Těch pár momentů...

Asi ani není nějaký zvláštní důvod se ohlížet a rekapitulovat; jenže tady teď svítí slunce, přišlo prosincové jaro a já mám zase ten zvláštní pocit, který mě nutí dopsat rovnice plné neznámých a naposledy se podívat na vyřešené úlohy, předtím, než se rozplynou v propadlišti ztraceného času... Dny se valí rychlostí, jakou vlak pluje krajinou, a stejně tak jako jen některé výhledy ze špinavých oken dokáží polapit duši tou zvláštní krásou zadumané zimy, tak i momenty a příběhy minulosti jsou mnoha různých kategorií, průměrné a šedivé i nezapomenutelné a výjimečně silné.

Top 10 letošních dvanácti měsíců. Bez pořadí, bez ohledu na to, zda jsem plaval v euforii štěstí a radosti, nebo se potácel v černé místnosti bez dveří a proklínal svůj osud; souhrn zážitků, nalezených pokladů, nečekaných i plánovaných střetnutí, průnik bolesti a štěstí, světla a tmy, černé a bílé, jara a podzimu.

Priessnitz ve "feťáckém doupěti", kdy hráli jen pro nás, všechny ty písně, které mi dávají smysl, protože cítím, že přijde Jaro a já přesto, tak jako vždy, skončím v pekle – však víš...

Okamžiky, kdy jsem přestal přemýšlet a užíval si Tebe a ty dva nekonečně krásné letní dny, které se rozplynuly do ztracena; a já i teď vidím Český Krumlov a jeho jezy, slyším tóny koncertního křídla, s jehož pomocí jsme zkoušeli podruhé vstoupit do stejné řeky, vidím Tvé tělo, jež se pode mnou zmítalo v opojných křečích v penziónu s výhledem na řeku, vidím Tvou bezprostřední samozřejmost, se kterou si ke mně doplavala a bez ohledu na všechny ty lidi kolem jsme tam daleko na jihu najednou byli... však víš.

Dny a týdny, kdy jsem se vrátil ke čtení, a jako dobrého vína, kterého tak rychle ubývá a už není žádná další láhev, jsem poněkolikáté a vlastně znovu poprvé četl příběh Vítězného oblouku, nacházel zlaté valouny poznání, pomalu obracel listy, cítil mrazení v zádech v replikách, kde jsem viděl mě i Tebe, dvě osamocené duše dávno ztracené v nemožnosti spolu žít...

Cesta hluboko do mé duše, kterou vyvolaly koncerty Mono, na něž jsem se tolik těšil; nedokážu popisovat, neumím to – těch pár hodin, to bylo něco neskutečného, všechna bolest i naděje světa byla schována v těch písních beze slov, které jemně začínaly, aby končily ve valící se erupci jednolité zvukové stěny...

Sever Evropy, kde jsem chtěl najít pravdu, ale místo ní jsem našel neuvěřitelně krásná opuštěná místa, hory, pustiny, jezera i moře... Tam se jednou vrátím; tam patřím.

Těch pár hodin, kdy jsi mi do zad vrazila nabroušené nože své sobeckosti s takovou razancí, že mi ani nemohly vyhrknout slzy – jako by se mě zřekla má vlastní matka, jako bych se dozvěděl, že mám před sebou už jen pár dnů života, jako bych poznal, že jsem žil celý život ve lži... Pak jsem si uvědomil Tvé pravé já a Tvé hodnoty: Ty, pak dlouho nic, pak auto s garáží, a pak, někde daleko na obzoru, první lidé – hračky Tvého života...

Brad Mehldau. Konec cesty, dál už nic není. Nebo ano, může být – něco, co Brad sám vytyčí, pokud bude chtít; on a nikdy jiný. Zeměměřič jazzu 21. stolet; jedinečný, jiný, neopakovatelný, uhrančivý a strašně silný...

To, že jsem to ustál – ten zvláštní projekt plný schovaných a nastražených pastí, ty momenty, kdy všechno viselo na vlásku a já nepřestal bojovat; je to jen práce – ale v tomhle mi dala opravdu hodně, bylo to silné a poučné zároveň.

Ty – nečekaná a neplánová, Ty a naše příběhy, končící mezi nocí a ránem okamžiky, kdy jsme hledali, co ještě můžeme a co už nesmíme... Ty jsi směrovač, ne já... Víš to? Vím, že víš...

Ekvalizér vztahů; hloupost bez významu, ale pod čarou je něco napsáno malým matným písmem: příběhy volají, je čas jít dál – někdo někde je...

NP Interpol - Leif Erikson (2002 - Turn on the Bright Lights)

Coming out...

... tohle mělo smysl; přišlo mi to tak. Bylo to celé zvláštní, nečekané, hravě přirozené a přirozeně hravé - a je to tu, mísa nedojedeného salátu od vánoční večeře, která zbyla na stole a nikdo neví, co s ní, zda vyhodit, schovat do lednice, sníst, rozdat ostatním či se tvářit, že neexistuje...

Dostali jsme se hodně daleko; vlastně až sem, na tyto stránky a věty tvořené v pozdních večerech, kdy pivo teplá na stole a vína ubývá, topení zahřívá vyschlé panelákové stěny, budík varuje vztyčeným prstem, ale ještě se nechce spát a opustit stále existující den s nejasným příslibem zítřejšího rána...

Vlastně to byly příběhy; krásné, neplánované, neuvěřitelně spontánní - a já vidím tu koláž strahovských kolejí, jídelního vozu, mé staré matrace, nočního autobusu, lanovky na Petřín, kuchyňky, špinavého nádobí... a Tvých vlasů. Zvláštní... artefaktem je fotka, která mi zbyla v kapse bílé košile, kterou jsem od té doby neměl na sobě; ještě tam je, schovaná ve skříni jako důkaz a předmět doličný, důkaz skutečnosti, že nejlepší hry jsou takové, kdy se vlastně nic nehraje a karty dávno leží na stole, odkryté, jasné a předem dané...

A Ty jsi teď někde pryč - na místě, kde bych chtěl být, kde by se mi líbilo a kde bych cítil pravdu zkamenělou ve studených zdech; tady se nic neděje, nic zvláštního, čas líně plyne a David Dorůžka hraje potichu píseň o slzách... Snad jen... včera, když jsem vystoupil z nočního autobusu do tmavé zimy, jsem to věděl - podzim právě umřel; tiše sněžil déšť, země se začínala nesměle bělat a noc byla ukrytá v navlhlém oparu mlhy, jež přikryla unavené město i všechny jeho příběhy bez konců a rozhřešení...

