místo a já tu jsem tak zoufale sám. Někdy se sem vrátím – na západ slunce, ve dvou, na večerní grilování a stavění stanu pod skálou. Na jaře nebo na podzim. Jednou. Určitě.



Červená pokračuje po vrstevnici kolem pramene a pak přichází závěrečný výšlap přímo na vrchol. Jdu jak hlemýžď, pot ze mě lije, ale jdu. Bučina ustupuje a přichází smrky – a s nimi borůvky. Tuny borůvek. Mraky borůvek. Borůvková hora nemá své jméno nadarmo. Nahoře pár turistů; standardní modely. Mladý pár s dítětem. Tři ženy okolo padesátky bez manželů. A rodinka – otec, matka a dvě děti okolo dvaceti. Ta matka je tak ošklivá, že něco z té ošklivosti dcera musela získat – a je to tak. Pán valí třicet kilo na břiše, supící lokomotiva; prostě krásný a pohodový rodinný výlet.

Z rozhledny výhled na všechny strany, byť stále ještě v trochu v oparu, přestože už je poledne. Jeseníky. Sněžník. Smrk. Jezera v Polsku. Hory a roviny. Všechno okolo... Kluk – introvert – autista s batohem. Sbírá cestou rostliny nebo kameny; „má úžasný vnitřní svět“, řeklo by se – pravdivá fráze, odepisující člověka ze společenského života. Dost s tím sám bojuju, ale snažím se s tím alespoň něco dělat...

Obědvám jako pravý český paštikář: 2x rohlík, 1x paštika, 5x rajčata, 2x paprika a 1x pivo. Zásoby se tenčí a salám voní více, než ten nejostřejší parfém.



Do Bílé Vody je to deset kilometrů – většinou mírně z kopce. Na začátku trocha borůvkových orgií, potom se cesta začne více svažovat. Nikde nikdo. Prostě NIKDO. Do Bílé Vody nikoho nepotkám. Je tu zase ten divný pocit – jako by od rána přestali existovat lidé. Bez příčiny a vysvětlení zmizeli. Jsem tu sám, poslední člověk na téhle planetě; čas se zastavil úderem včerejší půlnoci.

Jakmile cesta vykoukne z lesa a objeví se první posečené i neposečené pastviny, je to hned lepší. Potřebuji rozhled a prostor. Uzamčen v lese, bez slunečních paprsků, se spadaným bukovým listím, které tu zůstalo od loňského podzimu, to není moc dobré. Pomalu docházím do Bílé Vody – a křik a výskání signalizují to, o čem mi pár, který jsem před několika dny potkal, s nadšením vyprávěl: koupaliště. V klidu docházím, sundávám boty a zjišťuju, že puchýře jsou opravdu všude. Úplně všude. Jdu si zaplavat, myju sebe i oblečení, relaxuju na slunci, přemýšlím; těším se na večeři.



Scházím do vesnice; turistická cesta na návsi končí. Kostel, řeka, autobusová zastávka, prodejna smíšeného zboží. Hledám restauraci, slibovanou ukazateli i mapou; „stylový“ hostinec otevírá jen večer. Síla jeho stylu je dechberoucí – vousatá paní roznášející pivo, místní štamgasti, co přišlo na jedno až čtyři po šichtě, krásný vesnický pár (on žluté tričko s nápisem Brazil a modré kraťasy, ona opálené oplácané tělo v nitkách oděvu), myslivec stylově pijící Jägermeistera a k tomu já – zpocený zoufalec s batohem, hledající něco k jídlu. Zde pochopitelně nevaří. Večeřím čtyři Holby, chipsy a 2 čokoládové tyčinky. Po osmé odcházím.

Poté, co slunce zapadne a padá soumrak, stavím stan na dětském hřišti za vesnicí uprostřed prolézaček. Nejkrásnější západ slunce – mraky propouštějí světlo, oranžová přechází v růžovou a naopak, je to nádherné. Mladý pár z hospody přichází zevlovat na hřiště – když se dostanou do ráže a já sedím nedaleko jako nedobrovolný pozorovatel, začínám mít pocit, že teprve teď je večer kompletní. Naštěstí odcházejí vyrušeni jinými opilci ze stejné hospody. I ti nakonec odcházejí. Jen poslední opilec zůstává, aby se díval na západ slunce a poté zaplul do postaveného stanu.



7. DEN

Probouzím se do zvláštního rána. Cítím, že je konec. Jsem na konci cesty. Jít dál či jet někam jinam už nedává smysl; už bych více ztrácel, než získával. Miska vah je vychýlena na druhou stranu. Je čas se vrátit – a žít volné týdny jinak, jiným dobrodružstvím. Poslední okamžiky na autobusové zastávce s pohledem na skomírající vesnici – je to depresivní. Působí to, že ti, co mohli odejít, jsou už dávno pryč. Tohle jsem potřeboval. Vidět i tenhle svět. Tuhle část země. Pro srovnání. Pro ten kontrast. Pro ten pocit.



EPILOG

Musel jsem to udělat; dokázat si, že to zvládnu, a utratit čas způsobem, který mi přijde rozumný. Byl jsem týden na cestě; a vlastně stále jsem. Neboť cesta je stav duše – a já cestuju i teď, když píšu tyto řádky, cestovat budu i tam, kde jsem vyrůstal, na cestě budu v Praze, potom na severu – a i v nové práci budu na cestě do té doby, než míra vyhoření překročí únosnou mez a já budu mít pocit, že už nejsem svobodný. Třeba to bude hned první pracovní den, třeba až někdy ve vzdálené budoucnosti. Doufám v to druhé.

Rychlebské hory jsou opuštěné, tajemné, vlídné i hrozivé, krásné, různorodé, měnící se. Ty kopce v sobě mají podivné kouzlo odcházejících časů, jsou nostalgické a melancholické. Nezplundrované dosud turistickým ruchem zůstávající tak místem, kde člověk může najít svoji vlastní cestu tím, že se ztratí, jde, putuje – a tvář vystavuje slunci a s ním i přicházejícím příběhům. Protože ten, kdo je na cestě, zažívá příběhy. Desítky momentů a setkání, které jsou jedinečné ve své neopakovatelnosti a nepravděpodobnosti.

Týden, sám, jen s batohem a pár věcmi k přežití. Sám se sebou, bez nikoho jiného, po sedm dnů. Byl jsem týden na cestě. A jsem i nadále. Putuju, dýchám, dívám se. Žiju.