Slovenský Restart

Snažím se najít lék na svůj neklid, snažím se najít odpovědi na své otázky, snažím se pochopit minulost, abych jí už nikdy nemohl zažít, přestože po tom vlastně tak moc toužím... Přejídám se náhražkami života, nedokážu si připustit, že v tomto boji nemůžu zvítězit, jako vždy toužím po všem najednou, ale tentokráte prohraji se vším všudy, ztratím Tě; vím to, chci to, přeji si to, ale přesto...



Podobností s českým Restartem bylo až příliš mnoho; dokonalá forma, dokonalá hudba (zde Jan P. Muchow), precizní obrazy, dynamický střih... ale to je samo o sobě málo, to nestačí a nikdy nebude stačit. Rozhodující je příběh; a ten byl i tentokráte slabým odvarem nevyužitých možností, nereálné situace byly směšné ve své nereálnosti a Zuza odpudivá ve své nabubřele lehkovážné hlouposti.



Snad jen pár minut, snad jen poslední slova Zuzy a Kornela, snad jen to zapadující slunce na letních dřevěných lavicích, kdy všechno nereálné bylo najednou pryč a dostavila se pravdivá situace, v níž jsem já sám hrál hlavní roli, snad jen těchto několik okamžiků bylo dokonale pravdivých a mlčenlivě všeříkajících, snad jen v tento moment byly O dvě slabiky pozadu něčím víc, snad jen tehdy mi dokázaly něco předat...

Time to search for you...

NP Explosions in the Sky - Your Hand in Mine (2003 - The Earth Is Not a Cold Dead Place)

Bazénové zneklidnění

Filmy se mi stávají náhražkou žití; žiju jimi, beru z nich sílu, vnímám jejich kouzelnou moc, ale přesto si nakonec vždy uvědomím, že ten pravý život, který ve skutečnosti hledám, je někde úplně jinde... Je to život, který je jednoduchý ve své prostotě a prostý ve své přímočaré jednoduchosti, jenže já na něj nedokážu dosáhnout, je mi až příliš vzdálen...

Venku mrzne tak, jak jen opravdu málokdy; auta zůstávají schována ve svých příbytcích a lidé hledající teplo nevraživě sledují příliš dlouho otevřené dveře přetopených autobusů, které zastavují prokřehlým cestujícím běžencům na vybetonovaných zastávkách ztělesňujících poetiku prázdné průměrnosti.



Seděl jsem v kině sám; Multikino Ládví a jeho sál č. 3, nezbytný vychlazený půllitr jako můj doprovod, modré sedačky, linoucí se zvuk, šmouhy na plátně, ukrajinský personál... a Bazén.



Vlastně se budu opakovat: zneklidnění, nejistota, nezodpovězené otázky, příliš málo odpovědí. François Ozon. Starý známý, nepřekvapující ve své neodhadnutelnosti, krása portrétů plynoucích vteřin, bazén plný spadaného listí, chladivý vánek, hřející slunce, whisky s ledem, chlazené bílé víno, sex bez zábran, pohrdání i zájem, nepravděpodobné střetnutí, příběh fantazie...

Sarah Morton: I pity your mother.
Julie: You pity her? Why?
Sarah Morton: Well, I imagine having a daughter who comes home with a different man every night must be difficult for a mother.
Julie: Well, you imagine wrong. You know what? You're just a frustrated Englishwoman who writes about dirty things but never does them. You can shove your uptight morals up your ass!

Bazén mi ukázal jinou cestu, než Krzysztof Kieslowski; Bazén je dobyvatelské přemýšlení, Tři barvy jsou o hledání dokonalosti...



Stárnoucí krása a šarm Charlotte Rampling v kontrastu s živočišnou přitažlivostí Ludivine Sagnier... můj ideál, Ty v mých představách, je sjednocením všeho, je nereálným snem, který jen těžko dojde svého naplnění...