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

... a začal jsem znovu číst...

... a stránky mizely před očima, někdy rychleji a jindy pomalu a otupěle, většinou jsem se ztrácel v postavách, rodičích i dětech, neměl jsem před sebou žádný diagram, někdy jsem tápal, jindy jsem se znechuceně odvracel, většinou se nudil a nechápal; jenže nakonec přislo několik posledních kapitol a já najednou začal rozumět, v těch podivných bezcitných větách jsem začal cítit emoce a strašnou sílu, a pak jsem pochopil, že tahle kniha je jiná: je potřeba přistoupit na její hru, vyjmout mozek z hlavy a vrátit ho otočený naruby, začít naslouchat tichému šustění slov a levitovat v myšlenkách několik centimetrů nad zemí...

Když se dozvěděla, že zemřel, oblékla se do černého, zabalila boty do novin a požádala Fernandu, aby jí dovolila podívat se na nebožtíka. Fernanda ji však nepustila přes práh.
„Představte si, že byste byla na mém místě,“ prosila Petra Cotesová. „Pochopte, jak jsem ho asi musela mít ráda, když se dokážu takhle ponížit.“
„Není na světě ponížení, kterého by si souložnice jako vy nezasloužila,“ odpověděla Fernanda. „Počkejte si, až umře někdo jiný, a tomu je obujte; mužských je přece spousta.“

Konjuktura literatury a deprese filmu. Žiju svůj kulturní hospodářský cyklus a hledám ukryté pocity, které mě osloví, vstoupí do mě a zůstanou v mé duši navždy - hltám stránky, sedím v poloprázdných zšeřelých sálech, vnímám tóny; hledám úlomky věčnosti schované na zaprášených půdách pokrytých hojností průměrnosti...

Závojem slz Amarant Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.

Sto roků samoty; příběh o osudu i pomíjivosti, o předurčení a odhodlání, o lásce, rození a umírání...

Jednou večer, když Meme byla v koupelně, Fernanda náhodou vešla do její ložnice; bylo v ní tolik motýlů, že se tam sotva dalo dýchat. Sebrala první hadr, který jí padl do ruky, a odháněla je, a pak jí naráz ustydla krev v žilách, když si spojila dceřiny večerní koupele s hořčičnými náplastmi, které se válely po podlaze. Příštího dne pozvala na oběd nového starostu, který stejně jako ona přišel z náhorních rovin, a požádala ho, aby přes noc postavil na zadní dvůr hlídku, protože se jí zdá, že jim někdo krade slepice. Onoho večera strážný postřelil Mauricia Babiloniu, když zvedal tašky, aby vlezl do koupelny, kde uprostřed štírů a motýlů čekala Meme, nahá a rozechvělá láskou, jako na něj v posledních měsících čekávala téměř každodenně. Střela mu uvízla v páteři a odsoudila ho strávit zbytek života na lůžku. Umřel stářím, úplně sám, aniž si kdy postěžoval, cokoliv namítal nebo se pokusil něco vyzradit, sužován vzpomínkami a žlutými motýly, kteří mu nedopřáli klidu ani na okamžik, a zavržen veřejností jakožto zloděj slepic.

Můj vztahový ekvalizér je naplněn po okraj, emoce létají, příběhy končí a začínají, prolínají se; stane se zázrak, procitnu, najdu, pochopím? Nevěřím v to - ještě není ten správný čas; blizzard se blíží, cítím ho - ale ještě ne, ještě chvíli ne...

„Nedělej si starosti,“ usmála se. „Ať je teď kdekoli, čeká na tebe.“

NP Helios - West Orange (2004 - Unomia)

Když kry tají a ztrácí se...

Jako na jaře - led pokrývající řeku začne tát, první slunce vysvitne a kry se dají do pohybu - plují, narážejí do sebe, lámou se a ohýbají, jsou unášeny studeným proudem vstříc záhybům řeky, žijí nesměle a zároveň intenzivně svůj krátký život... a pak se někde zastaví: stojí, každým dnem se zmenšují, černají táním a špínou snášející se k zemi, mizejí a ztrácejí se, rozpadají se na kusy a nechají se objímat vodou, ve kterou se nakonec promění, tiše a smířeně...

Paralelní příběhy... ničí mě, ale jsou lepší než smutnost osamělých večerů tápaní a tázání se; nikdy s Tebou nemohu nic mít, nikdy... ale - bylo to zvláštně krásné, trhali jsme zakázané ovoce a žili pro život, byly to hodiny, které měly smysl - a já se stal směrovačem Tvého osudu tak, jak jsem čekal...



Něco chybělo, jedna ingredience, jedna příchuť... možná těch pár not, možná bylo vše až moc promyšlené, nevím - motivy ztracení a hledání a rozdílů a kompromisů a naděje a odevzdanosti a smířenosti... tak nějak to bylo, vše bylo Utajené v těch obrazech jednoho domu, jedné ulice a několika životů.



Už se nechci devalvovat, ale zároveň vím, že se musím změnit - nejsem středem vesmíru (ale Ty jsi se mnou nebudeš hrát), nejsem jediný (ale nebudu pro Tebe nikdy jako ostatní), nemám právo zvláštní pozornosti (ale Ty mi stejně nikdy nebudeš rozumět), nemám právo první ani poslední noci, nemám právo ničeho, co nebudeš chtít Ty, jsem bezvěrec s nadějí, s tou poslední nadějí a touhou... stále věřím - protože bez víry a naděje bych ztratil sám sebe, mé oči by se neměly na co dívat a já bych přestal slyšet, cítit, vnímat, doufat a snít...

NP Mono - L'America (2000 - Hey, You)

V ten den podzim umíral...

Když se začínají objevovat konce cest a příběhů, je třeba zažehnout plameny nových světů – a otevřít oči i duši, začít naslouchat, přestat se ohlížet, vnímat... a nechat se spálit na prach, najít i ztratit, získat i vzdát se...

Young Psychiatrist: Have you ever heard of the old saying "a rolling stone gathers no moss?"
McMurphy: Yeah.
Young Psychiatrist: Does that mean something to you?
McMurphy: Uh... tt's the same as "don't wash your dirty underwear in public."
Young Psychiatrist: I'm not sure I understand what you mean.
McMurphy: [smiling] I'm smarter than him, ain't I?
[laughs]
McMurphy: Well, that sort of has always meant, is, uh, it's hard for something to grow on something that's moving.



Tam venku byla už zima a podzim umíral v teskné agónii... Šedivé mraky se zaklesly pár metrů nad korunami vrásčitých stromů, listí se rozpadalo na kusy a tlelo v okamžicích, když jsem jím procházel, větve keřů trčely do vzduchu obnaženy a bez naděje jako staré opuštěné telegrafní sloupy - a k tomu dešťové kapky monotónně dopadaly na hladinu i cesty, soumrak přikrýval tenčící se odpoledne a já hledal svoje pravdy, tyčil si pravidla i zásady, ohlížel se a nacházel chyby, díval se dopředu a přísahal...



Jaká budeš?

Ten večer jsme si řekli víc, než se dalo čekat – asi nám pomohl osud, kdo ví... (nebo... osud a touha nalézt - to je to jediné, co nás ještě plnohodnotně žene vpřed...). Psali jsme si naše pravdy a sny a v mezidobí někdo bojoval svůj příběh a snažil se Přelétnout nad kukaččím hnízdem; síla a prudkost, touha žít a vykřičet svoji pravdu, hrdost usazená v srdci tak moc, že ji nelze vyjmout, bezmyšlenkovitost žití a dýchání a užívání si a spáleniště minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň...

McMurphy: Nurse Ratched, Nurse Ratched! The Chief voted! Now will you please turn on the television set?
Nurse Ratched: [she opens the glass window] Mr. McMurphy, the meeting was adjourned and the vote was closed.
McMurphy: But the vote was 10 to 8. The Chief, he's got his hand up! Look!
Nurse Ratched: No, Mr. McMurphy. When the meeting was adjourned, the vote was 9 to 9.
McMurphy: [exasperated] Aw come on, you're not gonna say that now! You're not gonna say that now! You're gonna pull that hen house shit? Now when the vote... the Chief just voted - it was 10 to 9. Now I want that television set turned on *right now*!
[Nurse Ratched closes the glass window]



S nadějí k beznaději, od slabosti k síle, houpačka života, něco je vždy za něco, ukázat cestu – a zmizet v nenávratnu... Je to jako bojovat předem prohranou bitvu, ale do poslední vteřiny si přitom nepřipustit možnost porážky, se smrtí na jazyku se smát a tančit, žít bez zastavení a oddychu, řídit se svými sny, zasutými někde hluboko v duši, směřovat ke konci a naplnění – a zůstat člověkem...

McMurphy: But I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that.



NP Radiohead - How to Disappear Completely (2000 - Kid A)

You die...

... a vítr vál z horských plání, déšť šlehal tváře studenou prudkostí, soumrak pohltil duše a mlha najednou zakryla oči, jinovatka mrazu pokryla naše těla - a my nedýchali, zavřené oči, zastavený tep, bezbrannost a touha narodit se a zemřít a převtělit v jednom okamžiku...



Rozedraný na kusy jako vždy, osamělý pokoj osamělého hotelu, šedivé ulice, unavené město – a já zde ležím a plením minibar, Ty jsi někde daleko, někde tak moc daleko, a já píšu a přemýšlím a hledám a je mi vše jedno zároveň, lampa svítí do očí a klimatizace hučí, Dunaj líně pluje a pivo teplá, život je krájen na kusy utíkajícími minutami, jež nemají smysl...



MONO... příběh života.



Jsi v mém životě najednou třikrát a já nevím, co s tím, co dělat, kam se pohnout – náznaky a možnosti, naděje a přísliby, otazníky otevřených příběhů... a k tomu samota a ulepené zmizelé dny prázdnoty a čehokoliv, co nemá smysl a cíl a účel a je pohozené někde na okraji lesa, kde se i v dubnu drží sníh ve věčném stínu chladu a umírající naděje...



Bojím se ranního probuzení... bojím se – toho snu, který bude utnut v tom nejkrásnějším okamžiku, a já budu mávat rukama a zavírat oči a chtít sen vrátit, chtít ho přetavit v realitu následujících minut, bojím se toho pocitu zmaru a beznaděje, bojím se nutnosti si přiznat, že sen zůstává snem a realita bolí osamělostí cizích měst i pokojů – a že realita bolí zaplněnou prázdnotou války pracovních dní...

(Už ne... prosím...)

NP Trio Mediaeval - Missa Lume de Lumine: Sanctus (2005 - Stella Maris)

2 dny zapomnění...

Byly to pouhé 2 dny, ale trvaly týden; stihnul jsem toho tolik, viděl jsem známé tváře, cítil štěstí, úlevu, volnost a sílu... Staří známí byli najednou přáteli, byli jsme si všichni tak moc blízcí - a víno chutnalo po kopřivách a my načínali další a další a další a další...



A pak přišlo ráno - a začaly příběhy. Chtěl jsem být svobodný tak moc, jak to jen bylo možné; odmítnul jsem kovové kočáry, jimiž si dokazujeme svůj úspěch, předháníme se a soutěžíme, udivujeme a pýříme se, a odešel jsem vstříc momentům nedělního rána, jež bylo zalito sluncem listopadu a vlévalo mi hektolitry optimismu do žil...



Byly to momenty, kdy jsem se díval, okouzleně pozoroval ty plynoucí minuty v místech, kde pokládání trámů je nejdůležitější věcí na světě hned po ranní lahvové desítce, kde autobusy jezdí na čas a jsou plné zvláštních lidí, kteří žijí jinak a jinde a pro něco jiného, kde vlaková nádraží jsou mikrosvětem a jinou planetární soustavou zároveň, se všemi těmi čekárnami a unavenými spáči, s jídelnami a bufety, v nichž černé tabule a bílá křída mají moc nabídky a poptávka se střetává s nemožností rozměnit percentil platu, hladověl jsem u zavřených nedělních dveří, čekal na hvizdot brzd, díval se z oken, mlčel, četl, spal, hrál si... a těšil se: na večer, na útěk do jiného světa, na slzy v očích a mrazení v zádech...







Proč? Jde to vůbec, najít Tě? ...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Je to opravdu tak...

... jak si myslím? Jsi ta pravá? Sám nevím; možná proto, že z Tvé strany cítím nechuť i zábrany, možná proto, že jsem se mohl prostě splést – a teď tu ležím, Ty neodpovídáš a já nevím, co si mám myslet, ostatně tak jako pokaždé...