Chyběla jsi mi, ale zároveň jsem věděl, že už Tě nechci... je už příliš pozdě, bazén je potažen černou plachtou, kdysi pečlivě udržovaná zahrada našeho společného žití zarůstá planými květy a já o příběh minulosti přestávám jevit zájem...

NP Explosions in the Sky - Six Days At The Bottom Of The Ocean (2003 - The Earth Is Not a Cold Dead Place)

Červené rozuzlení...

Některé filmy jsou tak dokonalé, že už nemohou být lepší; staly se vrcholkem sjednocení tajemné krásy, mlčenlivého umění, dech beroucích příběhů, zasněných obrazů i krásných tónů, linoucích se šerem přítomnosti.

Valentine: If I had to go to court...are there still judges like you?
The Judge: You won't go to court. Justice doesn't deal with the innocent.



Ani vlastně nedokážu přesně popsat, co jsem tenkrát i později cítil, jak jsem příběh vnímal, co vše mi dával, kolik mi toho ukazoval, na co se mě ptal a na co odpovídal. Irène Jacob byla ztělesněním dokonolasti, byla tou, kterou hledám a vždy budu hledat; krásná, tajemná, žensky křehká a křehce ženská, věřící v dobro a napravení, hledající lásku, silná ve svém boji a nenapravitelně upřímně idealistická ve svém přesvědčení.



Ji vlastně miluji - v reálném životě ale potkávám jiné; mají vždy jen část, nikdy ne vše, ale tak je to vlastně dobře, protože nedokonalost je krásná, zatímco dokonalost chladná a zrádná v samozřejmosti, s jakou bere možnost dalšího hledání, poznávání, doufání a snění.

The Judge: Leave. It's your destiny. You can't live your brother's life for him.
Valentine: I love him. If only I could help.
The Judge: You can. Be.
Valentine: What do you mean?
The Judge: That's all: be.



Jean-Louis Trintignant hrál mě; takový jednou budu. Osamocený, byť stále plný ideálů, stále se tázající na to samé a přitom stále nenacházející žádné odpovědi, věříce v zázraky maličkostí i dávno zbaven iluzí, mlčenlivě nepřístupný, ale ve svém srdci otevřený a milující vše krásné, dobré a správné.



Tři barvy: červená. Poslední díl trilogie života, který přináší rozuzlení všech předchozích příběhů a přitom mlčky a nezpochybnitelně určuje, kdo si zaslouží žít dál, kdo bude moci dále dýchat, věřit i milovat; příběh nepravděpodobného střetnutí, které umožní odkrýt skrývané a nalézt tak cestu z bludiště smutné nenaplněné současnosti...



The Judge: Perhaps you're the woman I never met.

NP Zbigniew Preisner - Do Not Take Another's Man Wife (1994 - Trois Couleurs: Rouge (OST))

Zneklidňující otázky...

Byl to jeden z těch filmů, které jsou jiné, jiné než ostatní; trochu zvláštní v příběhu, který vyprávějí, jiné v barevné hudebnosti a hudební vizuálnosti, jiné v náladách a pocitech, ale především jsou silné ve své údernosti, míře zneklidnění a nejistoty, silné v množství otázek, které kladou, a toho mála odpovědí, které nabízejí...



Seděla jsi tenkrát vedle mě; už ani nevím, v jakém rozpoložení náš vztah právě byl, jak moc či málo jsem Ti tenkrát ubližoval... Byla jsi Věčná ve své věčnosti, byla jsi do mě zamilovaná tak, jak budeš navždy, byla jsi ráda, že jsi se mnou; já byl ale někde jinde, jako už tolikrát, ničeho si nevážil, ubližoval Ti svou sobeckou bezprostředností, věděl jsem, že je konec, že jde jen o prodlužování utrpení nekonečného konce...