Vše je naopak – zažívám příběhy, o které vlastně nestojím a které vlastně nechci, a to, po čem toužím, se mi vyhýbá; a včera svítilo slunce tak jako v půlce září a já se cítil strašně moc šťastný, protože jsem zase mohl vše, co jsem chtěl, protože zase bylo vše přede mnou... Jenže teď tu levituji v poloze spáče a začínám se zase propadat do bezedné propasti pochybností a slabosti, už zase přestávám věřit, už zase... nevím; proč? Proč musím tolik čekat? Jen proto, že ve všem jiném mám tolik štěstí? Pokud je to tak – je to fér; to musím přiznat – je to fér; opravdu je.



Pamatuji si, jak jsem tenkrát odcházel, pamatuji si ty pocity, co ve mně zůstaly; cítil jsem, že takhle to jednou může být, že se jednou dostanu do situace, kdy nezmůžu nic, kdy budu jen čekat a ležet zkroucený na chladných dlaždicích se studeným potem na čele... Modlím se a přeji si, aby ten okamžik byl ještě daleko – protože já chci ještě milovat i snít, chci ještě cítit ten pocit, kdy nemůžu dýchat, když (ne)jsem s Tebou, chci Ti všechno říci a ukázat, chci ležet vedle Tebe a cítit, jak voníš, jak jsi se mnou, jak jsem omámen tím vším, co je mezi námi, chci si znovu uvědomovat, že jsem ochoten vzdát se všeho pro náš příběh, pro ty večery a noci, pro to všechno... jenže pak přijde Invaze barbarů – a vše se rozpadne na zlatavé třpytky rozlámaného štěstí, které se ztratí v prachu polední pauzy vyhrazené na rychle zhltnutý oběd...



Protože... protože já chci zvítězit, vyhrát, cítit sluneční záři v soumraku věků, chci se probudit a vědět, že mám vše, chci bojovat s démony noci, chci nad ránem zaklínat první sluneční paprsky, aby se vrátily zpět do hrobu temnoty, chci čarovat a kouzlit a cítit to chvění v momentech, kdy mi harmonie probodávají duši a slzy schnou na tvářích, chci křičet z oken do světa i do vesmíru všechny svoje pravdy i lži, chci... chci žít, žít navždy, navždy se učit, divit se, smát se i plakat, milovat i pohrdat, hledat, toužit – a snít...

NP Godspeed You! Black Emperor - The Dead Flag Blues (1998 - F# A# oo)

Just a few sentences... (inside myself)

... ano či ne? Ty či ona? Vše se slévá tak moc dohromady... Chtěl bych milovat od příští vteřiny do konce života, přál bych si najít vše, co hledám, právě v Tobě, chtěl bych být nepřemožitelným králem všech moří; a nejprve Tě potkám a cítím, jak Tebou pohrdám, a pak odjíždím a začnu hovor tak, jak ho nikdy neumím začít, a druhá strana reaguje a směje se a já si snažím vybavit tu bíle poloprůhlednou dokonalost (a v telefonu je radost a dojetí Tebe, příslib něčeho vzdáleného, něčeho, co má smysl...).

Jeden den, tři setkání...

(...jenže někdy je to tak moc prázdné, já vím...)

Mohou i v listopadu zpívat ptáci? Ano...

Nakonec rozhodují ty okamžiky a náhody, s kterými člověk nepočítá, nepřipouští si je a někdy ho ani nenapadnou; a pak se to stane - najednou jsi u mě a hladíš mě po zádech, v mezičase zániku noci a zrození jitra mě polykáš a oba nemáme tolik odvahy a zároveň máme tolik rozumu, abychom alespoň něco nedotáhli do konce...



Zajatci mlhy - takoví jsme tu noc byli; tam, kde byla zima, sníh i naděje, bylo v našem světě těch pár krásných hodin... a pak, stejně jako ve filmu, přišlo vystřízlivění, (morální) kocovina, kusance emočních molekul ovládly naše nitra... a Ty se trápíš a tiše si vyčítáš, když vedle něho ležíš, a já vím, že ho už nikdy v životě nechci potkat - přítel... jsem jen slaboch kážící o morálce, který nemá ani dost síly na to, aby sám sebou pohrdal...



----

Ano, měla jsi pravdu - člověk by se měl pro něco (někoho) rozhodnout a za tím si stát; já jsem rozhodnut - ten pocit tenkrát byl až moc silný...

Nebo... ne?

(Je možné psát o Tobě a v těch několika větách... Chytrá a Tanečnice a Vzpřímená a ... Hledající? Všechny ty narychlo vyřčené pravdy, jež se mění ve lži v okamžiku, kdy se mi hlava zvrátí do minulosti a posedle zaříkává nemožné a tak moc (ne)chtěné? Ne... opravdu nechtěné - vím to; všechny ty příběhy - mi dávají sílu...).

NP A Silver Mt. Zion - Built Then Burn (Hurrah! Hurrah!) (2001 - Born into Trouble as the Sparks Fly Upward)

Starting music... (for a story)

Stál jsem na ošlehané přídi staré plachetnice, jež byla unášena proudem tónů, a díval se do dáli, vnímal obzor, cítil blížící se pevninu – a pak, najednou, se jako ostrovy v mlze začaly vynořovat známé částečky a motivy, nesmělé melodie tiše rozezvučely abstraktní plochy, začal jsem poznávat a procitat, začal jsem nalézat, vnímat a chápat... A teď vím, že to bylo nepřekonatelné, neopakovatelné, neuvěřitelné, nemožné i neskutečné – ty okamžiky, kdy jsem pochopil i našel, kdy se v dáli začal rýsovat Paranoid Android, kdy jsem v té změti zvukových kaskád a melodických vodopádů uslyšel Exit Music (for a Film), kdy jsem poznal Resignation... A Brad Mehldau hrál dál a dál, odcházel a znovu přicházel, byl nadšený jako my, kteří jsme si uvědomovali tu krásu mizejících okamžiků; nelze už jít dál, to byl konec světa i naší galaxie, všechna století hudby se zračila v těch dvou hodinách, jež tiše a pozvolna mizely v nenávratnu jako kapky toho nejdražšího vína tvořící červené obrazce na partituře času, po níž byly pomalu rozlévány...



Byl to náš začátek? Nedokážu žít bez výzev; a tuto přijímám – bude to běh na dlouhou trať, vím. A vyčerpá – mě i Tebe. A možná bude bolet. Nebude! Vím to... vím... teď a tady...



NP Arvo Pärt – Spiegel im Spiegel (ECM New Series 1591 - Spiegel im Spiegel, Für Alina)

Čas...

Několik odstavců a několik dnů; pravdy, jež se vzájemně popírají. Sinusoidy nálad, příběhy zklamání - proč všichni něco hledají? Jako bychom byli vždy někde jinde, vždy trochu posunuti někam jinam, jako bychom se stále potkávali a přitom míjeli... Usínám po desáté, probouzím se s bolestí zad, tavím dny ve vysoké peci každodennosti a upínám se na zázrak, jenž nenastane...



Čas. Čas mi protíká mezi prsty, měsíce letí, dny neexistují - je jen týden pracovních povinností, který mizí jako první sníh pod paprsky listopadového slunce. Chtěl bych začít znovu, někde jinde, někdy jindy, s někým jiným... znovu, čistě, se všemi těmi zkušenostmi - a tentokráte si nenechat nic vzít, tentokráte stát zapřen a čekat vše, dávat vše, vnímat vše, věřit ve vše... Čas by stál a hodiny by už nikdy nezačaly tikat...



Proč? Když jsem zahlédl tu pohlednici, vybavila se mi slova a věty, které se rozlévaly po tom malinkém prostoru vyhrazeném pro myšlenky, jež si může každý přečíst - tenkrát bylo chladné ráno a mlžný opar nechtěl opustit hladinu moře, jehož barva připomínala nebe plné pravdy a naděje; tenkrát byl telefon plný předchozí noci a my si byli tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko; tenkrát jsem věřil, snil i doufal, tenkrát jsem byl ochoten popřít sebe sama, tenkrát jsem byl v moci abstitenčních příznaků způsobených nedostatkem Tvé vůně...

Proč? Proč jsem přestal dýchat? Proč to děláš? Proč mé myšlenky směřují k Tobě? Proč?

Proč nemám dost odvahy? Dnes jsem Tě viděl - byla jsi jiná než ostatní, tajemná ve své mlčenlivé kráse, byla jsi... moje; tak jsem Tě viděl, tak jsem si Tě představoval... Jenže pak jsem vystoupil, poslední pohled, němá výčitka, pokrčení ramen, mávnutí ruky, listopadový chlad... Jsem připraven? Asi ne... protože stále ještě přemýšlím o minulosti a spojuji ji s budoucností, protože stále hledám neexistující cesty a možnosti, protože jsem stále tak moc slabý - připoután ke skále čekám na každé ráno, kdy mi pohled na Tebe začne trhat vnitřnosti v těle, kdy horečnatě začnu přemýšlet a snít a kdy mi začne vše být tak moc líto...

NP Armand Amar - Les Fleurs (2006 - Nomad's Dance 3)

Skončíme v pekle...

Jsou to krásné skladby, mají co říci – a já je mám rád, líbí se mi, vyhledávám je, chápu je, cítím je... Skončíme v pekle? Kde jinde...



A listy se pomalu snášejí k zemi; koláže různých barev, žluté pletence červených odumírajících končetin všech stromů i keřů – a nohy se brodí těmi potůčky šustící barevnosti a oči hledají spadlé kaštany (a já jich mám pod svým polštářem vždy několik – v noci je nechci upustit z ruky na zem, chci se ráno probudit a stále je svírat v dlaních, bohatší o předanou sílu...).

Čekám – na to všechno, co přijde. Nic se neděje; ticho před bouří, která musí přijít – a já budu zase jednou bojovat i věřit, snít i uvědomovat si tu tíhu, kterou musí člověk nést, pokud nechce jen tak bezmyšlenkovitě utíkat a pádit životem tak, že ten druhý někde pořád klopýtá a nestačí a nerozumí a ptá se (sám sebe; ten moment, kdy se z mlčení, kdy si lidé rozumí beze slov, stane mlčení, kdy už není co říci...).

Stmívá se; slunce už je za obzorem a za okny je cítit pomalu padající chlad... Kolik ještě dní? Jak dlouho to vše ještě bude trvat? To všechno? Množina událostí a k ní přiřazené datumy, jež neznáme...

NP Mark McKenzie - The Dissappearance of Garcia Lorca (2001 - Con Passione (OST))

Někdy jsou slova zbytečná...

Mlčet a dívat se, brodit se sněhem, žít jen pro ten krátký okamžik zadostiučinění, cítit svoji sílu i blížící se konec, vsadit vše na předem prohranou kartu – a pak klesnout do studeného prachu s pocitem nepřekonatelné marnosti, cítit výsměch vítězů, naposledy na pár chvil udržet otevřené oči, snažit si zapamatovat ty poslední vteřiny, poslední místo, tu poslední vůni... a pak... už jen Velké ticho...



----

Právě tak mlčíme a procházíme kolem sebe a snažíme se být vzájemně neviditelní; a já najednou vím, jak málo jsem pro Tebe znamenal, jak lehké pro Tebe bylo slibovat a o pár dní později mi tak moc ubližovat...

Tvé hodnoty jsou náhrdelníkem z chladných perel, z nichž každá druhá má do sebe vryt Tvůj portrét – a Ty si vůbec neuvědomuješ, že musíme bojovat, chtít, rozhodovat se, vážit si sebe i toho druhého, že musíme být stateční a silní, věřit a doufat a snít – pokud nechceme večer hypnotizovat stárnoucí bělobu padajícího stropu, pokud se nechceme ráno probouzet po šesté a unaveně hledat pravdu v těžkém vzduchu prázdného pokoje, pokud nechceme zalepovat černé díry našich srdcí lacinými náhražkami, o nichž si myslíme, že jsou důležité a podstatné a nezbytné a krásné a silné a opravdové a pravé...

----




Pamatuji si ten příběh, ten sníh, tu naději i tu bezmoc, touhu... po tom všem...



NP John Barry - Have You Got a Story for Me (1985 – Out of Africa (OST))

Ztratil jsem se...

Ty první okamžiky a vteřiny, křivky ženského těla, první setkání, první věty, zasmušilost na základech pravdy světa, vrásky na čele a ubývající vlasy, dychtivost, touha po porozumění a naděje, která snad stále ještě existuje... A na konec poslední objetí, pár posledních slov, která mohou znamenat konec i pokračování, a uzavření příběhu jeho dalším začátkem (s pohlazením po vlasech); blízkost duše, která rozumí, cítí, tiše a mlčky souhlasí, je stále nablízku, dýchá, chápe, vnímá, odpovídá i mlčí – prostě tu je...