Pod pískem je film... zneklidňující; to je to pravé slovo, žádné jiné ho nedokáže vystihnout lépe. Zneklidňuje, táže se, neodpovídá... nic není jasné a zřejmé, nic není dané, otázky se vrší jedna na druhou - jak bych se choval já? Co bych cítil? Mohl bych vůbec žít? Uměl bych to? Věřil bych, nebo to vzdal? Hledal bych dál? Spokojil bych se s průměrností? S jakým pocitem bych usínal? Jaká by byla moje první ranní myšlenka?



Jedno je jisté - takové situace život přináší; naše příští vteřiny, byť zatím tolik vzdálené, budou jednou i o ztrátě a nejistotě, budou o bolesti a utrpení, budou o odcházejících nadějích, na které se upneme a budeme jim věřit tolik, jako já jsem věřil budoucnosti s Tebou, Lvicí mého života...



Marie Drillon: I am his wife, and I'm telling you, this is *not* him!

NP Tord Gustavsen - Where Breathing Starts (2003 - Changing Places)

Mám rád ten způsob cestování...

...kdy se vše odehrává v pravidelném pražcovém rytmu, kdy se krajina za okny neustále mění a odplouvá do ztracena, kdy je pravidlem potkávání anonymních spolucestujících, kteří ve mně vždy dokážou vyvolat otázky i odpovědi, a kdy je možné nerušeně přemýšlet, snít, listovat tištěnými řádky, naslouchat, stát i sedět, jen se dívat nebo zamyšleně pozorovat...



Těším se na ty chvíle; je to pár hodin klidu, příležitost věnovat se nestihnutému a opominutému, je to možnost potkat známé i neznámé, je to čas cesty z hekticky žitých chvil do posmutnělé unavené krajiny, nebo naopak...



Nejkrásnější je září a začínající jaro; v ten moment je třeba stát, otevřít okno a začít dýchat proudící vzduch, který chladí a slibuje pokračování těchto časů, krajina utíká, mění se, lesy i louky, řeky i zoraná či zelenající se pole, periferie měst, sloupy s čísly počítajícími nádraží, oprýskané nádražní budovy, unavení stárnoucí posunovači všeho možného... Čas pomalu plyne, nálada se mění, něco mizí a něco jiného pomalu přichází...

NP Nick Drake - Northern Sky (1994 - Way to Blue - An Introduction to Nick Drake)

Jsem unaven...

Jsem unaven vším, co je kolem mne; dávno ztracené iluze jsou nenávratně pryč, náhražky pravého života, které mne dříve tolik bavily, se mi začínají pomalu vzdalovat, protože to jediné, co opravdu hledám, mi chybí: ztratil jsem Tě, ztratil jsem naděje a sny, dívám se šedivosti všedních průměrností zblízka do očí, opíjím se laciným pivem a přechlazeným červeným vínem, usínám i vstávám neodpočinut, jen pracně ze sebe doluji poslední zbytky víry v lepší časy...

Vše splývá v jeden neumělý film, laciné momentky života se záblesky sotva postřehnutelné krásy okamžiků... Jako ta ospalá nálada budapešťského letiště, kterou dokázal svojí hravostí narušit pobíhající malý chlapec...



Jako ty labutě na ranní Vltavě v čase účtování s pronajatou minulostí a úpisu se vlastněné budoucnosti...



Jako těch několik málo okamžiků, kdy mě pohltila strhující sehranost Art Brut v prochladlém sále pražského Abatonu...



Vlastním vše, co můžu vlastnit, ale život mi přesto protíká mezi prsty tak neuvěřitelně rychle, tak moc rychle...

NP Thomas Strønen - Suite For Trio III (2005 - Parish)

Nocturno hotelového pokoje

Upíjím Erdinger a přeji si, abych ho nikdy nedopil – ta jediná láhev předraženého piva, se kterou jsem se vrátil z hotelového baru, mi dává pocit pohody v strohém prostředí hotelu Danubius Helia, kde trávím jednu jedinou noc, kde vteřiny plynou pomaleji než kdekoli jinde a kde mám možnost přemýšlet o tom, co se skrývá v zákoutích mého vědomí i nevědomí.