Charlotte: So, what are you doing here?
Bob: Uh, a couple of things. Taking a break from my wife, forgetting my son's birthday. And, uh, getting paid two million dollars to endorse a whiskey when I could be doing a play somewhere.
Charlotte: Oh.
Bob: But the good news is, the whiskey works.



----

A Ty jsi tam stála a kruhy pod očima nalité chlastem a nazvala jsi mě jménem své minulosti... Flirt a fyzická přitažlivost a touha neznámého Tě vedly pryč, daleko do jiného světa, a já jsem přestal existovat, nic jsem neznamenal, nebyl jsem, otravoval jsem Tě, komplikoval Ti život, byl jsem přetěžkým přívažkem bezcennosti...

„Je mi to jedno. Nezáleží mi na tom.“

Volal jsem o pomoc, potřeboval Tě, bojoval jsem sám se sebou, chtěl jsem zachránit, potřeboval jsem cítit, že někdo někde je, potřeboval jsem naději - na pár posledních minut, cítit Tě vedle sebe při pohledu na potemnělé jezero, zmizet ze světa na několik okamžiků, zůstat posledními lidmi na zemi...

(Hlupák polykající tablety naivity, pocit jedinečnosti a s ním myšlenka, že mně se to nemůže stát; když jsem Tě poznal, měla jsi ještě hranici, za níž jsi nešla – teď už je Ti všechno jedno.)

Ty a Tvůj svět plný Tebe, jeho, bývalých a současných milenců, svět, v němž se lidé podvádějí a ubližují si a ten, kdo Tě má rád, záleží mu na Tobě a rozumí Ti, dostane nejvíce ran nožem do zad v momentech, kdy to nejméně čeká...

Vybrala jsi si špatnou cestu; celou dobu jsem se snažil Ti to říct, ale nechtěla jsi to slyšet – a prostor mezi námi najednou získal třetí rozměr a my jsme mimoběžky běžící jinými světy a vesmíry a prostory a lidmi a už nikdy tomu nebude jinak, protože v zádech už nemám žádné nezraněné místo, kam bys mi mohla vrazit nůž plný Tvé sobeckosti, strachu a slabosti...

----



Ztraceno v překladu - příběh o naději, sluneční záři někde za obzorem, o lepších zítřcích, v nichž budeme znovu šťastní, tentokráte už opravdově a navždycky - bez naděje jsme jen trosečníci na souostroví práce a mizejících víkendů; bez naděje nežijeme, ale zavíráme oči, odháníme myšlenky, bezcílně pokračujeme ve zbytečných činnostech a dýcháme přitom písek, do něhož jsme schovali hlavu, čekáme na zázraky, nechceme slyšet pravdu a cítíme pachuť prázdnoty, kterou si nechceme přiznat...



Bob: I don't want to leave.
Charlotte: So don't. Stay here with me. We'll start a jazz band.

NP Zbigniew Preisner - Nocturne II (1995 - Elisa (OST))

Snad jsem tomu i věřil...

Kruh, nekonečná dráha, kužel vztyčený k nebesům; po jeho obvodu se pohybuji, rychle i pomalu, nocí i dnem, běžím, spěchám, loudám se... Budeme vůbec někdy šťastní? Proč je láska tak slabá? Má opravdu zvítězit strach, soucit, lítost, zbabělost a minulost? Tahle hokejová pětka podprůměrného klubu přece nemůže porazit naději, světlo, city, touhu a budoucnost... nebo ano? (K čemu jsou řečnické otázky?)

Tenkrát jsem tam byl s tou, kterou jsem nikdy nezískal... ani nevím, jak jsem Tě pojmenoval. Královna flirtu, sprinterka pomačkaných písmenek neustále vrnícího telefonu, ztělesněná roztěkanost způsobená hledáním nenalezitelného, tenké dlouhé cigarety... a hlavně, ten pocit, který vzbuzuješ - ta touha ochránit Tě před zlým světem, ukázat Ti ten pravý život (ulepený staniol hořké čokolády), přinutit Tě mě milovat...



Kámoš. Energie, smích, naděje, slzy... ale hlavně víra. Víra v život, lásku, v mládí a radost, víra v přátelství, hledání, porozumění, krásu a lidskost, víra v otevřenost a svobodu, víra, že život stojí za to žít...



Vše je jen hra. Hrajeme si s ostatními, hrajeme, že jsme jiní, hrajeme si sami před sebou... síla znamená opustit naše tělo, nechat duši vzlétnout pár metrů nad naší schránku, podívat se dolů a začít se... bavit a smát a plakat a nevěřícně kroutit hlavou nad naším nepochopitelným počínáním a dívat se, jak bojujeme prohrané bitvy, jak věříme v zázraky desátého vstoupení do stejné řeky, jak porovnáváme neporovnatelné, jak se bojíme, že už nikdy nebudeme milovat, jak sníme s otevřenýma očima a běžíme vstříc bajonetům nevyhnutelných proher, jak dýcháme večerní vzduch a objímáme toho druhého, o němž si myslíme, že nás zachrání, jak pateticky opouštíme a rozhodujeme a vyčítáme a mlčky se díváme, jak litujeme právě vyřčených slov, jak se bojíme přiznat si pravdu, kterou neznáme, jak odpouštíme neodpustitelné jen pro ten závan lásky dýchající nesměle a tiše někde na rozhraní minulosti a přítomnosti, jak cítíme... to vše, život, dny, hodiny, noc, vteřiny...

NP Gabriel Fauré - Valse-Caprice, Op. 30 (1990 – Piano Music, Pascal Rogé)

Vítězný oblouk

Chtěl bych věřit náhodám, které znamenají život, dokáží vše důležité osvítit jasem východu slunce, které vše náhle mění, bortí zaběhané pořádky silou kamenné laviny... V čase, kdy nově objevované věty nudí prázdnotou, jsem se vrátil zpět; to, co se mi líbilo před lety, mi nyní učarovalo dokonalostí odstavců, slov a pocitů. U zdi stojí láhev calvadosu a já chci každý večer cítit pár ostrých kapek na jazyku, chci usnout s pocitem dokonalosti posledních minut...