Napadá mě tolik věcí najednou, je těžké vše zpracovat, je obtížné se pokoušet vše zachytit; píši a nepřemýšlím, slova plynou, z notebooku se line Jan Garbarek... a já jsem rád.

Jsem rád za to, že jsem dnes mluvil s chytrým kolegou, který na rozdíl ode mne našel svoji cestu a je šťasten, že po ní může jít.

Jsem rád za to, že jsem s Tebou byl, že jsem Tě poznal, že Tě lituji, že Tě chápu i nechápu zároveň, že se Tě bojím i Tebou pohrdám... děkuji Ti za těch pár chvil, které se už dávno ztratily v moři vzpomínek, aby tam nakonec vytvořily nepřehlédnutelný ostrov nepravděpodobné erupce střetu rozdílností.

Jsem rád za to, že vím, kam chci jít... Chytrá je daleko, ale přece blízko; chtěl bych poznat její zvláštní duši, plnou touhy, bolesti a zklamání, snů i ambicí, chtěl bych na jazyku cítit její vzrušení, chtěl bych vidět její velké oči v momentech odevzdání se, chtěl bych jí říci vše, co vím i jen tuším, chtěl bych naslouchat jejím pravdám a příběhům...

Miluji život; děkuji za něj, s Karlem Krylem Děkuji za bolest, děkuji za snění, děkuji za slunce, děkuji za okamžiky soumraků a rozbřesků, děkuji...

Time to sleep... jsem unaven stárnutím své duše....

NP Zbigniew Preisner - Effroyables Jardins, 3rd version piano (2003 - Effroyables Jardins (OST))

Vysněný život andělů a konec nadějí...

Přesycen filmy, unaven životem, zbaven všech iluzí a snů, přece jsem šel. Bio OKO je daleko, je prázdné, obstarožní, intelektuální svět jen tak napůl, hra na splněné sny... nikdy tam vlastě nechci opravdu jet, ale nakonec vždy pospíchám, abych si to v prvních minutách vyčítal, ale nakonec roztál přemožen silou promítaného příběhu.

Tak tomu bylo i tentokrát - nejdříve jsem nechtěl, myslel jsem, že to bude ve své podstatě prázdné, byť pěkné... jenže nebylo. Bylo to silné jak bodnutí nože do Tvých zad od Tvé minulosti, která se znovu stane Tvojí přítomností, bylo to neuvěřitelné, příběh síly lásky, která může způsobit skončení všech dnů i nadějí, která dokáže tolik nadělit i tolik vzít... Vysněný život andělů byl vzdálenou paralelou nás, ten svět byl vlastně naším světem...



Těch paralel bylo až příliš mnoho: bad choice (Tvoje minulost), lpění na ní (Tvoje volba rozumu), Tvá krása a hrdost (Isa), ...



Já se v Tobě zklamal a mýlil, bohužel. Proč? Nebo vlastně... nemýlil, jsi taková, jakou jsem si Tě představoval, jakou jsem doufal, že vlastně budeš; máš všechno, co jsem kdy chtěl, ale k tomu i pár věcí navíc, které mě zničily, které nás zničily, které zničily tu křehkou krásu, která mezi námi vyrostla, aby s přicházejícím podzimem počala uvadat a v zimě odumřela jako slabé rostliny pod náporem mrazu a padajících bílých příkryvů...