„Protože je noc. A třeba taky proto, že jsme jiskřičky v neznámém větru.“

„Raviku, proč je v noci všechno barevnější? Nic už člověku nepřipadá těžké. Věříme, že všechno svedeme, a to, čeho nemůžeme dosáhnout, vyplníme sny. Proč?“
Usmál se.
„Sny máme proto, že bez nich bychom nesnesli pravdu.“

„To je druhá noc,“ řekl. „Ta bývá nebezpečná. Kouzlo neznámého pominulo a kouzlo důvěry tu ještě není. My ji zvládneme.“
Joan položila skleničku. „Vypadá to, že o tom víš spoustu věcí.“
„Nevím vůbec nic. Jen mluvím. Člověk nikdy nic neví. Všechno je vždycky jinak. Teď taky. Nikdy není druhá noc. Je to pořád první noc. Druhá by znamenala konec.“

„Opustil tě už někdy někdo, koho jsi milovala?“
„Ano.“ Podívala se na něho. „Jeden přece vždycky opouští druhého. Občas je ten druhý rychlejší.“

Sklonil se nad ní. Cítil, jak se Joan chvěje. „Joan,“ řekl. „Nemysli na nic a neptej se na nic. Vidíš světla luceren a tisíc pestrých reklam tam venku? Žijeme v umírající době a toto město se otřásá životem. Jsme odtrženi od všeho a máme už jen svá srdce. Byl jsem kdesi v měsíční krajině a vrátil jsem se a ty jsi zde a jsi život. Už se na nic neptej. V tvých vlasech je víc tajemství než v tisíci otázkách. Tam před námi je noc, několik hodin a přitom věčnost, dokud ráno nezabuší na okno. Že se lidé milují, je všecko; zázrak a to nejsamozřejmější, co vůbec existuje, to jsem pocítil dnes, když se noc proměnila v rozkvetlý keř a vítr voněl po jahodách; bez lásky je člověk jen mrtvola na dovolené, nic než pár dat a náhodné jméno a člověk může právě tak dobře umřít...“

Opět ten samý příběh? Znovu další větrné osmileté mlýny? Byla jsi krásná, chytrá; ten večer jsem Tě chtěl...

„Ta trocha touhy po tom, koho opouštíme, nebo který opouští nás, se změní ve svatozář kolem hlavy toho, kdo přijde pak. Že člověk předtím něco ztratil, propůjčuje tomu novému jakousi romantickou zář. Ten starý, zbožný podvod...“

Nehýbala se na jeho rameni. „Co jsem teď?“
Usmál se. „Diana se smrtícím lukem. Nezranitelná a smrtící.“
„Říkej mi to častěji.“
Ravic mlčel. Nepochopila, co tím mínil. Nebylo to taky nutné. Brala si, co se jí hodilo a jak se jí to hodilo, a o další se nestarala. Ale nebylo to právě to, co jej přitahovalo? Kdo chtěl někoho, který je stejný jako on sám? A kdo se ptal po morálce v lásce? To byl vynález slabochů. A žalozpěv obětí.

„Jak může být láska dokonalá, když tě každou noc ve spánku ztrácím?“

Nejlepší způsob, jak ztratit ženu, je ukázat jí život, jaký jí mohl nabídnout jen na pár dní. Bude se pokoušet dostat jej znovu – ale s někým jiným, kdo by byl schopen zajistit jí ho natrvalo.

Upřeně se díval na oblohu plnou hvězd. Měl by být rád, že to takhle dopadlo. Ušetřil si spoustu zbytečných hovorů. Věděl to a Joan to věděla taky. Aspoň ke konci. Udělala tu jedině správnou věc. Žádné vysvětlování. Vysvětlování patřilo do druhé třídy. V citu neexistoval vysvětlení. Jen činy. Chválabohu, že u toho nebyla kolomaz morálky. Chválabohu, že o ní Joan nic nevěděla. Jednala. Hotovo. Konec. Žádné vláčení sem a tam. On taky jednal. Proč tu tedy ještě postává? Za to může ten vzduch. To měkké tkanivo májového večera v Paříži. A taky noc, samozřejmě. V noci bylo všechno jiné než ve dne.

Byla jsi upřímná, zvídavá i otevřená; ten večer jsme si byli nečekaně blízko...

„Co si o mně myslíš, Joan?“ řekl. „Podívej se ven. Ta červeň a zlato a modř. Ptají se, jestli včera pršelo? Jestli byla válka v Číně nebo ve Španělsku? Jestli v tomto okamžiku umírají tisíce lidí anebo se tisíce lidí rodí? Jsou tu, vznášejí se vzhůru, a to je všecko. A ty chceš, abych se ptal? Tvoje ramena jsou v tom světle z bronzu a já se mám ptát? Tvoje oči jsou v tom rudém odlesku jako moře starých Řeků, fialové a vínové, a já mám chtít vědět něco, co už je pryč? Ty jsi tady a já se mám chovat jako blázen a prohrabávat se ve zvadlém listí minulosti? Co si o mně myslíš, Joan?“
Slzy jí oschly. „To už jsem dlouho neslyšela,“ řekla.
„Tak to jsi byla mezi tupohlavci. Ženy máme zbožňovat nebo opustit. Nic mezi tím.“

Ten večer mi dal sílu; nevíš o tom, ale Ty jsi mi ji předala, já jsem najednou mnohem silnější, mám na sobě brnění odvahy, vidím strašně daleko, nebojím se žít...

Vzal ji za ruce. „Jdu, Joan. Navždycky. Ty žiješ s někým jiným. Ženy, které miluji, nesdílím s nikým jiným.“

Okamžik mlčel. Věděl, že by byl ztracen, kdyby s ní spal. Bylo to jako podepsat směnku, která už není ničím kryta. Přicházela by znovu a znovu a odvolávala by se na to, čeho dosáhla předešle, a pokaždé by žádala o něco víc, aniž by se sama něčeho vzdala, až by byl zcela v jejích rukou, a pak by ho nakonec znuděně opustila, slabého, zkorumpovaného vůči sobě samému, oběť své vlastní slabosti a své zlomené žádosti.

„Ty mě miluješ, Raviku - “ řekla Joan a byla to otázka jen napůl.
„Ano. Ale dělám všecko, abych se od tebe osvobodil.“

Ravic odložil skleničku. „Víš, že bys zase odešla – zítra, pozítří, jednou - “ řekl.
Joan sklonila hlavu. „Ano.“
„A kdyby ses vrátila – víš přece, že bys zase znovu odešla?“
„Ano.“ Zdvihla obličej. Byl zalitý slzami. „Čím to je, Raviku? Čím to je?“
„Já taky nevím.“ Slabě se usmál. „Láska není někdy moc veselá, viď?“
„Ne.“ Podívala se na něho. „Co to jen s námi je, Raviku?“

„Nerozumím ti. Mohli bychom přece - “
„Ne,“ přerušil ji kvapně. „Jenom to ne. Fráze o přátelství. Malá zelinářská zahrádka na lávě vyhaslých citů. Ne, to my nemůžeme. My ne. To je možné při malých aférách. I pak je to nechutné. Láska se nemá pošpinit přátelstvím. Konec je konec.“

A pak najednou... jsem byl opět ve své minulosti, bezbranný, čekaje na nůž, jenž mě pohladí v ledvinách... Proč? Tohle Ti nikdy neodpustím, tu zbabělost, která vše zničila...