Vrátíš se zpět, nebo půjdeš dál s někým jiným, kdo ví... nakonec mi zbývá vlastně jen to poslední, co bych si přál - naposledy do Tebe proniknout a dát vzniknout nečemu novému, co bude nabývat na velikost i síle a nakonec otevře oči výkřikem, který bude unisonem našich hlasů... Otec bych byl špatný, ale tohle bych si přál, opravdu přál... jsi vítězství i prohra mého života, jsi vše, co jsem chtěl i ztratil, jsi mé zrcadlo, jsi můj očistec, jsi prázdná ve své průměrnosti, ale současně neobyčejně přitažlivá ve své jedinečnosti... zůstaneš ve mě, Lásko, navždy...

NP Kim Jung-Sun - Malaton (OST, 2005)

Ubíhající dny a slunce za mraky

Vlastně se nic převratného nestalo; dny ubíhaly svým tempem a já žil dle svých zvyklostí, naslouchal jsem plynoucímu času, snažil se porozumět mně i Tobě, občas jsem chtěl alespoň na chvíli utéci do světa snů, v alkoholovém opojení jsem vítal první popůlnoční vteřiny doufaje v procitnutí a nalezení...

Nebylo to poprvé, kdy jsem měl pocit, že DVD projekce namísto filmového pásu ubírá filmu něco z jeho nitra a snižuje tak jeho možnost působit a ovládnout. Můj architekt Louis Kahn byl zvláštní příběh, plný touhy najít a pochopit, plný pozdní lásky i němých výčitek; kontrast vody a monumentálních stěn mi zůstane v paměti jako symbol dokonalosti splynutí umění a techniky, kdy člověk mlčky a zaraženě obdivuje velkolepost a cítí sálající sílu, hrdost, odvahu a vzdor.



Stejně tak jsem se nechal pohltit příběhem hledání vlastní cesty, příběhem touhy uniknout z vytyčené průměrnosti, příběhem postupující zkaženosti, kdy hlavním hrdinou nakonec zůstává jen touha po životě a možnosti dýchat. Mafiáni jsou klasičtí v klasickém slova smyslu, jsou nekompromisní, přímočaří, ukazují odvrácenou stranu, která je přitažlivá stínem, který ji pokrývá...



Jenže život se nedá nahmatat v ztemnělých sánech kinosálů, život tepe někde jinde, není mu možné utéci... Nemůžu Ti utéct, nejde to; nakonec jsem Ti začal rozumět, pochopil jsem Tě, začal jsem konečně vnímat, co jsi mi vždycky chtěla říct, ale nakonec vždy jen naznačila nepatrným náznakem...

Slunce bylo skryto za mlhavými mračny, sníh byl vířen železnou bezprostředností, pravidelností a rychlostí, vzduch byl chladný a bezcitný, ale vše dohromady bylo moc krásné, tak, jak jen dokážou lednové okamžiky slunečních soubojů s chladem a padajícím soumrakem být.



Snažil jsem se zvěčnit zimní osvětlené pláně a technická nedokonalost telefonu paradoxně umocňovala nálady těch okamžiků; právě to byly minuty, kdy jsem se cítil svoboden, kdy jsem byl šťasten ve své samotě, přestože reálně jsem spoután všemi povinnostmi a mými city k Tobě.



Přemýšlel jsem o Tvém strachu... Přestaneš se bát? Mě? Svojí nedokonalosti? Mé jinakosti? Nemůžeš se vrátit; možná to víš, možná ne, ale je to tak... poznala si mě, už nemůžeš jít nazpět, protože jsem Tě začaroval svým bytím tak, jako Ty jsi začarovala mě. Stojíme na rozcestí, díváme se na sebe, pomalu se vzdalujeme, vnímáme zvětšující se trhliny, hrajeme vabank, snažíme se pochopit sami sebe, nás, příběh minulosti i možnosti a pochybnosti budoucnosti.



Jak skončíme? Přál bych si, abychom si neublížili, přál bych si, abychom nakonec oba chtěli to samé, abychom k výsledku naší rovnice oba přišli nezávisle na sobě... vyjde nám stejné číslo?

NP Michael Nyman - Anne's Birthday (1995 - The Diary Of Anne Frank (OST))