Na okamžik přestala dýchat. Oči byly úplně ve stínu. Otevřela je. Zorničky byly nepřirozeně velké. Ravic nevěděl, jestli ho vidí. „Ti amo,“ řekla.
Promluvila řečí svého dětství. Pro tu druhou byla příliš unavená. Ravic vzal její mrtvé ruce. Něco se v něm zlomilo.
„Udělalas ze mne živého člověka. Byl jsem předtím jen kámen. Ty jsi způsobila, že žiju - “



Jednou... budu v Paříži… a calvadosem si večer připijeme na Vítězný oblouk...

NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondy (2005 – Storyboard)

Babí léto..

... je tu. Jsem... rád, cítím se šťastný, vnímám sluncem provoněný chlad, užívám světa kolem sebe, nalézám vyrovnanost, cítím klid, ráno nechci vstávat a večer usínat, dívám se slunci do očí, hltám poslední paprsky energie, naslouchám šepotu dní, jimž se nechce večer odcházet...



Vždy je tomu tak; poprvé člověk nemůže mluvit ani dýchat, podesáté přikyvuje a cítí, že je čas jít dál... Sympathy for Lady Vengeance; ... (ty dojmy... jsou stále ještě ve mně, ale každým ránem je jich méně a méně, nakonec odejdou a ztratí se, zmizí, zešednou, rozpustí se, jinakost se stane obyčejností a obyčejnost jinakostí, bílá bude černou a černá si navlékne bílý šat... a kouzlo pomine...).



Co zůstane? Ty tóny - tak jako pokaždé - melodie, Vivaldi a Asie, upřímnost, slzy, rozmazané pohledy přes deštěm skrápěný okenní parapet, pravda, smutek, naděje...

NP This Is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)

Tam, kde končí obzor...

----

Mlha, vlny, sůl... vše bylo cítit ze vzduchu... a od moře stále fouká slaný vítr; až příliš okamžiků a momentů, vše se valí neuvěřitelnou rychlostí, není možné zastavit a čekat a vnímat a nedýchat...



Třeba ten večer, kdy se blížila pevnina, a pod zamračenou oblohou se začaly rýsovat pravidelné stejnokroje větrných elektráren; hejno budoucnosti v oblacích zšeřelého soumraku, mávání unavených perutí pod mračny plnými deště, síla rotujícího zvyku, nemožnost zastavit a odpočinout si...



Chlad, vítr, slunce na pár chvil; okamžiky jara v pozdním létě, pravda na dosah, slunce hřálo napůl schováno, rybářské chatky byly velkolepé svojí obyčejností a ve vzduchu byl cítit ranní rybolov. Zastavený čas - tolikrát zaklínané sousloví, jež v sobě ukrývá pravdu - byl přítomen ve všech předmětech: v potrhaných rybářských sítích, v oprýskaných trámech, v mořem nasáklých pilotách i v mlčenlivých stěnách skal...



Já, Ty a tvoje tápaní... čekané, předvídatelné, ale přece tolik silné... bojuješ svůj zápas, nevíš, hledáš, ptáš se... tak jako já tolikrát. A k tomu Náhoda - taková, jakých je jen pár za život... Jsi stále někde jinde, neuvědomuješ si ubíhající vteřiny, považuješ svět za zkamenělé sousoší, kdy jednotlivé sochy jsou jen herci Tvého života, které můžeš kdykoliv povolat zpět do hry...



Vystřelené šípy na všechny strany, odpovědi, hledání, touhy, naděje... Je toho tolik, tak moc, nelze vše zachytit a popsat, nelze vše zodpovědět a pochopit, minuty tikají, čas je zastaven jen naoko, život tepe svojí neustálou přítomností...



Slunce vychází a hřeje, voda připomíná karibské slunce a jím prohřáté pláže, ptáci křičí píseň svého rodu a já se dívám na vlny narážející na zachmuřené břehy; je najednou podzim, choulím se do všeho možného, cítím chlad míst daleko za polárním kruhem, vnímám nehostinnost jen na chvíli proměněnou v přívětivost několika málo prosluněných okamžiků...



Nevím - chtěl jsem najít pravdu, ale našel jsem jen další příběhy, otevřené, čekající, s otazníky ve svých erbech; vyzvu je na souboj, není jiná cesta – nemůžu jinak, čas vypršel, dny se naplnily a Ty stále tápeš ve svých obavách a ve své minulosti... Sám sebe se ptám, kolik mám vlastně síly; na první pohled tak strašně mnoho, ale ve skutečnosti pochybuji o čemkoliv, o čem je možné alespoň trochu pochybovat...



Cítím to - ten chlad večera, tu slitinu všech pocitů vykovanou z Tvé jedinečnosti, ty nové cesty, ty volající příběhy; tentokráte nechci čekat, už nikdy, už jsem čekal až příliš dlouho, příliš často, příliš...



(Jenže... vůle se vždy zlomí, jsem křehký jako ocel, jež se může rozpadnout na tisíce kousků pouhým nárazem na zem...)



Černá a bílá, pravda a lež, láska a nenávist, přitažlivost a odpuzování se, oheň a voda, vítr a zem... jsem tím vším, cítím se tak, pán všech moří, dobyvatel ztracených světů, král promarněných příležitostí - teď a tady, kdy i o půlnoci jsou vidět v dálce se rýsující obrysy pevniny, ztracen uprostřed Atlantiku, daleko na zamračeném severu...



A vrátím se zpět a budu zase polykat kilometry života, cítit pádící dny rozpouštěné v kyselině pracovních povinností, budu zase plný optimismu a energie jak se patří, zbytečnosti zase ovládnou můj život svojí prázdnotou a já budu mhouřit oči čekaje na zářijové slunce...



NP Godspeed You! Black Emperor - Motherfucker=Redeemer (Part One) (2002 - Yanqui U.X.O.)